oupené Mgr. Borisem Achmedovem, advokátem
se sídlem Praha, Na Florenci 2116/15, proti žalované I. P., bytem XY,
zastoupené Mgr. Dušanem Zachem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zámecké 457/5,
o zaplacení částky 413.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 44 C 173/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2018, č. j. 62 Co 324/2018-370,
Dovolání se odmítá.
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 413.000,- Kč s
příslušenstvím. Z toho částku 336.000,- Kč požadovala z titulu bezdůvodného
obohacení – dále též jen „bezdůvodné obohacení“ (které mělo žalované vzniknout
užíváním tam specifikovaného bytu žalobkyně bez právního důvodu v období od 1.
ledna 2014 do dubna 2016 včetně /celkem 28 měsíců/ při obvyklém nájemném ve
výši 12.000,- Kč měsíčně) a částku 77.000,- Kč z titulu neuhrazených služeb
souvisejících s užíváním bytu (dále též jen „neuhrazené služby“) za stejné
období.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. června 2018,
č. j. 44 C 173/2016-324, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni z titulu
neuhrazených služeb částku 19.022,60 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení
(výrok I.), ve zbytku, tj. ohledně částky 382.174,40 Kč s příslušenstvím,
žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
5. prosince 2018, č. j. 62 Co 324/2018-370, rozsudek soudu prvního stupně v
napadeném zamítavém výroku II. potvrdil ohledně částky 336.000,- Kč s tam
specifikovaným úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení a zrušil
ohledně částky 46.174,40 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (týkající se
neuhrazených služeb) a v nákladovém výroku III. a vrátil věc v tomto rozsahu
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti potvrzující části výroku citovaného
rozsudku odvolacího soudu (k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta
písemně vyjádřila) není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o. s.
ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené
zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“).
S dovolatelkou se lze ztotožnit v názoru, že již ustálená soudní praxe (srov.
např. rozsudky Nejvyššího soudu z 24. dubna 2019, sp. zn. 30 Cdo 2865/2017, či
z 30. září 2019, sp. zn. 30 Cdo 3711/2018) dovodila, že s ohledem na princip
právní jistoty může ten, kdo se domáhá právní ochrany, zpravidla důvodně
očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný již rozhodnutý
shodující se s ním v podstatných znacích (srov. § 13 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku – dále jen „o. z.“). Současně s tím však Nejvyšší soud
zdůraznil význam instrukce udělené civilním soudům v § 153 odst. 1 o. s. ř.,
tj. rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci, tedy vycházet z
konkrétních skutkových zjištění v jednotlivé projednávané věci. Zjištěný
skutkový stav je přitom v první řadě výsledkem procesní aktivity účastníků.
Výše specifikované důvodné očekávání tak v konkrétním sporu nemůže na straně
účastníka nastat v případě, vyvíjel-li se průběh řízení odlišně od dříve
rozhodované věci či vycházel-li soud z jiného prokázaného skutkového stavu. Za
takové situace může být jen stěží na věc nahlíženo jako na kauzu, jež se s
jinou shoduje v podstatných znacích, a proto by bylo zapotřebí – s ohledem na
důvodné očekávání účastníka – ji rozhodnout obdobně. Opačný náhled by ve svém
důsledku popíral podstatu zákonné úpravy civilního řízení a dostával by se do
přímé kontradikce s pokynem vyjádřeným v § 153 odst. 1 o. s. ř. (srov. zejména
rozhodnutí Nejvyššího soudu z 16. června 2015, sp. zn. 28 Cdo 2271/2013, či ze
7. ledna 2016, sp. zn. 28 Cdo 1071/2015). V případě, že soud po náležitém
zjištění skutkového stavu nazná, že posuzovaný případ nelze posoudit obdobně
jako jiný případ, ačkoliv v něm byla posuzována stejná právní otázka, musí
takový postup ve svém rozhodnutí náležitě odůvodnit (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu z 23. srpna 2016, sp. zn. 25 Cdo 2462/2016, z 27. února 2019,
sp. zn. 30 Cdo 639/2018, či Ústavního soudu z 14. června 2016, sp. zn. I. ÚS
3324/15). Konečně nelze ani ztratit ze zřetele, že řešení otázky, která nebyla
přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve
výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí
vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné
není (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 3. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo
4004/2011, uveřejněný pod C 13750 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, či z 25.
července 2017, sp. zn. 25 Cdo 272/2016).
Vzhledem k řečenému dovolací soud pokládá za potřebné zdůraznit, že v řízení o
vydání bezdůvodného obohacení (a zaplacení neuhrazených služeb) jde zjevně o
jiný nárok než v řízení o vyklizení nemovitosti; proto již z tohoto důvodu
nelze dovolatelčinu námitku pokládat za přiléhavou. Z výše citovaných
judikatorních závěrů nadto vyplývá požadavek rozhodovat – ve smyslu § 153 odst.
1 o. s. ř. – na základě zjištěného skutkového stavu věci. V posuzovaném případě
odvolací soud přesvědčivě odůvodnil své právní názory a současně i úvahy, které
ho vedly k namítanému odchýlení od dříve vyslovených závěrů v řízení o
vyklizení předmětného bytu. S přihlédnutím k řečenému lze tudíž uzavřít, že při
řešení takto nastolené otázky se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
neodchýlil.
Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v § 3 odst. 1 obč. zák. (zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále
opět jen „obč. zák.“), avšak s účinností od 1. ledna 2014 je obsažena v § 2
odst. 3 a v § 8 o. z. vylučujícím ochranu při zjevném zneužití práva;
judikaturu přijatou k výkladu rozporu výkonu práva s dobrými mravy podle § 3
odst. 1 obč. zák. lze však přiměřeně aplikovat i na výklad podle nynější právní
úpravy obsažené v citovaných ustanoveních (srov. usnesení Nejvyššího soudu z
25. března 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, z 5. září 2017, sp. zn. 26 Cdo
2539/2017, a z 13. prosince 2017, sp. zn. 26 Cdo 4106/2017 /ústavní stížnost
podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 20. března
2018, sp. zn. IV. ÚS 908/18/). Za „dobré mravy“ ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. je pak třeba podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62/1997 časopisu Soudní
judikatura, a dále např. z 18. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, z 20. července 2011, sp. zn. 26 Cdo 4035/2010, a z 15. března 2016, sp. zn. 21 Cdo
1193/2015) pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v
historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické
tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem
základních. V řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí z 25. října 2004,
sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze 7. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004)
Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s
dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním
normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám,
jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak
přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých
hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém
konkrétní věci na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Z toho rovněž nepřímo vyplývá, že při rozhodování o odlišných nárocích může
soud i na podkladě obdobného skutkového stavu dospět také k různým právním
závěrům, a to zvláště v případech, posuzuje-li rozpor výkonu práva s dobrými
mravy. Tytéž zjištěné okolnosti mohou být v řízení o určitém předmětu právně
významné či jako právně významné mohou prospívat určitému účastníku řízení,
zatímco v jiném řízení mohou být – právě s ohledem na jiný předmět řízení –
právně bezvýznamné, resp. mohou být právně významné, avšak prospívají jinému
účastníku řízení. Jinak řečeno týmž okolnostem může soud přiznat jinou váhu
(důležitost) v závislosti na předmětu konkrétního řízení. Odůvodní-li pak
spolehlivě své úvahy, nelze jeho posouzení nic vytknout. Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo
652/2013, uveřejněného pod č.
7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
/ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením
z 5. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3464/13/) se však ustálila rovněž v názoru, že
zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním
případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy,
je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 16. února 2017, sp. zn. 26 Cdo 2498/2016, z 24. května 2018, sp. zn. 26 Cdo 548/2018 /ústavní stížnosti podané proti těmto
rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními z 6. června 2017, sp. zn. III. ÚS
1542/17 a z 28. května 2019, sp. zn. IV. ÚS 2743/18/, či z 27. srpna 2019, sp. zn. 26 Cdo 1432/2019).
Předmětem dovolacího řízení je v tomto případě pouze potvrzující část výroku
rozsudku odvolacího soudu týkající se bezdůvodného obohacení v částce 336.000,-
Kč s příslušenstvím. Dovolací soud zastává názor, že odvolací soud se otázkou
rozporu výkonu dovolatelčina práva s dobrými mravy podrobně zabýval, v
intencích výše citovaných požadavků ustálené judikatury přihlédl ke všem – pro
posouzení uplatněného nároku – zjištěným rozhodným okolnostem a své závěry
logicky a přesvědčivě odůvodnil, a to i s přihlédnutím ke specifickým
okolnostem projednávaného případu a k právně významným časovým souvislostem
tak, jak po sobě následovaly. Úvahy, jež v tomto směru učinil, pak – s
přihlédnutím k obsahu spisu – nejsou ani zjevně nepřiměřené. Se zřetelem k tomu
lze tudíž uzavřít, že i otázku rozporu výkonu práva s dobrými mravy posoudil v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se
odchýlit ani v této věci.
Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání přípustným
podle § 237 o. s. ř., a proto je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se
souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a
jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z
23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 1. 2020
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu