25 Cdo 825/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně
J. V., proti žalovaným 1) Č. p. a.s., a 2) Č. k. p., zastoupené advokátem, o
náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C
126/2005, o dovolání žalované 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
11. 9. 2008, č.j. 17 Co 402/2008-76, takto:
Dovolání se zamítá.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 11. 12. 2007, č.j. 24 C 126/2005-48,
připustil, aby do řízení přistoupila žalovaná 2).
K odvolání žalované 2) Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 9. 2008, č.j.
17 Co 402/2008-76, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Protože žalovaná 1)
namítala, že není ve sporu pasivně legitimována, odvolací soud považoval za
důvodný návrh žalobkyně na přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně
žalované, neboť tímto postupem měl být nedostatek pasivní věcné legitimace
odstraněn. Odvolací soud odmítl tvrzení, že žalované 2) rovněž nesvědčí pasivní
legitimace ve sporu, protože otázka, zda a která ze žalovaných je ve věci
pasivně legitimována, bude řešena až v rámci rozhodnutí o věci samé.
Nepřisvědčil ani námitce žalované 2), že nemá způsobilost být účastníkem
řízení, neboť jde o právnickou osobu zřízenou zákonem zapsanou v obchodním
rejstříku, která má způsobilost mít práva a povinnosti, a proto je podle § 19
o.s.ř. způsobilá být účastníkem řízení a podle § 20 odst. 1 o.s.ř. má rovněž
plnou procesní způsobilost.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání, které považuje za
přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b) o.s.ř., přičemž odvolacímu soudu vytýká
nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka předně argumentuje, že žalovaná 1)
není ve sporu pasivně legitimována, neboť za prvé není provozovatelem,
vlastníkem ani „odpovědnostním pojistitelem“ škodícího vozidla, za druhé mezi
žalovanou 1) a poškozenou neexistuje právní vztah z pojištění odpovědnosti za
škodu a ustanovení § 9 odst. 2 vyhlášky č. 492/1991 Sb., ve znění do 31. 12.
1999, nezakládá poškozené přímý nárok proti žalované 1) jako pojistiteli škůdce
na výplatu plnění ze zákonného pojištění škodícího vozidla a za třetí podle §
29 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. dnem 1. 1. 2000 přešla práva a povinnosti Č.
p. a.s. vzniklá ze zákonného pojištění na Č. k. p., a proto žalovaná 1) škodnou
událost nadále vyřizovala jménem a na účet žalované 2). Protože je zřejmé, že
žalovaná 1) nebyla od počátku řízení pasivně legitimována, lze zjednat nápravu
pouze záměnou účastníků podle § 92 odst. 2 o.s.ř. Pokud za této situace
žalobkyně navrhla přistoupení žalované 2) do řízení, nepřípustně tím obchází
institut záměny účastníků a odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně –
nesprávně přistoupení žalované 2) do řízení připustil. Dovolatelka proto
navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu
předcházející prvostupňové usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Podle článku II bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 7.
2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož
napadené usnesení bylo vydáno dne 11. 9. 2008, Nejvyšší soud dovolání projednal
a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009
(dále opět „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem ve smyslu § 241
odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 239 odst.
2 písm. b) o.s.ř. a rovněž je opodstatněné.
Podle § 92 odst. 1 věty první o.s.ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby
do řízení přistoupil další účastník.
Podle § 92 odst. 2 věty první o.s.ř. na návrh žalobce může soud se souhlasem
žalovaného připustit, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na
jeho místo vstoupil někdo jiný.
Podle § 29 odst. 1 věty první zákona č. 168/1999 Sb. práva a povinnosti Č. p.
a. s. vzniklé ze zákonného pojištění přecházejí dnem 1. 1. 2000 na K. (tj. Č.
k. p.).
Soudní praxe se ustálila v závěru, že přistoupení dalšího účastníka do řízení
soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v jeho důsledku nastal nedostatek podmínky
řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho
se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalované,
kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení
přistoupit jako další žalobce, nebo kdyby přistoupení dalšího účastníka do
řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, publikované pod
č. 9 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002). Nehospodárnost
připuštění dalšího účastníka je podle konstantní judikatury dovolacího soudu
dána zejména tehdy, jestliže by takový postup vyvolal další dokazování, které
by jinak nebylo potřebné a ve svých důsledcích by vedlo k oddálení rozhodnutí
věci mezi dosavadními účastníky řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 503/2004). Přitom je nepřípustné, aby
návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení byl obcházen institut záměny
účastníka ve smyslu § 92 odst. 2 o.s.ř. Je-li při rozhodování o navrženém
přistoupení do řízení zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalovaný již v době
zahájení řízení nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován, nejsou splněny
podmínky k tomu, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho
stranu; nápravu v tomto případě lze zjednat jen prostřednictvím záměny
účastníka ve smyslu § 92 odst. 2 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, publikované pod č. 1 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007). Tím, zda další žalobce nebo žalovaný,
jehož přistoupení do řízení žalobce navrhl, je ve věci legitimován, se soud při
rozhodování o připuštění přistoupení do řízení nezabývá. Věcná legitimace
účastníka řízení (na straně žalobce i žalovaného) je totiž jakožto otázka
hmotněprávní předmětem dokazování, soud ji může řešit na základě výsledků
dokazování a jen v souvislosti s rozhodováním ve věci samé a nedostatek věcné
legitimace není důvodem pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby, ale pro
zamítnutí žaloby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn.
21 Cdo 1421/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2006, pod č.
47). Vzhledem k tomu, že sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční, z níž
vyplývá, že je zásadně věcí žalobce, koho chce žalovat, je nutno omezující
zásahy ze strany soudu vykládat (jako každou výjimku z pravidla) restriktivně,
a proto též výše citovaná judikatura vyžaduje, že rozpor se zásadou procesní
ekonomie či nedostatek věcné legitimace dosavadního účastníka řízení musí být
zjevný. Nelze-li pro účely rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do
řízení posuzovat jeho věcnou legitimaci, pak zásadně (zejména nebylo-li dosud
provedeno žádné dokazování) nelze posuzovat ani věcnou legitimaci dosavadního
účastníka řízení. Soudobá odborná literatura dále upozorňuje na to, že má být
zohledněna případná žalobcova nejistota o pasivně legitimované osobě, že „pánem
sporu“ je koneckonců žalobce a rozhodné je, co je či bylo zřejmé jemu, nikoliv
soudu (srov. Ištvánek, F. in Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha:
Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, s. 433).
Vzhledem k tomu, že přistoupením žalované 2) do řízení nemohl nastat nedostatek
podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, že bylo nepochybné,
čeho se žalobkyně vůči němu domáhá, že mu nebrání zásada hospodárnosti řízení
[dosud ve věci neproběhlo žádné jednání, a tedy ani žádné dokazování, kromě
toho dospěje-li soud prvního stupně k závěru o nedostatku pasivní legitimace na
straně žalované 1), může vůči ní žalobu zamítnout částečným rozsudkem, aniž by
zároveň musel rozhodovat o věci i ve vztahu k žalované 2)] a že nic
nenasvědčuje tomu, že by přistoupením žalované 2) žalobkyně zjevně sledovala
obejití institutu záměny žalovaného ve smyslu § 92 odst. 2 o.s.ř. (opačné
tvrzení dovolatelky nemá oporu v žádných konkrétních skutečnostech),
postupovaly soudy v souladu se zákonem, když přistoupení žalované 2) do řízení
připustily. Otázkou, zda je či není ve věci žalovaná 2) legitimována, se – jak
vyplývá z výše uvedeného – správně nezabývaly, neboť není významná pro
rozhodnutí o připuštění přistoupení žalované 2) do řízení, ale až pro
rozhodnutí ve věci samé. Má-li žalovaná 2) za to, že není pasivně věcně
legitimována, může tuto námitku použít jako obranu proti žalobě, nikoli jako
důvod k tomu, aby její přistoupení do řízení nebylo připuštěno.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího
soudu bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalované 2) podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto
rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech řízení tak bude rozhodnuto v konečném
rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2009
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu