28 Cdo 2271/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci
žalobkyně PHL
- G.E.N. s.r.o., IČ 28162684, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58,
zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká
36/5, proti žalovaným 1. Kai Xia Ke s.r.o., IČ 27629490, se sídlem v Praze 1,
Václavské náměstí 2074/37, a 2. JUDr. J. V., o 216.825,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 117 EC 53/2009, o dovolání 2.
žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2013, č. j.
68 Co 125/2013-174, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobkyně podanou žalobou navrhovala, aby bylo 1. žalované uloženo zaplatit jí
částku odpovídající bezdůvodnému obohacení, jež nabyla neoprávněným užíváním
prostor v nemovitosti, kteréžto je žalobkyně podílovou spoluvlastnicí s
ideálním podílem o výši 7/8. V průběhu řízení žalobkyně navrhla přistoupení
JUDr. J. V. (menšinové spoluvlastnice s ideálním podílem 1/8) jako další
účastnice na straně žalované, neboť 1. žalovaná uvedla, že předmětnou
nemovitost užívá na základě smlouvy s touto osobou, jíž rovněž hradí nájemné,
pročež se žalobkyně domáhá uvedeného obnosu z titulu bezdůvodného obohacení,
případně náhrady škody i vůči JUDr. V.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 4. 2. 2013, č. j. 117 EC 53/2009-149,
připustil, aby do řízení na straně žalované přistoupila JUDr. J. V. Obvodní
soud, korigující svůj postup tak, aby jím byla odstraněna vada řízení vytknutá
předchozím rušícím usnesením Nejvyššího soudu v této věci ze dne 23. 8. 2011,
č. j. 28 Cdo 847/2011-124, naznal, že v projednávané věci jsou splněny podmínky
dané § 92 odst. 1 o. s. ř. pro přistoupení dalšího účastníka do řízení. S
ohledem na rozpornost zájmů žalované společnosti a JUDr. V. přestal soud v
souladu s § 32 o. s. ř. jednat s JUDr. V. jako se zástupkyní 1. žalované.
K odvolání JUDr. V. přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je
usnesením ze dne 21. 3. 2013, č. j. 68 Co 125/2013-174, potvrdil. Přistoupením
JUDr. V. nenastane nedostatek podmínky řízení, z návrhu je zřejmé, čeho se
žalobkyně vůči přistoupivší žalované domáhá, a jelikož v řízení byly doposud
provedeny pouze písemné důkazy, neodporuje přistoupení ani zásadě hospodárnosti
řízení. Řešení otázky pasivní věcné legitimace by přitom bylo za dané procesní
situace předčasné, přičemž žalobkyně hodlá s ohledem na nejasnosti v této
otázce vést řízení proti oběma, a je tak zjevné, že návrhem není obcházen
institut záměny účastníků řízení. K výhradě, že podání směřuje k nepřípustnému
alternativnímu označení žalovaných, odvolací soud podotkl, že bude na soudu
prvního stupně, aby vytýkanou vadu žaloby postupem dle § 43 o. s. ř. odstranil.
Zákon žalující straně nebrání, aby při pochybách o pasivní věcné legitimaci
vedla řízení proti více žalovaným, čemuž pak je třeba přizpůsobit procesní
postup ve věci.
Proti usnesení odvolacího soudu podala 2. žalovaná dovolání, jež má za
přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. a jehož důvodnost spatřuje v nesprávném
právním posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka akcentovala, že
žalobkyně se domáhá zaplacení požadovaného obnosu buď po 1., nebo 2. žalované,
aniž by bylo patrno, jaká práva uplatňuje vůči každé z nich. Její procesní úkon
tak dle svého obsahu představuje tzv. alternativní hromadění žalob proti více
osobám, které ve svých důsledcích neumožňuje spolehlivě stanovit, kdo je
účastníkem řízení na straně žalované, čemuž nasvědčují i závěry vyslovené v
rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4593/2009 či sp. zn. 26 Cdo
2042/2010. Žaloba, jíž se žalující strana domáhá splnění stejné povinnosti
alternativně po více žalovaných, je neurčitá ve smyslu § 43 odst. 1 o. s. ř.,
což je důvodem, pro nějž nelze připustit navrhovanou změnu v okruhu účastníků. K odstranění nedostatku věcné legitimace v době zahájení řízení přitom v
souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz např. usnesení sp. zn. 29 Odo
119/2006 či sp. zn. 21 Cdo 1421/2005) slouží institut záměny účastníků dle § 92
odst. 2 o. s. ř., což odvolací soud zjevně pominul, přehlédl-li, že při
rozhodování o přistoupení bylo zřejmé, že žalobkyně a žalovaná nejsou věcně
legitimovány. Nelze nezmínit ani to, že žalobkyně požaduje zaplacení žalované
částky po 1. a 2. žalované na základě odlišných skutkových tvrzení, aniž by
navrhla změnu žaloby. Dovolatelka dále rozebrala, oč se v důsledku jejího
přistoupení do řízení rozšíří okruh skutečností, jež bude třeba prokazovat, i
počínání žalobkyně popírající její práva menšinového spoluvlastníka a
zdůraznila, že odvolací soud řešil odchylně od rozhodovací praxe dovolacího
soudu otázky vymezení spoluvlastnického podílu, způsobu užívání věci v
podílovém spoluvlastnictví i rozsahu povinností smluvních stran neplatné
smlouvy. Postup soudů dle dovolatelky rovněž nezohledňuje, že je v zásadě svobodnou
volbou účastníka, komu svěří zastupování v soudním řízení, přičemž do jím
učiněného výběru by měl soud zasahovat pouze při splnění restriktivně
vykládaných zákonných podmínek. Ničím nepodloženou úvahu, dle níž je
dovolatelka jako menšinová spoluvlastnice zastupující 1. žalovanou s touto
osobou ve vzájemně konkurenčním postavení, současně nelze mít za postačující. Svou polemiku s rozhodnutím městského soudu dovolatelka završila návrhem, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření přitakala posouzení odvolacího soudu, označila je
za souladné se závěry vyslovenými v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 28
Cdo 847/2011 i sp. zn. 28 Cdo 1532/2012 a navrhla zamítnutí dovolání. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013,
které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a splňující podmínku právního
vzdělání ve smyslu § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., se zabýval přípustností
dovolání. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Argumentace dovolatelky ovšem neumožňuje pokládat dovolání za přípustné ve
smyslu citovaného ustanovení. Poukazuje-li totiž na rozpor s judikaturou
vyslovující se proti možnosti přistoupení dalšího účastníka do řízení, vedlo-li
by k nejasnostem ohledně určení subjektů na straně žalované, pak je třeba říci,
že zmiňovaný závěr byl formulován ve vztahu k situaci, v níž není zřejmé, jaké
nároky žalobce uplatňuje po každém ze žalovaných (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4593/2009), aniž by přitom byla
paušálně vyloučena možnost žalující strany domáhat se rozhodnutí o jejím
žalobním požadavku směřujícím proti více osobám, jež reflektuje nejistotu
ohledně osoby, jíž svědčí pasivní věcná legitimace (k tomu srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 196/2011), a
vyjadřuje procesní obezřetnost žalující strany (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2292/2014). V projednávané
věci je zřejmé, že žalobkyně se po 2. žalované počala domáhat žalované částky s
ohledem na v řízení uplatněné tvrzení 1. žalované, jež v žalobkyni vzbudilo
pochybnosti o tom, kterou osobu lze v souladu s hmotným právem pokládat za
povinnou poskytnout jí kompenzaci za užívání nemovitosti, jejíž je podílovou
spoluvlastnicí, pročež se rozhodla svůj žalobní návrh uplatnit i vůči druhé
potenciálně povinné osobě. Objasnění předestřené otázky se přitom odvíjí od
okolností, jež mají být v řízení zjišťovány a prokazovány, aniž by z absence
dostatečného povědomí o stěžejní skutečnosti (existence smlouvy mezi 1. žalovanou a dovolatelkou) bylo možno bez dalšího usuzovat na neurčitost
požadavku žalobkyně, neboť zmíněná nejistota nebrání náležitému vymezení
skutku, jenž má být předmětem dokazování (k tomu srov. více například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4045/2009, či obdobný
závěr vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo
143/2004). Dílčí rozdílnost skutkového podkladu žaloby vůči původní žalované a
návrhu směřujícího proti další žalované přitom přistoupení nevylučuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo
4431/2011).
Přiléhavost nelze přiznat ani tvrzení o obcházení institutu záměny účastníků
řízení. Jak rovněž opakovaně zdůraznil Nejvyšší soud, dispoziční zásada
ovládající sporné civilní řízení ponechává v zásadě na žalobci, koho chce
žalovat, přičemž omezující zásahy soudu je třeba vykládat restriktivně (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1676/2013). Jelikož otázka věcné legitimace je jakožto otázka hmotněprávní předmětem
dokazování a soud ji může vyřešit až v souvislosti s rozhodnutím o věci samé
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo
1421/2005), má při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka jen omezený
význam. Na reprobované obcházení institutu záměny účastníků řízení dle § 92
odst. 2 o. s. ř. pak lze usuzovat toliko tehdy, je-li nedostatek věcné
legitimace zcela zjevný (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4194/2013). V projednávané věci se ovšem ona očividnost
nedostatku věcné legitimace ze spisu nepodává a ani dovolatelka nepřichází s
argumenty, z nichž by jej bylo možné dovozovat. Má-li dovolatelka dále za to, že bylo zapotřebí rozhodnout o změně žaloby, pak
je vhodné uvést, že tímto nikterak nezpochybňuje správnost posouzení odvolacího
soudu ohledně naplnění předpokladů přistoupení dalšího účastníka, neboť o
případné změně žaloby by eventuálně bylo možno rozhodnout v následném průběhu
řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4431/2011). Bez významu je rovněž argumentace upínající se ke
spoluvlastnickým vztahům a vztahu mezi stranami neplatné smlouvy, poněvadž se
jedná o otázky, jež bude třeba řešit až v rámci meritorního rozhodnutí. Poukaz
na rozsah dokazování, jež si za daného stavu řízení vyžádá rozhodnutí o věci
samé, pak dovolatelka opět neprovazuje s otázkou, pro niž by na dovolání bylo
možno pohlížet jako na přípustné. Odvolací soud shledal, že přistoupení JUDr. V. neodporuje zásadě hospodárnosti řízení, byly-li provedeny doposud pouze
listinné důkazy, a Nejvyššímu soudu nepřísluší tuto úvahu zakládající se na
zhodnocení dosavadního průběhu řízení a představě odvolacího soudu o jeho
dalším vývoji revidovat, není-li spojena s otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř. Okruh okolností v řízení zjišťovaných a prokazovaných se navíc do značné míry
odvíjí od dalšího průběhu řízení i procesní aktivity účastníků, již lze jen
stěží předjímat. K námitkám vztahujícím se k otázce zastupování 1. žalované dovolatelkou v
probíhajícím řízení je možno odkázat na předchozí rozhodnutí v tomto sporu, od
jehož závěrů Nejvyšší soud neshledává důvodu se odchylovat. Zmínila-li dovolatelka v rámci své dovolací argumentace usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2042/2010, pak je nutné podotknout, že
v tomto rozhodnutí učiněném v obdobném sporu téže žalobkyně (stejně jako v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2482/2013, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn.
28 Cdo 3388/2014), v
němž přistoupení dalšího účastníka do řízení nebylo shledáno přípustným, bylo
splnění zákonných předpokladů přistoupení zkoumáno pod zorným úhlem konkrétních
okolností daného případu. V každém jednotlivém sporu ovšem mohou v závislosti
na průběhu řízení i postupu účastníků vyvěrat na povrch odlišné aspekty řešené
problematiky, které pak hovoří pro rozdílné zhodnocení návrhu na přistoupení
dalšího účastníka do řízení i posouzení přípustnosti a důvodnosti podaného
dovolání proti rozhodnutí o tomto návrhu. V nyní projednávané věci se přitom
napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů ve světle dovolatelkou určeného rámce
dovolacího přezkumu (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) nejeví nekorektní. Na podané
dovolání tak není možno pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud
podle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
konečného rozhodnutí o věci (§ 151 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. června
2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda
senátu