30 Cdo 2681/2014

30 Cdo 2681/2014

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a

soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. ve věci žalobce A. Ž.,

zastoupeného Mgr. Martinem Smetanou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská

19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v

Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu

pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 178/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012, č. j. 68 Co 276/2012 – 122, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012, č. j. 68 Co 276/2012 –

122, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu

prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 8.315,84 EUR,

jíž se žalobce domáhal z důvodu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou

řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 84/2006 (dále jen

„posuzované řízení“). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Vyšel z toho,

že dne 19. 9. 2003 byla Obvodnímu soudu pro Prahu 7 (dále jen „obvodní soud“)

doručena žaloba téhož žalobce, jíž se domáhal po žalované České republice –

Ministerstvu vnitra zaplacení 30,000.000,- Kč. Žalobou požadovaný nárok žalobce

odůvodnil tím, že v jeho domě byla provedena neoprávněná domovní prohlídka. Ta

byla nařízena Obvodním soudem pro Prahu 3 dne 2. 3. 2001 podle ust. § 83 odst. 1 trestního řádu ve vztahu k „rekreační chatě a prostorám k ní náležejícím na

adrese R., okres P. – z.“. Domovní prohlídka ale byla fakticky provedena v

rodinném domě č. p. 662, který je od nemovitosti uvedené v příkazu k domovní

prohlídce oddělen plotem, tedy v jiném objektu, než na jaký byla domovní

prohlídka povolena. Na počátku řízení nebylo zřejmé, který soud je věcně

příslušný o žalobě rozhodnout. Věc byla pro posouzení této otázky postoupena

Vrchnímu soudu v Praze, který bez věcného vyřízení dne 1. 9. 2004 věc vrátil

obvodnímu soudu s tím, že žaloba obsahuje dva odlišné nároky, je tak nutné

žalobce vyzvat k upřesnění žaloby. Na základě upřesnění žaloby obvodní soud dne

21. 3. 2005 vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci

Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen „druhý obvodní soud“). Následně byla

řešena otázka místní příslušnosti, když k odvoláním a stížnostem žalobce

obvodní soud vydal dvě opravná usnesení a o věci rozhodoval rovněž Městský soud

v Praze, který dne 20. 12. 2005 usnesení obvodního soudu potvrdil. Po

postoupení věci druhému obvodnímu soudu tento nejdříve řešil návrh žalobce na

ustanovení zástupce pro toto řízení, který mu byl ustanoven usnesením dne 24. 1. 2007. Následně žalobce doplnil žalobu podáním dne 20. 9. 2007 a poté dalším

podáním dne 4. 1. 2008. Dne 26. 3. 2008 požádal druhý obvodní soud Obvodní soud

pro Prahu 3 o zapůjčení trestního spisu. Předmětný spis nebyl zapůjčen, neboť

byl připojen k jinému spisu, kde probíhalo odvolací řízení u vrchního soudu. Rozsudek, jímž byla žaloba zamítnuta, byl vyhlášen dne 21. 12. 2009. Proti

tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Odvolací soud bez věcného vyřízení

dvakrát spis druhému obvodnímu soudu vrátil za účelem rozhodnutí o nákladech

řízení. Rozsudkem odvolacího soudu ze dne 26. 10. 2011 byl rozsudek druhého

obvodního soudu potvrzen. Dne 16. 12. 2011 nabyl právní moci. Žalobce si

stěžoval předsedovi druhého obvodního soudu na průtahy v řízení. Vedení druhého

obvodního soudu se přípisem ze dne 14. 6. 2007, sp. zn. Spr. 2039/2007, žalobci

omluvilo s tím, že v období od 4. 10. 2006 do 24. 1. 2007 byl v řízení zjištěn

průtah. Ze stanoviska vlády k přijatelnosti a odůvodněnosti stížnosti žalobce u

Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) z. 4. 5. 2006 a 11. 4.

2008 a zejména z rozhodnutí Evropského soudního dvora (pozn.: správně zřejmě

ESLP) ze dne 5. 10. 2010 o přijatelnosti stížnosti č. 7022/06 ve věci A. Ž. proti České republice, v níž se stěžovatel totožný s žalobcem domáhal náhrady

za chybné označení objektu, v němž byla provedena domovní prohlídka, soud

prvního stupně zjistil, že ESLP označil stížnost žalobce za nepřijatelnou s

tím, že tímto tvrzeným zásahem sice došlo k zásahu do práv stěžovatele na

respektování soukromého života a obydlí, ten však byl v souladu s požadavky

zákonnosti a byl nezbytný v demokratické společnosti, proto nedošlo k porušení

článku 8 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „Úmluva“). Odvolací soud

doplnil dokazování a z provedených důkazů zjistil, že žalobce vede proti

žalované – České republice od roku 2004 celkem 95 řízení, za roky 2011 a 2012

přitom zahájil včetně správních řízení 33 nových sporů, jen v řízení proti

jedné z jejích organizačních složek, Ministerstvu spravedlnosti, žalobce toliko

před Obvodním soudem pro Prahu 2 zahájil od března 2006 do listopadu 2012

celkem 65 řízení, před Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím bylo v

roce 2011 projednáváno 21 řízení, v nichž vystupoval A. Ž. v postavení žalobce,

v roce 2012 bylo takových řízení k datu rozhodnutí odvolacího soudu již 38. Další spory s touž žalovanou týž žalobce vede i v řízeních projednávaných

Městským soudem v Praze, v nichž se domáhá ochrany osobnosti, nemajetkové újmy

či omluvy. Takových sporů bylo vedeno v letech 2005 až 2012 celkem 22. Po právní stránce se odvolací soud odchýlil od závěru soudu prvního stupně v

otázce, zda došlo k průtahům v posuzovaném řízení a zda jeho délka byla

nepřiměřeně dlouhá. Odvolací soud uvedl, že sama délka řízení v trvání více jak

osmi let není přiměřená, přičemž některé úkony či období nečinnosti v

posuzovaném řízení je nutno hodnotit jako nesprávný úřední postup ve smyslu

ust. § 31a odst. 3 zákona č. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu

způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem

a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich

činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Odvolací soud ovšem dospěl k

závěru, že žalobci v důsledku uvedeného nesprávného úředního postupu žalované v

posuzovaném řízení nenáleží zadostiučinění proto, že nesprávný postup státu

nebyl za stavu, kdy žalobce vědomě a cíleně zneužívá svého práva přístupu k

soudu a s ním souvisejícího práva na soudní ochranu a na projednání svých

tvrzených nároků v přiměřené lhůtě způsobem, jenž v demokratické společnosti

nemůže doznat ochrany, schopen účinně zasáhnout do oprávněně chráněné sféry

práv žalobce. Žalobce zahlcuje soustavu obecných soudů České republiky

obrovským množstvím žalob, které jsou sice zásadně posouzeny jako nedůvodné,

ale jejichž projednání a rozhodnutí se soudy jsou nuceny věnovat na úkor své

běžné agendy, což ve svém důsledku působí prodlevy ve vyřizování zbývajících

věcí s důsledky pro odpovědnost státu za takový nesprávný úřední postup vůči

účastníkům dalších řízení.

Žalobce takto postupuje zcela cíleně, za svého

odpůrce ve sporu volí Českou republiku, čímž zneužívá dobrodiní zákona

zakládající osvobození od soudních poplatků v takových sporech, a své

jednotlivé nároky vrství tím, že vyvolává další a další řízení odvozená od

řízení předchozích. I za takového stavu je ovšem stát povinen zajistit podmínky

pro řádné projednání žalob tohoto stěžovatele a je jeho povinností dosáhnout

rozhodnutí v jednotlivých věcech v přiměřené lhůtě. Je však vždy třeba

posoudit, zda stěžujícímu si účastníkovi řízení za vzniklou nemajetkovou újmu

náleží přiměřené zadostiučinění. Odvolací soud dospěl k závěru, že chování

žalobce jak v řízení samotném, tak v širších souvislostech, spolu se zjištěním

o masivní samoúčelné aktivitě žalobce při zahajování řízení zcela zjevně

směrující toliko k vytvoření prostoru pro uplatnění kompenzačních nároků, které

jsou navíc opakovaně vršeny jeden na druhý, jsou důvody pro to, aby žalobci

právo na zadostiučinění přiznáno nebylo. Posuzované řízení pro žalobce z

pohledu masy jím vyvolaných obdobných sporů nemohlo mít prakticky žádný význam. Přiznat žalobci za tohoto stavu právo na zadostiučinění za tvrzenou

nemajetkovou újmu proto, že o jednom z dlouhé řady jeho nedůvodných nároků bylo

rozhodnuto s časovou prodlevou, přičemž sám tento nárok byl shledán

neoprávněným i Evropským soudním dvorem (pozn.: správně zřejmě ESLP) v

rozhodnutí ze dne 5. 10. 2010, by znamenalo přitakat bezbřehému zneužívání práv

žalobcem na úkor žalované a v důsledcích i na úkor všech obyvatel České

republiky. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním ze dne

5. 2. 2013, které soudem ustanovený právní zástupce doplnil podáním ze dne 18.

2. 2014. Přípustnost dovolání dovolatel spatřuje v tom, že napadeným

rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž rozhodnutí

má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zásadní právní význam

spatřuje dovolatel v odpovědi na otázku, zda skutečnost, že dovolatel vede více

různých řízení, představuje sama o sobě vyvrácení domněnky o vzniku nemajetkové

újmy, jež má za následek neposkytnutí přiměřeného zadostiučinění za

nemajetkovou újmu, ačkoliv je prokázáno a soudem zjištěno, že došlo k průtahům

v konkrétním soudním řízení, a tím k nesprávnému úřednímu postupu. Dovolatel

jako dovolací důvody uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném

právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které

nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Ve

svém prvním podání dovolatel poukazuje na selhání soudů v posouzení

vyvratitelné domněnky vzniku újmy, přičemž odkazuje na judikaturu ESLP. Uvádí,

že to není žalobce, ale žalovaný stát, kdo zahlcuje soudy, když stát odmítá

žalobce odškodnit již v řízení před Ministerstvem spravedlnosti. Dále dovolatel

popírá, že by jím podané žaloby byly zásadně rozsouzeny jako nedůvodné, přičemž

odkazuje na řízení (včetně řízení před ESLP), v nichž byl úspěšný. Namítá

odklon od stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn

206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek, neboť soud se nezabýval významem řízení pro žalobce. V doplnění

dovolání dovolatel namítá, že odvolací soud předem předjímá výsledky

dovolatelem vedených soudních sporů a jen dle své úvahy bez znalosti

konkrétního předmětu jednotlivých neukončených řízení, skutkových okolností a

důkazů, činí závěry, které nemají oporu v provedeném dokazování a ani ve

skutkových zjištěních. Dovolateli není zřejmé, zda odvolací soud má za to, že

nemajetková újma vznikla a že tuto není třeba nahradit formou zadostiučinění,

nebo zda nemajetková újma vůbec nevznikla. Pokud odvolací soud dospěl k závěru,

že dovolateli nemajetková újma nevznikla, pak se odchýlil od závěru Nejvyššího

soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 178/2011, dle

nějž pouhá okolnost, že dovolatel vede více řízení, bez dalšího neznamená, že

byla vyvrácena domněnka o vzniku nemajetkové újmy. Pokud odvolací soud dospěl k

závěru, že dovolateli nemajetková újma vznikla, pak se odchýlil od závěru

Nejvyššího soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo

2742/2009, dle nějž je nezbytné, aby závěr o konstatování porušení práva byl

učiněn ve výroku rozhodnutí. Dovolatel dále namítá, že se odvolací soud

nezabýval formou ani výší zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Dovolatel má za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem

soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona

č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz

čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §

241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích, na něž dovolatel odkazuje, neboť byla

vydána v řízeních, v nichž byl dovolatel rovněž účastníkem řízení, již

několikrát zabýval otázkou náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou

délkou řízení v souvislosti s počtem řízení, které dovolatel vede. V rozsudku

ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 178/2011, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že

vedení většího počtu řízení bez dalšího neznamená, že je tím vyvrácena domněnka

o vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení. V

rozsudku ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, však Nejvyšší soud

dospěl k závěru, že tato okolnost žalobce staví ve vztahu k prožívání intenzity

újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich do jiné pozice, než v jaké by

se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení. Ústavní

stížnost dovolatele proti posledně zmíněnému rozsudku byla usnesením Ústavního

soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1129/2014, pro zjevnou

neopodstatněnost odmítnuta. Dovolací soud nepřisvědčil námitce dovolatele, že z napadeného rozhodnutí není

zřejmé, zda odvolací soud dospěl k závěru, že dovolateli nemajetková újma

vznikla, anebo k závěru, že újma nevznikla. Odvolací soud v rozhodnutí uvedl,

že je třeba posoudit, zda „stěžujícímu si účastníkovi řízení za vzniklou

nemajetkovou újmu náleží přiměřené zadostiučinění.“ Odvolací soud tudíž

rozhodnutí nepostavil na závěru, že by byla vyvrácena domněnka vzniku újmy,

naopak dospěl k závěru, že újma vznikla. Nicméně i přesto náhradu za takto

vzniklou újmu nepřiznal. Napadené rozhodnutí je totiž postaveno na otázce, zda poškozenému, kterému

vznikla nemajetková újma v důsledku nepřiměřené délky řízení, náleží přiměřené

odškodnění (alespoň ve formě konstatování porušení práva) i za situace, kdy

poškozený zahajuje masivní počet řízení, která zcela zjevně směřují toliko k

vytvoření prostoru pro uplatnění kompenzačních nároků, tedy zneužívá svého

práva na přístup k soudu, přičemž rovněž posuzované řízení je řízením takto

zahájeným. Jelikož výše uvedená otázka v judikatuře dovolacího soudu doposud nebyla

řešena, shledal dovolací soud pro posouzení této otázky dovolání přípustným. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne

též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.,

jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí

ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal. K problému litigiózního (sudičského) přístupu některých žalobců se ve své

judikatuře již několikrát vyjádřil Ústavní soud. V usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III.

ÚS 2791/08, Ústavní soud uvedl:

„Pouze jako obiter dictum považuje Ústavní soud za případné vyjádřit v dané

věci politování nad skutečností, že právní zástupkyně stěžovatele, resp. stěžovatel samotný považuje za profesionálně a odborně únosné, aby neustálým

vyvoláváním mnoha desítek soudních sporů z malicherných důvodů nad únosnou míru

zatěžovali kapacitu obecných soudů a Ústavního soudu. Ke dni 21. 10. 2011

stěžovatel podal k Ústavnímu soudu 60 návrhů ve věcech nejrůznějšího druhu, z

nichž rovných 52 bylo již odmítnuto pro nedostatek zákonných náležitostí, pro

neoprávněnost navrhovatele nebo pro zjevnou neopodstatněnost. Již v usnesení ze

dne 12. února 2009 sp. zn. III. ÚS 480/2006 Ústavní soud konstatoval, že takové

počínání lze pokládat za obstrukční a litigiózní (sudičské). Takový výkon práva

lze hodnotit jako příčící se dobrým mravům. Uváží-li Ústavní soud i značné

soudní náklady a náklady spojené s podáváním ústavních stížností, nezbývá než

vyslovit podiv nad tím, že stěžovatel očekává, že podáváním žádostí o

osvobození soudních poplatků přenese veškeré náklady takto vznikající na stát

(tj. na daňové poplatníky) nebo na jiné účastníky jím vyvolaných sporů.“

V usnesení ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 696/12, Ústavní soud uvedl:

„Takovýto litigiózní přístup některých stěžovatelů zatěžuje obecnou justici i

Ústavní soud, a ve svém důsledku vede k oslabení a menší účinnosti soudní

ochrany, kterou ústavní pořádek předpokládá (srov. článek 4 Ústavy ČR, článek

36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).“

Právo na přístup k soudu upravené na ústavní úrovni čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod je jedním ze základních lidských práv, dle nějž se

každý „může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného

soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.“ Dané ustanovení rovněž

vymezuje základní funkci soudního řízení, jíž je ochrana práva, zvláště práva

subjektivního. To však nelze vykládat tak, že právo na přístup k soudu má pouze

ten, jemuž subjektivní právo svědčí, neboť právě to má být v soudním řízení

zjištěno. Právo na přístup k soudu má tudíž i takový subjekt práva, jemuž

subjektivní právo nesvědčí, ač se domnívá opak. Jiný výklad by znamenal

protiústavní odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Rovněž práva na přístup k soudu však lze zneužít. Zneužít právo znamená vykonat

je k právem neodůvodněné újmě někoho jiného nebo k újmě společnosti. Specifickým případem zneužití práva je chování šikanózní (říká se též šikanózní

výkon práva), které spočívá v tom, že někdo vykoná své právo se záměrem

způsobit jinému nepřiměřenou újmu (srov. KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1995, xvi, 247 s. Právnické učebnice /C.H. Beck/. ISBN

34-064-0177-5). Ve vztahu k právu na přístup k soudu lze za zneužití tohoto práva považovat

situaci, kdy žalobce nezahajuje soudní řízení pro ochranu svého, byť domnělého,

subjektivního práva, ale zahajuje je pouze pro soudní řízení samo.

Neúměrným

množstvím takto zahájených řízení účastník přetěžuje již tak přetíženou

justici, z čehož následně těží zahajováním dalších řízení ohledně náhrady újmy

způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Úspěch v těchto řízeních, byť přiznáním

odškodnění ve formě konstatování porušení práva, pak žalobce zcela proti smyslu

zákona č. 82/1998 Sb. a existence soudního řízení podněcuje k zahajování

dalších soudních řízení. Justice tak trváním na bezmezné ochraně práva na

přístup k soudu bez dalšího dostává sama sebe do bludného kruhu. V demokratickém právním státě však nelze ani takovýmto šikanózním žalobám

bránit, neboť existence subjektivního práva, tedy věcná legitimace žalobce má

být v řízení zkoumána, jak bylo řečeno výše. Soud je tak povinen se každou

žalobou důsledně zabývat, přičemž ani litigiózní přístup žalobce jej nezbavuje

povinnosti věc rozhodnout v přiměřeném čase. Pokud však soud poruší tuto svou

povinnost a žalobci vznikne nemajetková újma (byť nepatrná vzhledem k významu

takových řízení pro žalobce), nelze odhlédnout od toho, že žalobce opakovaně

zneužívá svého práva na přístup k soudu a že rovněž v daném případě lze podání

žaloby takto posoudit. I v tomto případě však stále došlo ze strany státu k

porušení práva, respektive k nesprávnému úřednímu postupu, v jehož důsledku

žalobci vznikla újma, přičemž vznik újmy nebyl vyvrácen. Dle ust. § 2 OdpŠk se

odpovědnosti za tuto újmu nelze zprostit. Spodní hranici možného odškodnění

představuje konstatování porušení práva dle § 31a odst. 2 OdpŠk. Také Nejvyššímu soudu je z jeho činnosti žalobcova aktivita v zahajování

soudních řízení dobře známa. Jen na tento soud žalobce od roku 2008 podal více

než 50 dovolání, z nichž 23 bylo odmítnuto, 3 zamítnuty, 7 řízení bylo

zastaveno a 14 dovolání je doposud nevyřízeno. Nutno připomenout, že dovolání

je opravným prostředkem mimořádným. Již z toho je zřejmé, že účastníci řízení

by institutu dovolání měli užívat pouze za zcela výjimečných okolností a pouze

tehdy, jsou-li zde podmínky, které zákon pro přípustnost dovolání stanoví. Z

výše uvedeného vyplývá, že dovolatel zcela zjevně opakovaně zneužívá svého

práva na přístup k soudu.

V dané věci považuje dovolací soud za významné, že dovolatel se v posuzovaném

řízení domáhal náhrady škody za to, že v příkaze k domovní prohlídce byla

uvedena adresa sousedního domu. I přesto bylo zřejmé, že domovní prohlídka byla

provedena tam, kde provedená být měla. Rovněž ESLP stížnost žalobce v dané věci

označil za nepřijatelnou.

Dospěl-li však odvolací soud k závěru, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a

vznik nemajetkové újmy nebyl vyvrácen, pak byl povinen přiznat žalobci

odškodnění alespoň ve formě konstatování porušení práva. Žalobu by mohl

zamítnout jedině tehdy, jestliže by vznik nemajetkové újmy žalobci neshledal.

Právní posouzení odvolacího soudu, dle nějž žalobci odškodnění nepřísluší, je

tudíž nesprávné.

Nad rámec tohoto rozhodnutí dovolací soud uvádí, že výše uvedené závěry je

nezbytné rovněž zohlednit při rozhodování o nákladech řízení. Ustálená

judikatura Nejvyššího soudu vychází ze závěru, že také konstatování porušení

práva pro žalobce znamená úspěch ve věci, tudíž by žalobci měla být přiznána

náhrada nákladů řízení. Nicméně, je-li zjevné, že žalobce zneužívá svého práva

na přístup k soudu, taková situace může odůvodňovat úvahu, že náklady řízení

vynaložené na takový postup nejsou ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. účelně

vynaloženými (viz též rozhodnutí ve věci sp. zn. 30 Cdo 3190/2014).

Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení povinnosti státu

odškodnit nemajetkovou újmu podle zák. č. 82/1998 Sb. nesprávné, přičemž

aplikované znění o. s. ř. neumožňuje dovolacímu soudu změnu napadeného

rozhodnutí, nezbylo dovolacímu soudu než postupovat podle § 243b odst. 2 částí

věty za středníkem o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit. Podle

§ 243b odst. 3 o. s. ř. dovolací soud vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu

řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci

nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

V Brně dne 18. února 2015

JUDr. František I š t v á n e k

předseda senátu