26 Cdo 429/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta
Waltra ve věci žalobců A) R. K. a B) V. S., zastoupených advokátkou, proti
žalované A. N., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 6/2002, o dovolání
žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2003, č.j. 22 Co
58/2003-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soudu pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27.
11. 2002, č.j. 11 C 6/2002-62, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna
vyklidit a vyklizený žalobcům odevzdat byt č. 8, II.
kategorie, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, ve 4. nadzemním podlaží vpravo od
schodiště při vstupu na podestu směrem od 3. nadzemního podlaží v domě č.p.
1822, v ulici L. 43 v P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o
nákladech řízení.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 4. 2003,
č.j. 22 Co 58/2003-72, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobci jsou podílovými
spoluvlastníky domu, v němž se nachází předmětný byt, že nájemkyní tohoto bytu
byla babička žalované A. F. (dále též „nájemkyně“), která v průběhu roku 2001
vážně onemocněla a od poloviny tohoto roku byla hospitalizována v různých
nemocnicích, že během hospitalizace dostávala propustky a zdržovala se v
předmětném bytě nebo u své dcery (matky žalované), že vzhledem ke svému
zdravotnímu stavu potřebovala pomoc jiné osoby, kterou jí poskytovala žalovaná
za pomoci své matky, že dopisem ze dne 10. 8. 2001 nájemkyně informovala
žalobce, že s ní žalovaná bude žít v předmětném bytě, že žalovaná se na adrese
předmětného bytu přihlásila k trvalému pobytu a posléze se do bytu nastěhovala
a bydlela v něm i v den smrti (25. 12. 2001) nájemkyně, která zemřela v
nemocnici. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že na straně
nájemkyně i na straně žalované byl dán úmysl založit a vést společnou
domácnost, který byl navenek projeven dopisem nájemkyně ze dne 10. 8. 2001 a
přihlášením se žalované k trvalému pobytu, že tento společný úmysl též
realizovaly a že jejich soužití ve společné domácnosti trvalo i v den smrti
nájemkyně. Konstatoval, že soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy v
souladu s ustanovením § 132 o.s.ř., byť v odůvodnění svého rozsudku výslovně
neuvedl, že neuvěřil výpovědím svědků, kteří zpochybňovali soužití nájemkyně a
žalované, a že z výpovědí některých svědků neučinil právně významné závěry.
Podle názoru odvolacího soudu neměla na existenci úmyslu nájemkyně a žalované
žít ve společné domácnosti vliv ani okolnost (vyplývající ze sdělení Magistrátu
m. P. ze dne 28. 1. 2003, předloženého žalobci v odvolacím řízení), že
nájemkyně požádala 5. 4. 2000 o umístění v domově důchodců, neboť se tak stalo
ještě předtím, než projevila úmysl žít se žalovanou; ostatně čekací doba na
umístění je obvykle osm let. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
uzavřel, že žalovaná prokázala splnění podmínek stanovených v § 706 odst. 1
větě první obč. zák. – soužití s nájemkyní bytu ve společné domácnosti ke dni
její smrti a neexistenci vlastního bytu – a že na ni ve smyslu uvedeného
ustanovení přešlo právo nájmu předmětného bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož
přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za otázku
zásadního právního významu označují otázku, „zda je dána podmínka pro přechod
práva nájmu bytu i v případě, kdy nájemce měl podanou žádost o umístění do
domova důchodců a zda i v tomto případě mělo soužití žalované a paní F.
charakter trvalosti“. Namítají, že v napadeném rozsudku bylo rozhodnuto jinak,
než „v rozhodnutí, které vydal Městský soud v Praze pod č.j. 19 Co 185/2003“,
ačkoliv obě rozhodnutí vycházejí ze skutkového základu, „který si je více než
podobný“, a že v rozhodnutí Nejvyššího soudu „č.j. 28 Cdo 942/2002“ byla
„problematika trvalosti soužití s nájemcem řešena zcela odlišně od napadeného
rozhodnutí“. Dovolatelé vyjadřují nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o
existenci úmyslu nájemkyně a žalované vést společnou domácnost, vytýkají mu, že
jeho rozhodnutí (i rozhodnutí soudu prvního stupně) vychází ze skutkových
zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování a spočívá na „nesprávném
právním základě, neboť jestliže soudy uznaly existenci nájemního práva žalované
k předmětnému bytu, pak tuto dovodily z důkazů, jimiž byla vyvrácena existence
úmyslu vést společnou domácnost trvale a jimiž byla vyvrácena existence
společného bydlení …“. Odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) dále vytýkají,
že jeho rozhodnutí je stiženo „zmatečností“ pokud uvádí, že žalovaná se nejprve
na adresu předmětného bytu trvale přihlásila a teprve poté se do něho
nastěhovala a namítají, že tomu bylo naopak; vyjadřují též nesouhlas se
„způsobem, jakým vyhodnotil úmysl žalované a paní F. žít spolu trvale“ a
namítají, že jejich soužití nemohlo mít charakter trvalosti, měla-li nájemkyně
podanou žádost o umístění do domova důchodců, neboť tím byla „předem stanovena
doba, na kterou bylo toto tvrzené společenství omezeno“. Oba soudy (uvádí se
dále v dovolání) se „vůbec nevypořádali s důkazy, které byly provedeny“, při
posuzování věci „upřednostnily dopis paní F. žalobcům ze dne 10. 8. 2001 a
svědecké výpovědi členů rodiny před výpověďmi nájemníků domu a před listinnými
důkazy“; odvolací soud se pak „nestandardně“ vypořádal se žádostí nájemkyně o
umístění do domova důchodců. Pochybení odvolacího soudu (i soudu prvního
stupně) spatřují dále v nesplnění poučovací povinnosti vůči účastníkům, pokud
jde o navrhování důkazů, neboť „soud nepoučil účastníky řádně podle ustanovení
§ 118a o.s.ř., ale pouze podle ustanovení § 119a o.s.ř.“. Navrhli, aby
napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§
240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení
dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto
mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nelze přípustnost dovolání
dovodit, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem
odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., o něž ji opírají dovolatelé.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení
spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by
bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání
zpochybnil.
V projednávané věci dovolatelé spojují zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí s otázkou, „zda je dána podmínka pro přechod práva nájmu bytu i v
případě, kdy nájemce měl podanou žádost o umístění do domova důchodců a zda i v
tomto případě mělo soužití žalované a paní F. charakter trvalosti“. Označená
otázka však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit
nemůže, neboť je svým charakterem otázkou skutkovou, nikoliv právní. Jak je
patrno z obsahu dovolání, dovolatelé zpochybňují skutkový závěr odvolacího
soudu o existenci úmyslu nájemkyně a žalované vést trvale společnou domácnost
námitkami směřujícími proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu,
resp. proti hodnocení důkazů soudem a předkládají jinou (vlastní) verzi
skutkových okolností týkajících se soužití žalované s nájemkyní bytu; ve
skutečnosti tak uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze
namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (což ostatně sami
dovolatelé uvádějí, byť výslovně tento dovolací důvod neuplatňují).
Dovolatelé tu však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení
nemůže změnit; lze jej sice napadnout, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již
jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. - přípustné (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu
věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Z hlediska posouzení přípustnosti dovolání není rovněž případná námitka
dovolatelů, že v jimi označených rozhodnutích byla „problematika trvalosti
soužití s nájemcem řešena zcela odlišně od napadeného rozhodnutí“, neboť jde
taktéž o námitku týkající se skutkového stavu věci. Pro skutkový závěr o
existenci úmyslu nájemce a osoby uvedené v § 706 odst. 1 větě první obč. zák.
založit a vést trvale společnou domácnost jsou rozhodné různé skutkové
okolnosti; okolnost, na níž dovolatelé poukazují – žádost nájemkyně o přijetí
do domova důchodců – může být toliko jednou z nich a je třeba ji hodnotit v
souvislosti s ostatními okolnostmi toho kterého konkrétního případu (což se
ostatně podává i z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002,
sp.zn. 28 Cdo 942/2002, které mají dovolatelé zřejmě na mysli).
Pokud pak dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají nesplnění poučovací
povinnosti vůči účastníkům řízení podle § 118a o.s.ř. ve vztahu k navrhování
důkazů, je třeba uvést, že k takovéto vadě, jakož i k dalším tzv. jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst.
2 písm. b/ o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy,
je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány,
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají. V této
souvislosti lze poukázat i na to, že podle ustálené judikatury tíží v řízení
povinnost tvrzení a povinnost důkazní toho, kdo tvrdí existenci práva nájmu
bytu (splnění podmínek pro přechod práva nájmu bytu), tj. v dané věci
žalovanou.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu
dovolací soud dovolání žalobců podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř.
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalované
nevznikly v této fází řízení náklady, na jejichž náhradu by měla právo vůči
žalobcům.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. října 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu