33 Odo 1255/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce Ing. M. P., bytem v , zastoupeného JUDr. L. S., advokátem se sídlem v ,
proti žalovanému Ing. P. P., bytem v , zastoupenému JUDr. V. J., advokátem se
sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 5, pod sp. zn. 6 C 390/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2006,
č. j. 25 Co 44/2006-133, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 4. dubna 2006, č. j. 25 Co
44/2006-133, jímž byl zrušen rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 5 ze dne 16. září 2005, č. j. 6 C 390/2003-100, ve výroku o zamítnutí
protinávrhu a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno, se odmítá.
II. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 4. dubna 2006, č. j. 25 Co
44/2006-133, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16.
září 2005, č. j. 6 C 390/2003-100, se zamítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
JUDr. V. J., advokáta se sídlem v
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 16. září 2005, č. j. 6 C 390/2003-100,
určil, že žalobce je vlastníkem ideálních 5/6 a žalovaný vlastníkem ideální 1/6
nemovitostí a to budovy č. p., způsob využití bydlení, na pozemku číslo parc.,
pozemku číslo parc., zastavěná plocha a nádvoří o výměře 234 m2 a pozemku číslo
parc., zahrada o výměře 689 m2 , vše katastrální území S., obec P., zapsaných u
Katastrálního úřadu pro hl. m. P., katastrální pracoviště P. na LV č. (výrok
I.), zamítl vzájemný návrh žalovaného na určení, že je vlastníkem ideální 1/3
ve výroku I. uvedených nemovitostí (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení
(výroky III. a IV.). Vzal za prokázané, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem
shora označených nemovitostí v rozsahu ideálních 2/3 a žalovaný v rozsahu
ideální 1/3. Žalovaný ideální 1/6 spoluvlastnického podílu nabyl od žalobce na
základě darovací smlouvy ze dne 11. 6. 1970. Ještě před uzavřením darovací
smlouvy písemným prohlášením ze dne 9. 6. 1970 žalovaný uznal, že považuje
převod 1/6 předmětných nemovitostí patřících žalobci za formální, přestože bude
proveden notářsky a zaknihován, a že v případě, bude-li žalobce trvat na tom,
aby mu jeho majetek byl opět notářsky vrácen, nebude činit námitek. K uzavření
darovací smlouvy došlo v souvislosti s plánovaným nepovoleným pobytem žalobce
ve Spolkové republice N. a možnými následnými majetkovými tresty, které v
důsledku jeho emigrace ze strany státu hrozily. Darovací smlouvou ze dne 1. 10.
1993 a kupní smlouvou ze dne 18. 12. 2000 se žalobce stal podílovým
spoluvlastníkem ideálních 2/3 sporných nemovitostí. Na základě takto zjištěného
skutkového stavu věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že ani jeden z
účastníků při uzavírání sporné darovací smlouvy neměl v úmyslu vyvolat převod
vlastnického práva žalobce na žalovaného. S přihlédnutím k okolnostem, za
kterých byla smlouva uzavírána, zejména k obsahu písemného prohlášení ze dne 9.
6. 1970, považoval ji soud prvního stupně podle § 37 odst. 1 obč. zák. za
neplatnou pro nedostatek vážné vůle obou jejích účastníků. Nedošlo tak k
převodu vlastnického práva žalobce na žalovaného. Žalovaný se jím nemohl stát
ani vydržením podle § 134 odst. 1 obč. zák., neboť nebyl oprávněným držitelem
podle § 130 odst. 1 obč. zák.; byl si totiž vědom toho, že k převodu
vlastnictví darovací smlouvou nedochází.
Městský soud v Praze rozsudkem ze 4. dubna 2006, č. j. 25 Co 44/2006-133,
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu
zamítl (výrok I.), v zamítavém výroku a ve výroku o poplatkové povinnosti jej
zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok II.); zároveň rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Z pohledu požadavku
svobody a vážnosti právního úkonu podle § 37 odst. 1 obč. zák. vzal za
nesporné, že žádný z účastníků řízení nezpochybňoval, že darovací smlouva byla
uzavřena svobodně a tvrzení žalobce, že tento právní úkon neučinil vážně,
nebylo prokázáno. Chtěl-li se žalobce zbavit svého vlastnického práva, aby
předešel trestu propadnutí majetku v souvislosti s možným odsouzením za
opuštění republiky, uzavřel darovací smlouvu zcela vážně, a právě proto, aby se
vyhnul postihu ze strany státu. Pohnutku, která jej k tomu vedla - z hlediska
vážnosti vůle – soud považoval za zcela nepodstatnou. Nemůže proto obstát
závěr, že darovací smlouva je tzv. simulovaným právním úkonem, neboť soud
prvního stupně nepřiléhavě posuzoval otázku nedostatku vážnosti vůle z hlediska
pohnutky. Bez významu je podle odvolacího soudu listina ze dne 9. 6. 1970 (v
odůvodnění nesprávně uvedeno ze dne 9. 6. 2000), obsahující
prohlášení žalovaného, že je ochoten převést nabytý spoluvlastnický podíl zpět
na žalobce. Uvedená listina byla pořízena ještě v době, kdy žalovaný nebyl
spoluvlastníkem nemovitosti a není v ní uvedeno, jakým způsobem mělo dojít ke
zpětnému převodu.
Proti tomuto rozsudku, a to výslovně proti všem jeho výrokům, podal žalobce
(dále též „dovolatel“) dovolání z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a
odst. 3 o. s. ř., jehož přípustnost opřel o § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Odvolacímu soudu vytýká, že při zjišťování skutkového stavu věci pominul
rozhodující důkazy, konkrétně písemné prohlášení ze dne 9. 6.
1970, výpovědi účastníků řízení učiněné před soudem prvního
stupně dne 27. 4. 2005, jakož i jeho korespondenci se svou
zmocněnkyní ve věci sporného převodu, ačkoliv soud prvního stupně o ně opřel
svá skutková zjištění. Přesto, že „žalovaný v předjednáních v dané věci uznal,
že předmětná 1/6 nemovitostí měla být na žalobce převedena nazpět, odmítl z
toho soud vyvodit faktický závěr“. Za chybné považuje skutkové závěry, že
žalobce chtěl převést spoluvlastnický podíl žalobce na žalovaného a že vůle
účastníků byla vážná; vůlí žalobce totiž bylo zachování vlastnictví
předstíraným převodem. Dovolatel se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně
potud, že „ani jeden z účastníků při uzavírání dotčené darovací smlouvy neměl
v úmyslu jejím podpisem vyvolat ty právní následky, které byly ve smlouvě
deklarovány, tedy převod vlastnického práva z žalobce na žalovaného“, a s
odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2781/99 a 22
Cdo 1993/2003, jakož i na odbornou literaturu má zato, že darovací smlouva je
neplatná pro nedostatek vážné vůle; na podporu svého stanoviska argumentuje
rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 14. května 1997, sp. zn. II. ÚS 28/96, v
obdobné věci. Dále namítá, že smlouva je neplatná i proto, že jejím účelem bylo
obejít zákon. Odvolací soud zároveň zatížil řízení vadami, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaný podal proti rozsudku soudu
prvního stupně tzv. blanketní odvolání s tím, že jej v nejbližším termínu
doplní. Stalo se tak až při jednání odvolacího soudu dne 4. 4. 2006 podáním o
rozsahu 9 stran; pro rozsáhlost tohoto podání neměl ani on, ani odvolací soud
možnost se s ním podrobně seznámit. V rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. odvolací
soud z této listiny převzal část argumentace žalovaného. Rozhodnutí odvolacího
soudu považuje dovolatel za nepřezkoumatelné, neboť „z mnohých formulací nelze
seznat, jedná-li se o tvrzení žalovaného, vlastní odůvodnění soudu anebo
dokonce postoj žalobce“, a za překvapivé, protože s přihlédnutím k nálezu
Ústavního soudu ze dne 15. září 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, nebylo možno na
základě zjištěného skutkového stavu věci a postupu odvolacího soudu takový
výsledek řízení předvídat. Dovolatel není srozuměn ani s částí napadeného
rozsudku, jíž odvolací soud v zamítavém výroku rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a řízení zastavil; závěr, že „protinávrh“ žalovaného byl jen jeho
procesní obranou, nepovažuje za správný. S tímto odůvodněním navrhl rozsudek
odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl dovolání zamítnout. Za zcela nové - a tedy nepřípustné v
dovolacím řízení - považuje tvrzení, že účelem smlouvy bylo obejít zákon.
Závěry odvolacího soudu o vážné vůli účastníků darovací smlouvy považuje za
správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným při splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o.
s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti dovolání.
Zatímco dovolání proti měnícímu výroku je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., dovolání proti výroku, jímž odvolací soud zrušil rozsudek
soudu prvního stupně v zamítavém výroku o protinávrhu žalovaného a řízení v
tomto rozsahu zastavil, není subjektivně přípustné. Z povahy dovolání jako
opravného prostředku plyne, že k jeho podání je oprávněna jen ta strana
(účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno,
popř. které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejích právech – v
konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako tzv.
subjektivní přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon
1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem
28). Rozhodnutím, kterým odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o zamítnutí protinávrhu žalovaného a řízení v tomto rozsahu zastavil,
žalobci žádná procesní újma (byť nepatrná) způsobena nebyla; zrušení tohoto
dovoláním napadeného výroku by nemohlo přivodit pro něj příznivější výsledek.
Objektivně byla totiž založena srovnatelná situace jako by došlo k zamítnutí
tohoto protinávrhu. Nejvyšší soud proto dovolání proti tomuto výroku napadeného
rozsudku podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné
vyplývá, že při zkoumání důvodnosti dovolání může posuzovat jen takové otázky,
které dovolatel v dovolání zpochybnil.
Podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spatřuje
dovolatel v nepřezkoumatelnosti a překvapivosti napadeného rozhodnutí, jakož i
v postupu odvolacího soudu, jenž mu odepřel možnost podrobně se seznámit s
doplněním odvolání a v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. převzal
část argumentace žalovaného obsažené uvedeném doplnění odvolání do odůvodnění
svého rozhodnutí.
Přezkoumatelným, tj. srozumitelným a řádně odůvodněným, je rozhodnutí, jenž v
souladu s požadavky § 157 odst. 2 o. s. ř. obsahuje stručný a jasný výklad o
tom, které skutečnosti měl soud za prokázané a které nikoliv, o které důkazy
opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, proč
neprovedl další navrhované důkazy a z jakého důvodu neučinil žádná zjištění z
některých provedených důkazů. Nezbytným požadavkem řádného odůvodnění
rozhodnutí je soudem přijatý závěr o skutkovém stavu věci a na něj navazující
právní posouzení věci. Z pohledu těchto požadavků nelze přisvědčit výhradě
žalobce o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Rozsudek odvolacího
soudu požadavkům § 157 odst. 2 o. s. ř. vyhovuje; lze z něj bez jakékoliv
pochybnosti zjistit, že při právním posouzení věci odvolací soud vycházel ze
skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, a které skutečnosti měl za
prokázané (uzavření darovací smlouvy, důvody proč k převodu došlo, vědomost
obou smluvních stran o tom, že se smlouvou má předejít případnému trestu
propadnutí majetku žalobce, prohlášení žalovaného, že nebude bránit vrácení
převedeného majetku zpět žalobci). V odůvodnění uvedl i to, proč za právně
irelevantní považuje listinu ze dne 9. 6. 1970 (v odůvodnění chybně
uvedeno datum 9. 6. 2000). Judikatura Evropského soudu pro
lidská práva zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento
závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument
(viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994), a proto rozsah této povinnosti se může
měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého
případu (viz Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994). Odvolací soud se
tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění
nižšího soudu (viz Helle proti Finsku, 1997). Shodně judikuje i Ústavní soud ČR
(srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. května 2004, sp. zn. III.ÚS 266/03,
uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67). Vadou, jež by
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by mohl být jen takový
nedostatek odůvodnění napadeného rozsudku, jenž by jej činil pro
nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů nepřezkoumatelný. Odvolacímu soudu
nelze vyčítat, že se ztotožnil s právní argumentací žalovaného a v důsledku
toho ji zčásti formulačně vzal za základ svého rozhodnutí. Není ničím
neobvyklým (odporujícím úpravě § 157 odst. 2 o. s. ř.), že se závěr soudu o
právním posouzení věci zcela nebo z části překrývá s právním hodnocením věci
jedním z účastníků řízení; zakazuje-li ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. soudu
opisovat ze spisu skutkové přednesy účastníků řízení a obsah provedených
důkazů, znamená to jen, že soud musí – v zájmu přezkoumatelnosti rozhodnutí -
vlastními slovy formulovat potřebné údaje, výklady a závěry, na nichž je jeho
rozhodnutí založeno.
Vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je řízení
postiženo, jestliže odvolací soud vydá tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým
je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu
věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení
předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně)
posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení (potažmo žalobce) nikdy
nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudem prvního stupně. V
souzené věci předmětem dokazování již před soudem prvního stupně byla
skutečnost, zda vůle účastníků darovací smlouvy byla vážná. I přesto, že na
základě hodnocení provedených důkazů přijal odvolací soud odlišný skutkový
závěr o této skutkové okolnosti, není jeho rozhodnutí rozhodnutím překvapivým;
byla-li soudem prvního stupně zjišťována mezi účastníky řízení sporná
skutečnost (vážnost vůle), nezatížil odvolací soud řízení vadou, pokud na
základě vlastního posouzení téže sporné skutečnosti dospěl k odlišnému
skutkovému závěru o její existenci.
Nelze akceptovat výhradu dovolatele, že neměl možnost seznámit se podrobně s
obsahem doplnění odvolání. Obsahem doplňku odvolání 20. 3. 2006 je pouze
shrnutí základních skutkových tvrzení, dosavadního průběhu řízení, zopakování
argumentů na podporu závěru o platnosti darovací smlouvy a o vydržení
spoluvlastnického podílu, jakož i hodnocení některých provedených důkazů; tato
tvrzení přitom zazněla již před soudem prvního stupně. Podle protokolu o
jednání ze dne 4. 4. 2006 po zahájení jednání odvolacího soudu zástupce
žalovaného předložil doplněk odvolání ze dne 20. 3. 2006. Zástupce žalobce
nepožádal o odročení jednání nebo o jeho přerušení za účelem „podrobného“
prostudování tohoto podání. Protokol o jednání (jako veřejná listina)
neobsahuje ani jeho námitku nesprávné protokolace, kterou pravděpodobně hodlal
uplatnit sám žalobce až podáním ze dne 29. 5. 2006. Postupem soudu by byla
odňata účastníku řízení možnost jednat před soudem, pokud by neměl prostor se s
podáním seznámit natolik, aby se mohl vyjádřit k (novým) dosud nepředneseným
tvrzením navíc takovým, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí, které
by mohlo být na jejich základě považováno za rozhodnutí překvapivé.
V posuzovaném případě žalobce v dovolání brojí proti skutkovému závěru, že vůle
obou účastníků darovací smlouvy ze dne 11. 6. 1970 byla vážná.
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování.
Tento dovolací důvod se ovšem nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému
skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž
obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí
vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou
způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno,
eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích
úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba
považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu
vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za
řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje
ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném
dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné
pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
ČR ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen
„Soubor“/, pod C 8/1). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze
napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost
lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu,
jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru ničeho vytknout, není
možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl
uvěřit jinému svědkovi, že některý z důkazů není pro skutkové zjištění
důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že
hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než
z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Odvolací soud pro posouzení, zda darovací smlouva ze dne 11. 6. 1970 je platným
právním úkonem, považoval za stěžejní zjištění, zda vůle jejích účastníků
směřovala k převodu spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem.
Podstatným pro rozhodnutí věci byl tedy skutkový závěr, zda účastníci darovací
smlouvy chtěli převést sporný spoluvlastnický podíl.
Odvolací soud skutkový závěr dovozující, že oba účastníci darovací smlouvu ze
dne 11. 6. 1970 uzavírali s úmyslem zabránit majetkovému postihu (trestu
propadnutí majetku, včetně sporného spoluvlastnického podílu), žalobce za jeho
emigraci učinil na základě důkazů provedených před soudem prvního stupně. Toto
skutkové zjištění vyplývá z výpovědi žalobce i žalovaného; není-li vůle jako
základní složka právního úkonu vážná v případech, ve kterých jednající nechtěl
vůbec vyvolat právní účinky, které by jinak s jeho projevem byly v oblasti
občanského práva spojeny (např. při projevu učiněném za účelem hry, při
vyučování, při simulaci atd.), potom sporným právním úkonem jeho účastníci (a
zejména žalobce) projevili úmysl, aby právní účinky převodu spoluvlastnického
podílu žalobce (v zájmu zabránění konfiskace tohoto spoluvlastnického podílu)
nastaly a nikoliv (jak je tomu u právního úkonu učiněného nevážně), aby takové
účinky nenastaly. Odvolací soud své rozhodnutí náležitě odůvodnil, uvedl, proč
výpovědi účastníků řízení tvoří skutkový podklad pro závěr, že darovací smlouvu
mysleli vážně. I když odvolací soud hodnotí listinu ze dne 9. 6. 1970 (jejíž
text napsala matka účastníků, která při uzavírání darovací smlouvy zastupovala
nepřítomného žalobce jako dárce), jako irelevantní pro posouzení vážnosti vůle
potvrzuje tato listina závěr, který vyplývá již z výpovědí obou účastníků
řízení, že převod spoluvlastnického podílu byl doprovázen příslibem jeho
„navrácení“, bude-li se ho žalobce domáhat. Měla-li darovací smlouva být
„nevážným“ právním úkonem, její účastníci by si jistě (mimo její obsah)
nesjednávali závazek obdarovaného předmět daru na výzvu vrátit.
Nelze proto dovodit, že by odvolací soud nevzal v úvahu všechny provedené
důkazy (tedy i prohlášení žalovaného ze dne 9. 6. 1970, z něhož ovšem neučinil
žádné skutkové závěry) nebo že by se při jejich hodnocení dopustil pochybení
vedoucího k logickému rozporu, a odvolacímu soudu nelze ani vytýkat, že by
nějaké rozhodné skutečnosti, které byly v řízení prokázány, pominul. Dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. proto nebyl uplatněn opodstatněně.
Sluší se podotknout, že v dané věci nelze uplatnit závěry přijaté v rozhodnutí
Ústavního soudu ze dne 14. května 1997, sp. zn. II. ÚS 28/96, jichž se žalobce
dovolává, neboť toto rozhodnutí řešilo pouze otázku nápadně nevýhodných
podmínek při uzavírání darovací smlouvy a vliv pohnutky na platnost tohoto
právního úkonu, přičemž Ústavní soud dovodil, že omyl v pohnutce stěžovatelky
nemůže právní úkon učinit neplatným.
I když žalobce avizuje mimo dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a
odst. 3 o. s. ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, činí tak pouze prostřednictvím výhrady vůči správnosti skutkového závěru
o vážnosti vůle účastníků darovací smlouvy. Proti právnímu posouzení věci, tedy
proti tomu, jaký právní předpis byl na zjištěný skutkový stav aplikován, jak
byl tento právní předpis vyložen nebo jaké právní závěry byly vyvozeny z tohoto
skutkového stavu, žalobce ve skutečnosti žádné výhrady nevznáší. Pokud
argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby
odvolací soud vycházel z jiného (podle dovolatele správného) skutkového závěru,
musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci.
Podle § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy ve věci samé.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že při zjišťování skutkového stavu věci může
dovolací soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v
odvolacím řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti
rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze
ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové
skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně
ani soudem odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15.
8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopise Právní rozhledy 6/1996).
Teprve v dovolacím řízení přišel žalobce s (novým) tvrzením, že darovací
smlouva ze dne 11. 6. 1970 je absolutně neplatná podle § 39 obč. zák., neboť
svým účelem obchází zákon. K tomuto tvrzení dovolací soud nemohl přihlédnout,
neboť jak již bylo výše vyloženo, nemůže při rozhodování o dovolání přihlížet k
tvrzením či námitkám, jež mohl žalobce uplatnit v průběhu celého řízení před
soudy obou stupňů, a přesto tak neučinil.
Žalobce sice v dovolání uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v plném
rozsahu, avšak podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní
námitky proti výroku o nákladech řízení neuplatnil. I kdyby dovolání proti
nákladovému výroku směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí
Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R
4/2003).
Z řečeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska důvodů
uplatněných v dovolání správné, a proto dovolací soud dovolání žalobce zamítl
(§ 243b odst. 1 o. s. ř.).
Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.
s. ř. je neúspěšný žalobce povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího
řízení. Ty představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§ 11
odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle § 5 písm. b), § 10
odst. 3, § 16 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění platném
do 31. 8. 2006 (srovnej čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) částkou 5.000,- Kč, a
paušální částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
ve výši 300,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti
vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. října 2008
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu