32 Cdo 4363/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobkyně Lidl Česká republika v.o.s., se sídlem v Praze 5, Nárožní
1359/11, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 26 17 85 41, zastoupené JUDr.
Milanem Jelínkem, advokátem, se sídlem v Praze-Karlíně, Sokolovská 5/49, PSČ
186 00, proti žalované V i k i n g spol. s r.o., se sídlem v Pardubicích,
Bělehradská 554, PSČ 530 09, identifikační číslo osoby 46 50 73 29, zastoupené
JUDr. Martinem Týle, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Škroupova 561, PSČ 530
03, o zaplacení částky 2,087.479,46 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve
výši 2,000.000,- Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v
Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 110/2006, o dovolání žalované proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2009, č. j. 11 Cmo 346/2008-468, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud
v Praze potvrdil rozsudek ze dne 26. srpna 2008, č. j. 55 Cm 110/2006-401,
kterým Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, uložil žalované
zaplatit žalobkyni částku 4,087.479,46 Kč s úroky z prodlení specifikovanými ve
výroku a náhradu nákladů řízení (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (výrok II.). Přípustnost dovolání dovolatelka opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a namítá, že jsou dány
dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy,
že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka vytýká soudu prvního stupně, že množství provedených důkazů
nehodnotil, a tím porušil ustanovení § 132 o. s. ř., jakož i ustanovení § 157
o. s. ř. Jde zejména o důkazy vztahující se k námitce započtení uvedené v jejím
podání ze dne 28. února 2007. Na druhé straně soud prvního stupně činil
skutkové a právní závěry z důkazů, které neprovedl (např. z dohody z 12. listopadu 2003). Odvolací soud tyto vady neodstranil, nezrušil-li rozsudek
soudu prvního stupně jako nepřezkoumatelný. Odvolací soud nadto porušil i
ustanovení § 211a o. s. ř., když připustil žalobkyní nově uplatněnou
argumentaci o neplatnosti úkonu započtení pro neurčitost, při níž se dovolávala
„rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 9 Cmo 109/2003“. Namítá, že odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu postrádá jakoukoliv reakci na celou řadu jejich
odvolacích námitek. Nezabýval-li se odvolací soud těmito námitkami, porušil
ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Nesprávnost právního posouzení věci dovolatelka spatřuje v závěru o neurčitosti
své kompenzační námitky oproti žalobou uplatněným pohledávkám žalobkyně. Zdůrazňuje, že při existenci několika svých pohledávek, když ani jedna z nich
nebyla „judikována“ a zároveň byly žalobkyní „sporovány“, nemohla provést v
rámci procesní obrany konkrétní vyčíslení zániku jednotlivých pohledávek (či
jejich částí), neboť nevěděla, kolik bude žalobkyni přiznáno, a zároveň, kterou
z jeho pohledávek a v jakém rozsahu se jí podaří prokázat. Dovolatelka obsáhle
argumentuje ve prospěch názoru, že nenavrhuje-li v rámci své procesní obrany
podle ustanovení § 98 o. s. ř., aby jí bylo přisouzeno více, než kolik
uplatnila žalobkyně v žalobě, není pro důvodnost obrany nezbytné zcela určitým
způsobem konkretizovat, která z jí uplatněných pohledávek a v jakém rozsahu
takto uplatněnou obranou zaniká. Podotýká, že její kompenzační námitky nelze
považovat za hmotněprávní úkon započtení s účinky podle ustanovení § 580
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů. Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání
„zamítnout“. Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona
č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve
znění účinném do 30. června 2009. Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod
písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle
písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá. Otázka posouzení kompenzační námitky, kterou dovolatelka zpochybňuje správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem podle ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nemá zásadní právní význam, neboť závěr odvolacího soudu o
neurčitosti tohoto úkonu v podání dovolatelky ze dne 17. září 2007, směřujícího
k započtení jejich pohledávek proti pohledávkám uplatněným žalobou, je v
souladu s hmotným právem (ustanovením § 37 odst. 1 obč. zák.) i soudní
judikaturou, podle níž úkon započtení (§ 580 obč. zák.), kterým dlužník
započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek, převyšujících ve
svém součtu pohledávku věřitele, aniž by z něj bylo patrno, která část
započítávaných pohledávek započtením zanikla a která nikoli, je podle
ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. neplatný pro neurčitost (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, ze
dne 23. května 2005, sp. zn. 29 Odo 1021/2006, ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 421/2006 a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004, které obstálo
i v ústavní rovině, když ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze
dne 25. dubna 2006, sp. zn. I. ÚS 322/05, odmítl). V projednávané věci měly
být proti pohledávkám žalobkyně ve výši 2,087.479,46 Kč a 2,000.000,- Kč
započteny pohledávky dovolatelky z titulu náhrady škody ve výši 11,016.000,-
Kč, dále nevyplacené odměny podle mandátní smlouvy ve výši 3,600.000,- Kč,
eventuálně z titulu náhrady škody ve výši 2,000.000,- Kč a z titulu vad
prodaných nemovitostí „minimálně“ ve výši 4,620.498,- Kč. Lze dodat, že Ústavní
soud v nálezu ze dne 5. listopadu 1997, sp. zn. II. ÚS 159/97 dospěl k závěru,
že projev k započtení podle ustanovení § 580 obč. zák. lze učinit i v průběhu
soudního řízení jako obranu proti žalobě (in www.usoud.cz). Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani
prostřednictvím námitek, jimiž dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že jeho
rozsudek je nepřezkoumatelný, že v rozporu s ustanovením § 211a o. s. ř. připustil argumentaci žalobkyně, pokud jde o určitost námitky započtení odkazem
na shora uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, a že se nevypořádal se
všemi argumenty, jež uvedla v odvolání, neboť z hlediska jejich obsahového
vymezení nejde o polemiku s výkladem norem procesního práva a dovolatelka
neformuluje žádnou otázku zásadního významu. Dovolatelka se mýlí, zastává-li
názor, že odvolací soud byl povinen se vypořádat se všemi jejími argumenty
uvedenými v odvolání (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června
2009, sp. zn. IV.
ÚS 997/09, v němž Ústavní soud uzavřel, že soud je povinen
uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako
příkaz předložit detailní odpověď na každý argument, který účastník v řízení
uvedl - in www.usoud.cz). Je-li dovolání mimořádným opravným prostředkem proti
rozhodnutí odvolacího soudu, pak pro posouzení jeho přípustnosti podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jsou nevýznamné námitky týkající se
vad řízení před soudem prvního stupně. Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo
odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího
řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,-
Kč podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a §
18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady hotových výdajů ve výši
300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 10.300,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. července 2011
JUDr. Hana Gajdzioková .
předsedkyně senátu