26 Cdo 441/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové v
právní věci žalobkyně městské části Praha 2, se sídlem v Praze 2, náměstí Míru
20/600, proti žalovanému P. Š., bytem v P. 2, V. 69/1431, zastoupenému Mgr.
Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 32, o vyklizení
bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 48/2009, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2011, č. j.
22 Co 246/2011-133, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2011, č. j. 22 Co
246/2011-133, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. října 2010, č.
j. 26 C 48/2009-95, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 9. 2011, č. j. 22 Co
246/2011-133, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (soud prvního
stupně) ze dne 14. 10. 2010, č. j. 26 C 48/2009-95, kterým uložil žalovanému
vyklidit byt č. 22 o velikosti 1+1 s příslušenstvím v pátém podlaží domu č.p.
1431, katastrální území V., V. 69 (dále též jen „předmětný byt“) a vyklizený
odevzdat žalobkyni do patnácti dnů „od právní moci rozsudku a po zajištění
přístřeší“ a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Zjistil, že žalobkyně dala dopisem ze dne 12. 10. 2006 žalovanému výpověď z
nájmu předmětného bytu, neboť ho bez vážných důvodů neužívá a přenechal jej
cizí osobě (dále jen „Výpověď“), že Výpověď zaslala v říjnu a v listopadu 2006
žalovanému poštou na adresu předmětného bytu (a na adresu P. 10, M. 451, kde
žalovaný nebydlel a zásilka mu zde nebyla doručena), že se vrátila nevyzvednutá
zpět, že se v té době žalovaný v místě svého bydliště nezdržoval, že od září
2006 do ledna 2007 probíhala v předmětném bytě rekonstrukce a žalovaný v té
době pobýval na chatičce, že v této době do bytu nechodil, a to ani pro poštu,
že žalobkyni nesdělil, že se v bytě nebude zdržovat, ani si nezajistil příjem
zásilek. Dále zjistil, že žalovaný nepodal žalobu na určení neplatnosti
Výpovědi a byt doposud nevyklidil. Uzavřel, že zásilku obsahující Výpověď lze
považovat za doručenou, neboť mu byla doručována na adresu trvalého bydliště
(předmětný byt) a i když se tam žalovaný nezdržoval, místo jeho tehdejšího
pobytu nebylo „významně vzdáleno“ a měl a mohl si do bytu pro poštu chodit,
nebo si ji vyzvedávat na poště. Pokud tak neučinil, nelze to přičítat k tíži
žalobkyně. Tvrzením žalovaného o špatném psychickém stavu ovlivňujícím jeho
jednání se nezabýval, neboť měl za to, že nepředstavuje objektivní nemožnost
docházet do domu a vyzvednout si doručené zásilky, ale jen „subjektivní
hledisko“. Dospěl k závěru, že žalovanému marně uplynula lhůta k podání žaloby
na určení neplatnosti Výpovědi, uplynula již i výpovědní doba a žalobkyně se
tak důvodně domáhá jeho vyklizení (§ 126 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění do 31. 10. 2011, dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 (dále též jen „o. s. ř.“), a uplatnil v
něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za otázku zásadního
právního významu napadeného rozhodnutí považoval vymezení obsahu slovního
spojení „sféra dispozice“ adresáta doručované zásilky. Namítal, že již závěr
soudu prvního stupně, který odvolací soud považoval za správný, a to že se v
době doručování na adrese trvalého bydliště (kam mu byla Výpověď doručována)
nezdržoval, vylučuje možnost, že se zásilka dostala do sféry jeho dispozice. Má
za to, že zásilka je ve sféře dispozice adresáta jen tehdy, má-li objektivně
možnost si ji převzít, je seznámen s tím, že je mu doručována, a je jen v jeho
dispozici, zda se s ní seznámí. Vytýkal odvolacímu soudu, že se nezabýval tím,
zda měl možnost si zásilku vyzvednout a úvahy soudu o tom, co mohl udělat,
nemají pro závěr, zda se zásilka dostala do sféry jeho dispozice, žádný význam. Dále namítal, že jeho onemocnění spojené s vážnými psychickými problémy (strach
z lidí, pocity ohrožení, halucinace atd.) představují objektivní důvod, který
mu bránil mj. i v docházení do bytu po dobu jeho rekonstrukce (a vyzvednutí
pošty), o subjektivní hledisko by šlo jen tehdy, kdyby tak jednal bez
odpovídajícího onemocnění či zátěže. Vytýkal soudům obou stupňů, že se
nevypořádaly s námitkami, že se s ohledem na svůj zdravotní stav nemohl v době
doručování Výpovědi zdržovat v místě bydliště. Navrhl, aby dovolací soud zrušil
rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil soudu k dalšímu řízení, případně
zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně. Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání
a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu
oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným
advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Protože dovolání není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně,
potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se
dovolací soud přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11,
uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby
však zůstává aplikovatelným právním předpisem). V projednávané věci řešily soudy otázku, zda se zásilka s Výpovědí dostala do
sféry dispozice žalovaného.
Protože tato právní otázka je soudy rozhodována
rozdílně, ač již byla v rozhodnutích dovolacího soudu vyřešena, a její
posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci určující, má napadené
rozhodnutí zásadní právní význam, a dovolání se tím stává – pro řešení zmíněné
otázky – přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů v režimu občanského
zákoníku, kterým je i výpověď z nájmu bytu (§ 45 odst. 1 obč. zák.),
předpokládá, že projev vůle je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry
jeho dispozice (srovnej např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 – 459, komentář 1. vydání, Praha: C. H. Beck,
2008, 381 s. a dále například rozsudky Nejvyššího soudu z 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004 a z 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004). Nepřítomná osoba musí mít konkrétní možnost seznámit se s jí adresovaným
právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen
samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy,
kdy doručením zásilky, obsahující projev vůle, do bytu adresáta či do jeho
poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení
takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost
seznámit se s obsahem zásilky. Je-li jednostranný hmotněprávní úkon doručován
prostřednictvím držitele poštovní licence, má adresát objektivní příležitost
seznámit se s jeho obsahem, zdržuje-li se v místě, kde je mu doručováno. Měl-li
adresát objektivně příležitost seznámit se s obsahem hmotněprávního úkonu, není
právně významné, zda tak skutečně učinil. Jestliže odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) zjistil, že se
dovolatel nezdržoval v místě, kde mu byla doručována Výpověď prostřednictvím
držitele poštovní licence, a ani se nedozvěděl o uložení zásilky na poště, pak
jeho závěr o doručení Výpovědi nemůže obstát, neboť dovolatel neměl objektivně
příležitost se s obsahem zásilky seznámit (srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 268/2011). Pro závěr, že se Výpověď
dostala do sféry jeho dispozice, nepostačí případná možnost adresáta zásilky
dopravit se do místa, kde mu bylo doručováno a zkontrolovat, zda mu nebylo
oznámeno uložení zásilky, případně možnost dostavit se na poštu a tam zjistit,
zda mu byla nějaká zásilka zaslána. Nelze ani přisvědčit odvolacímu soudu, že
zdravotní problémy dovolatele, které mu měly bránit zdržovat se v místě
trvalého bydliště (tedy v místě, kde mu bylo doručováno), nepředstavují
objektivní nemožnost seznámit se s doručovanou zásilkou. Byl-li zdravotní stav
dovolatele takový, že nemohl v předmětném bytě bydlet, pak se zásilky, které mu
byly v té době doručovány (ukládány na poště), do sféry jeho dispozice
nedostaly, neboť neměl objektivní příležitost se s nimi seznámit. Protože napadený rozsudek není z hlediska uplatněných dovolacích námitek
správný, dovolací soud ho podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil.
Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí
i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a
věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.