32 Cdo 2300/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně JUDr. Š. V., proti žalované Traffictrade s.r.o., se
sídlem v Karlíku, Zahradní 399, PSČ 252 29, identifikační číslo osoby 27192083,
zastoupené JUD. Petrou Budíkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Nad Kajetánkou
1782/15, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Deutsche Leasing ČR,
spol. s r.o., se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Plzeňská 3217/16, PSČ 150 00,
identifikační číslo osoby 25723758, zastoupené JUDr. Monikou Novotnou,
advokátkou se sídlem v Praze, Jasná II 637/5, o vydání movité věci, vedené u
Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 10 C 7/2010, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. dubna 2012, č. j. 47 Co
196/2011-581, takto:
I. Dovolání do rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. dubna 2012,
č. j. 47 Co 196/2011-581, v rozsahu druhého a čtvrtého výroku o nákladech za
řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalovanou, vedlejší účastnicí na
straně žalované a žalobkyní, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. dubna 2012, č. j. 7 Co
196/2011-581, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle obsahu spisu se žalobkyně, resp. společnost BERIL - EXIM s.r.o., se
sídlem ve Vysokově 140, PSČ 549 12, identifikační číslo osoby 25945840 (dále
též jen „žalobkyně“) domáhala po žalované vydání čerpadla betonové směsi, které
jí dodala na základě kupní smlouvy č. 02/09/09AB ze dne 29. září 2009. Tento
žalobní nárok odůvodnila odstoupením od kupní smlouvy pro nezaplacení kupní
ceny dodaného zboží, která byla sjednána jako podmínka přechodu vlastnictví ke
zboží. Žalovaná založila obranu na argumentaci, že kupní cenu dodaného čerpadla
uhradila formou zápočtu, v jehož důsledku se stala jeho vlastnicí. Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 18. května 2011, č. j. 10 C 7/2010-443,
zamítl žalobu (bod I. výroku), a uložil žalobkyni nahradit žalované, vedlejší
účastnici na straně žalované a České republice náklady řízení (body II., III. a
IV. výroku). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela dne 22. května
2007 se Š. K. kupní smlouvu, na základě níž mu prodala autojeřáb RTT 904/2. Dne
1. června 2007 uzavřeli vedlejší účastnice a Š. K. leasingovou smlouvu, jejímž
předmětem byl pronájem autojeřábu RTT 904/2 Š. K.. Tentýž den uzavřeli vedlejší
účastnice, Š. K. a žalobkyně dohodu o převodu práv a povinností z leasingové
smlouvy a o ručení, kterou se žalobkyně zavázala z titulu ručitelského závazku
zaplatit za Š. K. jeho závazky vyplývající z leasingové smlouvy v případě, že
je Š. K. nezaplatí sám. Dne 26. června 2007 se Š. K., žalobkyně a vedlejší
účastnice dohodli, že do práv Š. K. vyplývajících z kupní smlouvy ze dne 22. května 2007 vstoupí vedlejší účastnice. Pakliže Š. K. své závazky z leasingové
smlouvy neplnil, vyzvala vedlejší účastnice k jejich splnění žalobkyni. Dne 10. července 2008 uzavřela žalobkyně s vedlejší účastnicí dohodu o vzájemném
zápočtu pohledávek, jejímž předmětem byla i pohledávka žalobkyně z dohody o
převodu práv a povinností a o ručení ze dne 1. června 2007. Částečným plněním
svého ručitelského závazku žalobkyně svůj závazek uznala. Následně žalobkyně
neplnila své povinnosti z ručitelského závazku a vedlejší účastnici dluh z
leasingové smlouvy, který byla povinna hradit za Š. K., nezaplatila. Proto se
vedlejší účastnice dohodla se žalovanou bez vědomí žalobkyně na tom, že
žalovaná od žalobkyně zakoupí dvě čerpadla betonové směsi, za jejichž dodání
uhradí kupní cenu formou zápočtu oproti pohledávce, kterou jí vedlejší
účastnice postoupí. Účastnice řízení skutečně uzavřely dne 29. září 2009 kupní
smlouvu, jejímž předmětem bylo dodání čerpadla betonové směsi s tím, že
žalovaná se stane jeho vlastnicí až po uhrazení celkové kupní ceny ve výši 580
720 EUR (14 622 530 Kč). Žalobkyně žalované čerpadlo předala a vyúčtovala jí
sjednanou kupní cenu. Po uzavření kupní smlouvy vedlejší účastnice postoupila
žalované svou pohledávku za žalobkyní a žalovaná takto postoupenou pohledávku
započetla oproti vyúčtované kupní ceně. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jednostranným zápočtem žalované došlo k
úhradě kupní ceny a také k přechodu vlastnického práva k čerpadlu betonové
směsi na žalovanou, a proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. dubna
2012, č. j. 47 Co 196/2011-581, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně
tak, že uložil žalované vrátit žalobkyni čerpadlo betonové směsi, které bylo
předmětem kupní smlouvy č. 02/09/09AB ze dne 29. září 2009 uzavřené mezi
společnostmi BERIL - EXIM s.r.o. jako prodávající a Traffictrade s.r.o. jako
kupující (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech mezi účastnicemi za řízení před
soudy obou stupňů (výroky II. a IV.), jakož i o povinnosti žalované a vedlejší
účastnice nahradit rovným dílem náklady České republice (výrok III.). Odvolací soud považoval v souzené věci pro rozhodnutí za podstatné, zda
žalovaná učinila vůči žalobkyni kompenzační projev se zákonem předvídanými
účinky, zda žalobkyně řádně a po právu odstoupila od kupní smlouvy pro
nezaplacení kupní ceny a zda je vrácení věci možné. Odvolací soud převzal zásadní skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně
uzavření kupní smlouvy ze dne 29. září 2009, a to včetně jejich právního
posouzení. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. října 2009 rovněž ve
shodě se soudem prvního stupně zjistil, že vedlejší účastnice postoupila
žalované pohledávku v celkové výši 21 755 859,79 Kč. Vedle dlužných
leasingových splátek v celkové výši 2 227 702,70 Kč a k nim náležejícího
příslušenství (úroků z prodlení) šlo i o smluvní pokutu ve výši 15 378 396,99
Kč včetně příslušenství (úroků z prodlení). Z dopisu žalované ze dne 12. října
2009 zjistil, že žalovaná započetla oproti kupní ceně za čerpadlo svou
pohledávku, kterou ve výši 14 622 530 Kč nabyla na základě uvedené smlouvy o
postoupení pohledávek s tím, že zbývající část postoupené pohledávky byla
započtena proti kupní ceně za jiné zboží. Podle posouzení odvolacího soudu je
tento projev vůle směřující k zániku vzájemných pohledávek neplatný podle § 37
odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) pro neurčitost věcného
obsahu, neboť z něho není možné jednoznačně určit, které pohledávky a do jaké
výše zanikají. Ačkoli účastnice ve smlouvě o postoupení pohledávek výslovně
prohlásily, že předmětem cesse jsou ve smlouvě specifikované pohledávky, na
jiných místech téže smlouvy uvedly, že se jedná o jednu pohledávku s
příslušenstvím. Odvolací soud považuje za nepochybné, že předmětem cesse nebyla
jedna pohledávka s příslušenstvím, jak uvedl soud prvního stupně, nýbrž více
pohledávek. Namítala-li proto žalobkyně po doručení zápočtu jeho neplatnost,
činila tak podle názoru odvolacího soudu po právu. Odvolací soud dále posuzoval otázku odstoupení žalobkyně od kupní smlouvy pro
nezaplacení kupní ceny. Z dopisu žalobkyně ze dne 21. prosince 2009 zjistil, že
žalobkyně jím odstoupila od kupní smlouvy ze dne 29. září 2009 pro nezaplacení
kupní ceny dodaného zboží a vyzvala žalovanou k vrácení předmětu kupní smlouvy
do 10. ledna 2010. I když si účastnice v kupní smlouvě toto právo nesjednaly,
byla podle jeho názoru žalobkyně oprávněna toto právo využít v souladu s
ustanovením § 345 odst. 1 a 2 věty první obchodního zákoníku (dále též jen
„obch. zák.“).
K tomuto závěru dospěl na základě zjištění, že v době odstoupení
od kupní smlouvy byla žalovaná již v prodlení se splněním svého závazku
zaplatit kupní cenu. Žalobkyně odstoupení bez zbytečného odkladu oznámila
žalované a prodlení žalované s nezaplacením kupní ceny ve spojení s neplatným
kompenzačním projevem znamenalo podle odvolacího soudu podstatné porušení její
smluvní povinnosti. Jestliže žalobkyně od kupní smlouvy platně odstoupila,
zanikly podle ustanovení § 351 odst. 1 věty první obch. zák. všechna práva a
povinnosti stran ze smlouvy a žalovaná byla povinna postupovat podle druhého
odstavce věty první téhož ustanovení, tj. vrátit žalobkyni v jí určené lhůtě do
10. ledna 2010 poskytnuté plnění. Vzhledem k tomu, že tak dobrovolně neučinila,
odvolací soud změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně a tuto povinnost
žalované v zákonné lhůtě uložil. Na uvedeném závěru nemohly podle odvolacího soudu nic změnit ani námitky
žalované a vedlejší účastnice, že v mezidobí byl předmět kupní smlouvy převeden
další kupní smlouvou na vedlejší účastnici a současně zpětně pronajat žalované. V souzené věci nejde totiž o žalobu vlastnickou, ale o žalobu na vrácení movité
věci ze zrušené smlouvy, kterou žalovaná stále drží, užívá a nepochybně proto i
může vrátit žalobkyni. Jako neopodstatněnou zhodnotil odvolací soud i výhradu
žalované o vydržení vlastnického práva ke sporné movité věci ze strany vedlejší
účastnice, neboť předpoklad uvedený v § 134 odst. 3 obč. zák. nebyl naplněn. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“). Uvádí, že ho podává z důvodu nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dále z důvodu dle §
241a odst. 3 o. s. ř., majíc za to, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelka
spatřuje v tom, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav, který v obsáhlém
dovolání nejprve rekapituluje, sice aplikoval správný právní předpis, ale
nesprávně ho vyložil. Dovolatelka oponuje závěru odvolacího soudu o neplatnosti
zápočtu pohledávek. Uvádí, že předmětným jednostranným zápočtem započítávala
pohledávky vůči žalobkyni v témže rozsahu, v jakém žalobkyně evidovala
pohledávky vůči ní. Dovolatelka, poukazujíc i na ustálenou soudní judikaturu
vztahující se k otázce započítávání pohledávek, tvrdí a vysvětluje, že v
souzené věci šlo o určitý zápočet, neboť bylo zřejmé, kdo, vůči komu a v jakém
rozsahu započítával a jaká část jí zbývala na příslušnou pohledávku žalobkyně
(tj. na kupní cenu za dodání čerpadla dle kupní smlouvy č. 02/09/09/AB/01 ze
dne 9. října 2009) po provedeném zápočtu uhradit, což učinila platbou ve výši 3
175 759,21 Kč dne 20. října 2009. Na rozdíl od odvolacího soudu proto zastává a
obhajuje názor, že pohledávka žalobkyně na zaplacení kupní ceny ve výši 14 622
530 Kč za dodání čerpadla dle kupní smlouvy č. 02/09/09/AB ze dne 29.
září 2009
zcela zanikla dne 13. října 2009 započtením. Podle dovolatelky rozhodl odvolací soud v rozporu s hmotným právem a
judikaturou Ústavního soudu, uložil-li jí povinnost vrátit předmět koupě
žalobkyni s ohledem na odstoupení žalobkyně od kupní smlouvy z důvodu
neuhrazení kupní ceny a přitom pominul, že žalovaná splnila povinnost uhradit
kupní cenu (kombinací započtení pohledávek a doplatku kupní ceny) a není již
vlastnicí předmětu sporu. Argumentujíc principem ochrany dobré víry nového
nabyvatele (třetí osoby), který zastává i Ústavní soud ve své judikatuře, na
niž dovolatelka poukazuje, odvolacímu soudu vytýká, že svým rozhodnutím zasáhl
do vlastnického práva třetí osoby v situaci, kdy bylo v řízení zjištěno, že
vlastnicí předmětu sporu není žalovaná, ale od ní odlišná třetí osoba. Vzal-li
odvolací soud za prokázané, že předmět sporu není ve vlastnictví žalované,
představuje napadený rozsudek podle jejího mínění vyvlastnění předmětu sporu
vedlejší účastnici na straně žalované bez náhrady a bez faktické možnosti
vedlejší účastnice se proti tomuto rozsudku bránit. Dovolatelka se tak ohrazuje
proti jeho závěru o tom, že není třeba respektovat vlastnické právo vedlejší
účastnice na straně žalované, který pokládá za rozporný s hmotným právem. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. spatřuje
dovolatelka v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ohledně plnění
poskytnutého žalovanou žalobkyni ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, uvedl-li v
odůvodnění rozsudku, že žalovaná žalobkyni nic neplnila. Podle přesvědčení dovolatelky je dán též dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud zatížil řízení vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V této souvislosti
odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí trpí nepřezkoumatelností a
překvapivostí, jestliže v něm v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. neuvedl, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nevypořádal se s
námitkou vlastnického práva vedlejší účastnice k předmětu sporu a s kolizí
vlastnického práva žalobkyně a vedlejší účastnice, a když na základě na
zjištěného skutkového stavu a přístupu odvolacího soudu nebylo možné jeho
rozhodnutí předvídat. Dovolatelka se také dovolává pochybení, jichž se dle jejího názoru dopustil
odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení. Poukazuje na to, že v dané
věci jde o vydání věci, tedy o realizaci jiného práva než přiznání peněžité
částky, a proto měl odvolací soud z této skutečnosti (stejně jak se stalo při
rozhodování o soudním poplatku za řízení před soudy obou stupňů) vycházet i při
výpočtu odměny za zastupování účastníka advokátem podle vyhlášky č. 484/2000
Sb., tedy nepostupovat podle jejího § 3 (jak učinil nesprávně odvolací soud),
nýbrž podle § 8. Rovněž mu vytýká, že při rozhodování o nákladech řízení nevzal
v potaz, že advokát žalobkyně učinil jediný úkon právní služby a že se
neúčastnil jednání odvolacího soudu.
Z důvodů popsaných v dovolání dovolatelka navrhuje odložit vykonatelnost
napadeného rozsudku odvolacího soudu, poté ho zrušit a věc vrátit odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. K dovolání žalované se připojila vedlejší účastnice na straně žalované, která
ze svého pohledu snáší argumenty na podporu názoru žalované o platnosti
provedeného zápočtu pohledávek. Rovněž odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně
zhodnotil otázku aktivní a pasivní legitimace účastnic řízení, a to ve vazbě na
uskutečněný převod vlastnického práva k předmětného čerpadlu žalovanou na
vedlejší účastnici. Podle jejího názoru se žalobkyně nemůže úspěšně domáhat
žalobou vydání věci ani v případě neplatnosti předmětného zápočtu, neboť je
třeba respektovat vlastnické právo vedlejší účastnice, která byla v době
uzavření kupní smlouvy se žalovanou, kterou nabyla vlastnické právo k
předmětnému čerpadlu, v dobré víře, a je proto jeho oprávněnou vlastnicí. Vedlejší účastnice ve shodě se žalovanou navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V obsáhlém vyjádření k dovolání se žalobkyně s rozhodnutím odvolacího soudu
zcela ztotožňuje. Podle jejího názoru se odvolací soud vypořádal se všemi
tvrzenými spornými skutečnostmi, provedené důkazy hodnotil jednotlivě i ve
vzájemné souvislosti a dospěl ke správným právním závěrům, posoudil-li v
souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a příslušnou právní úpravou
zápočet žalované pro neurčitost jako neplatný a odstoupení žalobkyně od kupní
smlouvy za řádné a po právu. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že je stále
vlastnicí předmětu sporu a že vedlejší účastnice k němu nikdy nenabyla
vlastnické právo. Zdůrazňuje, že rozhodnutím odvolacího soudu nedošlo k
porušení údajného vlastnického práva vedlejší účastnice k předmětnému čerpadlu,
ani k porušení ústavních principů. Poukazuje na to, že v řízení bylo
jednoznačně prokázáno, že žalovaná na fakturu č. 20967, kterou jí vyúčtovala
kupní cenu předmětného čerpadla, nic nezaplatila. Podle mínění žalobkyně
nedošlo k naplnění žádného z ohlášených dovolacích důvodů, a to včetně
tvrzených vad řízení. Dovolání v rozsahu směřujícím proti rozhodnutí odvolacího
soudu o nákladech řízení označuje za nepřípustné. Navrhuje, aby dovolací soud
odmítl dovolání jako zjevně bezdůvodné, případně ho zamítl s tím, že jí přizná
náhradu nákladů dovolacího řízení. Prohlášením konkursu na majetek společnosti BERIL - EXIM s.r.o., k němuž došlo
usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. srpna 2012, č. j. KSHK 45
INS 6406/2012-A-28/celk.4, bylo dovolací řízení v této věci přerušeno. O této
skutečnosti informoval dovolací soud účastnice dovolacího řízení usnesením ze
dne 22. ledna 2013, č. j. 32 Cdo 2300/2012-664, a to s poučením, za jakých
podmínek bude v dovolacím řízení pokračováno. Návrh na pokračování v řízení
podala insolvenční správkyně JUDr. Š. V., která se dnem 7. února 2013, kdy
soudu došel tento její návrh ze dne 5. února 2013, stala účastnicí řízení místo
společnosti BERIL - EXIM s.r.o., kterou zastupovala v dovolacím řízení do
prohlášení konkursu JUDr. M.
V., která se vyjádřila k dovolání žalované a k
návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí a jejíž plná moc k zastupování (č. l. 641 spisu) prohlášením konkursu zanikla [srov. §§ 263, 264 a 252 odst. 1
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon),
ve znění pozdějších předpisů]. Dovolací soud proto pokračoval v dovolacím
řízení na straně žalobkyně s JUDr. Š. V., a takto ji i označil v záhlaví svého
rozhodnutí. Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. května 2013, č. j. 32 Cdo 2300/2012-678,
opraveného usnesením ze dne 3. dubna 2013, č. j. 32 Cdo 2300/2012-680, odložil
vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. dubna 2012,
č. j. 7 Co 196/2011-581, do právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání
žalované. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád
ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dovolání v rozsahu směřujícím do druhého a čtvrtého výroku rozsudku odvolacího
soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalovanou,
vedlejší účastnicí na straně žalované a žalobkyní, není přípustné (srov. shodně
usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), a proto ho Nejvyšší soud v tomto rozsahu odmítl pro
nepřípustnost [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.]. Dovolání v rozsahu směřujícím proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a je i důvodné. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho,
jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud nejprve z úřední povinnosti (§
242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.) zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle tvrzení dovolatelky trpí napadené rozhodnutí vadou řízení, která spočívá
v jeho nepřezkoumatelnosti a překvapivosti. Skutečnost, že ohledně dovolatelkou tvrzeného vlastnického práva vedlejší
účastnice k předmětnému čerpadlu a jeho vlivu na uloženou povinnost dle § 351
odst. 2 obch. zák. nezaujal odvolací soud stejný názor jako dovolatelka, resp. že tyto otázky neřešil, nečiní napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Odvolací
soud – jak se podává z odůvodnění jeho rozhodnutí – uvedl a vyložil, na základě
jakých důkazů a jejich hodnocení dospěl ke svým skutkovým zjištěním, jaká
ustanovení hmotného práva na danou věc aplikoval a jak věc posoudil po právní
stránce. Nejvyšší soud neshledal, že by odvolací soud při odůvodnění svého
rozhodnutí nedostál požadavkům kladeným ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř., a
proto nepřisvědčil dovolatelce, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo
nepřezkoumatelné. Překvapivým je podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 33 Cdo 2275/2009,
nebo ze dne 31. října 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006, jež jsou veřejnosti
dostupné na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz) takové rozhodnutí, které
nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího
soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy
odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný
z účastníků řízení (potažmo žalobce) nikdy nepopíral, popř. která nebyla
předmětem posuzování soudem prvního stupně. Podle judikatury Ústavního soudu
jsou za překvapivá rozhodnutí považována taková rozhodnutí, jejichž přijetím je
účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jde tedy o
rozhodnutí, jež, z pohledu předcházejícího řízení, originálním způsobem
posuzují rozhodovanou věc (srov. např. nálezy Ústavního soudu uveřejněné pod
čísly 160/1997, 106/1998 a 166/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a
navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS
729/2000, nebo ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07). Námitka dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, je zjevně
bezdůvodná. O překvapivé (nepředvídatelné) rozhodnutí by v souzené věci nešlo
ani v případě, kdy by odvolací soud účastnice na jednání dne 3. dubna 2012
neseznámil se svým právním názorem v otázce zápočtu, neboť na řešení soudem
vymezených právních otázek (zda žalovaná se zákonem předvídanými účinky učinila
kompenzační projev vůči žalobkyni, zda žalobkyně řádně a po právu odstoupila od
kupní smlouvy pro nezaplacení kupní ceny a zda je vrácení věci možné) nic
překvapivého či nepředvídatelného shledat nelze. Za situace, kdy Nejvyšší soud ani z obsahu spisu neshledal jiné vady, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, uzavřel, že dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl naplněn. Dovolací soud se dále zabýval důvodností námitek, která dovolatelka uplatnila v
rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj.
že rozhodnutí
odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tvrdí-li dovolatelka, že odvolací soud v rozporu s výsledky provedeného
dokazování pominul, že na kupní cenu předmětného čerpadla zaplatila částku 3
175 759,21 Kč, pak neoznačila důkaz, ze kterého by měla tato skutečnost
vyplývat a který měl odvolací soud pominout. Navíc ze samotných údajů (odkazů)
dovolatelky (např. v dovolání na straně 10, předposlední odstavec, a dále na
straně 11, 5. odstavec shora) je zřejmé, že pokud byla uvedená částka žalobkyni
poskytnuta, tak ji jednak nezaplatila dovolatelka (ale vedlejší účastnice) a
dále nebyla placena na kupní cenu za čerpadlo, které je předmětem tohoto sporu,
ale na kupní cenu jiného zboží v jiném smluvním vztahu. V této souvislosti
Nejvyšší soud upozorňuje, že dovolatelčina citace z napadeného rozhodnutí na
straně 5 (viz strana 11 dovolání, poslední odstavec) není citací skutkového
zjištění odvolacího soudu, nýbrž citací vyjádření dovolatelky k odvolání. Dovolací soud proto uzavírá, že se dovolatelce ani prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nepodařilo zpochybnit skutkový závěr
odvolacího soudu o tom, že žalovaná žalobkyni podle předmětné kupní smlouvy
ničeho neplnila. Konečně se Nejvyšší soud zabýval opodstatněností námitek, jimiž dovolatelka v
rámci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. brojila proti závěru odvolacího soudu o neplatném započtení
pro neurčitost vymezení rozsahu (výše) započítávaných pohledávek, jakož i proti
jeho závěru o povinnosti dovolatelky vrátit (v důsledku odstoupení od smlouvy)
žalobkyni poskytnuté plnění – čerpadlo (§ 351 odst. 2 obch. zák.), tvrdíc, že
odvolací soud nevzal v úvahu vlastnické právo třetí osoby (vedlejší účastnice)
k předmětu tohoto plnění (k čerpadlu). Podle ustálené judikatury soudů je pro neurčitost (§ 37 odst. 1 obč. zák.)
neplatný právní úkon započtení (§ 580 obč. zák.), kterým dlužník započítává
proti pohledávce věřitele více svých pohledávek, převyšujících ve svém součtu
pohledávku věřitele, aniž by z něj bylo patrno, která část započítávaných
pohledávek započtením zanikla a která nikoli (srov. například rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 9. června 2003, sp. zn. 9 Cmo 109/2003, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2004, pod číslem 20, jakož i na něj
navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2005, sp. zn. 29 Odo
174/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo
421/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2008, sp. zn. 29 Odo
1021/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo
3082/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2009, sp. zn. 23 Cdo
1363/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2011, sp. zn. 32 Cdo
4363/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012 sp. zn. 33 Cdo
4735/2010, jež jsou veřejnosti dostupné na jeho internetových stránkách
www.nsoud.cz).
Od tohoto závěru nemá dovolací soud jakéhokoli důvodu odchýlit
se ani souzené věci, v níž jde o tutéž situaci, kdy na pohledávku žalobkyně na
zaplacení kupní ceny za dodané čerpadlo započítávala dovolatelka několik
pohledávek, které jí postoupila vedlejší účastnice, aniž v zápočtu vymezila, v
jakém rozsahu (výši) jednotlivé pohledávky započítává. Judikaturou Nejvyššího
soudu, na niž je v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazováno, se odvolací
soud řídil, přičemž své správné závěry v této právní otázce podrobně a
srozumitelně vysvětlil. Proti tomuto právnímu posouzení nepředkládá dovolatelka
takové námitky, které by byly způsobilé pro úvahu o odklonu od dosavadní
konstantní judikatury Nejvyššího soudu. Dovolací soud proto uzavírá, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl v otázce posouzení
neplatnosti zápočtu pohledávek uplatněn právem.
Nejvyšší soud se dále zabýval důvodností námitky, kterou dovolatelka oponovala
proti závěru odvolacího soudu o povinnosti dovolatelky vrátit žalobkyni
poskytnuté plnění (předmětné čerpadlo).
Podle ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. strana, které bylo před odstoupením
od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního
závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak
stanovené podle § 502. Vrací-li plnění strana, která odstoupila od smlouvy, má
nárok na úhradu nákladů s tím spojených.
V judikatuře Nejvyššího soudu (srov. například usnesení ze dne 30. dubna 2009,
sp. zn. 23 Cdo 3008/2007, a ze dne 28. června 2012, sp. zn. 23 Cdo 2553/2010,
jež jsou veřejnosti dostupné na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz) se
toto ustanovení obchodního zákoníku vykládá jako speciální norma k obecné
úpravě bezdůvodného obohacení v ustanovení § 451 a násl. obč. zák., přičemž
platí, že není-li vrácení plnění podle § 351 odst. 2 obch. zák. poskytnuté
druhou stranou možné, je třeba poskytnout peněžitou náhradu (§ 458 odst. 1 obč.
zák.). Vznik nároku na majetkové vypořádání poskytnutého plnění v důsledku
odstoupení od smlouvy nečiní ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. závislým na
tom, jak kupující se zbožím naložil (zda je dále prodal či jinak zcizil). Při
splnění podmínek vymezených v ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. vzniká právo
na majetkové vypořádání (na vrácení poskytnutého plnění nebo jeho peněžité
náhrady) vždy, bez ohledu na další právní osud plnění. Skutečnost, že se v době
před odstoupením od smlouvy stala vlastníkem poskytnutého plnění třetí osoba,
nemá vliv na vznik a existenci nároku dle § 351 odst. 2 obch. zák., nýbrž pouze
na způsob jeho vypořádání. Brání-li právo třetí osoby vrácení poskytnutého
plnění a není-li proto z tohoto důvodu jeho vrácení možné, má oprávněná osoba
(žalobkyně) právo na peněžitou náhradu. Z tohoto pohledu se však odvolací soud
právem dle § 351 odst. 2 obch. zák. nezabýval a podmínky podle ustanovení § 446
obch. zák., za nichž mohla třetí osoba (vedlejší účastnice) nabýt vlastnického
práva, nezkoumal. Právní posouzení věci odvolacím soudem je proto v této otázce
neúplné a tudíž nesprávné. Lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v této otázce uplatněn
právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (včetně
všech tří souvisejících výroků o nákladech za řízení před soudy obou stupňů)
zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2013
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu