29 Cdo 318/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce
Ing. P. N., zastoupeného JUDr. Jiřím Miketou, advokátem, se sídlem v Ostravě
10, Jaklovecká 18, PSČ 710 00, proti žalovaným 1) Mgr. K. L., zastoupenému
JUDr. Kateřinou Martínkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Moravské
Ostravě, Sokolská třída 22/966, PSČ 702 00, 2) JUDr. T. H., Ph. D., 3)
společnosti Chata Kopřivná a. s. v likvidaci, se sídlem v Praze 1 – Novém
Městě, Politických vězňů 911/8, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26822385,
zastoupené JUDr. Petrem Polednem, Ph. D., advokátem, se sídlem v Praze 1,
Maiselova 38/15, PSČ 110 00, 4) ZUGLITE INVESTMENTS LIMITED, se sídlem v
Larnace, Antiopolis 19, P. C. 6058, P. O. BOX 42887, Kyperská republika,
registrační číslo 125 999, zastoupené Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem
v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, a 5) JUDr. P. P., o vydání
akcií, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 Cm 109/2005, o
dovolání třetí žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8.
listopadu 2012, č. j. 8 Cmo 352/2007-262, takto:
Dovolání se zamítá.
Usnesením ze dne 15. března 2007, č. j. 23 Cm 109/2005-61, Krajský soud v
Ostravě „přibral do řízení“ jako další účastníky druhého až pátého žalovaného
(I. výrok) a připustil změnu žaloby tak, aby odrážela solidární povinnost
žalovaných vydat žalobci akcie (II. výrok). I. výrok odůvodnil soud prvního
stupně poukazem na ustanovení § 94 odst. 3 a § 200e odst. 1 a 3 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání třetí žalované ve výroku označeným usnesením
změnil usnesení soudu prvního stupně v napadené části I. výroku, týkající se
„přibrání do řízení“ třetí žalované tak, že připustil, aby do řízení jako další
účastník na straně žalované přistoupila třetí žalovaná.
Jde v pořadí o třetí rozhodnutí odvolacího soudu, když usnesení ze dne 10.
dubna 2008, č. j. 8 Cmo 352/2007-124 (jímž odvolací soud změnil k odvolání
třetí a čtvrté žalované usnesení soudu prvního stupně tak, že přistoupení
druhého až pátého žalovaného nepřipustil), zrušil Nejvyšší soud k dovolání
žalobce usnesením ze dne 16. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 5073/2008, a usnesení
ze dne 21. října 2010, č. j. 8 Cmo 352/2007-189 (jímž odvolací soud k odvolání
třetí a čtvrté žalované potvrdil usnesení soudu prvního stupně), zrušil
Nejvyšší soud k dovolání třetí žalované (v rozsahu, v němž se týkalo
přistoupení třetí žalované do řízení) usnesením ze dne 22. května 2012, sp. zn.
29 Cdo 1936/2011.
Odvolací soud uzavřel, že neshledal nedostatky, jež by bránily vyhovět návrhu
na přistoupení žalovaných do řízení. K námitce odvolatelky, že vzhledem k
povaze řízení nebyl na místě postup dle § 94 odst. 3 o. s. ř., uvedl, že
žalobce sice navrhl postup dle označeného ustanovení a soud prvního stupně
rozhodl formálně nesprávně, jestliže rozhodl o „přibrání“ dalších účastníků dle
§ 94 odst. 3 o. s. ř., odvolací soud však pohlížel na jeho rozhodnutí jako na
rozhodnutí o přistoupení dalších účastníků do řízení dle § 92 odst. 1 o. s. ř.,
a proto je také přezkoumal ve smyslu tohoto ustanovení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala třetí žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 239 odst. 2 písm. b/ o. s. ř., namítajíc, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíc
tak dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a
navrhujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelka zdůrazňuje, že rozhodnutí o „připuštění přistoupení dalšího
účastníka“ nesmí být v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. V tomto případě
by ovšem přistoupení dalších žalovaných vyvolalo další dokazování, které by
jinak nebylo potřebné. Mezi účastníky navrženými jako další žalovaní a původním
žalovaným, jakož ani mezi nově navrženými žalovanými navzájem, přitom není
vztah nerozlučného společenství ve smyslu ustanovení § 91 odst. 2 o. s. ř.
Podle názoru dovolatelky se žalobce návrhem na přistoupení dalších účastníků na
stranu žalovanou „snaží obejít institut záměny účastníků“, a to tím, že vyhoví-
li soud jeho návrhu na přistoupení žalovaných do řízení, vezme žalobu v části
proti původnímu žalovanému zpět. Podle názoru dovolatelky bylo jediným důvodem
pro podání návrhu žalobce na přistoupení dalších žalovaných to, že žalobce si
uvědomil, že původní žalovaný nemá akcie ve své moci a není tak pasivně věcně
legitimován.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro
dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z části první, čl. II bodu 7
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b/ o. s. ř., není
však důvodné.
Z obsahu spisu se nepodává, že si přistoupení dovolatelky do řízení vyžádá
další dokazování, jež by jinak nebylo nezbytné. Ostatně ani dovolatelka v tomto
směru nic konkrétního netvrdí. Zjevný rozpor se zásadou hospodárnosti, jenž by
bránil přistoupení dovolatelky do řízení podle § 92 odst. 1 o. s. ř., tudíž dán
není (srov. v tomto směru důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května
2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněné pod číslem 9/2002 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelce lze v obecné rovině přisvědčit, že je nepřípustné, aby institut
záměny účastníka ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř. byl obcházen tím, že žalobce
navrhne, aby do řízení přistoupil další účastník (další žalovaný nebo další
žalobce). Je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé
(nepochybné), že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl ve sporu
pasivně věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil
přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu; nápravu v tomto případě lze
zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu ustanovení § 92 odst. 2
o. s. ř. (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006,
sp. zn. 29 Odo 119/2006 uveřejněné pod číslem 1/2007 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 21
Cdo 1421/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2006,
pod číslem 47)
Nicméně nedostatek věcné legitimace dosavadního účastníka řízení musí být
zjevný a nepochybný. Tak tomu ovšem v projednávané věci není, a to i vzhledem k
tomu, že dosud neproběhlo žádné dokazování. Proto není důvodná ani námitka
dovolatelky, podle níž se žalobce snaží návrhem na její přistoupení do řízení
obejít institut záměny účastníků (srov. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 22. října 2009, sp. zn. 25 Cdo 825/2009, jež je dostupné, stejně jako
ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu výše citovaná, na webových stránkách
Nejvyššího soudu).
Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho
obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit
nepodařilo, Nejvyšší soud, jenž neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u
přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
dovolání zamítl podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.
s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení
končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2013
JUDr. Petr Š u k
předseda senátu