NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
33 Odo 903/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce O. P.,
proti žalovaným 1) M. K., a 2) M. K., o zaplacení částky 182.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 296/2002, o
dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. března
2004, č. j. 44 Co 126/2004-59, takto:
Dovolání se zamítá.
U Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) probíhá řízení, v
němž se žalobce – původně jen proti žalovanému 1) – domáhá zaplacení částky
182.000,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 23. 2. 2002 do zaplacení. Uplatňuje tak
nárok z titulu odpovědnosti za vady opírající se o kupní smlouvu, kterou
uzavřel ohledně blíže specifikovaného osobního automobilu prostřednictvím A. R.
provozovaného žalovaným 1). Žalobce v průběhu řízení navrhl, aby do řízení jako
další účastník přistoupil M. K., který uvedený autobazar provozuje s žalovaným
1) na základě smlouvy o sdružení a měl by proto být též pasivně legitimován.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 13. ledna 2004, č. j. 54 C 296/2002-52,
připustil, aby na straně žalované přistoupil jako další účastník do řízení M.
K. [dále jen žalovaný 2)]. Vyšel ze smlouvy o sdružení ze dne 1. listopadu
1996, z níž vyplývá, že oba žalovaní společně podnikají ve sdružení s obchodním
názvem A. R., a dospěl k závěru, že pokud je žalobce za této situace
přesvědčen, že žalovaný 2) je ve sporu pasivně legitimován, a pokud v dané
fázi řízení není soud oprávněn tento názor vyhodnocovat, je na místě návrhu
žalobce podle § 92 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) vyhovět.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně, jako soud odvolací usnesením ze dne
29. března 2004, č. j. 44 Co 126/2004-59, usnesení soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Konstatoval především, že je na žalobci,
aby zvolil, proti komu povede spor, a zdůraznil, že pokud z předložených
listin vyplývá, že žalovaní se sdružili ke společnému podnikání v oboru
provozování autobazaru, jehož prostřednictvím byla uzavřena smlouva, o niž se
opírá uplatněný nárok, není jeho procesní postup nelogický. K přistoupení
žalovaného 2) do řízení jako dalšího účastníka na straně žalované došlo v
souladu se zásadou procesní ekonomie a i nadále jsou splněny podmínky řízení.
Proto se odvolací soud s rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožnil.
Proti tomuto usnesení podali žalovaní dovolání, v němž namítli, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při svém rozhodování
totiž odvolací soud nezkoumal, zda žalovaný 2) je pasivně legitimován, a bez
dalšího se ztotožnil s právním posouzením a skutkovými závěry soudu prvního
stupně. Navíc pominul, že uplatněný nárok je vůči tomuto žalovanému v každém
případě promlčen. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud napadené usnesení
odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k
novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
(t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních
předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v
řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými
osobami, že je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b) OSŘ, že se opírá o
způsobilý dovolací důvod a že jsou splněny i podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a
4 a § 241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadené usnesení podle § 242 odst. 1 a 3
OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je
omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O
mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně
jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní
závěry.
Podle § 92 odst. 1 OSŘ na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení
přistoupil další účastník. Dovolatelé spatřují nesprávné právní posouzení věci
právě v nesprávné aplikaci tohoto ustanovení, když vytýkají odvolacímu soudu,
že – stejně jako předtím soud prvního stupně – vyhověl návrhu na připuštění
přistoupení žalovaného 2) jako dalšího účastníka řízení, aniž by se zabýval
otázkou, zda je tento žalovaný pasivně legitimován. Tuto jejich výhradu je ale
třeba odmítnout. Už v usnesení ze dne 21. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo
1767/2001, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 12, pod č. C 847, na které lze v
podrobnostech odkázat, totiž dovolací soud řešil obdobný případ a vyslovil
názor, že při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení soud otázku
jeho věcné legitimace neřeší. Otázka věcné legitimace účastníka řízení (jak
aktivní, tak pasivní) je otázkou hmotněprávní, kterou soud řeší až v konečném
rozhodnutí ve věci, a důsledkem případného nedostatku věcné legitimace je pak –
po projednání věci – zamítnutí žaloby. Námitka, že žalovaný 2) není v tomto
sporu pasivně legitimován, tedy nemůže být důvodem k tomu, aby jeho přistoupení
do řízení nebylo připuštěno. Totéž pak platí o námitce promlčení nároku, která
má rovněž hmotněprávní charakter.
Žalovaným se tedy prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo
správnost napadeného usnesení zpochybnit. Jiné námitky z hlediska právního
posouzení věci žalovaní nevznesli a jelikož vady řízení uvedené v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ ani jiné vady řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž musí dovolací soud
přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny, nebyly shledány, bylo dovolání
žalovaných podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem OSŘ zamítnuto.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud ČR nerozhodoval, neboť tímto jeho
usnesením řízení nekončí (§ 243b odst. 5 věta prvá, § 224 odst. 1 a § 151 odst.
1 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. srpna 2005
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu