25 Cdo 2087/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce J. T., zastoupeného Dr. Jiřím Škůrkem, obecným zmocněncem, bytem Brno,
Lesnická 62, proti žalovaným 1) DELTA PEKÁRNY a. s., IČO 253 48 833, se sídlem
Brno, Bohunická 24/519, a 2) UNITED BUSINESS a. s., IČO 262 22 990, se sídlem
Brno, Bohunická 24/519, oběma zastoupeným JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem,
se sídlem Praha 4, Voráčovská 14, o 91.671,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 122/2007, o dovolání žalované 2), proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. února 2012, č.j. 44 Co 55/2012-56,
Dovolání se zamítá.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 2. 2012, č.j. 44 Co 55/2012-56,
potvrdil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2011, č.j. 48 C
122/2007-45, jímž soud prvního stupně připustil, aby do řízení jako další
účastník na straně žalované přistoupila společnost UNITED BUSINESS a. s., IČO
262 22 990, se sídlem Brno, Bohunická 24/519; odvolací soud dále odmítl
odvolání žalované 1) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodoval
tak v situaci, kdy po podání žaloby proti prvnímu žalovanému, odůvodněné tím,
že žalobce byl nucen pod hrozbou exekuce prodejem domu uhradit znovu žalovanému
dluh, který již předtím zaplatil. Žalobce podal návrh na přistoupení dalšího
účastníka na straně žalované poté, co žalovaná v řízení před soudem prvního
stupně uvedla, že „pokud snad někdo má něco dlužit žalobci, pak United
Business“ (tj. subjekt, jehož přistoupení do řízení jako dalšího žalovaného je
navrhováno a na nějž byla převedena část podniku žalovaného). Soudy obou
stupňů dospěly k závěru, že byly splněny podmínky pro postup podle ustanovení §
92 odst. 1 o. s. ř. Námitku nově přistoupivšího účastníka [žalované 2)] stran
nedostatku pasivní věcné legitimace neshledal odvolací soud významnou, neboť
tato námitka směřuje do věci samé a soud se jí bude zabývat až v rámci
meritorního rozhodnutí.
Usnesení odvolacího soudu v potvrzujícím výroku napadla žalovaná 2) dovoláním,
jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a co do
dovolacího důvodu výslovně odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3824/2011 namítá, že
žalobce svým postupem zjevně sledoval obejití institutu záměny účastníka, neboť
až v průběhu řízení zjistil, že žaloval nesprávný subjekt, ačkoliv nedostatek
pasivní věcné legitimace žalované 1) existoval již v okamžiku zahájení řízení a
byl snadno zjistitelný z výpisu z obchodního rejstříku. Jelikož obcházení
institutu záměny účastníka řízení návrhem na přistoupení dalšího účastníka ve
smyslu ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř je nepřípustné, navrhuje dovolatelka,
aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu v napadeném rozsahu, stejně jako
usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že není zřejmé, která ze žalovaných
neoprávněně zadržuje jeho finanční prostředky. Žalovaná 2) není právní
nástupkyní žalované 1), došlo mezi nimi pouze k převodu části podniku a z
dosavadního řízení bez dalšího nevyplývá, zda jeho finanční prostředky přešly v
důsledku převodu do majetku žalované 2) či nikoliv. Návrh na přistoupení
žalované 2) do řízení byl tedy podán oprávněně a žalobce navrhuje, aby dovolací
soud dovolání žalované 2) jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za
splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4
o. s. ř.)., je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., není však
důvodné.
Podle ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř. může soud na návrh žalobce připustit,
aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení
vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce. Podle odst. 2
tohoto ustanovení může soud na návrh žalobce se souhlasem žalovaného připustit,
aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo
jiný. Má-li být takto zaměněn žalobce, je třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo
má na jeho místo vstoupit.
Výklad podávaný soudní praxí je ustálen v závěru, že přistoupení dalšího
účastníka do řízení soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v jeho důsledku nastal
nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby
nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení
přistoupit na straně žalované, kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti
žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce, nebo
kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou
hospodárnosti řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn.
29 Odo 232/2001, publikované pod č. 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Je přitom nepřípustné, aby návrhem na přistoupení dalšího
účastníka do řízení, byl obcházen institut záměny účastníka ve smyslu § 92
odst. 2 o. s. ř. Je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé
(nepochybné), že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl ve sporu
pasivně věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil
přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu; nápravu v tomto případě lze
zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř.
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006,
publikované pod č. 1/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tím, zda
další žalobce nebo žalovaný, jehož přistoupení do řízení žalobce navrhl, je ve
věci legitimován, se soud při rozhodování o připuštění přistoupení do řízení
nezabývá. Věcná legitimace účastníka řízení (na straně žalobce i žalovaného) je
totiž, jakožto otázka hmotněprávní, předmětem dokazování, soud ji může řešit na
základě výsledků dokazování a jen v souvislosti s rozhodováním ve věci samé a
nedostatek věcné legitimace není důvodem pro zastavení řízení nebo odmítnutí
žaloby, ale pro zamítnutí žaloby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12.
2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník
2006, pod č. 47).
Vzhledem k tomu, že sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční, z níž
vyplývá, že je zásadně věcí žalobce, koho chce žalovat, je nutno omezující
zásahy ze strany soudu vykládat (jako každou výjimku z pravidla) restriktivně,
a proto též výše citovaná judikatura vyžaduje, že rozpor se zásadou procesní
ekonomie či nedostatek věcné legitimace dosavadního účastníka řízení musí být
zjevný (nepochybný). Nelze-li pro účely rozhodování o přistoupení dalšího
účastníka do řízení posuzovat jeho věcnou legitimaci, pak zásadně nelze
posuzovat ani věcnou legitimaci dosavadního účastníka řízení. Soudobá odborná
literatura dále upozorňuje na to, že má být zohledněna případná žalobcova
nejistota o pasivně legitimované osobě, že „pánem sporu“ je koneckonců žalobce
a rozhodné je, co je či bylo zřejmé jemu, nikoliv soudu (srov. Ištvánek, F. in
Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, s.
433).
Dovolací soud shledal, že i když z předloženého výpisu z obchodního rejstříku
(č.l. 34) vyplývá, že žalovaná 1) smlouvou o vkladu části podniku, s účinností
ke dni 31. 12. 2006, vložila část svého podniku jako nepeněžitý vklad do
základního kapitálu žalované 2), nelze bez znalosti dalších skutečností
dovodit, že žalovaná 1) ve sporu pasivně legitimována není. Za současného stavu
řízení, kdy nedostatek pasivní legitimace žalované 1) byl namítán pouze v rámci
její procesní obrany a není zřejmé, zda žalovaná 1) již v době zahájení řízení
nositelem povinnosti k požadovanému plnění nepochybně nebyla, nelze dospět k
jednoznačnému závěru, že žalobce návrhem na přistoupení dalšího účastníka na
straně žalované zjevně sledoval obejití institutu záměny účastníků ve smyslu §
92 odst. 2 o. s. ř.
Odvolací soud tedy nepochybil, když potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně,
jímž bylo vyhověno návrhu na přistoupení žalované 2) do řízení. Nejvyšší soud
proto podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. dovolání žalované 2)
zamítl.
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť tímto
rozhodnutím se řízení nekončí a o všech dosavadních i dalších nákladech řízení
tak bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2012
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu