29 Cdo 1936/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní
věci žalobce Ing. P. N., zastoupeného JUDr. Jiřím Miketou, advokátem, se sídlem
v Ostravě 10, Jaklovecká 18, PSČ 710 00, proti žalovaným 1/ Mgr. K. L.,
zastoupenému JUDr. Kateřinou Martínkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě -
Moravské Ostravě, Sokolská třída 22/966, PSČ 702 00, 2/ JUDr. T. H., Ph. D., 3/
Chata Kopřivná, a. s. v likvidaci, se sídlem v Praze 1 - Novém Městě,
Politických vězňů 911/8, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26 82 23 85,
zastoupené JUDr. Petrem Polednem, Ph. D., advokátem, se sídlem v Praze 1,
Maiselova 38/15, PSČ 110 00, 4/ ZUGLITE INVESTMENTS LIMITED, se sídlem v
Larnace, Antiopolis 19, P. C. 6058, P. O. BOX 42887, Kyperská republika,
registrační číslo 125 999 a 5/ JUDr. P. P., o vydání akcií, vedené u Krajského
soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 Cm 109/2005, o dovolání třetí žalované proti
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. října 2010, č. j. 8 Cmo
352/2007-189, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. října 2010, č. j. 8 Cmo
352/2007-189 se zrušuje v rozsahu, v němž se týká přistoupení dovolatelky do
řízení; v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 15. března 2007, č. j. 23 Cm 109/2005-61, Krajský soud v
Ostravě „přibral do řízení“ jako další účastníky druhého až pátého žalovaného
(bod I. výroku) a připustil změnu žaloby tak, aby odrážela solidární povinnost
vydat akcie vůči všem žalovaným (bod II. výroku). Bod I. výroku odůvodnil soud
prvního stupně poukazem na ustanovení § 94 odst. 3 a § 200e odst. 1 a 3 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání třetí a čtvrté žalované („přibíraných“
účastníků) ve výroku označeným usnesením potvrdil ve vztahu k odvolatelkám
usnesení soudu prvního stupně. Učinil tak, jsa vázán závazným právním názorem
obsaženým v usnesení ze dne 16. června 2010, č. j. 29 Cdo 5073/2008-167, jímž
Nejvyšší soud zrušil jeho předchozí (měnící) usnesení v této věci ze dne 10.
dubna 2008, č. j. 8 Cmo 352/2007-124, o skutečnostech rozhodných z hlediska
přípustnosti přistoupení do řízení ve smyslu ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř.
Odvolací soud uzavřel, že neshledal nedostatky, jež by bránily vyhovět návrhu
na přistoupení žalovaných do řízení. Odmítl jako neopodstatněnou námitku čtvrté
žalované ohledně nedostatku pravomoci českých soudů a ke společné námitce
odvolatelů, že vzhledem k povaze řízení nebyl namístě postup dle § 94 odst. 3
o. s. ř., uvedl, že žalobce navrhl postup dle označeného ustanovení. Soud
prvního stupně rozhodl formálně nesprávně, jestliže rozhodl o „přibrání“
dalších účastníků dle § 94 odst. 3 o. s. ř., odvolací soud však pohlížel na
jeho rozhodnutí jako na rozhodnutí o přistoupení dalších účastníků do řízení
dle § 92 odst. 1 o. s. ř., a proto je také přezkoumal ve smyslu tohoto
ustanovení (potud odvolací soud odkázal též na závěry, jež v dotčeném směru
zformuloval ve svém předchozím /dovolacím soudem zrušeném/ usnesení).
Proti usnesení odvolacího soudu podala třetí žalovaná dovolání, jež má za
přípustné dle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b/ o. s. ř., namítaje, že jsou
dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(odstavec 2 písm. a/), a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (odstavec 2 písm. b/), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V rovině dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. dovolatelka
namítá, že ačkoli soudy jednaly o jejích právech a povinnostech (o její účasti
na řízení), v době od 10. dubna 2008 do 11. března 2011 s ní nezacházely jako s
účastníkem řízení. Nebylo jí doručeno žalobcovo dovolání proti usnesení
odvolacího soudu ze dne 10. dubna 2008, usnesení zrušující Nejvyššího soudu ze
dne 16. června 2010, ani žádné jiné z podání, na jejichž základě soudy vydávaly
předchozí rozhodnutí, včetně žaloby a její změny.
Míní, že potud jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces a byla porušena
zásada rovnosti, když jí nebylo umožněno se vyjádřit k obsahu uvedených podání.
V mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. argumentuje
dovolatelka tím, že odvolací soud pochybil, jestliže usnesení soudu prvního
stupně pokládal za usnesení ve smyslu ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř., ačkoli
i výrok tohoto usnesení dokládá, že šlo o rozhodnutí dle § 94 odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka rovněž namítá, že si není vědoma žádného žalobcova návrhu na
přistoupení dovolatelky do řízení na straně žalovaných ve smyslu ustanovení §
92 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání v této věci je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b/ o. s.
ř.
Nejvyšší soud se věcí zabýval nejprve v rovině dovolacího důvodu dle § 241a
odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Tento dovolací důvod v rozsahu dovoláním uplatněných námitek zjevně dán není.
Námitkami, jež přiřadila k tomuto dovolacímu důvodu, dovolatelka ve skutečnosti
vystihuje (posuzováno podle obsahu) tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu
ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., která není způsobilým dovolacím důvodem
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo
523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)
Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. se nicméně podává, že je-li
dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v
dovolání uplatněny.
Ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. pak spojuje zmatečnost řízení se skutečností,
že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata
možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový
postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv,
která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy,
jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu
určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se
postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování; srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96,
uveřejněné pod číslem 27/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„R 27/1998“) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon
953/96, uveřejněné pod číslem 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 49/1998“).
Z obsahu spisu se přitom podává – ve shodě s dovolatelčinou argumentací – že
napadené usnesení bylo vydáno, aniž soud předtím (nebo i kdykoli potom)
dovolatelce doručil zrušující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2010.
S přihlédnutím k tomu, že šlo o rozhodnutí, jímž bylo rozhodováno i o právech a
povinnostech dovolatelky (již proto, že usnesením dovolacího soudu odklizované
usnesení odvolacího soudu bylo vydáno též na základě dovolatelčina odvolání),
Nejvyšší soud uzavřel, že nebylo-li zrušující rozhodnutí dovolacího soudu
doručeno odvolatelce před novým rozhodnutím odvolacího soudu o jejím odvolání,
pak se odvolatelka (třetí žalovaná) nedozvěděla o jeho existenci, což platí tím
více, že jí ve shodě s ustanovením § 210 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (ve
spojení s ustanovením § 241b odst. 1 o. s. ř.) nemuselo být a ani nebylo
doručeno dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu ze dne 10. dubna
2008. Odvolatelka (třetí žalovaná) tudíž nemohla reagovat na vzniklou procesní
situaci např. tím, že by soudu předestřela nová tvrzení k otázce přípustnosti
přistoupení do řízení ve smyslu ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř. Tím jí bylo
znemožněno realizovat její konkrétní procesní právo, totiž právo tvrzení a
právo k věci se vyjádřit před novým rozhodnutím odvolacího soudu. Odtud plyne,
že řízení před odvolacím soudem je vskutku postiženo zmatečnostní vadou ve
smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. (srov. mutatis mutandis též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 29 Odo 331/2001, uveřejněné
pod číslem 38/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rovině dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. uvádí Nejvyšší
soud k věci následující:
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. každý úkon posuzuje soud podle jeho
obsahu, i když je úkon nesprávně označen.
Dle ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby
do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení
vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
Dovolatelka v dovolání nikterak nezpochybňuje názor odvolacího soudu (vyjádřený
prostřednictvím odkazu na argumentaci obsaženou jeho v prvním /zrušeném/
usnesení z 10. dubna 2008), že předmětný spor je sporem ve smyslu ustanovení §
9 odst. 3 písm. p/ o. s. ř., takže je vyloučeno uvažovat (prostřednictvím
odkazu plynoucího z ustanovení § 200e odst. 1 a 3 o. s. ř.) o postupech dle §
94 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Namítá-li dovolatelka, že si není vědom žádného žalobcova návrhu na její
přistoupení do řízení na straně žalovaných ve smyslu ustanovení § 92 odst. 1 o.
s. ř., pak je třeba doporučit její pozornosti podání žalobce došlé soudu 7.
července 2006 (č. l. 53-54), z nějž vyšly oba soudy. Jakkoli žalobce v tomto
podání označeném jako „Návrh na rozšíření počtu žalovaných a úprava žalobního
petitu“ navrhuje, aby označené subjekty (včetně dovolatelky) byly přibrány do
řízení dle § 94 odst. 3 o. s. ř., ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. plně
umožňuje posoudit toto podání (podle obsahu) jako způsobilý návrh na vydání
rozhodnutí dle § 92 odst. 1 o. s. ř. Potud proto dovolání není opodstatněné.
S přihlédnutím k existenci popsané zmatečnostní vady řízení Nejvyšší soud, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí
zrušil v rozsahu, v němž se týkalo třetí žalované a vrátil věc odvolacímu soudu
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Za daného procesního stavu pokládal Nejvyšší soud za nadbytečné zabývat se
tvrzením dovolatelky, že jí nebyly (vedle rozhodnutí dovolacího soudu a
dovolání) doručeny ani další podání, na jejichž základě soudy vydávaly
předchozí rozhodnutí, včetně žaloby a její změny. Nejvyšší soud nicméně
shledává žádoucím, aby spolu s opomenutým rozhodnutím dovolacího soudu ze dne
16. června 2010 doručil soud třetí žalované před novým rozhodnutím o jejím
odvolání také žalobcovo dovolání proti usnesení odvolacího soudu z 10. dubna
2008, jakož žalobu a její změnu zahrnující též žalobcův návrh „dle § 94 odst. 3
o. s. ř.“ (č. l. 53-54).
Nejvyšší soud rovněž upozorňuje, že v situaci, kdy se (chybný) názor soudu
prvního stupně, že je namístě postup dle § 94 odst. 3 o. s. ř., prosadil i
formulací výroku jeho rozhodnutí (o „přibrání“ účastníků), není přesné,
jestliže odvolací soud (veden úvahou, že žalobcovo podání, o němž soud prvního
stupně rozhodoval, je ve skutečnosti návrhem na přistoupení dalších žalovaných
do řízení) přikročil k prostému „potvrzení“ odvoláním napadeného rozhodnutí. V
takovém případě je nezbytné přistoupit k formální změně odvoláním napadeného
rozhodnutí a vyjádřit názor na povahu podání, o němž rozhoduje, také
judikatorně ustálenou podobou výroku (kterou „soud připouští, aby do řízení
jako další účastník na straně žalovaného přistoupila osoba XY“), jež vyloučí
pochybnosti o tom, o čem soudy vlastně rozhodly. V novém rozhodnutí o odvolání
třetí žalované se odvolací soud případně (v návaznosti na výsledek odvolacího
řízení) ostříhá i této nepřesnosti.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. května 2012
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu