26 Cdo 458/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobců a) Mgr. A. M., a b) S. M., zastoupených JUDr.
Milanem Klestlem, advokátem se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti žalovaným 1)
N. S., a 2) J. H., o zaplacení částky 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 9 C 213/2011, o dovolání žalobců proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2012, č.j. 17 Co
139/2012-42, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2012, č.j. 17 Co
139/2012-42, pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne
8. prosince 2011, č.j. 9 C 213/2011-24, tak, že ohledně částky 51.600,- Kč s
příslušenstvím se žaloba zamítá, a rozhodnuto o nákladech řízení, se zrušuje a
věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Podanou žalobou se žalobci domáhali po žalovaných zaplacení částky 60.000,- Kč
(tj. dlužného nájemného za období květen až srpen 2011) s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 12. 2011,
č.j. 9 C 213/2011-24, uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně
žalobcům částku 60.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z částky 6.000,-
Kč od 26. 4. 2011 do zaplacení, z částky 6.000,- Kč od 26. 5. 2011 do
zaplacení, z částky 24.000,- Kč od 26. 6. 2011 do zaplacení a z částky 24.000,-
Kč od 26. 7. 2011 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o
nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal zejména za prokázáno, že žalobci jako spoluvlastníci
domu na parcele p.č. st. 1036/11 v k.ú. V. Ch., obec V. Ch. (dále jen
„předmětný dům“, resp. „dům“) nájemní smlouvou ze dne 21. 6. 2010 (dále jen
„Nájemní smlouva“) pronajali žalovaným 1) a 2) předmětný dům na dobu od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, za měsíční nájemné ve výši 24.000,- Kč a úhradu za služby
ve výši 4.000,- Kč měsíčně, jež byly splatné předem, vždy do 25. dne
předcházejícího měsíce, že dopisem ze dne 25. 7. 2011 byl nájem vypovězen, že
žalovaní žádali slevu na nájemném s ohledem na stavbu probíhající v sousedství,
že žalobci jim nevyhověli s tím, že sleva byla poskytnuta při uzavírání Nájemní
smlouvy, neboť jinak by nájemné činilo 28.000,- Kč. Na tomto skutkovém podkladě
uzavřel, že žaloba je důvodná. Konstatoval, že v daném případě šlo o nájem domu
ve smyslu ustanovení § 663 a násl. občanského zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb.,
v tehdy platném znění (dále jen „obč.zák.“), že žalovaný 2) výši nedoplatku
nezpochybňoval a že ustanovení § 698 obč.zák. na danou věc nedopadá (neboť se
nejedná o nájem bytu a ani o neodstraněné závady v bytě/domě, vadné poskytování
služeb spojených s užíváním bytu či zhoršení podmínek pro užívání bytu v
důsledku stavebních úprav v domě). K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 17. 5. 2012, č.j. 17 Co 139/2012-42, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci
samé potvrdil ohledně zaplacení částky 8.400,- Kč s 7,75% úrokem od 26. 7. 2011
do zaplacení, ohledně částky 51.600,- Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že
žaloba se zamítá. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Poté, co zopakoval důkaz Nájemní smlouvou a výpisy z účtu žalobkyně b) za
období únor až červenec 2011 vzal zejména za prokázáno, že byla sjednána kauce
ve výši 24.000,- Kč, kterou byl pronajímatel oprávněn použít k úhradě
pohledávek na nájemném a zálohách na plnění spojená s užíváním předmětného domu
a na úhrady jiných závazků nájemce vzniklých v souvislosti s nájmem, že po
skončení nájmu byl pronajímatel povinen vrátit nájemci kauci (případně její
část) do 1 měsíce od předání vyklizeného domu, že v březnu 2011 zaplatil
žalovaný 1) žalobcům dne 2. 3. 2011 částku 29.200,- Kč a dne 28. 3. 2011 částku
29.200,- Kč, že v dubnu 2011 nebylo na nájemném a úhradách za služby zaplaceno
ničeho, že dne 6. 5.
2011 zaplatil žalovaný 1) částku 17.200,- Kč s tím, že se
jedná o „kompenzovaný nájem mínus kompenzace za měsíc duben 2001 plus záloha na
energie“, a dne 27. 5. 2011 zaplatil 23.200,- Kč jako nájem a zálohu na
energie, v měsíci červnu a červenci 2011 nezaplatili na nájemném ničeho, že
tedy žalovaní zaplatili po odečtení částky 4.000,- Kč za zálohu na služby na
duben částku 25.200,- Kč a 19.200,- Kč (tj. 13.200,- Kč + 6.000,- Kč) a na
květen 2011 částku 19.200,- Kč. Na tomto skutkovém podkladě dospěl k závěru, že
žaloba je důvodná jen co do částky 8.400,- Kč s příslušenstvím, neboť žalovaní
zaplatili za uvedené období na nájemném částku 63.600,- Kč, měli však zaplatit
96.000,- Kč, jejich dluh za měsíce duben až červenec 2011 tak činí 32.400,- Kč. Od této částky pak odečetl částku 24.000,- Kč, tj. kauci složenou žalovanými v
souladu s Nájemní smlouvou, neboť jim dosud nebyla vyplacena. Dále uvedl, že
žalovaní neprokázali, že by byla řádným způsobem uplatněna sleva na nájemném. Rozsudek soudu prvního stupně proto potvrdil pouze ohledně částky 8.400,- Kč s
příslušenstvím, ve zbývající části jej změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnili v něm dovolací
důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. Odvolacímu soudu
zejména vytýkají, že nesprávně vypočítal výši dlužného nájemného a že pochybil
při posuzování provedených důkazů (výpovědi žalovaného 2/ před soudem prvního
stupně, nájemní smlouvy a výpisů z účtů žalobkyně b/). Podrobně přitom popisují
průběh plateb nájemného a záloh na služby během trvání nájemního vztahu a
předkládají vlastní verzi dlužných částek. Uvádějí dále, že řízení je
postiženo vadou spočívající v tom, že nebyli poučeni ve smyslu § 118a odst. 2
o.s.ř. o právním názoru odvolacího soudu, a jeho rozhodnutí proto považují za
překvapivé a v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí a
principem legitimního očekávání. Navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno
a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 17. května 2012, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl v souladu s čl. II bodem 7. zákona č. 404/2012 Sb., podle zákona č. 99/1963 Sb., zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou tímto
zákonem (dále jen „o.s.ř.“). Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu
oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatelů ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř. a je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti měnícímu
výroku rozsudku odvolacího soudu (z obsahu dovolání je zřejmé, že proti
potvrzujícímu výroku dovolatelé nebrojí; ostatně dovolání by v této části
nebylo subjektivně přípustné). Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem
dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. V projednávané věci odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že
důvodnost uplatněného nároku je třeba posoudit i z hlediska vrácení, resp. vyúčtování kauce, kterou žalovaní zaplatili žalobcům při podpisu nájemní
smlouvy a že je třeba v tomto směru doplnit tvrzení a důkazy. Přehlédl však, že
v tomto případě nemůže v odvolacím řízení postupovat podle § 118a odst. 1, 2 a
3 o.s.ř., neboť by to (vzhledem k tomu, že v řízení před soudem prvního stupně
se otázka vrácení složené kauce neřešila a ani z obsahu spisu tato skutečnost
nevyplývá) vedlo – v rozporu s ustanovením § 213b odst. 1 o.s.ř – k
nepřípustném uplatnění nových skutečností nebo důkazů, jelikož se v daném
případě nejedná o výjimku upravenou v ustanovení § 205a odst. 1 písm. d) o.s.ř. (k tomu srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., Komentář,
1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2009, str. 1725).
Především však neměl vůbec
zohlednit shodné tvrzení účastníků o tom, že žalobci žalovaným kauci nevrátili. Jednalo se o nové tvrzení, jež bylo uplatněno až v odvolacím řízení, aniž byl
naplněn některý z předpokladů uvedených v § 205a o.s.ř. Odvolací soud k němu
proto neměl s ohledem na ustanovení § 213 odst. 5 o.s.ř. přihlížet, tím méně na
jejím základě provést započtení. Dále je třeba podotknout, že i když v odvolacím řízení žalovaný může vůči
soudu účinně uplatnit k započtení svou pohledávku proti pohledávce žalobce,
nelze při jejím posouzení přihlížet k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem
a důkazům (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005,
sp.zn. 29 Odo 171/2003, publikovaného pod č. 33/2006 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp.zn. 28 Cdo
1406/2013, dále L. Drápal, J. Bureš a kol.: Občanský soudní řád II, Komentář,
1. Vydání, Praha, C. H. Beck 2009, s. 1738, 1739 ). V dané věci však z obsahu
spisu ani nelze dovodit, že by žalovaní takovýto úkon vůči soudu v řízení
skutečně učinili. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací řízení tak trpí vadou, jež mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelům lze přisvědčit i v tom, že z
odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze zjistit, jaké částky a za jaké období
měli žalovaní zaplatit na nájemném a na zálohách na služby a kolik, resp. za
jaké období skutečně zaplatili. Ze souhrného zjištění, že zaplatili 63.600,- Kč
a že jim zbývá zaplatit 32.400,- Kč, aniž by bylo zřejmé, z čeho se tyto částky
skládají, však takové závěry učinit nelze. Za tohoto stavu Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2014
Doc. JUDr. Věra
K o r e c k á, CSc.
předsedkyně senátu