30 Cdo 2531/2016-229
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobkyně M. Z., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C
15/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.
11. 2015, č. j. 17 Co 216/2015-104, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2015, č. j. 17 Co 216/2015-104,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 10. 2014, č. j. 17 C
15/2014-62, se v plném rozsahu zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu
5 k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se po žalované domáhá konstatování, že bylo porušeno její
právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a na účinný právní prostředek
nápravy porušení práva před vnitrostátním orgánem a zaplacení částky 70 000 Kč
s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla
vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené
délce kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn.
24 C 77/2009, ve kterém žalobkyně podala společně s (tehdejším) žalobcem M. Š.
žalobu proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení částky
120 000 Kč s příslušenstvím za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 373/2003.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
20. 10. 2014, č. j. 17 C 15/2014-62, konstatoval, že nepřiměřenou délkou
kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C
77/2009 bylo porušeno základní právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené
lhůtě a na účinný právní prostředek nápravy porušení práva před vnitrostátním
orgánem zaručené čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (výrok I), zamítl žalobu co do částky 70 000 Kč s
příslušenstvím (výrok II), a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni
náklady řízení v částce 16 940 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do 3 dnů
od právní moci rozsudku (výrok III).
3. Soud prvního stupně dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.
Žalobkyně se žalobou podanou dne 30. 9. 2009 u Obvodního soudu pro Prahu 5,
jehož řízení bylo vedeno pod sp. zn. 24 C 77/2009, domáhala po České republice
– Ministerstvu spravedlnosti zadostiučinění ve výši 120 000 Kč s příslušenstvím
za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn.
7 C 373/2003, ve kterém žalobkyně uplatňovala finanční částku z pohledávky
postoupené Š. na její osobu ve výši 125 390 Kč. Soud prvního stupně podrobně
popsal jednotlivé úkony učiněné v průběhu posuzovaného řízení (sp. zn. 24 C
77/2009) a uzavřel, že účastníci řízení se na průtazích nijak nepodíleli. Došlo
však k tomu, že se ústní jednání (dne 5. 4. 2012) nekonalo z důvodu náhlého
onemocnění soudkyně. Žalobkyni byla přiznána částka 56 250 Kč s příslušenstvím
a co do částky 63 750 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta, a to rozsudkem
ze dne 4. 10. 2012, č. j. 24 C 77/2009-183, ve spojení s usnesením ze dne 30.
11. 2012, č. j. 24 C 77/2009-190, s usnesením ze dne 12. 4. 2013, č. j. 24 C
77/2009-197, a s usnesením ze dne 16. 4. 2014, č. j. 24 C 77/2009-202. Rozsudek
nabyl právní moci ohledně nároku žalobkyně dne 3. 1. 2013 (poslední opravné
usnesení bylo vydáno dne 16. 4. 2014 pod č. j. 24 C 77/2009-202). Dne 27. 6.
2013 vyzvala žalobkyně v rámci předběžného projednání nároku žalovanou k
zaplacení částky 70 000 Kč s příslušenstvím a ke konstatování, že nepřiměřenou
délkou kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn.
24 C 77/2009 bylo porušeno její základní právo na projednání věci v přiměřené
lhůtě. Stanoviskem ze dne 14. 11. 2013 žalovaná žádost žalobkyně odmítla jako
neodůvodněnou (dne 2. 1. 2014 se žalobkyně svého nároku domáhala u soudu). Soud
prvního stupně současně konstatoval, že je mu z jeho činnosti známo, že
žalobkyně vystupuje jako žalující strana u Obvodního soudu pro Prahu 5 ve 12
řízeních (včetně tohoto).
4. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen
„OdpŠk“, judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, též podle čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Soud
prvního stupně uvedl, že řízení vedené pod sp. zn. 24 C 77/2009 (představované
nárokem na zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím) trvalo v jednom stupni
celkem 3 roky, 3 měsíce a 3 dny do právní moci a do vydání posledního
procesního rozhodnutí 3 roky, 7 měsíců a 16 dnů (opravné usnesení). V daném
případě se jednalo o věc, která nebyla právně ani skutkově složitá a účastníci
se na průtazích nepodíleli. Nejednalo se o trestní ani rodinněprávní věc, která
by vedla ke zvýšenému významu předmětu řízení pro žalobkyni (v kompenzačním
řízení se rozhodovalo o zadostiučinění za předchozí řízení, jehož předmětem
bylo vymáhání postoupené pohledávky Š. ve výši 125 390 Kč, přičemž v řízení
vedeném pod sp. zn. 24 C 77/2009 bylo žalobkyni za předchozí řízení přiznáno
odškodnění ve výši 56 250 Kč s příslušenstvím). Žalobkyně není osobou, která se
soudním sporům vyhýbá a jen u soudu prvního stupně vyvolala několik sporů proti
žalované a je účastníkem i v řízeních před jinými soudy (viz skutečnosti známé
z činnosti soudu podle § 121 občanského soudního řádu). Soud prvního stupně tak
dospěl k závěru, že sice bylo porušeno právo žalobkyně na projednání věci v
přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“), avšak intenzita zásahu
do integrity žalobkyně je zcela mizivá. V nyní posuzovaném případě proto
postačuje konstatování porušení práva, když přiznání nemajetkové újmy by bylo v
rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník (viz § 3028 odst. 1 a 3 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník), i s účelem zákona č. 82/1998 Sb. Smyslem zákona není poskytování
finanční kompenzace jako zvláštní formy sociální dávky či pravidelného příjmu.
Zadostiučinění tak nemůže náležet i účastníkům, jejichž řízení sice trvalo déle
než je přiměřené, ale jednalo se o řízení zcela bezvýznamné pro samotného
účastníka, který jej vyvolal, a bylo jen jednou z řady řízení, které vede proti
státu (v takovém případě zcela postačuje konstatování porušení práva).
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku ze dne
19. 11. 2015, č. j. 17 Co 216/2015-104, výrokem I rozsudek soudu prvního stupně
v zamítavém výroku II ve věci samé potvrdil. Výrokem II rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že tyto činí 18 694 Kč a lhůta
k plnění je 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak jej v tomto výroku potvrdil.
Výrokem III rozhodl, že žádný z účastníků a vedlejší účastník nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení.
6. Odvolací soud v posuzovaném případě vycházel z délky řízení 3 roky, 3
měsíce a 3 dny (tedy ode dne 30. 9. 2009 do 3. 1. 2013, kdy nabyl právní moci
rozsudek ve věci vedené pod sp. zn. 24 C 77/2009), neboť k datu 3. 1. 2013
nemohla být žalobkyně v nejistotě o tom, jak bude ve věci rozhodnuto (po tomto
datu tak ke vzniku nemajetkové újmy nemohlo docházet). Délku řízení pak
odvolací soud zhodnotil jako lehce překračující přiměřenou dobu trvání řízení,
když nebylo zjištěno, že by se účastníci na délce řízení podíleli. K délce
řízení přispěla především skutečnost, že soudu nebyl k dispozici spis pro důkaz
posouzení přiměřenosti lhůty doby trvání a že se jednání nekonalo pro náhlé
onemocnění předsedkyně senátu. Je nutné zvážit i to, že žalobkyně neuvedla
žádná tvrzení, která by se měla týkat negativního dopadu nesprávného úředního
postupu do její osobnostní sféry. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně, že se nejednalo o řízení, které má zvýšený význam. Mezi
řízení zvyšující význam patří zejména řízení trestní, rodinněprávní, pracovní,
ve věcech osobního stavu a ve věcech poskytnutí dávek ze strany státu. Je tedy
zřejmé, že kompenzační řízení takovým řízením není. Pokud žalobkyně paralelně
vede několik kompenzačních řízení, je nepochybné, že možný vznik nemajetkové
újmy ve vztahu k ní i při dané délce řízení je tím významně snížen. Namítala-li
žalobkyně i vedlejší účastník, že soud neprovedl důkaz k tomu, že žalobkyně
vede další kompenzační řízení, je nutné vycházet z ustanovení § 121 občanského
soudního řádu, podle kterého není třeba dokazovat skutečnosti známé soudu z
jeho činnosti. Ke skutečnostem soudu známým z jeho úřední činnosti je naopak
soud povinen přihlížet bez ohledu na to, zda byly účastníkem tvrzeny. Pokud
žalobkyně dále namítala, že nebyla s touto argumentací soudu předem seznámena a
nemohla se k ní vyjádřit, tak ani odvolací soud to za potřebné nepovažuje,
neboť žalobkyni je známo, kolik řízení paralelně u soudu vede, i to, čeho se
jimi domáhá. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že konstatování porušení práva
je dostatečným zadostiučiněním, a to za situace, kdy délka řízení překročila
přiměřenou dobu trvání jen nepatrně, řízení nebylo složité, pro žalobkyni
nemělo zvýšený význam a účastníkům řízení a fakticky ani orgánům veřejné moci
během řízení nelze vytknout zásadní podíl na délce řízení. Význam řízení pro
žalobkyni je dále snižován tím, že vede řadu obdobných sporů a také tím, že v
předchozím řízení vystupovalo více účastníků žádajících náhradu nemajetkové
újmy za nepřiměřenou délku řízení, což rovněž snižuje vznik nemajetkové újmy.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku I ohledně
částky 70 000 Kč s příslušenstvím dovoláním, ve kterém uplatnila následující
dovolací důvody.
8. Žalobkyně uvádí, že kompenzační řízení trvalo více než 3 roky a 7
měsíců, přičemž za okamžik skončení řízení je nutné považovat až poslední
rozhodnutí, bylo v řízení vydáno, nezávisle na tom, zda jde o rozhodnutí věcné
či procesní povahy. Pokud tedy odvolací soud vycházel z délky řízení 3 roky a 3
měsíce, je jeho posouzení nesprávné a v rozporu se stanoviskem občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn
206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „Stanovisko“), rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 3.
2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1508/2011, a
ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014.
9. Odvolací soud pochybil, pokud uzavřel, že délka řízení překročila
přiměřenou dobu trvání jen nepatrně. Posuzované řízení bylo řízením
kompenzačním, jehož předmětem bylo zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou
žalobkyni nepřiměřenou délkou jiného řízení. Takové kompenzační řízení mělo
proběhnout v řádu měsíců nikoliv let, když šlo navíc o skutkově i právně
jednoduchou věc. Kompenzační řízení je tak podle názoru žalobkyně řízením se
zvýšeným významem předmětu řízení pro poškozeného, neboť jeho nepřiměřenou
délkou je zasaženo do práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), práva
na účinné opravné prostředky (čl. 13 Úmluvy) a práva na náhradu škody
způsobenou při výkonu veřejné moci (čl. 36 odst. 3 Listiny). Odvolací soud se
při řešení této otázky odchýlil od Stanoviska a rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011 (daná otázka podle žalobkyně nebyla
také dosud v rozhodování dovolacího soudu dostatečně vyřešena).
10. Odvolací soud se podle tvrzení žalobkyně odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu i při řešení námitky, že se v případě
porušení práva na přiměřenou délku řízení vychází z vyvratitelné domněnky
vzniku nemajetkové újmy, a to konkrétně od Stanoviska, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010, a nálezu Ústavního soudu ze
dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10.
11. Žalobkyně dále namítá, že ze strany soudu prvního stupně došlo k
procesnímu aktivismu a k použití notoriet, když soud aktivisticky zjišťoval
okolnosti (nižšího) významu předmětu řízení pro žalobkyni (že žalobkyně vede
více soudních řízení a na to navazující závěry, že peněžitá náhrada za
nemajetkovou újmu neslouží jako pravidelný příjem či druh sociální dávky a že
posuzované řízení bylo bezvýznamné), a to nad rámec tvrzení účastníků a bez
provedení dokazování, přičemž žalobkyně s těmito skutečnostmi nebyla seznámena
a nemohla se k nim ani vyjádřit. Odvolací soud tento postup následně
akceptoval. V takovém případě by se mohlo jednat o překvapivé rozhodnutí. Tento
postup je podle žalobkyně v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6.
2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, ze
dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo
4175/2011, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011, a nálezem Ústavního
soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 608/10.
12. Rovněž s právním posouzením odvolacího soudu, že význam předmětu
řízení je pro žalobkyni snižován tím, že žalobkyně vede řadu obdobných sporů,
což podle odvolacího soudu snižuje i vznik nemajetkové újmy, žalobkyně
nesouhlasí. Přípustnost dovolání pro danou otázku žalobkyně spatřuje v tom, že
se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne
21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo
178/2011. Žalobkyně v souvislosti s uvedeným závěrem odvolacího soudu pokládá
otázku, jejíž přípustnost spatřuje v tom, že dosud nebyla v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu vyřešena, a to, zda má poškozený, který vystupuje ve více
soudních řízeních o poskytnutí zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb. za
nepřiměřenou délku řízení, právo, aby byl zásah do jeho práva na spravedlivý
proces posuzován individuálně ve vztahu ke každému sporu zvlášť či podle
účastenství ve vícero řízeních, a jaká forma zadostiučinění mu v takovém
případě náleží (zda je na místě pouze kompenzace ve formě konstatování porušení
práva).
13. Podle žalobkyně je nesprávný i závěr odvolacího soudu o nižším
významu předmětu řízení pro žalobkyni a snížení vzniku nemajetkové újmy z
důvodu, že v předchozím řízení vystupovalo více účastníků žádajících náhradu
nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení. Odvolací soud se tak při
posouzení otázky sdílení újmy v případě většího počtu účastníků řízení a s tím
souvisejícím snížením výše zadostiučinění přiznaného jednotlivým účastníkům
odchýlil od Stanoviska a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn.
30 Cdo 3694/2011, když v posuzovaném řízení na žalující straně vystupovali
pouze 2 účastníci, z nichž každý jednal sám za sebe.
14. Odvolací soud při posouzení přiměřenosti celkové doby řízení
nehodnotil všechna kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, čímž
se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009.
15. Dále se odvolací soud při posouzení přiměřenosti celkové doby řízení
a formy (výše) zadostiučinění zaměřil převážně na kritérium významu předmětu
řízení pro žalobkyni, aniž by zohlednil kritéria ostatní, a to především
okolnosti týkající se postupu orgánů veřejné moci během řízení, když opakovaná
nemoc soudkyně a nemožnost soudu obstarat listinný důkaz, kdy spis je příčinou
délky řízení, která nebyla zapříčiněna žalobkyní, je přičitatelná státu v rámci
kritéria postupu orgánu veřejné moci během řízení [§ 31a odst. 3 písm. d)
OdpŠk]. Právní posouzení odvolacího soudu je tak v rozporu se Stanoviskem,
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, ze dne
4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
3026/2009, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo
3370/2011.
16. Žalobkyně s ohledem na výše uvedené namítá, že poskytnuté
zadostiučinění (pouze ve formě konstatování porušení práva) je zcela zjevně
nepřiměřené. V posuzovaném sporu se nejedná o takový výjimečný případ, ve
kterém by újma vzniklá žalobkyni byla nepatrná, a který by odůvodňoval
neposkytnutí peněžitého zadostiučinění. Odvolací soud se tak při řešení otázky
stanovení formy (případně výše) přiměřeného zadostiučinění odchýlil od
Stanoviska, rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo
763/2009, ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010, ze dne 15. 12. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, ze dne
28. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 689/2015, ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo
1747/2014, uveřejněným pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo
40/2009, ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, nálezů Ústavního soudu
ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS
1737/08, ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 2018/15, ze dne 2. 6. 2009, sp.
zn. II. ÚS 435/09, ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, a ze dne 19. 5.
2010, sp. zn. II. ÚS 862/10.
17. Žalobkyně s ohledem na předchozí odstavec namítá, že odvolací soud
rozhodl v rozporu s principem „preventivně-sankční funkce relutární náhrady“,
když nepřiznáním peněžitého zadostiučinění popřel funkci a účel základní částky
stanovené pro kompenzaci průtahů v řízení, jakož i kritérií zvyšujících či
snižujících základní částku zadostiučinění. Rozhodnutí soudu žalobkyni sděluje,
že pokud bylo jednou porušeno její právo na spravedlivý proces v podobě
nepřiměřené délky řízení, pak může být toto právo porušováno i nadále (jednou
kompenzací má být skryto i budoucí porušování jejích práv). Jinými slovy
řečeno, soud má za to, že pokud již někdy v minulosti byl účastník řízení
odškodněn za průtahy v řízení, pak další průtahy mu nezpůsobují žádnou (větší)
újmu. Odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od rozsudků Nejvyššího
soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4842/2010, ze dne 27. 10. 2010, sp.
zn. 30 Cdo 3322/2008, ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2535/2013, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3124/2013, a nálezu
Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09.
18. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
20. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením
§ 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
21. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
22. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
23. Námitka žalobkyně, že odvolací soud do celkové délky kompenzačního
řízení nezapočítal i poslední (opravná) rozhodnutí vydaná v řízení, když za
okamžik skočení řízení je nutné považovat až poslední věcné či procesní
rozhodnutí, které bylo v řízení vydáno (srov. odst. 8 tohoto rozsudku),
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní
nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v
judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10.
2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017,
sp. zn. 30 Cdo 587/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 4061/17, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1865/2017).
Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že k datu 3. 1. 2013, kdy nabyl právní
moci rozsudek ve věci vedené pod sp. zn. 24 C 77/2009 (poté byla ještě vydána
procesní rozhodnutí, respektive opravná usnesení), žalobkyně již nemohla být v
žádné nejistotě ohledně výsledku řízení, respektive v nejistotě o tom, jak bude
ve věci rozhodnuto (po tomto datu nemohlo docházet ke vzniku nemajetkové újmy).
24. Námitka žalobkyně týkající se zvýšeného významu (nepřiměřeně
dlouhého) kompenzačního řízení pro poškozeného (srov. odst. 9 tohoto rozsudku),
nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím
řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího
soudu, pokud uzavřel, že kompenzační řízení není řízením se zvýšeným významem
předmětu řízení pro poškozeného [srov. část IV písm. d) Stanoviska, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4320/2014].
25. Ani při řešení námitky žalobkyně, že ze strany soudu došlo při
zjišťování okolností nižšího významu předmětu řízení pro žalobkyni (především,
že žalobkyně vede více soudních řízení a na to navazující závěry) k procesnímu
aktivismu a použití notoriet, a to nad rámec tvrzení účastníků a bez provedení
dokazování, přičemž žalobkyně s těmito skutečnostmi nebyla seznámena a nemohla
se k nim ani vyjádřit (srov. odst. 11 tohoto rozsudku), se odvolací soud
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Odvolací soud totiž
uzavřel, že při posouzení skutečnosti, že žalobkyně vede řadu obdobných sporů,
vycházel z § 121 o. s. ř., podle kterého není třeba dokazovat skutečnosti známé
soudu z jeho činnosti. Přitom ke skutečnostem známým soudu z jeho úřední
činnosti je soud naopak povinen přihlížet bez ohledu na to, zda byly účastníkem
tvrzeny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo
418/2014). Nejvyšší soud k tomu dodává, že žalobkyně se k danému závěru mohla
vyjádřit a také vyjádřila v rámci jí podaného odvolání a odvolací soud její
námitku zohlednil a vypořádal se s ní.
26. Napadené rozhodnutí rovněž není ve smyslu § 237 o. s. ř. v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže nebyla zohledněna
„preventivně-sankční“ funkce peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu
(srov. odst. 17 tohoto rozsudku). K tomu Nejvyšší soud dodává, že smyslem
poskytnutí zadostiučinění podle § 31a odst. 2 OdpŠk je kompenzace nemajetkové
újmy, která poškozenému v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla. Účel
zadostiučinění dovozovaný z dané úpravy žalobkyní, který má mít ve vztahu ke
státu sankční charakter, jež by stát motivoval k prevenci vzniku nesprávného
úředního postupu, z daného ustanovení nevyplývá a s daným závěrem žalobkyně
proto nelze souhlasit. Ostatně institut tzv. punitive nebo exemplary damages,
nekompenzačního odškodnění exemplární nebo represivní povahy, kterého se
žalobkyně svým požadavkem dovolává, nemá v českém právním řádu oporu (k tomu
srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 942/2016, a
ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3936/2010, proti němuž podaná ústavní
stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn.
II. ÚS 911/12).
27. Námitka žalobkyně, že se v případě porušení práva na přiměřenou
délku řízení vychází z vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy (srov.
odst. 10 tohoto rozsudku), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá,
neboť odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni byla způsobena nemajetkové
újma, za kterou jí náleží zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva.
Uvedená námitka žalobkyně se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím
soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon
808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 135/2013).
28. Další z námitek žalobkyně, že odvolací soud při posouzení
přiměřenosti celkové doby řízení a formy (výše) zadostiučinění nezohlednil
především kritérium postupu orgánů veřejné moci během řízení, když opakovaná
nemoc soudkyně a nemožnost soudu obstarat listinný důkaz, kdy spis je příčinou
délky řízení, která nebyla zapříčiněna žalobkyní, je přičitatelná právě státu v
rámci daného kritéria (srov. odst. 15 tohoto rozsudku), přípustnost dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. taktéž nezakládá, neboť na ní své rozhodnutí odvolací
soud nezaložil (srov. výše uvedená usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon
808/97, a sp zn. 30 Cdo 135/2013, nebo ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo
3769/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 1060/16). Odvolací soud
totiž zohlednil, že k délce řízení přispěla především skutečnost, že soudu
nebyl k dispozici spis pro důkaz posouzení přiměřenosti lhůty doby trvání a že
se jednání nekonalo také pro náhlé onemocnění předsedkyně senátu.
29. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky (srov. odst. 12 tohoto
rozsudku), zda lze počínání žalobkyně s ohledem na množství jí zahájených sporů
považovat za obstrukční a litigiózní (sudičské) a jaké zadostiučinění jí v
takovém případě přísluší. Dovolání je dále přípustné pro posouzení otázky
(srov. odst. 13 tohoto rozsudku), zda je možné význam řízení pro žalobkyni
hodnotit jako snížený z důvodu, že v předchozím řízení vystupovalo více
účastníků žádajících náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení.
Dovolání zakládá přípustnost i pro posouzení otázky (srov. odst. 14 tohoto
rozsudku), zda se soudy dostatečně zabývaly odůvodněním závěru o nepřiměřené
délce posuzovaného kompenzačního řízení. Dovolání je rovněž přípustné pro
posouzení otázky (srov. odst. 16 tohoto rozsudku), zda žalobkyni poskytnuté
zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, je v daném případě
zadostiučiněním dostatečným. Výše uvedené otázky odvolací soud posoudil v
rozporu s judikaturou soudu dovolacího.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
30. Dovolání je důvodné.
31. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti
učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon
pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za
nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat
rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž
byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).
32. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se
podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích,
jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování
porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy
nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty
druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení
výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu,
zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání
poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil
dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů
veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
33. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným
postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených
případech u jiného orgánu.
34. Nejvyšší soud se nejdříve zabýval otázkou, zda lze počínání
žalobkyně s ohledem na množství jí zahájených sporů považovat za obstrukční a
litigiózní (sudičské). K problému litigiózního (sudičského) přístupu některých
žalobců se ve své judikatuře již několikrát vyjádřil Ústavní soud, a to
například v usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08, kde uvedl,
že pouze jako obiter dictum považuje Ústavní soud za případné vyjádřit v dané
věci politování nad skutečností, že právní zástupkyně stěžovatele, respektive
stěžovatel samotný považuje za profesionálně a odborně únosné, aby neustálým
vyvoláváním mnoha desítek soudních sporů z malicherných důvodů nad únosnou míru
zatěžovali kapacitu obecných soudů a Ústavního soudu. Ke dni 21. 10. 2011
stěžovatel podal k Ústavnímu soudu 60 návrhů ve věcech nejrůznějšího druhu, z
nichž rovných 52 bylo již odmítnuto pro nedostatek zákonných náležitostí, pro
neoprávněnost navrhovatele nebo pro zjevnou neopodstatněnost. Již v usnesení ze
dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, Ústavní soud konstatoval, že takové
počínání lze pokládat za obstrukční a litigiózní (sudičské). Takový výkon práva
lze hodnotit jako příčící se dobrým mravům. Uváží-li Ústavní soud i značné
soudní náklady a náklady spojené s podáváním ústavních stížností, nezbývá než
vyslovit podiv nad tím, že stěžovatel očekává, že podáváním žádostí o
osvobození soudních poplatků přenese veškeré náklady takto vznikající na stát
(tedy na daňové poplatníky) nebo na jiné účastníky jím vyvolaných sporů.
35. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny upravující právo na přístup k
soudu rovněž vymezuje základní funkci soudního řízení, jíž je ochrana práva,
zvláště práva subjektivního. To však nelze vykládat tak, že právo na přístup k
soudu má pouze ten, jemuž subjektivní právo svědčí, neboť právě to má být v
soudním řízení zjištěno. Právo na přístup k soudu má tudíž i takový subjekt
práva, jemuž subjektivní právo nesvědčí, ač se domnívá opak. Jiný výklad by
znamenal protiústavní odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Rovněž
práva na přístup k soudu však lze zneužít. Zneužít právo znamená vykonat je k
právem neodůvodněné újmě někoho jiného nebo k újmě společnosti. Specifickým
případem zneužití práva je chování šikanózní (říká se též šikanózní výkon
práva), které spočívá v tom, že někdo vykoná své právo se záměrem způsobit
jinému nepřiměřenou újmu. Ve vztahu k právu na přístup k soudu lze za zneužití
tohoto práva považovat situaci, kdy žalobce nezahajuje soudní řízení pro
ochranu svého, byť domnělého, subjektivního práva, ale zahajuje je pouze pro
soudní řízení samo. Neúměrným množstvím takto zahájených řízení účastník
přetěžuje již tak přetíženou justici, z čehož následně těží zahajováním dalších
řízení ohledně náhrady újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Úspěch v
těchto řízeních, byť přiznáním odškodnění ve formě konstatování porušení práva,
pak žalobce zcela proti smyslu zákona č. 82/1998 Sb. a existence soudního
řízení podněcuje k zahajování dalších soudních řízení. Justice tak trváním na
bezmezné ochraně práva na přístup k soudu bez dalšího dostává sama sebe do
bludného kruhu.
36. V demokratickém právním státě nelze ani takovýmto šikanózním žalobám
bránit, neboť existence subjektivního práva, tedy věcná legitimace žalobce má
být v řízení zkoumána, jak bylo řečeno výše. Soud je tak povinen se každou
žalobou důsledně zabývat, přičemž ani litigiózní přístup žalobce jej nezbavuje
povinnosti věc rozhodnout v přiměřeném čase. Pokud však soud poruší tuto svou
povinnost a žalobci vznikne nemajetková újma (byť nepatrná vzhledem k významu
takových řízení pro žalobce), nelze odhlédnout od toho, že žalobce opakovaně
zneužívá svého práva na přístup k soudu a že rovněž v daném případě lze podání
žaloby takto posoudit. I v tomto případě však došlo ze strany státu k porušení
práva, respektive k nesprávnému úřednímu postupu, v jehož důsledku žalobkyni
vznikla újma, přičemž vznik újmy nebyl vyvrácen. Podle ustanovení § 2 OdpŠk se
odpovědnosti za tuto újmu nelze zprostit. Spodní hranici možného odškodnění
představuje konstatování porušení práva podle § 31a odst. 2 OdpŠk (k tomu srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014).
37. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že závěry v citovaném rozsudku sp.
zn. 30 Cdo 2681/2014 byly vystavěny na zjištění, že žalobce od roku 2008 podal
více než 50 dovolání, z nichž 23 bylo odmítnuto, 3 zamítnuty, 7 řízení bylo
zastaveno a 14 dovolání je doposud nevyřízeno. S ohledem na tuto bilanci pak
dovolací soud dospěl k závěru, že dovolatel zcela zjevně opakovaně zneužívá
svého práva na přístup k soudu.
38. Z výše řečeného je možné dovodit, že aby šlo o litigiózní (sudičské)
jednání žalobce, musejí být splněny 2 podmínky. Zaprvé musí být počet žalob
podávaných jednou osobou mimořádně vysoký (v řádu desítek či stovek za
relevantní časové období). Zadruhé, většina těchto žalob musí být neúspěšná.
Splněním daných podmínek se však soudy ve vztahu k žalobám podávaným žalobkyní
nezabývaly, když pouze ze skutečnosti, že žalobkyně vystupuje jako žalující
strana u Obvodního soudu pro Prahu 5 současně ve 12 řízeních (včetně tohoto),
dospěly k závěru, že žalobkyně vede řadu obdobných sporů, čímž má být význam
předmětu řízení pro žalobkyni a vznik nemajetkové újmy snižován. Právní
posouzení je tak v tomto ohledu neúplné, a tudíž nesprávné.
39. Ve vztahu k otázce sdílení újmy poškozeného s dalšími účastníky
řízení vystupujícími na jedné straně sporu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29.
5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, formuloval a odůvodnil závěr, že přestože se
Nejvyšší soud k možnosti snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu většího
počtu účastníků ve Stanovisku přihlásil, je třeba při úvaze o snížení
přiměřeného zadostiučinění z důvodu tohoto doplňkového kritéria vždy
přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a k tomu, zda sdílení nepřiměřené
délky řízení odůvodňuje nižší výši zadostiučinění, nebo zda naopak význam
předmětu řízení pro jednotlivé účastníky má za následek individuální nejistotu
pociťovanou každým z nich. Ostatně Stanovisko v tomto směru neformuluje žádnou
výkladovou direktivu a spíše jen naznačuje, která hlediska mohou být významná.
Nejvyšší soud zde doplňuje, že vodítkem přitom může být to, zda se posuzované
řízení ze své podstaty může dotýkat většího počtu osob z důvodu objektivní
kumulace nároků relativně samostatných společníků procesně organizovaných v
samostatném společenství ve společném řízení (přičemž právě takto organizované
společenství jim nabízí jisté rozprostření sdílených subjektivních dopadů
vedení sporu), či zda se jedná o standardní kontradiktorní spor dvou stran s
četnějším účastenstvím v jedné či obou z nich (kde každý ze společníků může
pociťovat vedení sporu, jako by jej vedl sám). Platí přitom, že výše
zadostiučinění by měla odpovídat částkám, které jsou přiznávány v obdobných
případech, a zároveň by výše zadostiučinění přisouzená všem účastníkům
dohromady měla být přiměřená závažnosti porušení práva v dané věci. V
posuzované věci, jakož i ve věcech obdobných, ve kterých vystupuje na jedné
straně sporu několik účastníků řízení, kteří následek nepřiměřeně dlouze
vedeného řízení mohou pociťovat jako individuální nejistotu, jež nemusí být
dotčena sdílením společného zájmu v řízení, není pouze z důvodu jejich
společenství namístě úvaha o snížení výše zadostiučinění jako individuální
kompenzace (k tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp.
zn. 30 Cdo 4670/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30
Cdo 2922/2012, osmá právní věta a část V Stanoviska).
40. Vyšel-li v projednávané věci odvolací soud z toho, že v předchozím
řízení vystupovalo více účastníků žádajících náhradu nemajetkové újmy za
nepřiměřenou délku, a – bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění (specifikace) ve
smyslu shora citované judikatury – z toho usuzoval, že se význam předmětu
řízení pro žalobkyni (a vznik její nemajetkové újmy) v důsledku této okolnosti
snižuje, je jeho právní posouzení v tomto ohledu neúplné, a tudíž nesprávné.
41. Jak bylo uvedeno v části III a IV Stanoviska, je-li určena celková
délka řízení, je třeba přistoupit k posouzení, zda je toto řízení možno
považovat za přiměřeně dlouhé. K porušení práva na přiměřenou délku řízení může
dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v
řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku
řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je
možné uzavření řízení zpravidla očekávat. Při posuzování přiměřenosti délky
řízení je nutno vyjít z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena při
stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, tedy z kritérií demonstrativně
vyjmenovaných v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, a přitom přihlédnout ke
konkrétním okolnostem individuálního případu.
42. V této souvislosti Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2012, sp.
zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněném pod číslem 132/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že „závěr, že celková délka řízení není
přiměřená (ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), není možné učinit,
aniž by soud zformuloval úsudek, z nějž bude patrno, které z rozhodných
okolností se projevily v hodnocení délky řízení jako nepřiměřené (v porovnání s
těmi, jež by jinak odůvodňovaly závěr o přiměřenosti délky řízení).“ Jinými
slovy řečeno, právní posouzení znaku „přiměřenosti“ uvedeného v § 13 odst. 1
OdpŠk je výlučně věcí soudu, a proto musí být z jeho rozhodnutí patrno, jakými
úvahami dospěl k závěru, že se jedná o délku řízení vzhledem ke konkrétním
okolnostem případu nepřiměřenou (k uvedenému srov. i rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 264/2012).
43. V posuzované věci odvolací soud konstatoval, že „délku řízení pak
odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, hodnotí jako lehce překračující
přiměřenou délku řízení“ a že „délka řízení překročila přiměřenou dobu trvání
jen nepatrně“. Zároveň dodal, že „účastníkům řízení a fakticky ani orgánům
veřejné moci během řízení nelze vytknout zásadní podíl na délce řízení.“ Z
uvedeného je zřejmé, že odvolací soud nepostupoval v souladu s výše uvedeným R
132/2012, když si neujasnil, které z okolností se podílely na nepřiměřenosti
délky posuzované řízení a zda jde o okolnosti přičitatelné státu z hlediska
kritéria postupu orgánů veřejné moci, nebo o objektivní okolnosti (např.
složitost věci z důvodu nedostupnosti důkazních prostředků), které nejsou
přičitatelné nikomu a nemohou proto vést k závěru o vzniku odpovědnosti státu z
důvodu nesprávného úředního postupu.
44. Nejvyšší soud dále uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného
zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a
kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až
tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ
zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Tato podmínka přezkumu formy přiměřeného
zadostiučinění je v projednávané věci splněna, neboť odvolací soud považoval za
postačující konstatování porušení práva, aniž by k tomu byly dány výjimečné
okolnosti judikaturou dovozené.
45. Lze shrnout, že samotné konstatování porušení práva na vydání
rozhodnutí v přiměřené době bude ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk postačujícím
zadostiučiněním jen za zcela výjimečných okolností, a to zejména tehdy, pokud
byl význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, nebo pokud se poškozený
sám významně podílel svým jednáním na délce řízení (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 911/2017, a část V Stanoviska), a
celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout
psychickou sféru žalobce (a obdobně také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). K
uvedeným závěrům srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn.
30 Cdo 1209/2009.
46. V projednávané věci žádné takové judikaturou dovozené okolnosti, pro
něž by bylo možno uznat zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na
projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době za postačující, shledány doposud
nebyly, respektive jejich existence se z napadeného rozsudku nijak nepodává.
Podle odvolacího soudu nebylo zjištěno, že by se žalobkyně na délce
posuzovaného řízení podílela. Z napadeného rozsudku ani nikterak nevyplývá, že
by řízení mělo pro žalobkyni zanedbatelný význam (což lze dovodit již například
z výše požadované částky). Soudy tak s ohledem na výše uvedené nesprávně
žalobkyni přiznaly zadostiučinění ve formě konstatování práva, když některá
kritéria posoudily v rozporu s judikaturou a odůvodnily jimi právě přiznání
zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva.
VI. Závěr
47. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
napadený rozsudek odvolacího soudu včetně navazujících výroků o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů zrušil. Protože se důvody, pro které byl v daném
rozsahu zrušen rozsudek odvolacího soudu, vztahují i na rozsudek soudu prvního
stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. ve všech výrocích i
rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud
dodává, že ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně přistoupil i co do té části
výroku rozsudku, v níž soud prvního stupně konstatoval porušení práva a přiznal
tak žalobkyni dílčí (byť nikým nenapadené) zadostiučinění. Tato část výroku
rozsudku soudu prvního stupně totiž v procesní situaci nastolené kasačním
zásahem dovolacího soudu samostatně neobstojí, a to s ohledem na vzájemný vztah
jednotlivých (základních) forem přiměřeného zadostiučinění (k tomu srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014,
uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 373/15).
48. V dalším řízení si soudy vyjasní, které z rozhodných okolností se
projevily v hodnocení délky řízení jako nepřiměřené (v porovnání s těmi, jež by
jinak odůvodňovaly závěr o přiměřenosti délky řízení). Za tím účelem opětovně
posoudí význam předmětu řízení pro žalobkyni z hlediska toho, zda žalobkyně
opakovaným podáváním žalob zneužívá práva na přístup k soudu a zda byl význam
původního řízení pro ni snížen z důvodu sdílení újmy s dalším poškozeným. Zváží
rovněž podíl skutečnosti, že nebylo možno provést dokazování z důvodu
nedostupnosti důkazního prostředku (spisového materiálu původního řízení), a to
jak z hlediska kritéria složitosti věci (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk), tak z
hlediska kritéria postupu orgánů veřejné moci (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk).
Dospějí-li opětovně k závěru o porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku
řízení, rozhodnou nově o jejím právu na přiměřené zadostiučinění.
49. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozsudku vyslovenými.
50. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu