29 Cdo
5073/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní
věci žalobce Ing. P. N., zastoupeného JUDr. Jiřím Miketou, advokátem, se
sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Jaklovecká 18, PSČ 710 00, proti žalovanému
Mgr. K. L., zastoupenému JUDr. Kateřinou Martínkovou, advokátkou, se sídlem v
Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská 22, PSČ 702 00, o vydání věci, vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 Cm 109/2005, o dovolání žalobce proti
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. dubna 2008, č. j. 8 Cmo 352/2007
– 124, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. dubna 2008, č. j. 8 Cmo 352/2007
– 124, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Napadeným usnesením změnil odvolací soud výrok I. usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. března 2007, č. j. 23 Cm 109/2005 – 61
tak, že nepřipustil přistoupení JUDr. T. M. H., Ph.D., společnosti Chata
Kopřivná a. s. v likvidaci, identifikační číslo 26 82 23 85, společnosti
ZUGLITE INVESTMENTS LIMITED, registrační číslo 12 59 99 a JUDr. P. P. do
řízení. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že se žalobce domáhá po žalovaném
vydání 100 kusů listinných akcií na majitele každou v hodnotě 10.000,- Kč v
pořadí 001 – 100, v nominální hodnotě všech akcií 1 milion Kč, emitenta
Českomoravská železárenská a. s, Podáním datovaným 28. června 2006 a došlým
soudu prvního stupně dne 7. července 2006 požádal žalobce o rozšíření počtu
žalovaných, a to o JUDr. T. H., Ph.D., společnosti Chata Kopřivná a. s. v
likvidaci a ZUGLITE INVESTMENTS LIMITED a JUDr. P. P. Návrh odůvodnil tím, že
vyjma JUDr. P. P. zmíněné osoby vykonávaly akcionářská práva ve společnosti
Českomoravská železárenská a. s. před zahájením řízení, přičemž z toho ale
nevyplývá, že jsou „majitelé společnosti“. JUDr. P. P. pak porušil svou
povinnost, když dne 2. března 2001 vydal 100 kusů listinných akcií bez plné
moci uschovatele, aniž by k tomu byl oprávněn. Odvolací soud uzavřel, že řízení v projednávané věci je řízením sporným, jehož
účastníky jsou žalobce a žalovaný (§ 90 o. s. ř.) a „jejich rozšíření“ se může
dít buď postupem dle § 92 o. s. ř., anebo dle § 107a o. s. ř. Jelikož žalobce
nepožadoval návrhem na rozšíření počtu účastníků, aby soud tyto účastníky
přibral dle ustanovení § 94 odst. 3 o. s. ř., pak rozhodl-li soud prvního
stupně o jejich přibrání do řízení, rozhodl formálně nesprávně; odvolací soud
proto na toto rozhodnutí pohlížel jako na rozhodnutí o přistoupení dalších
účastníků do řízení dle § 92 odst. 1 o. s. ř. a jako takové je přezkoumal. Přitom proti rozhodnutí o přibrání dalších účastníků do řízení by dle § 202
odst. 1 písm. b) o. s. ř. odvolání přípustné nebylo. O situaci, kterou by byl soud povinen řešit dle § 107a o. s. ř. v této věci dle
mínění odvolacího soudu nešlo, neboť nebylo tvrzeno, že došlo „k příslušné
právní skutečnosti“ po zahájení řízení. Odvolací soud dále s poukazem na
ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř. uvedl, že smyslem přistoupení dalšího
účastníka do řízení je odstranění nedostatku aktivní nebo pasivní věcné
legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení a který by jinak vedl k
zamítnutí žaloby, přičemž se ukazuje, že je hospodárné, aby věc byla projednána
a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení i vůči další nebo proti jiné osobě. Žalobce by proto musel v návrhu na přistoupení dalších osob do řízení tvrdit,
že před zahájením řízení byly tyto osoby spolu s žalovaným vlastníky akcií,
jejichž vydání se v tomto řízení domáhá. Z návrhu na rozšíření počtu žalovaných
však taková tvrzení nevyplynula. V tomto návrhu žalobce pouze obecně popsal, že
před zahájením řízení některé z označovaných osob vykonávaly buď osobně anebo v
zastoupení akcionářská práva na valné hromadě emitenta akcií, aniž by sdělil,
kdo těsně před zahájením řízení tyto akcie vlastnil – držel.
Z tvrzení
obsaženého ve zmíněném návrhu, že „jako jediní akcionáři společnosti
Českomoravská železárenská a. s., i když tato práva vykonávali na valných
hromadách, nejsou v obchodním rejstříku zapsáni ani Mgr. K. L., Chata Kopřivná
a. s., ZUGLITE INVESTMENTS LIMITED, i když tato zákonná povinnost vyplývá z
ustanovení § 28 odst. 2 písm. d) obch. zák.“ má odvolací soud za zřejmé, že
tyto tvrzené osoby měly být podle žalobce vlastníky – držiteli těchto akcií
vždy pouze jako jediní akcionáři. To však činí žalobu vnitřně rozpornou, neboť
žalobu na vydání věci je možno uplatnit toliko vůči tomu, kdo tuto věc drží
(bez ohledu na vlastnické právo k této věci) a nikoli i vůči osobám, které ji
držely v minulosti. Tento nedostatek – z návrhu zřejmý rozpor a nejasnost, kdo
v době zahájení řízení byl držitelem předmětných akcií – je důvodem, pro který
návrhu na přistoupení dalších osob jako účastníků řízení nemůže být vyhověno.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho
důvodu odkázal na ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel argumentuje tím, že podal žalobu na vydání akcií proti tomu, o němž
se důvodně domníval, že je má v držení. Před nařízením jednání ve věci však
zjistil, že akcie mohou být i v držení dalších fyzických nebo právnických osob,
a proto navrhl, aby soud vyslovil souhlas s jejich vstupem do řízení.
Dále namítá, že ten, kdo se domáhá ochrany vlastnického práva, je oprávněn
požadovat vydání věci po tom, kdo jeho věc má v držení, aniž by musel tvrdit,
že tento držitel je jejich vlastník. Dovolatel tvrdil, že některé ze žalovaných
osob mají akcie v držení, a proto se domáhá jejich vydání proti všem, byť si je
vědom, že úspěšný může být pouze proti jednomu z nich. Vlastnické právo působí
erga omnes, dovolatel se proto domáhá vydání věci proti tomu, kdo ji má v
držení. Ve sporu, v němž je žalováno více subjektů, přičemž může být žaloba
úspěšná jen proti jednomu nebo některým z nich (nejde o solidaritu, dělený
závazek apod.), má dovolatel za vhodné, aby tyto ve své podstatě samostatné
žaloby byly projednány ve společném řízení.
Občanský soudní řád dává soudu možnost, aby přístup dalších účastníků
připustil. Ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř. je dle odvolatele nutno
interpretovat tak, že soud přístup dalších účastníků nepřipustí jen tehdy,
pokud by takový postup vedl ke zbytečným průtahům či jiným komplikacím v
řízení. V daném případě však budou prováděny totožné důkazy. I kdyby dovolatel
podal novou žalobu na účastníky, jejichž vstup do řízení nebyl připuštěn,
muselo by dojít z důvodu vhodnosti ke spojení řízení.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř. může na návrh žalobce soud připustit,
aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení
vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
Soud nepřipustí přistoupení dalšího účastníka do řízení jestliže ten, kdo má do
řízení přistoupit, nemá způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.),
jestliže by tím ve vztahu k přistoupivšímu účastníku založil nedostatek své
pravomoci (§ 7 o. s. ř.), věcné příslušnosti (§ 9 o. s. ř.) nebo překážku
věci zahájené (§ 83 o. s. ř.) či překážku věci rozsouzené (§ 159 odst. 3 o.
s. ř.). Takovému návrhu nevyhoví soud ani tehdy, jestliže není zřejmé, čeho se
žalobce vůči přistoupivšímu účastníku žalobou domáhá (jde-li o přistoupení do
řízení na straně žalovaného), nebo čeho se přistoupivší účastník žalobou domáhá
vůči žalovanému (jde-li o přistoupení do řízení na straně žalobce), jakož i v
případě, že jde o zjevně procesně neekonomický postup (srov. rozhodnutí
uveřejněné pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jak Nejvyšší soud uzavřel v usnesení ze dne 25. října 2006, sp. zn. 22 Cdo
2416/2006, které je přístupné na jeho webových stránkách, úvaha, zda tomu, kdo
má do řízení vstoupit na místo dosavadního žalovaného, svědčí pasivní věcná
legitimace, se promítá až do výsledku sporu a v rámci rozhodování podle § 92
odst. 2 o. s. ř. nemá místo; ani zjevně důvodná námitka, poukazující na
nedostatek pasivní věcné legitimace nového žalovaného, nebrání – jsou-li
splněny zákonem stanovené podmínky – tomu, aby bylo návrhu na záměnu účastníků
na žalované straně vyhověno (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
února 2004, sp. zn. 20 Cdo 107/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu pod č. C 2511). Tento závěr se uplatní i pro přistoupení do řízení podle
§ 92 odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna
2005, sp. zn. 33 Odo 903/2005, uveřejněné v časopise Soudní Judikatura č.
2/2006, pod č. 18).
Založil-li tedy v projednávané věci odvolací soud napadené rozhodnutí na tom,
že dovolatel „v návrhu na přistoupení dalších osob do řízení“ netvrdil, že tyto
osoby „těsně před zahájením řízení“ vlastnily – držely akcie, jejichž vydání se
dovolatel domáhá, jinými slovy vycházel-li při rozhodnutí o přistoupení k
návrhu z toho, že dovolatel netvrdil skutečnosti, ze kterých vyplývá pasivní
věcná legitimace osob, které mají do řízení přistoupit, je jeho právní
posouzení nesprávné.
Proto Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2,
věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1,
věta druhá a § 226 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. června 2010
doc. JUDr. Ivana Š
t e n g l o v á
předsedkyně
senátu