30 Cdo 2865/2017-452
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M. Š.,
narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se
sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod
sp. zn. 18 C 70/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 7. 2. 2017, č. j. 15 Co 279/2016-351, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2017, č. j. 15 Co 279/2016-351,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobce se v řízení na žalované domáhá zaplacení částky 430 000 Kč s
příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu
měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Okresním
soudem v Benešově pod sp. zn. 10 C 1356/2000.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
16. 2. 2016, č. j. 18 C 70/2014-247, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci
částku ve výši 150 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části,
jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 279 500 Kč s příslušenstvím (výrok II),
a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku
27 096 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 31. 5. 2000 žalobce
podal u Okresního soudu v Benešově žalobu, kterou se domáhal ochrany svých
osobnostních práv vyplývajících z ustanovení § 17 písm. b), § 17 písm. l), § 20
písm. a), b) a e) zákona č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v
informačních systémech, dále jen „zákon č. 256/1992 Sb.“. Usnesením Okresního
soudu v Benešově ze dne 30. 6. 2004, č. j. 10 C 1356/2000-281, jež bylo
potvrzeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2004, č. j. 28 Co
426/2004-299, bylo řízení zastaveno s tím, že po právní moci bude věc
postoupena Úřadu pro ochranu osobních údajů, dále též „Úřad“. Spis byl Úřadu
postoupen dne 8. 6. 2005. Rozhodnutím ze dne 9. 4. 2009, č. j. SPR-1671/09-6,
Úřad návrhu žalobce nevyhověl poté, co mu bylo rozsudkem Městského soudu v
Praze ze dne 30. 1. 2009, č. j. 8 Ca 470/2008-68, uloženo do 30 dnů od právní
moci rozsudku ve věci rozhodnout. Proti rozhodnutí Úřadu podal žalobce rozklad,
který byl zamítnut rozhodnutím předsedy Úřadu ze dne 6. 8. 2009, č. j.
SPR-1672/09-18. Dne 8. 10. 2009 podal žalobce proti rozhodnutí předsedy Úřadu u
Městského soudu v Praze (správní) žalobu, kterou Městský soud zamítl rozsudkem
ze dne 27. 2. 2013, č. j. 10 Ca 335/2009-77. Proti tomuto rozsudku podal
žalobce kasační stížnost. O ní rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne
24. 1. 2014, č. j. 7 As 47/2013-33, tak, že rozsudek Městského soudu v Praze
zrušil a současně určil, že správní rozhodnutí Úřadu a předsedy Úřadu jsou
nicotná. Usnesením zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o
rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 3. 12. 2014, č. j. Konf
9/2014-12, dále též „usnesení kompetenčního senátu“, bylo rozhodnuto, že
pravomoc k vydání rozhodnutí v posuzovaném řízení má soud. S ohledem na to byla
zrušena rozhodnutí o zastavení řízení vedeného před Okresním soudem v Benešově
pod sp. zn. 10 C 1356/2000, a spis byl dne 6. 1. 2015 postoupen tomuto soudu k
dalšímu řízení. Okresní soud v Benešově poté, co žalobce vzal žalobu v plném
rozsahu zpět, usnesením ze dne 11. 6. 2015, č. j. 10 C 1356/2000-467, řízení
zastavil a žalovanému uložil nahradit žalobci náklady řízení. K odvolání
žalovaného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 8. 2015, č. j. 28 Co
4. Po právní stránce hodnotil soud prvního stupně věc tak, že délka
posuzovaného řízení, která činila 15 let a 4 měsíce (tj. od podání žaloby dne
31. 5. 2000 do pravomocného skončení řízení dne 21. 9. 2015), je nepřiměřená a
způsobila žalobci nemajetkovou újmu spočívající v nejistotě ohledně výsledku
řízení. Odčinění uvedené újmy odpovídá dle názoru soudu prvního stupně
přiměřené zadostiučinění v penězích. Při určování výše přiměřeného
zadostiučinění soud prvního stupně vyšel ze základní částky 215 000 Kč, kterou
ponížil o 30 % z důvodu složitosti řízení spočívající v rozdílnosti názorů na
otázku pravomoci soudu k rozhodnutí ve věci.
5. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žaloba o zaplacení
částky 150 500 Kč s příslušenstvím se zamítá a konstatuje se, že v řízení u
Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 C 1356/2000 došlo k porušení
základních práv žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných
průtahů zaručených článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a
článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok I rozsudku
odvolacího soudu), ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok
II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 27 046 Kč (výrok III rozsudku
odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových okolností zjištěných soudem prvního
stupně.
7. V právním hodnocení věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že délka posuzovaného řízení je nepřiměřená. Při posuzování
formy přiměřeného zadostiučinění však oproti soudu prvního stupně vzal do úvahy
skutečnost, že žalobce opakovaně zneužívá práva na přístup k soudu, když
iniciuje velké množství civilních a správních sporů a podává velké množství
stížností jak na úřadech, tak u soudů. Z toho lze dle odvolacího soudu dovodit,
že délka posuzovaného řízení nemohla negativně zasáhnout psychickou sféru
žalobce, neboť nesprávný úřední postup nemohl žalobci přivodit pocit nejistoty,
který by vyžadoval jakoukoliv kompenzaci. S odvoláním na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, pak odvolací soud uzavřel,
že za vzniklou (minimální) nemajetkovou újmu náleží žalobci zadostiučinění
pouze ve formě konstatování porušení práva.
Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I a II
dovoláním, ve kterém namítá, že odvolací soud rozhodoval v nesprávném obsazení,
když věc byla přidělena senátu č. 15, ačkoliv v souvisejícím řízení (vedeném u
soudu prvního stupně pod sp. zn. 18 C 224/2010) rozhodoval odvolací soud
senátem č. 22. V této souvislosti žalobce dále namítá, že členem senátu, který
rozhodoval v odvolacím řízení, byl i Š. H., jenž s žalobcem v dané době vedl
občanskoprávní spor, a byl tedy podle žalobce důvod pochybovat o jeho
nepodjatosti.
9. Dále žalobce v dovolání namítá, že se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dovodil, že v důsledku
nepřiměřené délky posuzovaného řízení vznikla žalobci jen zanedbatelná újma.
Žalobce má za to, že nebyly naplněny výjimečné podmínky, jež by vylučovaly
poskytnutí zadostiučinění v penězích. Žalobce konkrétně nesouhlasí s tím, že by
závěr o zanedbatelném významu posuzovaného řízení mohl vyplývat pouze ze
skutečnosti, že iniciuje velké množství sporů. Podle žalobce musí být splněna
rovněž podmínka, že je v daných sporech opakovaně neúspěšný.
10. Žalobce posléze odvolacímu soudu vytýká, že nepřípustně bagatelizuje
význam posuzovaného řízení; řízení na ochranu osobnosti svým předmětem spadají
mezi řízení se zvýšeným významem pro poškozeného, jež vyžadují co nejrychlejší
řešení věci. V návaznosti na to žalobce uvádí, že intenzitu způsobené újmy dále
prohlubuje skutečnost, že v důsledku délky posuzovaného řízení bylo porušeno
jeho právo na ochranu osobních údajů, které se za dobu trvání řízení stalo
efektivně nevymahatelným.
11. V souvislosti s otázkou adekvátnosti formy přiměřeného
zadostiučinění žalobce dále odvolacímu soudu vytýká, že napadené rozhodnutí je
překvapivé, neboť odvolací soud dospěl k odlišným skutkovým a právním závěrům
než soud prvního stupně, aniž na to žalobce upozornil a umožnil se mu k těmto
odlišným závěrům vyjádřit. Dále žalobce namítá, že se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud projednávanou věc
neposuzoval obdobně jako soudy v skutkově srovnatelné věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 132/2011, na kterou žalobce poukázal v
řízení před soudem prvního stupně, ve které bylo žalobci za řízení trvající 15
let a 1 měsíc pravomocně přiznáno zadostiučinění v penězích.
12. Konečně žalobce v dovolání namítá, že výrok o konstatování porušení
jeho práv je neúplný, neboť v něm není uvedeno, že došlo i k porušení jeho
práva na účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, dále jen „Úmluva“, jeho práva na ochranu osobních údajů
zaručeného v čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále jen
„Listina“, a čl. 8 Úmluvy, a že k porušení jeho práv došlo nejen v soudním
řízení, ale rovněž v řízení správním. S posledně uvedenou okolností se odvolací
soud podle žalobce ve svém rozhodnutí nijak nevypořádal, v důsledku čehož se
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť z jeho
rozhodnutí není patrné, zda lze posuzované řízení vzhledem k charakteru
uplatněného nároku vnímat jako jeden celek. V závislosti na vyřešení uvedené
otázky pak žalobce předkládá dovolacímu soudu k vyřešení rovněž otázku, která
organizační složka je příslušná v řízení jednat za stát.
13. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
15. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř., a obsahovalo náležitosti vyžadované
ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností
dovolání.
Přípustnost dovolání
16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Námitka žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé,
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při
vydání svého rozhodnutí neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu
týkající se nepředvídatelného či překvapivého rozhodnutí, jestliže věc posoudil
odlišně od soudu prvního stupně na základě námitky žalované, kterou uplatnila v
odvolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo
1019/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo
3256/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3849/2014, uveřejněný pod číslem 90/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
19. Námitka žalobce o obsahové nedostatečnosti výroku odvolacího soudu,
jimž bylo žalobci poskytnuto zadostiučinění ve formě konstatování porušení
práv, se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, který do výroku
zahrnul veškerá práva žalobce, která byla dle jeho právních závěrů porušena a
ve kterém řízení k tomuto porušení došlo. Vzhledem k tomu ani tato námitka
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
20. Námitka žalobce, podle které odvolací soud nepřípustně bagatelizoval
kritérium významu předmětu posuzovaného řízení, přípustnost dovolání ve smyslu
§ 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dané kritérium posuzoval s ohledem na
skutečnost, že žalobce opakovaně zneužívá práva na přístup k soudu a na základě
toho dospěl k závěru o zanedbatelném významu řízení pro žalobce (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014).
21. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky, zda lze počínání
žalobce s ohledem na množství jím zahájených soudních a správních řízení
považovat za obstrukční a litigiózní (sudičské), které odůvodňuje přiznat
žalobci za nepřiměřenou délku původního řízení zadostiučinění ve formě
konstatování porušení práva, neboť uvedenou otázku posoudil odvolací soud v
rozporu s judikaturou soudu dovolacího.
22. Dále je dovolání přípustné pro posouzení otázky, zda žalobci
přiznané odškodnění koresponduje s odškodněním přiznaným žalobci v jiném
srovnatelném případě, při jejímž řešení se odvolací soud rovněž odchýlil od
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
23. Konečně je dovolání přípustné pro posouzení otázky, zda pro účely
poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení lze
posuzované řízení, jež probíhalo před správními orgány i před soudy, vnímat
jako jeden celek, neboť tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla
doposud řešena. Spolu s tím je dovolání rovněž přípustné pro posouzení dosud
neřešené otázky, která organizační složka je v daném řízení příslušná jednat za
stát.
Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
24. Dovolání je důvodné.
25. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny každý má právo, aby jeho věc
byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se
mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
26. Podle čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy má každý právo na to, aby jeho
záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým
a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech
nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu.
27. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
28. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se
podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích,
jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování
porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy
nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty
druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení
výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu,
zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání
poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil
dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů
veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
29. Nejvyšší soud se nejdříve zabýval otázkou, zda lze počínání žalobce
s ohledem na množství jím zahájených soudních a správních řízení považovat za
obstrukční a litigiózní (sudičské). Danou otázkou se dovolací soud již zabýval
v rozsudku ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016, ve kterém po
zhodnocení předešlé judikatury Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 27. 10.
2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2012,
sp. zn. III. ÚS 696/12), dospěl k závěru, že litigióznost chování účastníků
řízení je třeba posoudit s ohledem na počet jednotlivých zahájených řízení a
jejich poměrnou úspěšnost. Aby jednání žalobce bylo možno hodnotit jako
litigiózní (sudičské), musejí být současně splněny dvě podmínky. Zaprvé musí
být počet žalob podávaných jednou osobou mimořádně vysoký (v řádu desítek či
stovek za relevantní časové období) a zadruhé musí být většina těchto žalob
neúspěšná.
30. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se v
projednávané věci splněním druhé z uvedených podmínek vůbec nezabýval.
Hodnocení, na kterém odvolací soud vystavil svůj závěr o zanedbatelném významu
řízení pro žalobce, a tím i o formě přiznaného zadostiučinění, tak dovolací
soud považuje za neúplné, a tudíž nesprávné.
31. Ve vztahu k otázce, zda odvolací soud v nynější věci rozhodl obdobně
jako soudy v jiném srovnatelném případě, Nejvyšší soud již dříve ve své
judikatuře vysvětlil, že s ohledem na princip právní jistoty může ten, kdo se
domáhá právní ochrany, zpravidla důvodně očekávat, že jeho právní případ bude
rozhodnut obdobně jako jiný již rozhodnutý shodující se s ním v podstatných
znacích (srov. § 13 ve spojení s § 3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku). Současně s tím však Nejvyšší soud zdůraznil význam instrukce udělené
civilním soudům v § 153 odst. 1 o. s. ř. – rozhodovat na základě zjištěného
skutkového stavu věci, tedy vycházet z konkrétních skutkových zjištění v
jednotlivé projednávané věci. Zjištěný skutkový stav věci je přitom v prvé řadě
výsledkem procesní aktivity účastníků. V konkrétním sporu tak důvodné očekávání
účastníka nemůže vzniknout v případě, vyvíjel-li by se průběh řízení odlišně od
již dříve rozhodovaného či měl-li by soud za prokázaný jiný skutkový stav. Za
takové situace by totiž mohlo být jen stěží na věc nahlíženo jako na kauzu, jež
se s jinou shoduje v podstatných znacích, a je proto nutné ji rozhodnout
obdobně. Opačný náhled by ve svém důsledku popíral podstatu zákonné úpravy
civilního řízení a dostával by se do přímé kontradikce s pokynem vyjádřeným v §
153 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne
7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1071/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2271/2013).
32. V případě, že soud po náležitém zjištění skutkového stavu nazná, že
posuzovaný případ nelze posoudit obdobně jako jiný případ, ačkoliv v něm byla
posuzována stejná právní otázka, musí takový postup ve svém rozhodnutí náležitě
odůvodnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo
2462/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019 sp. zn. 30 Cdo
639/2018, a též nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS
3324/15).
33. Posledně uvedenému požadavku dovoláním napadené rozhodnutí
neodpovídá, když se odvolací soudu otázkou srovnání s žalobcem tvrzeným
obdobným případem vůbec nezabýval, a nemohl tak ani řádně posoudit v jakých
znacích se nynější případ od namítaného případu odlišuje nebo naopak v jakých
znacích se s ním shoduje. Vzhledem k tomu je rozhodnutí odvolacího soudu
neúplné, a tedy i nesprávné.
34. Co do otázky, zda řízení probíhající jak před soudem, tak před
správním orgánem lze pro účely poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou délku
řízení vnímat jako jeden celek, Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že k uvedenému
závěru lze dospět pouze v případech, kdy na řízení probíhající před správním
orgánem lze vztáhnout garance čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V takovém případě Úmluva
garantuje účastníkům řízení právo na projednání věci v přiměřené době, a to v
celém řízení, jak před správními orgány, tak před soudy. Pouze v takovém
případě je namístě závěr, že se z pohledu práva na přiměřenou délku řízení
jedná o řízení jediné, a jde tedy o jediný nárok na zadostiučinění za (jedinou)
nemajetkovou újmu. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn.
30 Cdo 968/2014).
35. V posuzované věci však nelze přehlédnout, že usnesením zvláštního
senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, ze dne 3. 12. 2014, č. j. Konf 9/2014-12, bylo rozhodnuto,
že pravomoc k vydání rozhodnutí v posuzovaném řízení má výlučně civilní soud.
Soudy nižších stupňů proto nepochybily, pokud dané řízení hodnotily jako celek,
na nějž se vztahují čl. 6 odst. 1 Úmluvy a § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk.
36. V souvislosti s právě uvedeným je pak zapotřebí řešit i otázku,
která organizační složka je v poměrech dané věci příslušná jednat za stát ve
smyslu § 6 OdpŠk.
37. Podle ustanovení § 6 odst. 1 až 3 OdpŠk ve věcech náhrady škody
způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách
jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (dále jen
„úřad“) (odst. 1). Úřadem podle odstavce 1 je Ministerstvo spravedlnosti, došlo-
li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, a dále v
případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí,
jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné
působnosti, a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním
exekutorem, příslušný úřad, došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež
náleží do jeho působnosti, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním
soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti
rozhodnutí vydanému v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti tohoto
úřadu (odst. 2). Není-li možno příslušný úřad určit podle odstavce 2, jedná za
stát Ministerstvo financí (odst. 3).
38. Podle § 6 odst. 6 OdpŠk úřad určený podle odstavců 1 až 5 jedná za
stát jako organizační složka státu i v řízení před soudem, pokud zvláštní
právní předpis nestanoví jinak.
39. Žalobce v dovolání namítá, že má-li být posuzované řízení vnímáno
jako jeden celek, mělo za stát podle § 6 odst. 3 OdpŠk jednat Ministerstvo
financí, neboť újma vznikla v působnosti více organizačních složek státu. S
uvedeným názorem však nelze souhlasit. Byť v projednávané věci bylo řízení
částečně vedeno i před správními orgány, není možno odhlédnout od skutečnosti,
že usnesením kompetenčního senátu bylo postaveno najisto, že pravomoc
rozhodovat ve věci samé v posuzovaném řízení náležela soudům. Vzhledem k tomu
soudy nižších stupňů správně rozpoznaly, že dle § 6 odst. 2 písm. a) OdpŠk
organizační složkou příslušnou jednat za stát v dané věci je Ministerstvo
spravedlnosti, se kterým také jednaly.
40. Jelikož bylo dovolání shledáno přípustným, zkoumal dovolací soud,
zda řízení není zatíženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i vadami, jež by mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
41. Za takovou vadu považuje žalobce skutečnost, že odvolací soud
rozhodoval v senátě, jehož členem byl dle žalobce vyloučený soudce Š. H..
Uvedená skutečnost však z obsahu spisu neplyne, neboť odvolací soud v žalobcem
namítaném složení nerozhodoval. To, že Š. H. je členem soudního oddělení, do
kterého náležejí i členové senátu, který v odvolacím řízení rozhodoval, pak
vadu ve smyslu § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. nezakládá.
42. Vadu řízení nezakládá ani skutečnost, do jakého soudního oddělení
odvolacího soudu byla věc přidělena. Namítá-li žalobce, že věc u odvolacího
soudu měla být dle rozvrhu práce předložena k rozhodnutí senátu č. 22, který v
projednávané věci již dříve rozhodoval rozsudkem ze dne 4. 10. 2012, č. j. 22
Co 274/2012-187, opomíjí skutečnost, že odvolací soud tímto rozsudkem
rozhodoval o odlišné věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C
224/2010; z tohoto řízení byl nyní projednávaný nárok vyloučen k samostatnému
řízení vedenému u téhož soudu pod sp. zn. 18 C 70/2014. Za popsané situace
přidělení věci k rozhodnutí o odvolání jinému soudnímu oddělení odvolacího
soudu není v rozporu s tehdy platným rozvrhem práce Městského soudu v Praze
(srov. rozvrh práce Městského soudu v Praze uveřejněný na internetových
stránkách Ministerstva spravedlnosti).
Závěr
43. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
44. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
45. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 4. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu