25 Cdo 4045/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce P. B., zastoupeného JUDr. Marií Cackovou, advokátkou se sídlem v
Blansku, Wolkerova 2, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 100/2005, o dovolání žalobce
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2008, č.j. 35 Co
537/2008-99, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 12. 2008, č.j. 35 Co 537/2008-99,
potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 9. 2008, č.j. 23 C
100/2005-85, jímž soud prvního stupně odmítl podání žalobce ze dne 1. 5. 2005,
doručené Vrchnímu soudu v Olomouci dne 6. 5. 2005, doplněné nedatovaným podáním
doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 26. 9. 2005 a podáním ze dne 22. 1.
2008. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že podání
žalobce, po výzvě soudu ze dne 31. 12. 2007 doplněné druhým z výše uvedených
podání, není dostatečně konkrétní a srozumitelné, a proto nelze v řízení
pokračovat. Přestože byl žalobce soudem prvního stupně podle § 43 odst. 1 o. s.
ř. vyzván k upřesnění nejasného žalobního návrhu a řádně poučen o následku
nesplnění této výzvy, neučinil tak a žaloba vykazovala i nadále vady. Ze
skutkových tvrzení v původním podání vyplynulo, že žalobce se domáhá proti
žalované zaplacení náhrady škody ve výši 100.000.000,- Kč s příslušenstvím,
kterou právně kvalifikoval jako žalobu podle zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací
soud přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že i po doplnění podání nebylo
možné zjistit základní předpoklady odpovědnosti žalované za škodu.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním a namítá nesprávné právní
posouzení věci. Žalobce považuje postup soudu vůči své osobě za šikanózní a je
přesvědčen, že žalobu obsáhle a podrobně „objasnil“ včetně všech skutkových
tvrzení. Svůj nárok uplatnil prostřednictvím své žádosti u žalované, která na
jeho žádost nikterak nereagovala. Dovolatel vytýká soudu, že si nevyžádal od
žalované kopii žádosti včetně informací o dalším postupu ve věci. Dále tvrdí,
že Česká republika mu nevyplatila provizi ve výši 25 % z ceny kontraktu,
spočívající ve vydobytí pohledávky závodu MEZ Brno z let 1990-1991 vůči Ruské
federaci podle stanovisek MF ČR a MPO ČR. Dovolatel se tak cítí postupem
českého státu poškozen a v podrobnostech odkazuje na písemně odůvodněné
odvolání. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a vrátil
mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání – v souladu s čl. I. bodem
12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění
účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), shledal, že dovolání bylo podáno
včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je
přípustné podle ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř., avšak není důvodné.
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem a které kromě obecných
náležitostí podání uvedených v ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř. musí obsahovat
označení účastníků řízení (jménem, příjmením a bydlištěm fyzických osob,
respektive názvem /firmou/ a sídlem právnických osob), vylíčení rozhodujících
skutečností a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. § 79 odst. 1
o. s. ř.).
Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o.
s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na
jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové
skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje
svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou
individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením
rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení,
uloženou mu ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Neuvede-li žalobce v
žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu
žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň
takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové
stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně (při přípravě
jednání, popřípadě též při jednání před soudem prvního stupně). Nedostatek
náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení,
neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností, nebo je-li vylíčení těchto
skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího
stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými
skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002).
I když žalobce v žalobě neuvedl tvrzení o všech skutečnostech, které jsou
rozhodné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva, představuje nedostatek
všech potřebných tvrzení vadu žaloby ve smyslu § 43 o. s. ř. jen tehdy,
jestliže nelze jednoznačně dovodit, o jaký skutek jde (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004).
Neobsahuje-li žaloba všechny požadované náležitosti, předseda senátu usnesením
vyzve žalobce, aby žalobu opravil nebo doplnil, určí mu k tomu lhůtu a poučí
ho, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (§ 43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li
přes výzvu předsedy senátu žaloba řádně opravena nebo doplněna a v řízení nelze
pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže byl
žalobce o tomto následku poučen (§ 43 odst. 2 o. s. ř.).
Napadené rozhodnutí vychází ze závěru, že v řízení nelze pokračovat pro vady
žaloby, spočívající zejména v neurčitosti vymezení toho, v čem žalobce spatřuje
vznik škody, existenci nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu a
příčinnou souvislost mezi nimi.
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že podání žalobce, přes rozsáhle
tvrzené skutečnosti, neobsahuje konkrétní zdůvodnění jeho požadavku na plnění,
jenž je uveden v žalobním petitu. Žaloba, doplněná podáními ze dne 26. 2. 2005
a 22. 1. 2008, obsahuje chaotické a v mnoha směrech i zmatené údaje, z nichž
nelze dovodit ani základní skutková tvrzení, nezbytná pro vymezení skutku, jenž
má být předmětem řízení. V žalobě chybí zejména vymezení konkrétního
nezákonného úředního postupu či rozhodnutí státního orgánu, ze kterého mělo
dojít ke vzniku škody na straně žalobce. Absentují též konkrétní skutečnosti, z
nichž žalobce dovozuje výši požadované částky jako náhradu škody. Uvedené
nedostatky, které nebyly v průběhu řízení ani přes řádnou výzvu soudu
odstraněny, brání pokračování v řízení a k doplnění žalobních tvrzení v
dovolání již přihlížet nelze.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je správné, a proto Nejvyšší
soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 2, část věty před středníkem, a odst.
6 o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu