25 Cdo 196/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Pavla Simona ve věci
žalobce D. G., zastoupeného JUDr. Sylvou Vartovou, advokátkou, se sídlem
Ostrava, Musorgského 14, proti žalované HBS Morava s.r.o., IČ 268 47 051, se
sídlem Ostrava, Muglinov, Muglinovská 270/105, zastoupené Mgr. Petrem Miketou,
advokátem, se sídlem Ostrava, Jaklovecká 1249/18, za účasti vedlejšího
účastníka na straně žalované České pojišťovny a. s., se sídlem Praha 1, Spálená
75/16, s adresou pro doručování: Česká pojišťovna a. s., Praha 4, Na Pankráci
123/1720, o zaplacení 109.081,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Ostravě pod sp. zn. 57 C 50/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě, ze dne 26. května 2010, č.j. 11 Co 204/2010-83, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě, ze dne 26. května 2010, č.j. 11 Co
204/2010-83, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 5. 2010, č.j. 11 Co 204/2010-83,
změnil usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2009, č.j. 57 C
50/2009-65, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 12. 2009, č.j. 57 C
50/2009-78, jímž tento soud připustil, aby do řízení přistoupil jako další
účastník na straně žalované J. K., tak že se přistoupení dalšího účastníka na
straně žalované nepřipouští. Vyšel ze zjištění, že žalobce podal návrh na
přistoupení dalšího účastníka na straně žalované poté, co žalovaná namítla
nedostatek pasivní věcné legitimace, neboť nikdy nebyla vlastníkem ani
provozovatelem vozidla, kterým byla způsobena škoda, o jejíž náhradu v dané
věci jde; ve vztahu k dotčenému vozidlu vystupovala toliko jako pojistník,
nikoli však pojištěný. Žalobce uvedl, že po vstupu J. K. do řízení zváží
námitky žalované a vedlejšího účastníka a patrně vezme žalobu proti dosavadní
žalované zpět. Odvolací soud konstatoval, že v případě, kdy nedostatek věcné
legitimace účastníka nepochybně existoval již na počátku řízení, lze nápravu
zjednat jen pomocí institutu záměny účastníků ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř.,
že postup žalobce, který někteří žalobci volí, aby vyloučili nutnost souhlasu
původního žalovaného, je nepřípustným obcházením institutu záměny účastníků, a
proto návrhu nelze vyhovět.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Namítá, že úvahy odvolacího
soudu o záměru žalobce dosáhnout návrhem na přistoupení účastníka ve
skutečnosti záměny účastníků jsou pouhými spekulacemi. Odmítá, že by motivací
jeho postupu bylo vyhnout se souhlasu původního žalovaného se záměnou
účastníků. Uvedl-li ve svém podání možnost zpětvzetí žaloby proti dosavadní
žalované, pak tím pouze upozornil, že se nevzdává svého oprávnění disponovat se
žalobou, samozřejmě dle pravidel stanovených procesním předpisem. Zdůrazňuje,
že při podání žaloby vycházel z přípisu vedlejšího účastníka, z něhož vyplývá,
že pojištěným ze smlouvy o pojištění předmětného vozidla je žalovaná. Na
základě této smlouvy je také v právním vztahu z pojištění odpovědnosti za škodu
s J. K., vlastníkem dotčeného vozidla, a proto nelze jednoznačně uzavřít, že v
době zahájení řízení nebyla pasivně legitimována. Dovolatel navrhuje, aby
Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za
splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4
o. s. ř.)., je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a je i důvodné.
Podle ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř. může soud na návrh žalobce připustit,
aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení
vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce. Podle odst. 2
tohoto ustanovení může soud na návrh žalobce se souhlasem žalovaného připustit,
aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo
jiný. Má-li být takto zaměněn žalobce, je třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo
má na jeho místo vstoupit.
Výklad podávaný soudní praxí je ustálen v závěru, že přistoupení dalšího
účastníka do řízení soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v jeho důsledku nastal
nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby
nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení
přistoupit na straně žalované, kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti
žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce, nebo
kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou
hospodárnosti řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn.
29 Odo 232/2001, publikované pod č. 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Je přitom nepřípustné, aby návrhem na přistoupení dalšího
účastníka do řízení, byl obcházen institut záměny účastníka ve smyslu § 92
odst. 2 o. s. ř. Je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé
(nepochybné), že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl ve sporu
pasivně věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil
přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu; nápravu v tomto případě lze
zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř.
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006,
publikované pod č. 1/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Otázkou, zda další žalobce nebo žalovaný, jehož přistoupení do řízení žalobce
navrhl, je věcně legitimován, se soud při rozhodování o připuštění přistoupení
dalšího účastníka do řízení nezabývá. Věcná legitimace účastníka řízení (na
straně žalobce i žalovaného) je totiž jakožto otázka hmotněprávní předmětem
dokazování, soud ji může zpravidla řešit až na základě výsledků dokazování v
souvislosti s rozhodováním ve věci samé a nedostatek věcné legitimace není
důvodem pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby, ale pro zamítnutí žaloby
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2006, pod č. 47). Vzhledem k
tomu, že sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční, z níž vyplývá, že je
zásadně věcí žalobce, koho chce žalovat, je nutno omezující zásahy ze strany
soudu vykládat (jako každou výjimku z pravidla) restriktivně, a proto též výše
citovaná judikatura vyžaduje, že nedostatek věcné legitimace dosavadního
účastníka řízení musí být zjevný a nepochybný. Nelze-li pro účely rozhodování
o přistoupení dalšího účastníka do řízení posuzovat jeho věcnou legitimaci, pak
zásadně (zejména nebylo-li dosud provedeno žádné dokazování) nelze posuzovat
ani věcnou legitimaci dosavadního účastníka řízení (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 825/2009). Soudobá odborná literatura
dále upozorňuje na to, že má být zohledněna případná žalobcova nejistota o
pasivně legitimované osobě, že „pánem sporu“ je koneckonců žalobce a rozhodné
je, co je či bylo zřejmé jemu, nikoliv soudu (srov. Ištvánek, F. in Občanský
soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, s. 433). Je
tedy třeba rozlišit nepřípustné zneužití procesního institutu přistoupení
účastníka do řízení od jeho přípustného využití jako prostředku žalobcovy
procesní strategie a obezřetnosti.
Dovolací soud uzavírá, že přistoupení J. K. do řízení nemůže mít za následek
nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, že je
nepochybné, čeho se žalobce vůči němu domáhá, že jeho přistoupení do řízení
nebrání zásada hospodárnosti řízení (dosud ve věci neproběhlo žádné jednání, a
tedy ani žádné dokazování, kromě toho dospěje-li soud prvního stupně k závěru o
nedostatku pasivní legitimace na straně žalované, může vůči ní žalobu zamítnout
částečným rozsudkem, aniž by zároveň musel rozhodovat o věci i ve vztahu k J.
K.), že nedostatek pasivní věcné legitimace byl doposud toliko namítán v rámci
obrany žalované, resp. vedlejšího účastníka na straně žalované, proti žalobě a
že odvolací soud se otázkou věcné legitimace dosavadní žalované ani blíže
nezabýval. Nelze proto dospět k jednoznačnému závěru, že žalobce návrhem na
přistoupení dalšího účastníka na straně žalované zjevně sledoval obejití
institutu záměny účastníků ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř., a v dané věci tedy
zamítnutí návrhu na připuštění vstupu J. K. do řízení jako dalšího účastníka na
straně žalované nebylo namístě.
Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání opodstatněným, zrušil podle § 243b odst.
2 věty za středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc tomuto
soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť tímto
rozhodnutím se řízení nekončí a o všech dosavadních i dalších nákladech řízení
tak bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. března 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu