22 Cdo 4194/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně
KOBERCE K + K spol. s r. o., se sídlem v Karlových Varech, Západní 1566/41,
IČO: 47537795, zastoupené JUDr. Věrou Voštovou, advokátkou se sídlem v
Karlových Varech, Polská 4, proti žalovaným: 1) O. K., P., 2) KOBERCE KOZÁK s.
r. o., se sídlem v Příbrami, Evropská 329 IČO: 27121704, oběma zastoupeným
JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami I, nám. T. G. M. 142, o
vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C
175/2012, o dovolání žalované 2) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
29. května 2013, č. j. 27 Co 239/2013-92, takto:
Dovolání se odmítá.
Podle § 243f odst. 3 věta první občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí
vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací
řízení zastaveno.
Okresní soud v Příbrami (dále jen ,,soud prvního stupně“) usnesením ze dne 22.
března 2013, č. j. 14 C 175/2012-64, připustil, aby do řízení na straně
žalované přistoupila žalovaná 2).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou
žalovaných usnesením ze dne 29. května 2013, č. j. 27 Co 239/2013-92, usnesení
soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná 2). Dovolání
považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. Dovolatelka má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že odvolací soud pochybil, pokud
připustil její vstup do řízení. Jeho rozhodnutí je v rozporu s ustálenou
judikaturou i literaturou, která zdůrazňuje, že v případě přistoupení dalšího
účastníka do řízení, resp. v případě záměny účastníků, není soud oprávněn
zjišťovat skutečnou pasivní věcnou legitimaci konkrétního účastníka. Pokud tedy
bylo rozhodnutím soudu určeno vlastnické právo žalobce, který odstoupil od
kupní smlouvy, k nemovitosti, která je předmětem řízení, pak není oprávněn
žalovat na vyklizení, nýbrž na vydání bezdůvodného obohacení. Uvedla, že
nemovitosti fakticky užívá na základě souhlasu žalované 1), tedy z její strany
se nejedná o užívání věci bez právního důvodu. Dovolatelka se domnívá, že by
měl být správně zažalován jen jeden subjekt. Svým procesním postupem tak soud
tím, že připustil její vstup do řízení, obešel institut záměny účastníků. Navrhla proto, aby dovolací soud rozhodnutí nalézacích soudů zrušil a věc jim
vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že dovolání považuje za
nepřípustné. Podle jejího názoru rozhodly nalézací soudy správně, v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Obsah usnesení soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům
známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto
na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s
výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí
účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 29. května
2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění
účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva
má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva
jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím
soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka
má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve
smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého
svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění
dovolatelky – dovolací soud odchýlit (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, uveřejněné na
internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Přípustnost dovolání pro řešení otázky hmotného či procesního práva, která je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, předpokládá vymezení konkrétních
rozhodnutí dovolacího soudu, z nichž by vyplývalo odlišné právní posouzení dané
právní otázky. Dovolatelka napadá správnost závěru odvolacího soudu, jímž připustil
přistoupení do řízení dalšího účastníka na straně žalovaného. Podle ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit,
aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení
vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce. Přistoupení dalšího účastníka řízení soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v
důsledku něho nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení
zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do
řízení přistoupit na straně žalovaného, kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti
žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce, nebo
kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou
hospodárnosti řízení. Je nepřípustné, aby institut záměny účastníka byl
obcházen tím, že žalobce navrhne, aby do řízení přistoupil další účastník
(další žalovaný nebo další žalobce), se záměrem, že posléze (po připuštění
přistoupení dalšího účastníka do řízení soudem) vezme buď zpět žalobu proti
původnímu žalovanému, nebo vezme zpět svou žalobu s tím, že v řízení bude
pokračovat jen další žalobce.
Je-li při rozhodování o navrženém přistoupení
dořízení zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalobce nebo žalovaný již v době
zahájení řízení nebyl věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby
soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu; nápravu v tomto
případě lze zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu ustanovení §
92 odst. 2 o. s. ř. Tím, zda další žalobce nebo žalovaný, jehož přistoupení do řízení žalobce
navrhl, je ve věci legitimován, se soud při rozhodování o připuštění
přistoupení do řízení nezabývá. Věcná legitimace účastníka řízení (na straně
žalobce i žalovaného) je totiž, jakožto otázka hmotně právní, předmětem
dokazování, soud ji může řešit na základě výsledků dokazování jen v souvislosti
s rozhodováním ve věci samé (v rozhodnutí, kterým se řízení končí) a nedostatek
věcné legitimace není důvodem pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby, ale
pro zamítnutí žaloby. V době, kdy bylo navrženo přistoupení dalšího účastníka
do řízení a kdy o jeho věcné legitimaci nebyly (a ani nemohly být) provedeny
žádné důkazy, tedy není (nemůže být) žádný prostor k posuzování otázky věcné
legitimace dalšího účastníka řízení a nemůže být významná ani pro rozhodnutí
soudu o tom, zda přistoupení dalšího účastníka bude připuštěno (k tomu srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 3824/2011, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. prosince
2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005, uveřejněné tamtéž). Již v usnesení ze dne 16. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 903/2005, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2006, pod číslem 18, pak Nejvyšší
soud uzavřel, že při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení
neposuzuje soud otázku jeho věcné legitimace (k tomu srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. října 2006, sp. zn. 22 Cdo
2416/2006 – www.nsoud.cz). Dovolatelce lze v obecné rovině přisvědčit, že je nepřípustné, aby institut
záměny účastníka ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř. byl obcházen tím, že žalobce
navrhne, aby do řízení přistoupil další účastník (další žalovaný nebo další
žalobce). Je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé
(nepochybné), že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl ve sporu
pasivně věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil
přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu; nápravu v tomto případě lze
zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu ustanovení § 92 odst. 2
o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
15. února 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006 uveřejněné pod číslem 1/2007 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 4, ročník 2006, pod číslem 47). Nicméně nedostatek věcné legitimace dosavadního účastníka řízení musí být
zjevný a nepochybný.
Tak tomu ovšem v projednávané věci není, a to i vzhledem k
tomu, že dosud neproběhlo žádné dokazování. Proto není důvodná ani námitka
dovolatelky, podle níž se žalobce snaží návrhem na její přistoupení dořízení
obejít institut záměny účastníků (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 318/2013 – www.nsoud.cz
). Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, pro považuje stávajícího
žalovaného za věcně legitimovaného, resp. proč není jeho legitimace na základě
žalobních tvrzení vyloučena. S tímto závěrem pak dovolatelka žádným způsobem v
dovolání nepolemizuje a neuvádí žádné skutečnosti, z nichž by se měl podávat
zjevný a nepochybný nedostatek věcné legitimace na straně žalovaného. Dovolatelka v dovolání namítá, že „z obsahu žalobcova návrhu na přistoupení 2. žalovaného do řízení není explicitně zřejmé, zda se po něm domáhá pouze
vyklizení.“
Tato námitka je zjevně bezdůvodná. Z návrhu žalobkyně ze dne 13. března 2013 na přistoupení dalšího účastníka do
řízení na straně žalovaného je jednoznačně zřejmé, že vůči tomuto
přistoupivšímu účastníku se žalobkyně domáhá výhradně vyklizení předmětných
nemovitostí. Tato skutečnost je bez jakýchkoliv pochybností zřejmá z článku IV. tohoto návrhu, v němž žalobkyně výslovně uvádí, že vůči navrhovanému žalovanému
žalobkyně neváže požadavek na jeho vyklizení na vrácení kupní ceny (tj. na
synallagmatický závazek tvrzený mezi žalobkyní a žalovaným). Dovolatelka dále uvádí, že v předmětné věci by měl být (mimo jiné i s ohledem
na ustanovení § 340 a násl. o. s. ř.) žalován na vyklizení pouze jeden subjekt,
a to buď 1. žalovaný nebo výlučně 2. žalovaná. Podle přesvědčení dovolatelky
žalobkyně „zjevně tuto otázku nedokáže předběžně vyřešit a určení správné
pasivní věcné legitimace účastníka tohoto řízení obchází aplikací § 92 odst. 1
o. s. ř. institut záměry účastníků“. Dovolací soud již výše vysvětlil, proč postup žalobkyně v daném případě nelze
považovat za obcházení institutu záměny účastníka a to již proto, že při
rozhodování o navrženém přistoupení do řízení nebylo v žádném směru zřejmé
(nepochybné), že dosavadní žalovaný by již v době zahájení řízení nebyl ve
sporu pasivně věcně legitimován. Nedůvodným je i poukaz, jímž dovolatelka vytýká odvolacímu soudu odklon od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené „ve věci ČR R I/07“. Dovolatelka zde zřejmě míní usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
15. února 2006, sp. zn. 29 Odo 116/2006, uveřejněné pod č. 1/2007 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud vyslovil závěr, podle
kterého soud nepřipustí přistoupení dalšího žalovaného do řízení také tehdy,
je-li zřejmé, že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl věcně
legitimován a že návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení žalobce
obchází institut záměny účastníků ve smyslu ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř. Jak již však dovolací soud výše opakovaně vysvětlil, o takový postup se ze
strany žalobkyně v řízení nejedná, protože návrh žalobkyně na přistoupení
dalšího účastníka do řízení neobchází institut záměny účastníků.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno v souladu se závěry obsaženými
v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněném pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (řízení před soudem prvního stupně nebylo doposud skončeno). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2014
Mgr. Michal Králík,
Ph.D. předseda senátu