21 Cdo 4593/2009
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce M. T., zastoupeného Mgr. Jiřím Kabuďou, advokátem se sídlem
ve Frýdku - Místku, 1. máje č. 741, proti žalovaným 1) INVESTCOM a.s. se sídlem
v Ostravě - Mariánských Horách, Prostorná č. 837/9, IČO 65138678, zastoupené
Mgr. Petrem Kučerou, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Na
Hradbách č. 2632/18, a 2) OKD, a.s. se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě,
Prokešovo náměstí č. 2020/2, IČO 26863154, o odškodnění pracovního úrazu a
nemoci z povolání, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s. Vienna Insurance
Group se sídlem v Praze 1, Templová č. 747, IČO 47116617, jako vedlejšího
účastníka na straně žalovaných, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod
sp. zn. 16 C 273/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 18. června 2009 č.j. 16 Co 85/2009-140, takto:
Rozsudek krajského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek okresního
soudu, jímž byla zamítnuta žaloba vůči žalované 2) o zaplacení 886.877,- Kč s
úrokem z prodlení, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a
žalovanou 2) a mezi žalobcem a Českou republikou, a rozsudek Okresního soudu ve
Frýdku - Místku ze dne 27. února 2009 č. j. 16 C 273/2006-117 ve výroku, jímž
byla zamítnuta žaloba vůči žalované 2) o zaplacení 886.877,- Kč s úrokem z
prodlení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve
Frýdku - Místku k dalšímu řízení.
Žalobce se - poté, co vzal žalobu zčásti zpět a co žalobu změnil - domáhal,
aby mu žalovaná 1) zaplatila 2.100,- Kč a úroky z prodlení z částky 175.000,-
Kč za dobu od 23.10.2006 do 1.8.2008 a z částky 2.100,- Kč za dobu od 2.8.2008
do zaplacení a aby mu "žalovaná 1) nebo žalovaná 2)" zaplatily 886.877,- Kč s
úrokem z prodlení z částky 535.812,- Kč za dobu od 23.10.2006 do zaplacení a z
částky 351.065,- Kč za dobu od 30.9.2008 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména
tím, že pracoval u žalované 2) v podzemí dolu, že dne 6.3.2000 u něho byla
zjištěna nemoc z povolání (uhlokopská pneumokonióza prostá) a že dne 27.3.2000
rozvázal se žalovanou 2) pracovní poměr, neboť se následkem nemoci z povolání
stal "trvale nezpůsobilým k výkonu jakékoliv práce v podzemí dolu"; podle
dohody, kterou žalobce uzavřel se žalovanou 2) dne 5.9.2000, pobíral náhradu za
ztrátu na výdělku poskytovanou podle ustanovení § 195 zákoníku práce. Po
skončení pracovního poměru u žalované 2) byl žalobce evidován jako uchazeč o
zaměstnání na Úřadu práce ve Frýdku - Místku až do 1.4.2002 a posléze nastoupil
do pracovního poměru u žalované 1), u níž utrpěl dne 23.10.2003 pracovní úraz.
Pro následky pracovního úrazu byl žalobce uznán "plně invalidním" ode dne
23.10.2004 a pracovní poměr u žalované 1) ukončil dohodou ke dni 31.1.2005. Po
uhrazení některých nároků žalobce požaduje zaplacení 2.100,- Kč, které
vynaložil na znalecký posudek, jímž bylo vyčísleno ztížení jeho společenského
uplatnění, a úroky z prodlení, které s uspokojením nároku na náhradu za ztížení
společenského uplatnění trvalo až do 1.8.2008. Poté, co se stal plně
invalidním, mu žalovaná 2) zastavila výplatu náhrady za ztrátu na výdělku s
odůvodněním, že "pro předmětný pracovní úraz by nebyl již schopen práce v
podzemí". I když přiznaný invalidní důchod je vyšší než průměrný výdělek, který
dosahoval u žalované 1) před pracovním úrazem, vznikla žalobci újma v důsledku
toho, že mu žalovaná 2) přestala vyplácet náhradu za ztrátu na výdělku,
vzniklou následkem nemoci z povolání. Žalobce dovozuje, že u něho nedošlo
následkem pracovního úrazu ze dne 23.10.2003 k podstatné změně poměrů ve smyslu
ustanovení § 202 zákoníku práce a ani k přerušení příčinné souvislosti ve
vztahu k nároku na náhradu za ztrátu na výdělku pobírané od žalované 2), neboť
"nebýt nemoci z povolání, za kterou nese odpovědnost žalovaná 2), nikdy by
nepracoval u žalované 1) a neutrpěl by tak pracovní úraz", nebo že je mu
povinna tuto újmu nahradit žalovaná 1) "z titulu věcné škody".
Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 27.2.2009 č.j. 16 C
273/2006-117 uložil žalované 1), aby zaplatila žalobci 1.575,- Kč s úrokem z
prodlení, který vyčíslil, a stanovený úrok z prodlení z částky 175.000,- Kč za
dobu od 23.10.2006 do 1.8.2008, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby
mu "žalovaná 1) nebo žalovaná 2)" zaplatily 886.877,- Kč s úrokem z prodlení,
zastavil (z důvodu dalšího zpětvzetí žaloby zčásti) řízení ohledně částky 525,-
Kč s úrokem z prodlení a částky 175.000,- Kč s úrokem z prodlení a rozhodl, že
státu se náhrada nákladů řízení nepřiznává a že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Z provedeného dokazování dovodil, že "u žalobce po
pracovním úrazu utrpěném u žalované 1) došlo ke změně poměrů, kdy následky
pracovního úrazu jej zcela vyřazují z práce v podzemí dolu", a že proto není ve
smyslu ustanovení § 202 odst.1 zákoníku práce "dána příčinná souvislost mezi
následky nemoci z povolání, jíž žalobce onemocněl u žalované 2), a škodou
žalobce, za níž by nesla odpovědnost žalovaná 2)". Povinnost platit náhradu za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nemá ani žalovaná 1), neboť
výdělky, které žalobce dosahoval před pracovním úrazem, byly nižší než
vyplácený "plný invalidní důchod", a škoda mu s ohledem na nízké výdělky u
žalované 1) nevzniká ani poté, co mu byl od 22.12.2006 odňat plný invalidní
důchod a přiznán částečný invalidní důchod. Soud prvního stupně přiznal žalobci
vůči žalované 1) náhradu věcné škody (nákladů na vypracování znaleckého
posudku), sníženou o 25% pro "spoluzavinění žalobce na pracovním úrazu" (spolu
s úroky z prodlení), a úroky z prodlení z náhrady za ztížení společenského
uplatnění, kterou žalovaná 1) žalobci zaplatila až v průběhu řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18.6.2009 č. j. 16
Co 85/2009-140 rozsudek soudu prvního stupně jednak potvrdil ve výroku, kterým
byla vůči žalované 2) zamítnuta žaloba o zaplacení 886.877,- Kč s úrokem z
prodlení, jednak zrušil ve výroku, kterým byla vůči žalované 1) zamítnuta
žaloba o zaplacení 886.877,- Kč s úrokem z prodlení, a ve výrocích o náhradě
nákladů řízení státu a mezi účastníky a věc v tomto rozsahu vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení; současně rozhodl, že žalobce a žalovaná 2)
nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že Česká
republika nemá vůči žalované 2) právo na náhradu nákladů řízení. Shodně se
soudem prvního stupně dovodil, že ohledně nároku žalobce na náhradu za ztrátu
na výdělku vůči žalované 2), vzniklého následkem nemoci z povolání, došlo ke
změně poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zákoníku práce, neboť zhoršení
zdravotního stavu pro následky pracovního úrazu není "v příčinné souvislosti s
nemocí z povolání" a "za stavu, kdy tyto změny zdravotního stavu samy o sobě
vylučují schopnost žalobce pracovat v podzemí, jde o podstatnou změnu poměrů
poškozeného, v důsledku níž již není dána odpovědnost žalované 2) platit
žalobci náhradu za ztrátu na výdělku". Ve vztahu k nároku žalobce na náhradu za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vůči žalované 1) odvolací
soud dovodil, že "příjem žalobce" před pracovním úrazem představoval "nejen
výdělek od žalované 1), ale i náhrada za ztrátu na výdělku, která byla žalobci
poskytována žalovanou 2)", a že žalobce "o tento příjem přišel" v příčinné
souvislosti s pracovním úrazem, za nějž odpovídá žalovaná 1). Vzhledem k tomu,
že škodou se rozumí "újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře
poškozeného a je objektivně vyjádřitelná v penězích", je třeba rozumět ztrátou
na výdělku nejen ztrátu na mzdě nebo platu, ale i ztrátu na odměně z dohod o
pracích konaných mimo pracovní poměr, ztrátu na příjmu z výdělečné činnosti
konané vlastním jménem a na vlastní odpovědnost a "ztrátu příjmu, který
spočíval ve vyplácení náhrady za ztrátu na výdělku". Odvolací soud uzavřel, že
v projednávané věci je škoda "majetkovou újmou, která se stanoví ve výši
rozdílu mezi výdělkem zaměstnance a pobíranou náhradou za ztrátu na výdělku od
žalované 2) a výdělkem nebo jiným příjmem, tedy plným invalidním důchodem, po
poškození - po pracovním úraze, který žalobce utrpěl u žalované 1)". Protože se
soud prvního stupně výší škody vůbec nezabýval, musel být jeho rozsudek v této
části (a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení) zrušen a věc v
tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně vůči žalované 2), podal žalobce dovolání. Podle názoru
žalobce je otázkou, zda pro následky pracovního úrazu ze dne 23.10.2003, za
nějž odpovídá (částečně) žalovaná 1), došlo "k zániku odpovědnosti" za nemoc z
povolání u žalované 2) a zda tím došlo ke změně poměrů ve smyslu ustanovení §
202 odst.1 zákoníku práce. Žalobce by totiž, "nebýt nemoci z povolání, za
kterou nese odpovědnost žalovaná 2), nikdy nepracoval u žalované 1) a neutrpěl
tak pracovní úraz". V "otázce, kdo ze žalovaných odpovídá za škodu při souběhu
nemoci z povolání a pracovního úrazu, když za nemoc z povolání odpovídá jiný
subjekt než za pracovní úraz v návaznosti na to, když plný invalidní důchod
převyšuje průměrný výdělek před vznikem škody v souvislosti s pracovním úrazem
ve spojení s otázkou, jak se projeví spoluodpovědnost poškozeného na pracovním
úraze, který utrpěl u žalované 1)", má rozsudek odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu v napadeném výroku zrušil a aby věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce vyhověl. Souhlasil s
žalobcem v tom, že je otázkou zásadního právního významu, jak "posuzovat
vzniklou škodu a zejména odpovědnost za vzniklou škodu v případě, kdy
poškozeným je osoba, která pobírala náhradu za ztrátu na výdělku z titulu
nemoci z povolání, avšak ke vzniku škody došlo v příčinné souvislosti s
pracovním úrazem u jiného zaměstnavatele, u kterého však poškozený pracoval
právě proto, že byl u předchozího zaměstnavatele postižen nemocí z povolání".
Domnívá se, že žalovaná 2) by měla být spoluodpovědná za majetkovou újmu, která
žalobci vznikla, neboť žalobce byl zaměstnán u žalované 1) v důsledku nemoci z
povolání mající základ v zaměstnání u žalované 2).
Vedlejší účastník navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Rozsudek
odvolacího soudu v napadeném výroku považuje za správný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1
písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního
stupně nebyl ohledně dovoláním napadeného rozhodnutí vydán rozsudek, který by
byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku
rozsudku odvolacího soudu ve věci samé tedy může být přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá -
srov. § 241a odst.2 a § 242 odst.3 o.s.ř.), že žalobce pracoval u žalované 2) v
podzemí dolu a že dne 6.3.2000 u něho byla zjištěna nemoc z povolání, pro
kterou se žalovanou 2) rozvázal dne 27.3.2000 pracovní poměr; dohodou ze dne
5.9.2000 se žalovaná 2) zavázala platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti (§ 195 zákoníku práce). Dne 2.4.2002 žalobce
nastoupil do pracovního poměru u žalované 1) a dne 23.10.2003 utrpěl pracovní
úraz, v důsledku kterého byl v pracovní neschopnosti do 22.10.2004, pro který
se žalovanou 1) ke dni 31.1.2005 rozvázal pracovní poměr a pro který mu byl
přiznán ode dne 23.10.2004 plný invalidní důchod a ode dne 22.12.2006 částečný
invalidní důchod. Žalovaná 2) vyplácela žalobci sjednanou náhradu za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti až do 22.10.2004 a nadále mu ji
odmítá poskytovat s odůvodněním, že "přiznáním plného invalidního důchodu pro
následky pracovního úrazu došlo u žalobce k podstatné změně poměrů, zejména
proto, že pro předmětný pracovní úraz by již nebyl schopen práce v podzemí".
Podle závěrů znaleckého posudku MUDr. Marty Kotasové žalobce není pro následky
pracovního úrazu ze dne 23.10.2003 schopen práce v podzemí hlubinného dolu,
jakož ani práce "trvale ve stoji a chůzi, se zvedáním a přenášením těžších
břemen, s nutností chůze po nerovném terénu, v chladu a vlhku", avšak je
schopen "práce fyzicky nenáročné, převážně v sedě, v tepelně stabilizovaném
interiéru". Za tohoto skutkového stavu věci bylo pro závěr, zda žalobce má vůči
žalované 2) nadále (v době od 23.10.2004) nárok na náhradu za ztrátu na výdělku
po skončení pracovní neschopnosti, mimo jiné významné vyřešení právních otázek,
zda následky žalobcova úrazu ze dne 23.10.2003 představují změnu poměrů
poškozeného ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zákoníku práce, popřípadě jaký má
vliv na povinnost žalované 2) hradit žalobci ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti. Protože uvedené otázky odvolací soud vyřešil zčásti v
rozporu s ustálenou judikaturou soudů a protože jejich posouzení bylo pro
rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený
potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že
dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, že
změně poměrů poškozeného mělo dojít dnem 23.10.2004 - podle zákona č. 65/1965
Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č.
100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb.,
č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991
Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č.
74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999
Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č.
238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb.,
č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb., č. 46/2004
Sb. a č. 436/2004 Sb.,, tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do
13.12.2004 (dále též jen "zák. práce").
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu způsobenou
nemocí z povolání jsou podle ustanovení § 190 odst. 3 zák. práce nemoc z
povolání (nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené v právních předpisech o
sociálním zabezpečení, jestliže vznikly za podmínek tam uvedených), vznik škody
a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. Odpovědnost za
škodu při nemoci z povolání je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy
odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho případné
zavinění.
Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo
částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost
zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a
účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění
zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z
povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající
ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi
výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je
třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný
z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta
pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky
nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením.
Jestliže všechny předpoklady odpovědnosti za škodu způsobenou nemocí z povolání
byly splněny, je zaměstnavatel povinen hradit zaměstnanci zjištěnou (vzniklou)
škodu, dokud nenastane skutečnost, která představuje změnu okolností, které
byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, tj. dokud nedojde ke změně
poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zák. práce.
Podle ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce změní-li se podstatně poměry
poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, může se
poškozený i zaměstnavatel domáhat změny v úpravě svých práv, popřípadě
povinností.
Změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody, má podle
ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce význam jen tehdy, týká-li se poměrů
poškozeného (právní úprava se změnou poměrů, která nastala u odpovědného
subjektu, žádné právní následky nespojuje), spočívá-li změna poměrů přímo v
osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou. Pro závěr, zda došlo k podstatné
změně poměrů ve smyslu tohoto ustanovení, je nezbytné porovnat poměry
poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné
invalidity), a nové poměry poškozeného.
V judikatuře soudů nejsou žádné pochybnosti o tom, že podstatnou změnou poměrů
ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zák. práce představují onemocnění nebo jiná
zhoršení zdravotního stavu, která nejsou v příčinné souvislosti s nemocí z
povolání zjištěnou u poškozeného. Utrpěl-li tedy žalobce dne 23.10.2003 úraz,
který představoval - oproti zdravotnímu stavu žalobce ovlivněného zjištěnou
nemocí z povolání - zhoršení jeho zdravotního stavu, dospěl odvolací soud ke
správnému závěru, že u žalobce došlo k podstatné změně poměrů, která odůvodňuje
také změnu v úpravě práv a povinností mezi žalobcem a žalovanou 2) z právního
vztahu odpovědnosti za škodu způsobenou nemocí z povolání. Okolnost, že
žalobcův úraz ze dne 23.10.2003 byl (v jiném pracovněprávním vztahu) úrazem
pracovním a že za škodu vzniklou následkem tohoto pracovního úrazu žalobci
odpovídá žalovaná 1), tu [pro právní vztahy mezi žalobcem a žalovanou 2)] nemá
žádný právní význam.
Podstatnou změnu v poměrech poškozeného nepředstavují jen taková onemocnění
nebo jiná zhoršení zdravotního stavu, jež samy o sobě vylučují u poškozeného
jakoukoliv další výdělečnou činnost (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR
ze dne 30.11.1978 sp. zn. 5 Cz 54/1978, který byl uveřejněn pod č. 29 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1980). Změny v úpravě svých povinností
ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zák. práce se může zaměstnavatel úspěšně
domáhat rovněž tehdy, jestliže takováto onemocnění nebo zhoršení zdravotního
stavu sice nemají za následek úplnou ztrátu pracovní způsobilosti poškozeného,
ale znemožňují mu výkon práce, kterou konal před vznikem škody a která byla
určující pro zjištění průměrného výdělku před vznikem škody (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12.3.2003 sp. zn. 21 Cdo 227/2002, který byl uveřejněn
pod č. 47 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003). Podstatná změna poměrů ve
smyslu ustanovení § 202 odst.1 zák. práce tedy nemusí vždy znamenat zánik
povinnosti zaměstnavatele hradit poškozenému ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Nemůže-
li poškozený pro onemocnění nebo jiné zhoršení zdravotního stavu, jež nejsou v
příčinné souvislosti se zjištěnou nemocí z povolání, konat stejnou práci jako
před vznikem škody, ale, byl-li by způsobilý - kdyby nedošlo k nemoci z
povolání - konat jinou práci (méně placenou), z níž ho onemocnění nebo jiné
zhoršení zdravotního stavu nevylučuje, je zaměstnavatel i nadále povinen platit
poškozenému zaměstnanci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Za těchto
změněných poměrů však poškozenému nenáleží náhrada za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity)
do výše průměrného výdělku před vznikem škody, ale jen do výše průměrného
výdělku (zjištěného zpravidla jako pravděpodobný výdělek), kterého by dosahoval
při výkonu výše zmíněné jiné práce.
Podle zjištění soudů, učiněného ze znaleckého posudku MUDr. Marty Kotasové,
žalobce sice pro následky úrazu ze dne 23.10.2003 by nemohl konat práci v
podzemí hlubinného dolu, avšak samy o sobě ho nevylučují z jakékoliv výdělečné
činnosti. Nemůže proto obstát závěr soudů obou stupňů, podle kterého "vyloučení
schopnosti žalobce pracovat v podzemí" má za následek, že zanikla povinnost
žalované 2) mu nadále platit náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti v celém rozsahu, a podle kterého je proto třeba při určení výše
škody, která žalobci vznikla z důvodu pracovního úrazu ze dne 23.10.2003,
vycházet z náhrady na ztrátu na výdělku pobírané od žalované 2) v plné výši.
Soudům je třeba rovněž vytknout, že náležitě nepřihlédly k tomu, že žalobce (v
petitu své žaloby) požadoval, aby mu zaplatily částku 886.877,- Kč s úrokem z
prodlení z částky 535.812,- Kč za dobu od 23.10.2006 do zaplacení a z částky
351.065,- Kč za dobu od 30.9.2008 do zaplacení "žalovaná 1) nebo žalovaná 2)".
Nejsou žádné pochybnosti o tom, že žalobní petit (údaj o tom, čeho se žalobce
domáhá) může obsahovat i několik požadavků, jak má soud rozhodnout, a že
žalobce může požadovat, aby bylo rozhodnuto o více právech (jde o tzv.
objektivní kumulaci), nebo že může některá svá práva uplatnit formou tzv.
eventuálního petitu nebo tzv. alternativního petitu. V případě, že žalobce podá
žalobu proti více osobám (žalovaným), musí být ze žaloby mimo jiné patrno, jaké
vůči každé z nich uplatňuje požadavky.
Nemá-li žalobce potřebnou jistotu o tom, která z více osob má ve věci tzv.
pasivní legitimaci, zákon mu umožňuje podat žalobu proti všem v úvahu
přicházejícím osobám; také v tomto případě ovšem platí, že musí být ze žaloby
patrno, jaká práva uplatňuje proti každému ze žalovaných, popřípadě že požaduje
po více (všech) žalovaných poskytnutí plnění solidárně (společně a nerozdílně)
nebo tak, že plněním některého ze žalovaných zaniká v rozsahu jeho plnění
povinnost ostatních.
V projednávané věci však žalobce neuplatnil ani proti jedinému žalovanému více
požadavků, ani práva (nároky) proti více žalovaným. Požadoval-li zaplacení
částky 886.877,- Kč s úrokem z prodlení po "žalované 1) nebo žalované 2)",
představuje jeho procesní úkon podle svého obsahu tzv. alternativní hromadění
žalob proti více osobám, které ve svých důsledcích neumožňuje spolehlivě
stanovit, kdo je účastníkem řízení na straně žalované. Vzhledem k tomu, že
občanský soudní řád takové "alternativní" označení žalovaných nepřipouští, měly
se soudy pokusit postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. o to, aby tato vada
žaloby byla odstraněna. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že je z
hlediska ustanovení § 43 odst.1 o.s.ř. neurčitá žaloba, kterou by se žalobce
domáhal, aby mu stejnou povinnost splnilo alternativně více žalovaných.
Protože soudy tímto způsobem nepostupovaly, zatížily řízení vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě řízení
ve smyslu ustanovení § 242 odst.3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla
uplatněna v dovolání.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba vůči
žalované 2) o zaplacení 886.877,- Kč s úrokem z prodlení, není správný;
Nejvyšší soud České republiky jej proto v tomto výroku, jakož i v akcesorických
výrocích o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen
potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního
stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky v dotčené části též toto
rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.