26 Cdo 4402/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobkyně J. P., bytem S., zastoupené Mgr. Stanislavem
Králíkem, advokátem se sídlem Hodonín, Masarykovo náměstí 22, proti žalovaným
1/ A. P., bytem T., zastoupenému JUDr. Miroslavem Chovancem, advokátem se
sídlem Strážnice, Skácelova 696, a 2/ L. L., bytem B., o určení neplatnosti
dohody o převodu členských práv a povinností, vedené u Okresního soudu v
Hodoníně pod sp. zn. 5 C 980/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 16. června 2011, č. j. 38 Co 294/2009-188, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 5.300,- Kč k rukám JUDr. Miroslava Chovance, advokáta
se sídlem Strážnice, Skácelova 696, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. V poměru mezi žalobkyní a druhým žalovaným nemá žádný z těchto
účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Hodoníně (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
6. května 2005, č. j. 5 C 980/2001-115, výrokem I. zamítl žalobu na určení
neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností k „družstevnímu bytu o
velikosti 1+2 v I. podlaží domu v B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“)
uzavřené mezi žalovanými A. P. a L. L. dne 21. července 1998 a rozhodl o
nákladech řízení účastníků a státu (výroky II., III. a IV.). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. února 2007, č. j. 38 Co 395/2005-133, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích I. a III. (výrok I.), změnil ho v nákladových výrocích II. a
IV. (výroky II. a III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků
(výroky IV. a V.). Z provedených důkazů zjistil odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
následující skutkový stav. Žalobkyně a první žalovaný uzavřeli 2. července 1983
manželství a 15. listopadu 1984 uzavřeli s P. H. dohodu o převodu členských
práv a povinností k předmětnému bytu, přičemž téhož dne požádali Stavební
bytové družstvo V. o převod členských práv a povinností k bytu a předložili mu
prohlášení o majetkovém vypořádání. Na základě zápisu o odevzdání a převzetí
družstevního bytu ze dne 17. prosince 1984 předmětný byt převzali. Dne 20. září
1988 podepsali žalobkyně a první žalovaný prohlášení o rozdělení společného
majetku, podle něhož si měl první žalovaný „ponechat“ předmětný byt, a v říjnu
1988 se žalobkyně s dcerou z předmětného bytu odstěhovala do garzoniéry, kterou
jí poskytl její zaměstnavatel; garzoniéru měla zařízenou věcmi, které si
pořídila s prvním žalovaným za trvání jejich manželství. Rozsudkem Okresního
soudu v Hodoníně ze dne 27. prosince 1988, sp. zn. 4 C 338/88, bylo manželství
žalobkyně a prvního žalovaného pravomocně rozvedeno ke dni 24. ledna 1989. V
roce 1994 se žalobkyně přestěhovala do podnájmu ve V. Od října 1988 předmětný
byt nenavštívila, neprojevila ani zájem se do něj dostat a prvního žalovaného
nevyzvala k předání klíčů od bytu a umožnění vstupu do něj. Dne 21. července
1998 uzavřeli žalovaní dohodu o převodu členských práv a povinností k
předmětnému bytu (dále též jen „dohoda ze dne 21. července 1998“). Na tomto
skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně a první žalovaný
uzavřeli ústní dohodu o zrušení práva společného nájmu předmětného bytu s tím,
že jako člen družstva bude dále nájemcem bytu první žalovaný a že žalobkyně se
z bytu vystěhuje bez bytové náhrady. Uzavření uvedené dohody ze strany
žalobkyně odůvodnil konstatováním, že „žalobkyně od října 1988 byt
nenavštívila, neměla zájem se do bytu dostat, přestože od něj neměla klíče,
žádným způsobem žalovaného č. 1 nevyzývala k předání klíčů a umožnění vstupu do
bytu, a proto se … jeví nepravděpodobné, že by v bytě měla své osobní věci,
které by mohla 10 let postrádat“. Odvolací soud pak dovodil, že dohodu o dalším
užívání předmětného bytu (dohodu ve smyslu § 177 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. –
dále jen „obč. zák.
před novelou“) žalobkyně a první žalovaný uzavřeli
konkludentně. Na konkludentní uzavření dohody ve smyslu § 177 odst. 1 obč. zák. před novelou ze strany žalobkyně přitom usoudil z toho, že „žalobkyně ještě za
trvání manželství se z bytu spolu s nezletilou dcerou odstěhovala, vzala si
sebou částečně bytového zařízení a po dobu více než 13 let o byt žádným
způsobem neprojevila zájem, neusilovala o jeho užívání a nesnažila se věc řešit
např. podáním žaloby na zrušení práva společného nájmu bytu“; za této situace
SBD V. pokládalo za jediného nájemce předmětného bytu prvního žalovaného, který
byt užíval a platil z něho nájemné, a nemělo proto pochyb o tom, že je to první
žalovaný, kdo může platně převést členská práva a povinnosti na jiný subjekt,
což se stalo (platnou) dohodou ze dne 21. července 1998. Z těchto důvodů
odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé
potvrdil. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem
ze dne 29. července 2008, č. j. 26 Cdo 2820/2007-157, citované rozsudky soudů
obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Ve
zmíněném (zrušujícím) rozhodnutí vyslovil závazný právní názor, že za situace,
kdy se soud nezabýval posouzením, zda jeden z rozvedených manželů (společných
uživatelů družstevního bytu) projevil, byť konkludentně, vůli směřující k
uzavření dohody ve smyslu § 177 odst. 2 věty druhé obč. zák. před novelou,
nemohl uzavřít, že taková dohoda byla sjednána. Následně soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 3. dubna 2009,
č. j. 5 C 980/2001-169, výrokem I. žalobě vyhověl a určil, že dohoda ze dne 21. července 1998 je neplatná; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a
státu (výroky II. a III.). V reakci na zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu se soud prvního stupně v
následném řízení zabýval otázkou, zda žalobkyně a první žalovaný uzavřeli po
rozvodu manželství konkludentně dohodu ve smyslu § 177 odst. 2 věty druhé obč. zák. před novelou. Ke zjištění rozhodných skutečností vyslechl svědky označené
prvním žalovaným a usoudil, že „z jednotlivých svědeckých výpovědí nelze bez
dalšího dospět k závěru, že žalovaný č. 1 … unesl důkazní břemeno o existenci …
konkludentní dohody na straně obou rozvedených manželů o zrušení práva
společného užívání předmětného družstevního bytu“. Za této situace žalobě
vyhověl. K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 16. června 2011, č. j. 38
Co 294/2009-188, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně změnil
ve výroku I. tak, že žalobu na určení neplatnosti dohody ze dne 21. července
1998 zamítl (výrok I.). Změnil ho rovněž v nákladových výrocích II. a III. (výroky II. a IV.) a rozhodl o nákladech řízení v poměru mezi žalobkyní a
druhým žalovaným před soudy všech stupňů (výrok III.). Po zopakování dokazování v odvolacím řízení výslechem svědkyň I. K., B. M. a M.
Ř., vzal odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – z provedených
důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalovaná a první žalovaný ještě před rozvodem
manželství uvažovali rovněž o dalším užívání předmětného bytu, jak o tom
vypovídá zejména jejich prohlášení o rozdělení společného majetku ze dne 20. září 1988 (dále jen „Prohlášení“), jež však – vzhledem k tomu, že bylo
sjednáno za trvání manželství – nelze považovat za (platnou) dohodu ve smyslu §
177 odst. 2 věty druhé obč. zák. před novelou. Po rozvodu manželství se však
ústně dohodli – shodně jako v Prohlášení – na tom, že předmětný byt bude dále
užívat první žalovaný. Na tomto skutkovém základě odvolací soud dovodil, že v
důsledku platně uzavřené ústní dohody o dalším užívání předmětného bytu (dohody
ve smyslu § 177 odst. 2 věty druhé obč. zák. před novelou) se první žalovaný
stal výlučným uživatelem bytu a jediným členem bytového družstva. Uzavřel, že
za tohoto stavu není dohoda o převodu členských práv a povinností k předmětnému
bytu ze dne 21. července 1998 neplatná a žaloba, jíž se žalobkyně domáhá určení
neplatnosti uvedené dohody, tudíž nemůže být důvodná. Proto vyhovující rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Vyjádřila přesvědčení, že svědeckými výpověďmi se nepodařilo „nadevší
pochybnost“ prokázat, že s prvním žalovaným uzavřela po rozvodu manželství
ústní dohodu o dalším užívání předmětného bytu. V této souvislosti zdůraznila,
že slyšení svědci popisovali jejich vzájemná jednání o dalším užívání bytu
„spíše jako debatu či konstatování, že mělo dojít k uzavření dohody, a to vždy
v jiném časovém okamžiku“, přičemž „je zcela nepochybné, že tuto dohodu …
neuzavírali před vyslýchanými svědky, pouze měli její uzavření před svědky
deklarovat“. Podle jejího mínění tudíž z provedených svědeckých výpovědí není
možné „jednoznačně“ usoudit, že uvedenou dohodu uzavřeli již jako rozvedení
manželé, kteří jedině mohou takovou dohodu platně uzavřít. Navrhla, aby
dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. První žalovaný ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost uplatněných
dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.,
neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Dovolací soud zastává názor, že z obsahového hlediska (§ 41 odst. 2 o. s. ř.)
lze uplatněné dovolací námitky podřadit pod dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o. s. ř. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a/ a b/ o. s. ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení
(§ 238 a § 238a o. s. ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek
hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř.
poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti
logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného
(popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání
2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů
nelze dovoláním úspěšně napadnout. Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že ve vztahu ke
skutkovému zjištění, že dovolatelka a první žalovaný uzavřeli po rozvodu
manželství ústní dohodu o dalším užívání bytu (ve smyslu § 177 odst. 2 věty
druhé obč. zák. před novelou), vzal odvolací soud v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů (přečtených listinných důkazů a výpovědí svědků) vyplynuly;
přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Bylo-li ve vztahu k uvedenému skutkovému
zjištění dovolatelkou argumentováno, že svědeckými výpověďmi se nepodařilo
„nadevší pochybnost“ prokázat, že po rozvodu manželství uzavřela s prvním
žalovaným ústní dohodu o dalším užívání předmětného bytu, je v této souvislosti
zapotřebí zdůraznit následující. Z obsahu spisu vyplývá (a ostatně tak to
konstatoval i odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku), že existenci
ústní dohody ve smyslu § 177 odst. 2 věty druhé obč. zák. před novelou mezi
žalobkyní a prvním žalovaným potvrdily především svědkyně I. K., B. M. a M. Ř.,
které odvolací soud – v rámci opakování dokazování v odvolacím řízení –
vyslechl při odvolacím jednání dne 16. června 2011 (srov. protokol o jednání na
č. l. 185 – 186 spisu). Přitom svědkyně B. M. (jejíž výpověď – stejně jako
výpověď ostatních jmenovaných svědkyň – pokládal odvolací soud za věrohodnou)
ve své výpovědi uvedla, že někdy v březnu nebo dubnu roku 1989, tj. již v době
po rozvodu manželství žalobkyně a prvního žalovaného (jejich manželství bylo
pravomocně rozvedeno ke dni 24. ledna 1989), byla přítomna jejich rozhovoru,
při němž se shodli na tom, že předmětný byt zůstává (zůstal) prvnímu žalovanému
a žalobkyně si ponechá jeho zařízení, které si již dříve z bytu odstěhovala. Z
uvedeného vyplývá, že žalobkyně a první žalovaný uzavřeli po rozvodu manželství
ústní dohodu ve smyslu § 177 odst. 2 věty druhé obč. zák.
(obsahově
korespondující s jejich „předběžnou“ dohodou zaznamenanou v Prohlášení), a to
nejpozději v březnu, resp. dubnu roku 1989, kdy se před naposledy jmenovanou
svědkyní shodli na jejím – shora uvedeném – obsahu (srov. § 44 obč. zák. před
novelou). Skutečnost, že mezi nimi i po rozvodu jejich manželství panovala
shoda v tom, že předmětný byt bude nadále užívat pouze první žalovaný, pak
potvrdila rovněž svědkyně M. Ř. (viz č. l. 185 a 186 spisu) a ve své první
výpovědi před soudem prvního stupně též svědkyně I. K. (viz č. l. 112 verte
spisu), která uvedla, že před ní po rozvodu manželství žalobkyně k výslovnému
dotazu prvního žalovaného prohlásila, že „platí“ jejich dohoda, že „on má byt a
ona věci“, tj. nejen že před zmíněnou svědkyní deklarovala existenci citované
dohody, nýbrž také – už jako rozvedená – vyjádřila vůči prvnímu žalovanému vůli
být touto dohodou vázána (slovy dohoda „platí“), a to za situace, kdy z jeho
jednání (z toho, že po ní žádal „potvrzení“ uvedené dohody před svědkyní) i jí
bylo (muselo být) zřejmé, že s ní tuto vůli sdílí (rovněž chce být zmíněnou
dohodou vázán). Se zřetelem k řečenému tedy lze konstatovat, že skutková
zjištění a z nich vyplývající skutkové závěry odvolacího soudu (o uzavření
ústní dohody o dalším užívání předmětného bytu po rozvodu manželství) jsou
výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v
ustanovení § 132 o. s. ř. (ve spojení s § 211 o. s. ř.). Dovolací důvod podle §
241a odst. 3 o. s. ř. tudíž nebyl užit opodstatněně. Lze uzavřít, že dovolatelce se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace nepodařilo
zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Dovolací soud proto dovolání podle §
243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl. Dovolací soud je toho názoru, že byť – vzhledem k nerozlučnému společenství
žalovaných (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. února
1988, sp. zn. 3 Cz 61/87, uveřejněný pod č. 36 v sešitě č. 2 z roku 1988
Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR) – platí úkony jednoho z nich i pro
ostatní (druhého z nich), nelze při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího
řízení přehlédnout, že vyjádření k dovolání podal pouze první žalovaný. S
přihlédnutím k tomu dovolací soud rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení
ve vztahu mezi dovolatelkou a prvním žalovaným podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal dovolatelku,
která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení,
které prvnímu žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce
5.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 5 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012
Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí
vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve
znění pozdějších předpisů). Protože v poměru mezi dovolatelkou a druhým
žalovaným žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, bylo rozhodnuto, že ve
vztahu mezi těmito účastníky řízení nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. července 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu