23 Cdo 3008/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce
M. E. L., zastoupeného advokátem, proti žalované B. v. CZ a.s., zastoupené
advokátkou, o zaplacení částky 8 477 850 Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, pod sp. zn. 36 Cm
86/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14.
února 2007, č. j. 1 Cmo 238/2006-147, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 10 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
advokátky.
Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 1. 3. 2005 do zaplacení a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že mezi právní předchůdkyní
žalobce – společností P. S. H+L, s.r.o., jako zhotovitelem a žalovanou jako
objednatelem byla 1. 6. 2003 uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem byly
stavební práce ve smlouvě specifikované, určené pro novostavbu obytného souboru
32 řadových domů včetně infrastruktury a komunikace v P., v k.ú. T.. Žalovaná
uhradila zhotoviteli na cenu prováděného díla nejméně 9 468 832,40 Kč,
zbývající částky byly rozporovány. Pro prodlení zhotovitele s prováděním díla
žalovaná úkonem z 21. 8. 2003 odstoupila od uzavřené smlouvy o dílo. Ze
shodného tvrzení stran a znaleckých posudků vypracovaných znalci Ing. M. K. a
Ing. J. N., CSc., soud prvního stupně zjistil, že hodnota díla ke dni
odstoupení od smlouvy činí částku 8 478 750 Kč. K 1. 12. 2003 byl na majetek
zhotovitele prohlášen konkurs. Soud prvního stupně posoudil vztah účastníků
podle obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) a aplikoval ustanovení § 349
odst. 1 ObchZ, podle nějž odstoupením od smlouvy smlouva zaniká, když je v
souladu s tímto zákonem projev vůle oprávněné strany doručen druhé straně.
Podle § 351 odst. 2 ObchZ strana, které bylo před odstoupením od smlouvy
poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu
s úroky. Pravidla pro vzájemné vypořádání účastníků po zániku smlouvy jsou
upravena podle toho, kdo má ke zhotovenému dílu vlastnické právo. V dané věci
měla vlastnické právo žalovaná jako objednatel, soud prvního stupně proto
aplikoval ustanovení § 544 odst. 1 ObchZ, podle něhož platí, že má-li ke
zhotovované věci vlastnické právo objednatel a věc nelze vzhledem k její povaze
vrátit nebo předat zhotoviteli, je objednatel povinen uhradit zhotoviteli to, o
co se objednatel zhotovováním věci obohatil, jestliže závazek zanikl z důvodu,
za který objednatel neodpovídá. Forma úkonů pro vypořádání není přitom zákonem
stanovena. Formální právní úkon započtení, od jehož absence a nemožnosti
provedení tohoto kroku po prohlášení konkursu na majetek zhotovitele odvíjí
žalobkyně svůj nárok na úhradu toho, o co se žalovaná obohatila, není k
vypořádání pohledávek úpadce a žalované zákonem předepsaný. V dané věci jde o
povinnost plnit na obou stranách, jde o synallagmatický vztah, vzájemnost,
reciprocitu. Pokud by soud žalobě vyhověl, došlo by podle závěru soudu prvního
stupně k bezdůvodnému obohacení na straně žalobkyně v důsledku plnění bez
právního důvodu. Žalobou se totiž žalobkyně domáhá zaplacení hodnoty díla
podruhé s poukazem na své odlišné postavení a na nezbytnost respektovat
zvláštní ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, a to ustanovení § 14 odst. 1
písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) ve
znění pozdějších předpisů, podle něhož není přípustné započtení na majetek
patřící do konkursní podstaty. Smyslem tohoto ustanovení je podle závěru soudu
prvního stupně zabránit zneužití institutu započtení a nelze jej naopak zneužít
ve prospěch konkursní podstaty.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. února 2007, č. j. 1
Cmo 238/2006-147, vyhověl návrhu žalobce na změnu v osobě účastníka na straně
žalobce (výrok pod bodem I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod
bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně jako úplná a
přesná a ztotožnil se i s jeho právním posouzením případu. Poukázal na
dispozitivnost ustanovení § 544 ObchZ (jehož použití strany ve smlouvě o dílo
nevyloučily) s tím, že jde o normu, která je ve vztahu k § 351 ObchZ v poměru
speciality. V dané věci je zřejmé, že na vypořádání, na něž má zhotovitel podle
uvedeného ustanovení nárok, již obdržel částku 8 477 850 Kč. Tím je jeho nárok
konzumován a není rozhodné, že se tak stalo ještě před 21. 8. 2003 – podstatné
podle jeho závěru je, že tuto částku zhotovitel držel a drží z právního důvodu.
Plnění, poskytnuté zhotovitelem nelze v dané věci vrátit zpět, a proto
nepřichází v úvahu, aby zhotovitel musel vracet veškeré finanční prostředky
placené na cenu díla objednatelem. Takový způsob vypořádání vztahu stran by byl
nelogický a nevyplývá z žádné právní normy. Uvedený závěr lze podpořit i
systematickým výkladem obchodního zákoníku. V jeho ustanovení § 548 odst. 2 je
pro případy, kdy zhotovitel od smlouvy odstoupí pro prodlení objednatele,
použita dikce spočívající v tom, že zhotoviteli náleží cena, na kterou má nárok
na základě smlouvy (s příslušným odpočtem podle poslední věty § 548 odst. 2
ObchZ); tato dikce nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, že vypořádání stran v
těchto případech bude spočívat jen ve vrácení či doplacení rozdílu mezi dosud
poskytnutými plněními. Dle argumentace odvolacího soudu není žádný důvod, aby
tomu bylo v případech upravených v odstavci 1 téhož ustanovení jinak. Z
uvedeného zároveň vyplývá, že nějaké započtení nároku žalovaného týkající se
plateb na cenu díla tu v úvahu nepřichází, není nutné ani potřebné. Proto není
napadený rozsudek ani v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. i) ZKV
nepřipouštějící započtení na majetek patřící do konkursní podstaty.
Proti rozsudku odvolacího soudu ve výrocích pod body II a III podal žalobce
dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož lze namítat, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel
nezpochybňuje správnost aplikace ustanovení § 351 a § 544 odst. 1 ObchZ
odvolacím soudem na posuzovanou věc, nesouhlasí však s výkladem těchto
ustanovení. Podle § 351 odst. 2 ObchZ vzniká odstoupením od smlouvy pohledávka
objednatele na vrácení poskytnutého peněžitého plnění a na druhé straně vzniká
právo zhotovitele na uhrazení toho, o co se objednatel obohatil (vydání
peněžité hodnoty zhotoveného díla), existují tedy dvě samostatné pohledávky.
Otázku zásadního právního významu spatřuje žalobkyně v tom, zda odstoupením od
smlouvy o dílo v režimu obchodního zákoníku vznikají za situace, kdy objednatel
poskytl zhotoviteli zálohu na provedení díla, dva samostatné závazky způsobilé
k započtení nebo zda se tyto dva závazky konzumují a zanikají ex lege. O
oprávněnosti nároku žalobkyně svědčí podle jejího názoru rozhodnutí Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, a rozhodnutí
ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 372/2004. Právní názor žalobce je založen na
tom, že žalovaná měla svoji pohledávku na vrácení finančního plnění
poskytnutého zhotoviteli (právnímu předchůdci žalobce) započíst vůči jeho
nároku na vydání peněžité hodnoty zhotoveného díla; pokud tak neučinila, nemůže
již po prohlášení konkursu na majetek zhotovitele podle § 14 odst. 1 písm. i)
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů,
tak učinit. Pohledávka zhotovitele, která podle názoru dovolatele na základě
žádné právní skutečnosti dosud nezanikla, proto trvá dosud. Žalobkyně navrhla
zrušení rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně a vrácení
věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry rozsudků
soudů obou stupňů. Důvody dovolatele hodnotí jako nelogické, vykonstruované pro
účely zisku do konkursní podstaty vzhledem k nemožnosti zápočtů v konkursu, tak
aby úpadce obdržel za jedno plnění úhradu dvakrát, což odporuje dobrým mravům.
Pokud žalobkyně odkazuje na judikaturu, pak u rozsudku Nejvyššího soudu České
republiky sp. zn. 29 Odo 52/2002 tak činí citací věty vytržené z kontextu a
snaží se vyvolat dojem, že tento rozsudek řeší rozdíly mezi občanským a
obchodním zákoníkem, toho se však tento rozsudek netýká vůbec. Stejně tak i
druhý dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn.
32 Odo 372/2004 řeší jinou otázku vypořádání účastníků smlouvy o dílo zaniklé
v důsledku odstoupení tak, že posuzuje to, co má být podkladem pro vypořádání
rozdílu mezi finanční částkou, kterou objednatelka zaplatila v záloze, a
hodnotou toho, co obdržela. Názoru dovolatelky tento rozsudek nesvědčí.
Žalovaná odkázala na dlouholetou stávající judikaturu vycházející z rozsudku
publikovaného pod číslem R 26/1975 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
svědčící o tom, že se v dané věci nejedná o otázku neřešenou nebo řešenou soudy
rozdílně. Pokud by zákonodárce požadoval, aby objednatel v těch případech, kdy
plnění nelze vrátit, poskytl zhotoviteli peněžní ekvivalent celého plnění, bylo
by to v zákoně uvedeno, Ustanovení § 351 a § 544 odst. 1 a odst. 2 ObchZ naopak
vychází výslovně z vypořádání rozdílu poskytnutých plnění. Žalovaná navrhla
zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje stanovené náležitosti, dospěl k
závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za
podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. V dané věci
přichází v úvahu pouze přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., neboť v posuzované věci vydal soud prvního stupně jediné rozhodnutí, které
odvolací soud potvrdil; jde o případy, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
V posuzované věci se jedná o výklad ustanovení § 351 a § 544 ObchZ upravujících
vzájemné vypořádání nároků z bezdůvodného obohacení vzniklého zánikem závazku v
důsledku odstoupení od smlouvy podléhající režimu obchodního zákoníku.
Podle § 351 odst. 1 ObchZ odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a
povinnosti stran ze smlouvy, podle odstavce 2 téhož ustanovení platí, že
strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou
stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky.
Pro odstoupení od smlouvy o dílo platí § 544 odst. 1 ObchZ, který stanoví, že
má-li ke zhotovované věci vlastnické právo objednatel, a věc nelze vzhledem k
její povaze vrátit nebo předat zhotoviteli, je objednatel povinen uhradit to, o
co se objednatel zhotovováním věci obohatil, jestliže závazek zanikl z důvodu,
za který objednatel neodpovídá.
Nejvyšší soud se problematikou bezdůvodného obohacení účastníků neplatné nebo
zrušené smlouvy opakovaně zabýval, když posuzoval vzájemné nároky účastníků
neplatné nebo zrušené smlouvy uzavřené v režimu občanského zákoníku dané
ustanovením § 457 ObčZ, podle něhož platí, že je-li smlouva neplatná nebo
byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní
dostal. Vždy vycházel ze zprávy občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR
ze dne 28. března 1975 vydané pod sp. zn. Cpj 34/74, která byla publikována pod
číslem 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž se k otázce
vrácení plnění z neplatné smlouvy ve smyslu § 457 ObčZ v tehdejším znění
vyslovil tehdejší Nejvyšší soud ČSR tak, že byla-li obě plnění, která si
účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné
zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii
bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani
projevu směřujícího k započtení. Jestliže tedy jde o vrácení vzájemných
peněžitých plnění z neplatné smlouvy, je třeba po vzájemném zúčtování těchto
plnění uložit plnění rozdílu jednomu z účastníků.
Taktéž stávající judikatura vychází ze závěru, že v soudním řízení o žalobě o
vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho,
oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité
plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným.
Při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k započtení
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004 vydaný pod sp. zn. 29 Odo
52/2002, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/2006,
číslo sešitu 3/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2009 vydaný pod
sp. zn. 33 Odo 1615/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2008
vydaný pod sp. zn. 30 Cdo 1473/2007 aj.).
Princip vypořádání vzájemných závazků účastníků, kteří si navzájem plnili na
základě neplatné nebo posléze zrušené smlouvy, tak jak je shora vymezen, a z
něhož dovolací soud vychází i nadále ve své rozhodovací praxi, platí nejen pro
občanskoprávní vztahy, uvedené zásady lze aplikovat i na vztahy obchodněprávní,
neboť stejně jako v ustanovení § 457 ObčZ se projevuje jeho specifická povaha,
taktéž ustanovení § 351 ObchZ ve spojení s § 544 ObchZ v důsledku znamená, že
i v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy
lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá
náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně)
poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Přitom povinnost vrátit plnění (a tedy i
„právo na vrácení“) v intencích ustanovení § 457 ObčZ nebo § 351 a § 544 ObchZ
vzniká již v okamžiku přijetí takového plnění, takže k tomuto okamžiku se
vypořádají i vzájemně poskytnutá plnění.
Na platnosti vyslovených závěrů, k nimž se dovolací soud i nadále ve své
rozhodovací praxi hlásí, nevidí důvodu cokoli měnit ani pro případ, že jeden
nebo oba účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy jsou v konkursu. Jestliže si
tedy účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy před prohlášením konkursu na
majetek jednoho z nich poskytli navzájem peněžitá plnění, popřípadě plnění, za
něž jim přísluší peněžitá náhrada, může se i po prohlášení konkursu ten z nich,
který plnil ve větším rozsahu, úspěšně domoci jen vrácení toho, oč plnění,
které sám poskytl, přesahuje plnění, které obdržel od druhé smluvní strany
(srov. již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004 vydaný
pod sp. zn. 29 Odo 52/2002, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 28/2006). Je tomu tak proto, že v intencích uvedené právní
úpravy vzniká povinnost vrátit plnění (a tedy i právo na vrácení) již v
okamžiku přijetí takového plnění (předcházejícímu prohlášení konkursu).
V případě povinnosti vrátit si oboustranné plnění jde v režimu ustanovení § 457
ObčZ, stejně jako v režimu ustanovení § 351 odst. 2 a § 544 ObchZ, o tzv.
synallagmatický (vzájemně podmíněný) závazek, což znamená, že povinnost plnění
jednoho z účastníků je vázána na povinnost druhého z nich, takže žádný z
účastníků se nemůže svého nároku úspěšně domáhat, pokud zmíněné synallagma
nevyjádřil v žalobě. I z toho vyplývá povinnost soudu provést vzájemné
zúčtování vzájemných nároků účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy, pokud se
jeden z nich domáhá svého nároku v soudním řízení.
Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že předmětem soudního rozhodování je
v dané věci jen vypořádání příslušného rozdílu mezi poskytnutými plněními, je
tento jeho závěr plně konformní se shora citovanou judikaturou a naopak názor
dovolatele, že odstoupením od smlouvy podle § 351 odst. 2 ObchZ vznikají a
proti sobě existují dvě samostatné pohledávky, pohledávka zhotovitele a
pohledávka objednatele, které by měly být započteny, správný není a pokud
dovolatel argumentuje judikaturou Nejvyššího soudu, tuto nesprávně vykládá.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 52/2002, na který
dovolatel poukazuje, byl, jak výše uvedeno, publikován s právní větou, že
jestliže si účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy před prohlášením konkursu
na majetek jednoho z nich poskytli navzájem peněžitá plnění, za něž jim
přísluší peněžitá náhrada, může se i po prohlášení konkursu ten z nich, který
plnil ve větším rozsahu, úspěšně domoci (ve smyslu ustanovení § 457 ObčZ) jen
vrácení toho, oč plnění, které sám poskytl, přesahuje plnění, které obdržel od
druhé smluvní strany. Jde tedy o právní názor zcela opačný, než zastává
dovolatel a pokud poukazuje na jednu větu z odůvodnění tohoto rozsudku, a sice,
že „v případech, kdy proti sobě stojí peněžité nároky z bezdůvodného obohacení
podléhající jinému režimu než tomu, jejž předjímá ustanovení § 457 ObčZ (tedy
nejde-li o nároky smluvních stran z neplatné nebo zrušené smlouvy), se ovšem
zákaz započtení formulovaný v ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) ZKV prosadí beze
zbytku“, pak již z této věty přímo vyplývá, že se jedná o započtení jiných
nároků, než nároků z neplatné nebo zrušené smlouvy, takže se posuzované věci
vůbec netýká. Dovolatel odkázal také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
února 2005, sp. zn. 32 Odo 372/2004, ten se však zabývá otázkou rozsahu
bezdůvodného obohacení objednatele, do jehož nemovitosti byly vloženy
investice, po zániku smlouvy o dílo, vztah vzájemných nároků objednatele a
zhotovitele po odstoupení od smlouvy však výslovně neřeší.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam, neboť se v
posuzované věci jedná o právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu již
byla vyřešena, a nejsou naplněny ani další podmínky podle ustanovení § 237
odst. 3 o. s. ř. Dovolání tedy není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím
řízení úspěšný a náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování
účastníka v dovolacím řízení ve výši 10 000 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, §
14, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální
sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při
rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve
znění účinném od 1. 9. 2006] a z paušální částky náhrady hotových výdajů
advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
účinném od 1. 9. 2006.
Nesplní-li žalobce dobrovolně svoji povinnost, kterou mu ukládá toto usnesení,
může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2009
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu