26 Cdo 4287/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka
Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v
exekuční věci oprávněné JUDr. Š. V. se sídlem v Hradci Králové, Palackého č.
359/4, identifikační číslo osoby 66240638, insolvenční správkyně dlužníka BERIL
- EXIM s.r.o. se sídlem ve Vysokově č. 140, identifikační číslo osoby 25945840,
proti povinné Traffictrade s.r.o. se sídlem v Karlíku, Zahradní č. 399,
identifikační číslo osoby 27192083, o vydání věci, vedené u Okresního soudu
Praha - západ pod sp. zn. 206 EXE 6778/2012, o dovolání povinné proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2014, č. j. 31 Co 72/2014-266, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
K návrhu původní oprávněné (BERIL - EXIM s.r.o. se sídlem ve Vysokově č. 140,
identifikační číslo osoby 25945840) Okresní soud Praha - západ usnesením ze dne
19. 6. 2012, č. j. 206 EXE 6778/2012-13, nařídil exekuci na majetek povinné
podle vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 4. 2012, č. j. 47 Co 196/2011-581, ke splnění povinnosti povinné vydat oprávněné
čerpadlo betonové směsi AUTOČERPADLO KCP45ZX-170, No.: 001, podvozek
MERCEDES-BENZ, Actros 4141, WDB9323251L247250, barva podvozku – bílá, které je
předmětem kupní smlouvy č. 02/09/09AB ze dne 29. 9. 2009, uzavřené mezi
společností BERIL - EXIM s.r.o. jako prodávajícím a společností Traffictrade
s.r.o. jako kupujícím, a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení
stanoveny; provedením exekuce pověřil soudního exekutora Mgr. Jiřího Nevřela,
Exekutorský úřad Praha – východ. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. 8. 2012, č. j. KSHK 45 INS
6406/2012-A-28, rozhodl v insolvenční věci dlužníka BERIL-EXIM s.r.o. (zde
původní oprávněná) tak, že se zjišťuje jeho úpadek, na jeho majetek se
prohlašuje konkurs a insolvenčním správcem se ustanovuje JUDr. Šárka Vesková se
sídlem v Hradci Králové, Palackého č. 359. Podáním oprávněné ve věci návrhu na
pokračování v řízení, doručeným Nejvyššímu soudu České republiky dne 7. 3. 2013, se stala oprávněná účastníkem řízení místo společnosti BERIL-EXIM s.r.o. Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 22. 4. 2013, č. j. 32 Cdo
2300/2012-684, zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 4. 2012, č. j. 47 Co 196/2011-581 (zde exekuční titul) a Okresní soud Praha –
západ proto usnesením ze dne 9. 9. 2013, č. j. 206 EXE 6778/2012-226, exekuci
zastavil podle ustanovení § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „ex. řád“), ve spojení s ustanovením § 268 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), zrušil příkaz soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce ze dne 25. 6. 2013, č. j. 054 Ex 734/12-642, a uložil oprávněné zaplatit soudnímu exekutorovi
na náhradě nákladů exekuce částku 7 865 Kč a povinnému na náhradě nákladů
řízení částku 83 365,50 Kč k rukám právního zástupce povinného, to vše do tří
dnů od právní moci tohoto usnesení. O nákladech exekuce soud rozhodl ve smyslu
ustanovení § 89 ex. řádu, protože oprávněná zavinila zastavení exekuce, když
podala návrh na nařízení exekuce na základě exekučního titulu, který byl
dovolacím soudem zrušen. Při rozhodnutí o nákladech řízení mezi účastníky
postupoval soud podle § 271 o. s. ř. a povinnému přiznal právo na náhradu
nákladů právního zastoupení za 5 úkonů právní služby. K odvolání soudního exekutora, oprávněné a povinné Krajský soud v Praze
usnesením ze dne 30. 4. 2014, č. j. 31 Co 72/2014-266, změnil usnesení soudu
prvního stupně ve výroku III. o nákladech exekuce tak, že povinné uložil
povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení náklady exekuce ve výši 282 298 Kč, a ve výroku IV.
o nákladech řízení
tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k
závěru, že zavinění zastavení exekuce nelze přičítat ani jednomu z účastníků, a
žádný z nich proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Povinného však stíhá
povinnost k náhradě nákladů exekuce, jelikož nerespektoval pravomocné a
vykonatelné rozhodnutí soudu, přestože mu takové rozhodnutí bylo známo a
exekučním titulem uloženou povinnost měl možnost včas dobrovolně splnit. Usnesení odvolacího soudu napadla povinná v celém rozsahu dovoláním, v němž
namítá nesprávné právní posouzení věci, že jako povinná je povinna hradit
náklady exekuce prováděné na základě nezákonného soudního rozhodnutí. V daném
případě by měla nést veškeré náklady související s exekucí oprávněná, protože
byla povinnou vyrozuměna o skutečnostech a důvodech nezákonnosti exekučního
titulu, a přesto podala návrh na nařízení exekuce. Navrhuje proto, aby
dovolací soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2014, č. j. 31 Co
72/2014-266, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti
kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva [o nákladech exekučního
řízení při zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. b)], která
nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, přezkoumal napadené
usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst.
1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení § 52 odst. 1 ex. řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použije
se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude
zastaven, jestliže rozhodnutí, které je podkladem výkonu, bylo po nařízení
výkonu zrušeno nebo se stalo neúčinným.
Podle ustanovení § 89 ex. řádu dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady
exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. V případě zastavení
exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené
výdaje exekutorovi oprávněný. Pro případ zastavení exekuce pro nemajetnost
povinného si může oprávněný s exekutorem předem sjednat výši účelně
vynaložených výdajů.
Ustanovení § 89 ex. řádu umožňuje v případě zastavení exekuce uložit účastníkům
nahradit exekutorovi náklady exekuce podle procesního zavinění na zastavení
exekuce, a sjednotilo se tak posuzování nákladového režimu s výkonem rozhodnutí
podle § 271 o. s. ř. i ve vztahu k nákladům exekuce jako nároku exekutora
(srov. Kasíková, M. a kol., Exekuční řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2013, s. 514).
Podle ustanovení § 271 o. s. ř. dojde-li k zastavení nařízeného výkonu
rozhodnutí, rozhodne soud o náhradě nákladů, které účastníkům prováděním výkonu
rozhodnutí vznikly, podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí
došlo. Může také zrušit dosud vydaná rozhodnutí o nákladech výkonu, popřípadě
uložit oprávněnému, aby vrátil, co mu povinný na náklady výkonu rozhodnutí již
zaplatil. O náhradě nákladů řízení při zastavení výkonu rozhodnutí soud zásadně rozhoduje
podle míry procesního zavinění. Procesní zavinění oprávněného a tudíž i
povinnost oprávněného hradit náhradu nákladů řízení lze dovozovat v případě, že
oprávněný nevynaložil potřebnou míru pečlivosti před podáním návrhu na nařízení
výkonu rozhodnutí, například tehdy, jestliže jeho pohledávka zanikla některým
ze zákonných způsobů, ačkoli to při vynaložení obvyklé míry pečlivosti vědět
mohl, nebo pokud zahájil výkon rozhodnutí vůči osobě, která není ve výkonu
rozhodnutí pasivně legitimována, apod. (srov. Svoboda, K., Smolík, P., Levý,
J., Šínová, R. a kol: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 959). Již Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 594/10,
dovodil, že vycházel-li oprávněný při podání návrhu na nařízení exekuce z
materiálně i formálně vykonatelného exekučního titulu, a zároveň i z vědomosti
o majetnosti povinného, nelze založit procesní zavinění oprávněného na
zastavení exekuce pouze na tvrzení, že exekuční titul byl pozdějším rozhodnutím
soudu zrušen, protože tento vývoj nemohl oprávněný při podání návrhu na
nařízení exekuce předvídat ani jinak ovlivnit. O úhradě nákladů exekuce při
jejím zastavení se použije ustanovení § 89 ex. řádu ve spojení s kritérii
obsaženými v ustanovení § 271 o. s. ř. o úpravě nákladů řízení při zastavení
výkonu rozhodnutí. Na oprávněného by povinnost k náhradě nákladů exekuce měla
být přenášena pouze ve výjimečných případech, kdy oprávněný podal návrh na
nařízení exekuce, ačkoli byl seznámen s poznatky, z nichž se dal předvídat
neúspěch takové exekuce, a nedostál tak požadavku náležité opatrnosti a
uvážlivosti. Nestane-li se tak, nelze spravedlivě požadovat náhradu těchto
nákladů od oprávněného, který tuto situaci nezavinil. Povinnost hradit náklady
takto neúspěšné exekuce pak nastává na straně povinného, který byl v době
nařízení exekuce zavázán ke splnění povinnosti uložené mu pravomocným a
vykonatelným exekučním titulem a na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že
exekuční titul byl později rozhodnutím soudu zrušen. Od tohoto právního názoru
dovolací soud nemá důvod se odchýlit. V posuzované věci podala původní oprávněná návrh na nařízení exekuce na základě
vykonatelného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 4. 2012, č. j. 47 Co 196/2011-581, kterým byla žalované (zde povinná) uložena povinnost
vrátit žalobkyni (zde původní oprávněná) předmět kupní smlouvy uzavřené mezi
těmito účastníky. Oprávněná tudíž při podání návrhu na nařízení exekuce
vycházela z existence pravomocného a vykonatelného exekučního titulu.
Z tvrzení
povinné, že oprávněnou opakovaně upozorňovala na nezákonnost exekučního titulu,
nelze vyvozovat, že oprávněná měla k dispozici poznatky, z nichž bylo možné
předvídat, že řízení bude zastaveno. Rovněž jí nelze vytýkat nedostatek
vědomosti o majetnosti povinné, protože v rámci exekučního řízení byly
exekučními příkazy postiženy pohledávky povinné z účtů u třech peněžních ústavů
a movité věci v sídle povinné. Z výše uvedeného vyplývá, že oprávněná naplnila
kritéria vyplývající z právních předpisů i z judikatury Ústavního soudu, a
nelze jí tak klást za vinu, že se rozhodla domáhat svých práv přiznaných
pravomocným soudním rozhodnutím prostřednictvím exekuce. Jestliže bylo od počátku možné považovat exekuční titul za materiálně i
formálně vykonatelný, a těchto vlastností pozbyl až následně po zahájení
exekučního řízení nikoli vinou oprávněné, jednalo se o situaci, kterou
oprávněná nemohla ani při zachování potřebné míry pečlivosti před podáním
návrhu na nařízení exekuce ovlivnit. Oprávněné proto nemohou být přisuzovány
jak procesní zavinění na zastavení exekuce, tak ani z toho vyplývající
povinnost k náhradě nákladů exekuce. Přestože se může jevit jako nespravedlivé, aby povinná, která v nalézacím
řízení osvědčila, že důvodně hájila svá porušená nebo ohrožená práva, byla v
souzené věci povinována k zaplacení náhrady nákladů zastavené exekuce, nelze
přehlédnout, že v době nařízení exekuce existoval pravomocný a vykonatelný
exekuční titul, ukládající povinné povinnost k plnění, kterou tato dobrovolně
nesplnila, a tím dopustila, aby oprávněná přistoupila k vymáhání (tehdy)
přiznaných práv prostřednictvím exekuce. Jelikož povinná nemohla tento vývoj
předvídat, lze jí přičítat zavinění na samotném nařízení exekuce a tím i
povinnost podílet se na náhradě nákladů při jejím zastavení. Povinná však má
možnost domáhat se náhrady nákladů exekuce po státu z titulu odpovědnosti za
nesprávný úřední postup na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. II. ÚS 2085/08). Ze shora uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu je správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou
uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání povinné podle ustanovení § 243d
písm. a) o. s. ř. zamítl. O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243c
odst. 3, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy dovolatelka s
ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, zatímco
oprávněné v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.