26 Cdo 4118/2008

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.,

ve věci žalobců: a) MUDr. E. Š., b) Mgr. M. P. a c) Mgr. Ing. J. H., proti

žalovaným: 1) J. Z. a 2) M. Š., zastoupeným JUDr. Janem Brožem, advokátem se

sídlem v Praze 2, Sokolská 60, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u

Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 219/2005, o dovolání žalovaných

proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2008, č. j. 35 Co

52/2008-128, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobou podanou 26. 7. 2005 se žalobci jako podíloví spoluvlastníci domu (tehdy

byla spoluvlastnicí i MUDr. O. C.) domáhali přivolení k výpovědi z nájmu níže

specifikovaného bytu žalovaných z důvodu, že žalobce c) potřebuje byt, který má

větší podlahovou výměru, pro sebe /§ 711 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku

ve znění před novelou č. 107/2006 Sb. účinnou od 31. 3. 2006 - dále „obč.

zák.“/.

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem z 19. 6. 2007, č. j.

23 C 219/2005-100, ve znění opravného usnesení z 19. 12. 2007, č. j. 23 C

219/2005-118, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně z výpisu z katastru nemovitostí zjistil, že žalobci jsou

podílovými spoluvlastníky domu č. p. 1284 v k. ú. N., a to žalobkyně a) v

rozsahu ideální 1/4, žalobkyně b) v rozsahu 1/8, a žalobce v rozsahu ideálních

5/8. Žalovaní manželé jsou společnými nájemci předmětného bytu v prvním patře

domu o rozloze 60 m2, který byl žalovanému přidělen rozhodnutím z 2. 3. 1988,

dohoda o jeho užívání byla uzavřena 31. 3. 1988. V přízemí domu žalobkyně a)

přenechala dva byty o rozloze 40,6 m2 a 25,9 m2 přenechala své příbuzné paní

H. a panu Š. V budoucnu by tam měli bydlet její vnuk a vnučka. V prvním patře

domu se nachází volný byt po zemřelé paní D. o rozloze 51,7 m2, ve třetím patře

po C. o rozloze 106,4 m2 a ve čtvrtém patře po panu P. o rozloze 69,5 m2. Dále

jsou v domě čtyři byty pronajaty na dobu určitou, které již „doběhly“. Z těchto

bytů mají tři rozlohu kolem 20 m2 a čtvrtý byt ve druhém patře domu chce sestra

žalobce žalobkyně b) do budoucna připojit ke svému bytu. Žalobce sám užívá byt

ve čtvrtém poschodí o rozloze 41,7 m2. Byt žalovaných chce rekonstruovat stejně

jako jeho sestra, která bydlí v totožném bytě o patro výše, a do budoucna

spojit s bytem po paní D. Kromě toho má byt okna do ulice a jeho umístění v

prvním patře mu více vyhovuje, neboť dům nemá výtah. Žalobce je rovněž

podílovým spoluvlastníkem domu na V. v rozsahu ideální 1/16, ale žádný z bytů,

které se v něm nachází, není právně volný. Žalobci se jako spoluvlastníci

dohodli, že uvolněný byt po žalovaných bude užívat žalobce. Žalovaný je plně

invalidní s diagnózou arter. hypertense III. st. Hodně času tráví na chatě u

B., do P. se vrací dvakrát měsíčně pro důchod a na kontrolu k lékaři, na zimu a

pokud mu není dobře. Žalovaná zatím pracuje, avšak chystá se do starobního

důchodu. Dříve chtěli vyměnit předmětný byt s dcerou, který bydlí u vinohradské

nemocnice, kde je žalovaný v případě nutnosti hospitalizovaný, ale

spoluvlastníci domu s tím nesouhlasili. Jako odstupné jim nabízeli částku

100.000,- Kč, kterou odmítli jako nepřiměřenou. Rozsudkem soudu prvního stupně

ze 4. 6. 2004, č. j. 21 C 193/2001-232, byla zamítnuta žaloba, kterou se

žalobci domáhali přivolení k výpovědi z nájmu bytu žalovaných z důvodu, že jej

neužívají bez vážných důvodů a nebo ho bez závažných důvodů užívají jen občas

podle § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. Rozsudek byl potvrzen rozhodnutím

odvolacího soudu ze 3. 11. 2004, č. j. 58 Co 497/2004-266.

Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že výpověď

žalobců z nájmu bytu žalovaných obsažená v žalobě splňuje stanovené

náležitosti, a konstatoval, že podle soudní praxe je bytová potřeba

pronajímatele dána v případech, že nemá vlastní byt, bydlí v bytě o menší

podlahové výměře, hůře vybaveném, než je byt nájemce, bydlí v místě

vzdálenějším od pracoviště či města anebo jako vlastník či spoluvlastník chce

realizovat své vlastnické právo. V dané věci se jedná o byty ve stejném domě,

čímž odpadají úvahy o jejich poloze a vybavenosti. Byt užívaný žalobcem má o

18,3 m2 menší podlahovou výměru než byt užívaný žalovanými, nicméně žalobce je

mladý svobodný muž, jemuž by stávající byt měl stačit. Naproti tomu žalovaní

jsou starší manželé, žalovaný je invalidním důchodcem, v bytě žije dlouho a

stěhování by pro něj s manželkou mohlo být stresující. V domě jsou navíc další

volné byty od garsonky až po sloučený byt po C. Byty po paní D. a panu P. jsou

rozlohou podobné bytu žalovaných a žalobkyně a) má v přízemí pronajaté dva

byty, jež sama neužívá. Žalobce má možnost vybrat si mezi nimi a upravit si je

podle svého přání. Vzhledem k tomu soud prvního stupně nezkoumal obsazenost

domu na V. Jestliže žalobce za této situace trvá na výpovědi žalovaných, je

jeho jednání v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák., a proto

žalobu zamítl.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem z 18. 3.

2008, č. j. 35 Co 52/2008-128, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že

přivolil k „výpovědi nájmu bytu č. 7, II. kategorie, o velikosti 1+1,

sestávajícího z jednoho pokoje, jedné kuchyně a příslušenství, ve druhém

nadzemním podlaží domu č. p. 1284, B. ze Š. 12, v P. 4, kterou dali žalobci

žalovaným žalobou z 25. 7. 2005“, určil, že „nájemní poměr skončí uplynutím

tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce

následujícího po právní moci rozsudku“, a že „žalovaní jsou povinni byt

vyklidit a vyklizený předat žalobcům po uplynutí výpovědní lhůty do 15 dnů od

zajištění přiměřeného náhradního bytu“. Dále rozhodl o nákladech řízení před

soudy obou stupňů. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně zmínil

jako jeden z případů, kdy je dána bytová potřeba pronajímatele, popř. dalších

osob, situaci, kdy tyto osoby bydlí v bytě o menší podlahové výměře než

nájemce. Z provedeného dokazování vyplývá, že tak je tomu rovněž v posuzované

věci, a proto byl naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a) obč.

zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 18. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo

2357/1999). Soud ani v takovém případě nemusí žalobě vyhovět s ohledem na § 3

odst. 1 obč. zák., avšak závěry soudu prvního stupně nemohou obstát. V takovém

případě je třeba zabývat se důvody na straně žalobců i žalovaných, u nichž se

přihlíží zejména k jejich věku, zdravotnímu stavu a důsledkům změny prostředí.

Žalovaní namítali šikanózní jednání žalobců s poukazem ohledem na předcházející

soudní spory, nicméně skutečnost, že se žalobci domnívali, že byly naplněny

výpovědní důvody a obrátili se na soud, nelze jejich jednání považovat za

šikanózní, zejména když k výpovědi z nájmu bytu bylo nutné přivolení soudu a

žaloby byly zamítnuty pro neunesení důkazního břemene. Bezpředmětná je i

námitka, že v domě se nachází volné byty, neboť žalobci jako podíloví

spoluvlastníci domu mají právo zvolit si k vlastnímu bydlení byt, který jim

vyhovuje, a nelze jim vnucovat jiné způsoby řešení jejich bytové situace.

Nebylo prokázáno, že změna prostředí bude mít nepříznivý vliv na zdravotní stav

žalovaného, a to i s přihlédnutím k jeho výpovědi, že pobývá půl roku na

chalupě mimo Prahu, kam bez problémů dvakrát měsíčně cestuje. Žalovaní jsou

starší nikoliv staré osoby, přičemž sami se nebránili smírnému řešení sporu,

pokud jim bude zajištěn přiměřený náhradní byt, a dříve navrhovali výměnu bytu

za byt jejich dcery.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost

opřeli o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) s

odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení

věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a že vychází ze skutkového zjištění,

které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.

s. ř.). Namítají, že odvolací soud nesprávně posoudil otázky naplnění důvodu

přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák. a

výkonu práva žalobců v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. Vzal

v úvahu jen nepatrně menší výměru bytu užívaného žalobcem, aniž přihlédl k

dalším okolnostem. Blíže nezkoumal, zda rozdíl ve výměře obou bytů je skutečně

takový, že spolu s rekonstrukcí bytu umožní způsob bydlení, který naplní

uvedený výpovědní důvod. Spokojil se pouze s tvrzením žalobce, že chce byt

přestavět stejně jako žalobkyně b), aniž zkoumal dispozice bytu po přestavbě a

jaké změny může z pohledu kvality žalobci přinést. Z dokazování navíc

vyplynulo, že jejich byt neumožňuje provést stejné úpravy jako v bytě sestry

žalobce, neboť ten je daleko větší. Velikost bytu nevypovídá také sama o sobě o

jeho kvalitě a odvolací soud nezjišťoval, zda žalobci nelze zajistit lepší

kvalitu bydlení v jiném volném bytě v domě. Výpovědní důvod podle § 711 odst.

1 písm. a) obč. zák. tak nebyl naplněn. Žalobce je jako spoluvlastník domu

vázán nájemní smlouvou i dalšími závazky mezi pronajímatelem a nájemcem a jeho

vlastnické právo neplatí absolutně. Bylo prokázáno, že v domě se nachází

několik volných bytů, z nich některé jsou nesporně větší než byt, který

užívají. Výpověď je tak v rozporu s dobrými mravy, a to i vzhledem ke

zdravotnímu stavu žalovaného. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího

soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o

něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou

provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále opět

„o. s. ř.”.

Dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§

240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§

241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,

neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu

prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem

dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel

obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám

uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.

(jejich existence nebyla tvrzena a z obsahu spisu se nepodává), jakož i k jiným

vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a

odst. 2 písm. a) o. s. ř.], i když nebyly dovoláním uplatněny.

Podle § 241a odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání přípustné, lze dovolání podat

také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle

obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelé v této

souvislosti pouze uvedli, že závěry odvolacího soudu týkající se aplikace § 3

odst. 1 obč. zák. nemají oporu ve skutkových zjištěních, aniž by

konkretizovali, o které závěry se jedná a v čem má spočívat jejich rozpor v

provedeném dokazování. Kromě toho od tvrzení, že dotčené byty mají totožnou

výměru, žalovaní po provedeném dokazování sami upustili, skutečnosti, že

žalovaní vůči nim v minulosti vedli soudní řízení a že v domě se nachází další

volné byty, nikdo nesporoval a zdravotní stav žalovaného by zjištěn z lékařské

zprávy.

Dovolatelé dále uplatili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§

241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] s tím, že nebyl naplněn výpovědní důvod podle §

711 odst. 1 písm. a) obč. zák. a že výkon práva žalobců je v rozporu s dobrými

mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák.

Soudní praxe nezaznamenala odklon od právního názoru, že ustanovení § 711 odst.

1 písm. a) obč. zák. nevyžaduje, aby pronajímatel byl osobou, která nemá

vlastní byt. Bytovou potřebu pronajímatele z hlediska tohoto ustanovení je

naopak třeba chápat v širším slova smyslu. Je dána i v těch případech, kdy

pronajímatel má vlastní byt, avšak chce realizovat své vlastnické právo (k

jehož obsahu patří rovněž právo užívat předmět vlastnictví) bydlením v domě,

jehož je vlastníkem, a o dům také pečovat (srov. odůvodnění rozsudku Vrchního

soudu v Praze ze dne 29. 4. 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v

sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), popřípadě

hodlá si vylepšit své bytové poměry ve vlastním domě bydlením v dalším bytě.

Smyslem výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák. tedy je i

to, aby bylo pronajímateli umožněno (kvalitnější) bydlení ve vlastním domě a

tím mohl lépe realizovat své vlastnické právo k domu (srov. např. také rozsudek

Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1209/2002).

Je-li smyslem výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák. umožnit

pronajímateli bydlení ve vlastním domě (aby pronajímatel mohl bydlením ve

vlastním domě realizovat své vlastnické právo), nelze podle názoru dovolacího

soudu neexistenci bytové potřeby pronajímatele odůvodnit ani tím, že je

nájemcem jiného bytu.

Při posouzení věci podle § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák. nelze na neexistenci

bytové potřeby pronajímatele usoudit ani v situaci, kdy pronajímatel má ve svém

domě jiný právně volný byt; žalobce jako spoluvlastník předmětného domu má

právo zvolit si ve svém domě k vlastnímu bydlení byt, který mu vyhovuje, a

nelze mu vnucovat jiné způsoby řešení jeho bytové situace (srov. např. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 1999, sp. zn. 26 Cdo 87/99). Skutkové zjištění,

že v předmětném domě je volný jiný byt (jiný než ten, vůči jehož nájemcům

uplatnili pronajímatelé výpověď z nájmu bytu), je tedy bez právního významu pro

posouzení otázky bytové potřeby pronajímatele [ve smyslu § 711 odst. 1 písm. a)

obč. zák.], ale může se uplatnit při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč.

zák., což připadá v úvahu i v případě výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1

písm. a) obč. zák.

Ustálená soudní praxe (srov. již citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze

dne 29. 4. 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94) dovodila, že ani v případě, že výpovědní

důvod podle § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák. bude dán, nemusí soud (mimořádně)

žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na § 3

odst. 1 obč. zák. Úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, a

to s přihlédnutím k okolnostem na straně nájemce, ale i pronajímatele (srov.

rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1996,

pod pořadovým číslem 36). V citovaném rozhodnutí se jako okolnosti, jež mohou

mít při posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. právní

význam, uvádí příkladmo zjištěný věk, zdravotní stav a důsledky, které by mohla

mít pro zdravotní stav nájemce změna prostředí. Při úvaze o tom, zda jsou

splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je tedy třeba

brát v úvahu nejen důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení domáhá ten,

který je z bytu vypovídán, ale i rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se

přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou

ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli

– spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se

přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti

aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše

uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. K uvedeným

závěrům se přihlásil Nejvyšší soud např. i v rozsudcích z 9. 1. 2001, sp. zn.

26 Cdo 1679/99, z 23. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2695/2003, a z 13. 5. 2005, sp.

zn. 26 Cdo 2297/2004.

Z uvedeného je zřejmé, že bytová potřeba pronajímatelů, spoluvlastníků domu, je

dána i v případě, že mají zájem na vylepšení svých současných bytových potřeb

(ať už všech nebo jednoho z nich), a to v souvislosti s realizací svého

vlastnického práva. V daném případě vyplývá tato potřeba z úmyslu zajistit pro

většinového spoluvlastníka bydlení v bytě o větší podlahové výměře a výhodněji

situovaného z hlediska jeho polohy v domě i možnosti rekonstrukce, v budoucnu i

v souvislosti s dalším bytem (pouze k doplnění byty žalobce a jeho sestry jsou

totožné, neboť se nachází přímo nad sebou). Dovolací soud dále souhlasí se

závěry odvolacího soudu, že okolnosti na straně nájemců nejsou natolik závažné,

aby odůvodňovaly odepření výkonu práva žalobců pro rozpor s dobrými mravy podle

§ 3 odst. 1 o. s. ř. I když se v domě nacházejí jiné volné byty, žádný z nich

nesplňuje požadavky žalobce – rozloha, patro a postup rekonstrukce. Navíc

zdravotní stav žalovaného není tak závažný, aby nesnesl změnu prostředí.

Žalovaní v řízení několikrát uvedli, že na předmětném bytě nelpí a jsou ochotni

jej vyměnit za byt rovnocenný.

Protože se dovolatelům nepodařilo prostřednictvím užitých dovolacích důvodů

zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání – bez

nařízení jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – jako nedůvodné zamítl (§ 243b

odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5

větu první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., a o skutečnost, že žalobcům

nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by

jinak měli vůči žalovaným právo.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. ledna 2011

JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu

Soud: Nejvyšší soud

Spisová značka: 26 Cdo 4118/2008

Datum rozhodnutí: 27.01.2011

Typ rozhodnutí: ROZSUDEK

Heslo: Dobré mravy, Výpověď z nájmu bytu

Dotčené předpisy: § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák. ve znění do 30.03.2006, § 3 odst. 1 obč. zák., § 243b odst. 2 o. s. ř., § 243b odst. 6 o. s. ř.

Kategorie rozhodnutí: C