26 Cdo 461/2022-230
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně A. H., bytem XY, zastoupené Mgr. Ondřejem Janouškem, advokátem se sídlem České Budějovice, U Tří lvů 296/8, proti žalovanému P. H., bytem XY, zastoupenému JUDr. Martinem Slobodníkem, Ph.D., advokátem se sídlem Prachatice, U Rybníčku 553/0, o zdržení se užívání budovy a o povinnosti strpět užívání budovy, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 8 C 203/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 19. října 2021, č. j. 15 Co 249/2021-186, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč k rukám Mgr. Ondřeje Janouška, advokáta se sídlem České Budějovice, U Tří lvů 296/8, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 19. října 2021, č. j. 15 Co 249/2021-186, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění od 30. září 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel v něm totiž neuplatnil (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř., byť by se – vzhledem k úvodním pasážím dovolání – takto mohlo (alespoň formálně) zdát. Ve skutečnosti (s přihlédnutím k obsahu dovolání – § 41 odst. 2 o. s. ř.) však použil nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím se pokusil zpochybnit správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu, resp. způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud (soud prvního stupně) čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení (právních) otázek, zda se příčí dobrým mravům a je tudíž absolutně neplatné ujednání účastníků obsažené v odstavci 7 smlouvy ze dne 26. srpna 2016, jíž mezi sebou vypořádali vzájemné majetkové vztahy – společné jmění manželů a práva a povinnosti k bydlení pro dobu po rozvodu jejich manželství (dále jen „Smlouva“), a zda jednání žalobkyně (realizované žalobou podanou v této věci) je zjevným zneužitím práva ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Dovoláním ve skutečnosti zpochybněná právně významná skutková zjištění čerpaly soudy mimo jiné i z obsahu Smlouvy; zde nelze ztratit ze zřetele, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde rovněž o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Výtka nesprávného právního posouzení věci je tudíž založena především na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že i kdyby dovolatel zpochybnil správnost řešení shora uvedených právních otázek prostřednictvím (způsobilého) dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci, nelze přehlédnout, že zejména v dovolacím řízení lze úvahy (odvolacího) soudu o tom, zda podle konkrétních okolností případu je právní jednání absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 580, 588 o. z.), resp. zda v konkrétním případě jde o zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., zpochybnit jen tehdy, jsou-li tyto úvahy z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřené (srov. mutatis mutandis odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č.
7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z jehož závěrů lze vycházet i v poměrech právní úpravy obsažené s účinností od 1. ledna 2014 v citovaných ustanoveních – k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu z 14. ledna 2020, sp. zn. 26 Cdo 3654/2019 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 14. dubna 2020, sp. zn. I. ÚS 926/20/, z 23. června 2020, sp. zn. 26 Cdo 3774/2019, a z 15. září 2021, sp. zn. 26 Cdo 1742/2021). O takové (zjevně nepřiměřené) úvahy však v posuzované věci nešlo. Při právním posouzení věci podle shora citovaných ustanovení přihlédl odvolací soud (soud prvního stupně) ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatele, tak i na straně žalobkyně, vycházel z konkrétních zjištění plynoucích z provedených důkazů a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 4. 2022
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu