26 Cdo 4448/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobce J. T., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Pánkem, advokátem se sídlem v
Děčíně IV, Prokopa Holého 130/15, proti žalované Mgr. H. B., zastoupené JUDr.
Přemyslem Kamenářem, advokátem se sídlem v Děčíně I, Sládkova 449/22, o určení,
že trvá nájemní vztah k nebytovému prostoru, vedené u Okresního soudu v Děčíně
pod sp. zn. 20 C 264/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 14. května 2009, č. j. 36 Co
393/2008-64, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. května
2009, č. j. 36 Co 393/2008-64, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
V posuzovaném případě bylo předmětem řízení určení, že „nájemní vztah vzniklý
ze smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 3. května 2005 mezi žalobcem a
žalovanou nadále trvá“ – dále též jen „požadované určení“ (viz žaloba podaná u
Okresního soudu v Děčíně /soudu prvního stupně/ dne 24. července 2007, která
nebyla v průběhu řízení změněna).
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. března 2008, č. j. 20 C 264/2007-24,
žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal především za zjištěno, že žalobce jako pronajímatel a
žalovaná jako nájemkyně uzavřeli dne 3. května 2005 smlouvu o nájmu „nebytových
prostor nacházejících se v přízemí v objektu Tržní 21, Děčín IV“ (dále jen
„nájemní smlouva ze dne 3. května 2005“, resp. „nájemní smlouva“ a „předmětné
nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“), že nájemní smlouva byla
uzavřena na dobu určitou v trvání pěti let, že předmětné nebytové prostory
nebyly dostatečně vytápěny, že žalovaná opakovaně žádala žalobce o odstranění
uvedené závady, že žalobce přes její urgence tuto závadu neodstranil a že
žalovaná mu dala dne 14. listopadu 2005 výpověď z nájmu předmětných nebytových
prostor (dále též jen „výpověď“), a to „z důvodů uvedených v § 9 odst. 3 zák.
č. 116/1990 Sb.“. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především
dovodil, že žalobce má – z důvodů uvedených v jeho rozsudku – naléhavý právní
zájem na požadovaném určení podle § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen
„o. s. ř.“). Následně usoudil na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu
podle § 9 odst. 3 písm. c/ zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu
nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 116/1990
Sb.“), neboť žalobce neodstraněním nedostatků ve vytápění předmětných
nebytových prostor hrubě porušil své povinnosti pronajímatele vyplývající z § 5
odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb. Poté uzavřel, že nájemní vztah účastníků k
předmětným nebytovým prostorám založený nájemní smlouvou ze dne 3. května 2005
zanikl výpovědí, a proto žalobu na požadované určení zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem–pobočka v Liberci jako soud
odvolací rozsudkem ze dne 14. května 2009, č. j. 36 Co 393/2008-64, citovaný
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že nájemní vztah vzniklý ze
smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené mezi účastníky dne 3. května 2005
„trval do 6. února 2008“ a “za další období“ žalobu zamítl; současně rozhodl o
nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a z listinných důkazů
provedených soudem prvního stupně vzal dále za zjištěno, že v ustanovení čl.
IV. odst. 1 nájemní smlouvy ze dne 3. května 2005 si účastníci výslovně
sjednali pouze povinnost pronajímatele předmětné nebytové prostory předat
nájemci ve stavu způsobilém smluvenému užívání, že smluvenému užívání odpovídal
stav nebytových prostor, který tu byl ke dni uzavření nájemní smlouvy, a že
podle prohlášení účastníků obsaženého ve zmíněném ustanovení byl tento stav
nebytových prostor oběma stranám dobře znám. Na tomto skutkovém základě
odvolací soud – poté, co poukázal na závěr soudu prvního stupně vztahující se k
otázce naléhavého právního zájmu na požadovaném určení – především dovodil, že
žalovaná nebyla oprávněna vypovědět nájemní smlouvu z důvodu podle § 9 odst. 3
písm. c/ zákona č. 116/1990 Sb., a proto je výpověď neplatná. V této
souvislosti zdůraznil, že žalobce neporušil povinnosti pronajímatele
vyplývající z ustanovení § 5 odst. 1 zák. č. 116/1990 Sb., neboť čl. IV. odst.
1 nájemní smlouvy mu odchylně od citovaného (dispozitivního) ustanovení ukládal
toliko povinnost předmětné nebytové prostory žalované odevzdat ve stavu
způsobilém smluvenému užívání a nikoliv povinnost je „udržovat a vylepšovat“.
Poté konstatoval, že v dopisech z 23. ledna 2008 a ze 4. února 2008 však
účastníci písemně projevili souhlasnou vůli nájemní vztah ukončit ke dni 6.
února 2008. Na základě toho pak uzavřel, že nájemní vztah účastníků k nebytovým
prostorám trval až do 6. února 2008, kdy zanikl dohodou účastníků. S
přihlédnutím k tomu pokládal žalobu za důvodnou „po dobu, pokud nájemní vztah
trval“, a proto jí vyhověl za období „do 6. února 2008“; „za další období“ pak
žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky
podřadila pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání
především vyjádřila nesouhlas s názorem, že žalobci nevznikla povinnost
nebytové prostory „udržovat a vylepšovat“. V této souvislosti uvedla, že její
závazek užívat nebytové prostory pro sjednaný účel a udržovat je v
„provozuschopném stavu“ nemůže být vykládán extenzivně. Měla za to, že
povinnost udržovat nebytové prostory v provozuschopném stavu splnila tím, že je
udržovala ve stavu, v jakém se nacházely v době uzavření nájemní smlouvy.
Přitom podle jejího mínění se to týkalo „drobných oprav či výměn (oprava,
popřípadě výměna ventilů topení, žárovek, výměna skla apod.)“, nikoli však
„zásadních změn, jako je posílení či rekonstrukce systému vytápění nebytových
prostor“. Dále namítla, že ačkoli se žalobce podanou žalobou domáhal určení, že
nájemní vztah vzniklý mezi účastníky na základě nájemní smlouvy nadále trvá,
odvolací soud – bez provedené změny žaloby – rozhodl tak, že citovaný nájemní
vztah trval do 6. února 2008. Z toho dovozovala, že rozhodoval o jiném předmětu
řízení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci
odvolacím soudem, vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby
dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.
červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 14. května 2009, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle
občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009
Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud
změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
S přihlédnutím k uvedenému je už na tomto místě zapotřebí zdůraznit, že
dovolacímu přezkumu nepodléhá právní názor, že žalobce má na požadovaném určení
naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř. Je tomu tak proto, že
správnost tohoto právního názoru nebyla v dovolání ani zpochybněna.
Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího
soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad nebyla tvrzena a z
obsahu spisu nebyly tyto vady zjištěny), jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.
s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolací soud dospěl k závěru, že
posléze uvedenou vadou je řízení v dané věci postiženo, přičemž dovolatelka
takovouto vadu rovněž namítla, avšak nesprávně ji podřadila pod dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Podle § 153 odst. 2 o.s.ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit
něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení
bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá
určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Řízení o určovací žalobě podle § 80 písm. c/ o.s.ř. (jakým je i řízení v dané
věci) se zahajuje na návrh (z podnětu žaloby) a jde v něm (poté, co je shledán
naléhavý právní zájem na požadovaném určení) o posouzení, zda tu určité právo
nebo právní vztah je či není. Žaloba, kterou se toto řízení zahajuje, musí
vedle obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení § 42 odst. 4 o.s.ř.
obsahovat mimo jiné i údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (srov. § 79 odst. 1
větu druhou o.s.ř.). Soudní praxe je ustálena v názoru, že požadavek ustanovení
§ 79 odst. 1 věty druhé o.s.ř. (aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce
domáhá) neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku
jeho rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně způsob
určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti, soud nepostupuje v
rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého
rozhodnutí stejná práva či právní vztahy (nebo právní skutečnosti), jejichž
určení se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho
rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není
vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí však musí soud dbát, aby vyjádřil (z
obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (srov.
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo
909/2003, uveřejněné pod č. 152 v sešitě č. 9 z roku 2003 časopisu Soudní
judikatura). Jestliže takto nepostupuje a formuluje výrok rozhodnutí po
obsahové stránce tak, že v rozporu s ustanovením § 153 odst. 2 o. s. ř.
překročí návrhy účastníků a přisoudí něco jiného nebo více, než čeho se
domáhali, zatíží řízení vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že v posuzovaném
případě se žalobce domáhal určení, že nadále trvá nájemní vztah vzniklý mezi
účastníky ze smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 3. května 2005. Úkolem
soudu v dané věci tudíž bylo odpovědět na otázku, zda podle stavu, který tu byl
ke dni vyhlášení rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), citovaný nájemní vztah
mezi účastníky existuje. V případě kladné odpovědi na uvedenou otázku bylo
namístě žalobě vyhovět (byl-li před tím shledán naléhavý právní zájem na
požadovaném určení) a určit, že nájemní vztah trvá. V opačném případě
(netrval-li nájemní vztah ke dni vyhlášení rozhodnutí) přicházelo do úvahy
pouze zamítnutí žaloby. Odvolací soud přitom – oproti soudu prvního stupně,
který žalobu zamítl – napadeným rozsudkem určil, že posuzovaný nájemní vztah
„trval do 6. února 2008“ a „za další období“ žalobu zamítl s odůvodněním, že
nájemní vztah zanikl dohodou účastníků právě dne 6. února 2008. Z toho vyplývá,
že při formulaci meritorního výroku napadeného rozhodnutí důsledně nevycházel z
toho, čeho se žalobce domáhal, a rozhodl o něčem jiném, než co bylo předmětem
daného řízení. Z obsahového hlediska totiž rozsudečný výrok formuloval
způsobem, z něhož lze dovozovat, že ve skutečnosti vyhověl tzv. záporné
(negativní) určovací žalobě, tj. žalobě, jejímž prostřednictvím se lze domáhat
určení, že tu určité právo nebo právní vztah není (srov. dikci výrokové části
napadeného rozhodnutí „určuje se, že nájemní vztah … trval do 6. 2. 2008“).
Žalobce se ovšem v souzené věci domáhal pozitivního (kladného) určení (srov.
dikci žalobního návrhu „určuje se, že nájemní vztah … trvá“). Pokud pak
odvolací soud zamítl žalobu „za další období“, rozhodl o „části“ požadovaného
určení, ačkoli povaha žalobního návrhu tento postup vylučovala. Zamítavou část
výroku o věci samé navíc formuloval neurčitě (srov. dikci „za další období …“),
neboť z ní není jednoznačně patrno, za jaké konkrétní období byla žaloba
zamítnuta.
Lze uzavřít, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Protože vzhledem k uvedenému není rozhodnutí odvolacího soudu správné, dovolací
soud – aniž se, a to v tomto konkrétním případě z důvodu předčasnosti a také
nadbytečnosti, zabýval dalšími dovolacími námitkami – ho zrušil (§ 243b odst. 2
část věty za středníkem o. s. ř.) a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř.
vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne také právní názor přijatý v rozsudku
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. března 1999, sp. zn. 21 Cdo
1901/98, uveřejněném pod č. 30 v sešitě č. 5 z roku 2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. října 2010
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu