25 Cdo 1676/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce S. L.,
zastoupeného JUDr. Evou Stránskou, advokátkou se sídlem Praha 4, Dvorecká 2a,
proti žalovaným 1) Tesco Stores ČR, a.s., IČO 45308314, se sídlem Praha 10,
Vršovická 1527/68b, zastoupenému Mgr. Pavlem Matějkou, advokátem se sídlem
Praha 1, Kaprova 42/14, a 2) NÁKUPNÍMU STŘEDISKU KRASLICE, s. r. o., IČO
25228773, se sídlem Písek, Pražská 467, zastoupenému JUDr. Ondřejem Davidem,
Ph.D., advokátem se sídlem Praha 4, V Parku 2323/14, o náhradu škody na
zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 8/2011, o
dovolání žalovaného 1) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9.
2012, č.j. 39 Co 279/2012-88, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalobce se domáhá náhrady škody na zdraví utrpěné pádem na zledovatělém
parkovišti před prodejnou žalovaného 1) umístěnou v nákupním centru v
Kraslicích. V průběhu řízení navrhl, aby do řízení přistoupil žalovaný 2),
který je vlastníkem a provozovatelem uvedeného nákupního centra včetně
přilehlého parkoviště.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 9. 2012, č.j. 39 Co
279/2012-88, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 5. 2012,
č.j. 46 C 8/2011-70, jímž soud prvního stupně připustil, aby do řízení jako
další účastník na straně žalované přistoupila společnost NÁKUPNÍ STŘEDISKO
KRASLICE, s. r. o., IČO 25228773, se sídlem Písek, Pražská 467. Protože
žalovaný 1) namítal, že není ve sporu pasivně legitimován, odvolací soud
považoval za důvodný návrh žalobce na přistoupení dalšího účastníka do řízení
na straně žalované podle § 92 odst. 1 o. s. ř., neboť tímto postupem podle
soudu dojde k odstranění procesní nejistoty vztahující se k nedostatku pasivní
věcné legitimace, což by jinak mohlo vést k zamítnutí žaloby, přičemž se v
daném případě ukazuje, že je hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v
rámci již zahájeného řízení i vůči další nebo proti jiné osobě. Dále uvedl, že
v posuzovaném případě zatím nelze jednoznačně učinit závěr o nedostatku věcné
legitimace žalovaného 1). Neexistuje též žádná jiná okolnost, která by
vylučovala rozhodnutí o připuštění přistoupení dalšího účastníka na straně
žalované, neboť oba žalované subjekty mají způsobilost být účastníkem řízení,
je zřejmé, čeho se žalobce po přistoupivší společnosti domáhá, a přistoupení
není vhledem k použitelnosti dosavadních důkazů v rozporu se zásadou
hospodárnosti.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání, které
považuje za přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., přičemž odvolacímu
soudu vytýká nesprávné právní posouzení. Namítá, že odvolací soud neuvedl žádný
argument, ze kterého by vyplývalo, že by žalovaný v této věci mohl být od
počátku pasivně legitimován; to nevyplývá ani z žádného důkazu, který byl
navržen žalobcem. Uvádí, že v nákupním centru Kraslice je pouze nájemcem
provozovny a samotné nákupní centrum i okolní pozemky včetně přilehlých
parkovišť patří žalovanému 2). Dovozuje, že pokud škoda na zdraví žalobci
vznikla při jeho pádu na pozemku žalovaného 2), odpovídá za ni vlastník pozemku
a nikoli nájemce prostor uvnitř nákupního centra. Z uvedeného důvodu má (s
odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu) za to, že pokud od počátku není ve
sporu pasivně legitimován, připuštěním dalšího účastníka do řízení na stranu
žalovanou se obchází smysl ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř., neboť správným
procesním postupem měla být záměna účastníků podle § 92 odst. 2 o. s. ř.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení obou soudů nižších instancí zrušil a
řízení zastavil.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěrem odvolacího
soudu, že jsou splněny podmínky pro připuštění přistoupení dalšího účastníka
řízení na straně žalované, jelikož nedostatek pasivní legitimace byl žalovaným
namítnut až při ústním jednání dne 5. 4. 2012, kdy z jeho vyjádření vyplynulo,
že provozovatelem parkoviště je jiná společnost. Žalobce tak v této souvislosti
požaduje, aby žalovaná doložila veškeré nájemní smlouvy uzavřené mezi žalovaným
1) a 2) o provozu předmětného parkoviště, na němž došlo ke škodné události, aby
byly patrné povinnosti pronajímatele a nájemce týkající se především údržby
parkoviště a odpovědnosti za vzniklou škodu.
Žalovaný 2) se ve vyjádření odmítl zabývat otázkou pasivní věcné
legitimace ve sporu, upozornil však na skutečnost, že připuštění dalšího
účastníka do řízení na straně žalované není v souladu se zásadou hospodárnosti
řízení, jelikož podle jeho názoru je uplatňovaný nárok na náhradu škody již
promlčený.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1.
1. 2013, Nejvyšší soud o něm rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7
zákona č. 404/2012 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za
splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4
o. s. ř.)., je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., není však
důvodné.
Podle § 92 odst. 1 o. s. ř. může soud na návrh žalobce připustit, aby do řízení
přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je
třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce. Podle odst. 2 tohoto
ustanovení může soud na návrh žalobce se souhlasem žalovaného připustit, aby
žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo
jiný. Má-li být takto zaměněn žalobce, je třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo
má na jeho místo vstoupit.
Výklad podávaný soudní praxí je ustálen v závěru, že přistoupení dalšího
účastníka do řízení soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v jeho důsledku nastal
nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby
nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení
přistoupit na straně žalované, kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti
žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce, nebo
kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou
hospodárnosti řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn.
29 Odo 232/2001, publikované pod č. 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Je přitom nepřípustné, aby návrhem na přistoupení dalšího
účastníka do řízení byl obcházen institut záměny účastníka ve smyslu § 92 odst.
2 o. s. ř. Je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé
(nepochybné), že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl ve sporu
pasivně věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil
přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu; nápravu v tomto případě lze
zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř.
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006,
publikované pod č. 1/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tím, zda
další žalobce nebo žalovaný, jehož přistoupení do řízení žalobce navrhl, je ve
věci legitimován, se soud při rozhodování o připuštění přistoupení do řízení
nezabývá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo
1767/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C
847). Stejně tak se nezabývá opodstatněností žalobou uplatněného nároku, a tedy
ani jeho promlčením. Věcná legitimace účastníka řízení (na straně žalobce i
žalovaného) i důvodnost žaloby jsou totiž, jakožto otázky hmotněprávní,
předmětem dokazování, soud je může řešit na základě výsledků dokazování a jen v
souvislosti s rozhodováním ve věci samé a nedostatek věcné legitimace není
důvodem pro procesní rozhodnutí jako je zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby,
ale pro zamítnutí žaloby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005,
sp. zn. 21 Cdo 1421/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2006,
pod č. 47).
Vzhledem k tomu, že sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční, z níž
vyplývá, že je zásadně věcí žalobce, koho chce žalovat, je nutno omezující
zásahy ze strany soudu vykládat (jako každou výjimku z pravidla) restriktivně,
a proto též výše citovaná judikatura vyžaduje, že rozpor se zásadou procesní
ekonomie či nedostatek věcné legitimace dosavadního účastníka řízení musí být
zjevný (nepochybný). Nelze-li pro účely rozhodování o přistoupení dalšího
účastníka do řízení posuzovat jeho věcnou legitimaci, pak zásadně (s výjimkou
jejího zjevného nedostatku) nelze vyřešit ani otázku věcné legitimace
dosavadního účastníka řízení. Odborná literatura dále upozorňuje na to, že má
být zohledněna případná žalobcova nejistota o pasivně legitimované osobě, že
„pánem sporu“ je koneckonců žalobce a rozhodné je, co je či bylo zřejmé jemu,
nikoliv soudu (srov. Ištvánek, F. in Občanský soudní řád. Komentář. I. díl.
Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, s. 433). Soud nemůže přebírat odpovědnost
žalobce za volbu žalovaného a naopak by zásadně měl respektovat postup žalobce
odůvodnitelný procesní obezřetností.
Za současného stavu řízení, kdy nedostatek pasivní legitimace
žalovaného 1) byl namítán pouze v rámci jeho procesní obrany a není zřejmé, zda
žalovaný 1) již v době zahájení řízení nositelem povinnosti k požadovanému
plnění nepochybně nebyl, nelze dospět k jednoznačnému závěru, že žalobce návrhu
na přistoupení dalšího účastníka na straně žalované zjevně sledoval obejití
institutu záměny účastníků ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2087/2012).
Odvolací soud tedy nepochybil, když potvrdil rozhodnutí soudu prvního
stupně, jímž bylo vyhověno návrhu na přistoupení žalovaného 2) do řízení.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. dovolání
žalovaného 1) zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť
tímto rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech řízení tak bude rozhodnuto v
konečném rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2013
JUDr.
Robert Waltr
předseda senátu