30 Cdo 1337/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona ve věci
žalobkyně T. B., zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v
Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 1,000.000,- Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 203/2007, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2009, č. j. 64 Co 204/2009
– 66, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl
žalobu, prostřednictvím níž se žalobkyně domáhala, aby byla žalované uložena
povinnost zaplatit jí 1,000.000,- Kč, a to jako přiměřené zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni nepřiměřeně dlouhým řízením o soudní
rehabilitaci manžela žalobkyně vedeným před Krajským soudem v Českých
Budějovicích – pobočkou v Táboře pod sp. zn. 9 Nt 4/2006 (Rtv 247/90). Odvolací
soud též rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Manžel žalobkyně, zemřelý plk. J. B., byl účasten soudní rehabilitace, a to na
návrh K. B. (synovce), podaného dne 17. 7. 1990. Usnesením Vyššího vojenského
soudu v Příbrami ze dne 3. 4. 1991 byl zrušen rozsudek Státního soudu v Praze
ze dne 9. 2. 1949 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 5.
1949, a to ve výroku, v němž byl mjr. J. B. shledán vinným ze spáchání
trestného činu přípravy úkladů a vojenské zrady podle § 2 a § 6 zákona č.
50/1923 Sb. na ochranu republiky. Výrok o vině pro spáchání zločinu zběhnutí
obsažený v témže trestním rozsudku však rehabilitačním rozhodnutím zůstal
nedotčen. Vyšší vojenský soud v Příbrami se tak nevypořádal s celým návrhem.
Podnět k přezkumnému řízení podal rovněž K. B., jehož návrh byl postoupen
ministerstvem spravedlnosti dne 21. 11. 2005 Krajskému soud v Ostravě.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2006 bylo rozhodnuto tak, že k
projednání tohoto návrhu byl jako příslušný určen Krajský soud v Českých
Budějovicích. Žalobkyně se k návrhu na soudní rehabilitaci připojila dne 9. 12.
2005. Plk. J. B. byl plně rehabilitován usnesením Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 27. 4. 2006.
Odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je správné
jak po stránce skutkové, tak po stránce právní, přičemž se ztotožnil s tím, že
v dané věci se jeví jako dostatečné konstatování porušení práva. I když řízení
směřující k úplné rehabilitaci zemřelého plukovníka ve výslužbě in memoriam J.
B. trvalo nepřiměřeně dlouho, nelze přehlédnout, že žalobkyně byla v jeho
průběhu nečinná. Jestliže měla za to, že její manžel nebyl řádně rehabilitován,
nepodala proti usnesení Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 3. 4. 1991
stížnost a proti tvrzeným průtahům v řízení žádným způsobem nebrojila. Jako
osoba oprávněná ve smyslu § 5 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. se k návrhu na
soudní rehabilitaci připojila až dopisem ze dne 9. 12. 2005. Řízení bylo
skončeno dne 27. 4. 2006. Poukaz žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne 13.
7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04 není případný, neboť v tomto řízení byla řešena
otázka odškodnění v souvislosti s nezákonným odsouzením a uvězněním. Toto
kritérium nelze zohlednit v řízení o odškodnění za nemateriální újmu v důsledku
nesprávného úředního postupu ve smyslu § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve
znění zákona č. 160/2006 Sb.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jež považuje za přípustné pro
řešení právní otázky, zda by důvodem pro nepřiznání náhrady nemateriální újmy
mělo být to, že žalobkyně byla v průběhu nepřiměřeně dlouhého řízení
směřujícího k rehabilitaci nečinná, nepodala proti usnesení Vyššího vojenského
soudu v Příbrami ze dne 3. 4. 1991 stížnost, proti tvrzeným průtahům v řízení
žádným způsobem nebrojila a k návrhu na soudní rehabilitaci se připojila až
dopisem ze dne 9. 12. 2005. Dovolatelka se domnívá, že jí k tíži nelze klást
tuto nečinnost, neboť se narodila v roce 1919 a nemluví česky, takže jakoukoliv
česky psanou písemnost právního charakteru není schopna dostatečně posoudit.
Dále dovolatelka považuje za významné řešení otázky, zda je možné odškodnění
nemateriální újmy za nesprávný úřední postup podle § 31a odst. 1 zákona č.
82/1998 Sb. jen za dlouhodobou nečinnost státu nebo i za nezákonné uvěznění a
jeho další negativní důsledky i pro život rodiny. Dovolatelka se také domnívá,
že na její případ jsou aplikovatelné závěry Ústavního soudu prezentované v
nálezu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností
dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen za předpokladu,
že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného
rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř. O takovou
situaci by se jednalo tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že v
rozhodnutí odvolacího soudu je řešena právní otázka, která v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak. Přitom se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží.
Dovolání je přípustné k řešení otázky, zda-li je možné klást k tíži účastníka
řízení, že nebrojil proti nepřiměřené délce řízení nebo že nepodal stížnost na
průtahy v řízení, která je dovolacím soudem řešena rozdílně, a dále pak v
otázce, zda-li je možné přímo aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále
jen „Úmluvy“) na případy, kdy k nezákonnému omezení svobody došlo před tím, než
tato Úmluva vstoupila v účinnost pro Českou republiku, neboť tato otázka nebyla
dovolacím soudem doposud judikatorně vyřešena. Možnost žádat odškodnění nehmotné (morální) újmy způsobené nesprávným úředním
postupem byla v českém právním řádu zakotvena zákonem č. 160/2006 Sb., který
novelizoval s účinností od 27. 4. 2006 zákon č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“. Danou novelou byl do § 1 vložen nový odst. 3 stanovící, že stát a územní celky
v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též
vzniklou nemajetkovou újmu. Do § 13 odst. 1 OdpŠk byla pak přidána věta
potvrzující dřívější judikaturou dovozovaný závěr ve vztahu k náhradě škody
způsobené nesprávným úředním postupem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 24.6.1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura pod č. 4/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000) Rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových
stránkách www.nsoud.cz. , že se za nesprávný úřední postup považuje rovněž
porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Nově vložená věta v § 13 odst. 1 OdpŠk rovněž obsahuje poznámkou 8a odkaz na
čl. 5 a 6 Úmluvy. Z důvodové zprávy k zákonu č. 160/2006 Sb. přitom vyplývá, že
účel tohoto odkazu je dvojí: jednak poukázat na to, že se hodnocení
přiměřenosti délky řízení či rozhodování řídí kritérii, která ve své judikatuře
dovodil mezinárodní soud Úmluvu aplikující, jednak upozornit na to, že v
souladu s touto judikaturou na poli článku 6 odst. 1 Úmluvy je rozhodující
především celková délka řízení. Návrh směřuje k poskytování náhrady za
nepřiměřené celkové délky řízení, nikoli primárně k odškodňování za jednotlivé
průtahy v řízení. Zákonem č. 160/2006 Sb. pak do zákona č. 82/1998 Sb. přibyl rovněž nový § 31a,
podle kterého bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným
úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též
přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst.
1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k
a) celkové délce řízení,
b) složitosti řízení,
c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda
využil
dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,
d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a
e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3). Z uvedeného je zřejmé, že § 31a OdpŠk v odst. 1 zakotvuje právo na přiměřené
zadostiučinění v případě nemateriální újmy vzniklé nezákonným rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a v odst. 2 stanoví způsob poskytování
zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, a to buď ve formě konstatování
porušení práva nebo ve formě finanční kompenzace, a uvádí obecná kritéria, od
kterých se stanovení výše přiměřeného zadostiučinění odvíjí (závažnost vzniklé
újmy a okolnosti jejího vzniku). V odstavci třetím pak dané ustanovení specifikuje demonstrativním způsobem
kritéria, k nimž je třeba v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným
úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty
druhé a třetí, přihlédnout při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Z
důvodové zprávy k zákonu č. 160/2006 Sb. přitom vyplývá, že jde o kritéria
používaná Evropským soudem pro lidská práva v jeho judikatuře k určování, zda
byla délka vnitrostátního soudního řízení přiměřená, a jeho judikatura proto
může být užitečným vodítkem. Úprava náhrady nemajetkové újmy je tedy zasazena do zákonné koncepce, jež stojí
na konstrukci základních předpokladů pro důvodné uplatňování její náhrady, tj. na tom, že poškozenému byla způsobena nemajetková újma, a to v příčinné
souvislosti s kvalifikovaným, v zákoně uvedeným škodním jednáním, v daném
případě tedy vydáním nezákonného rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem. Není však možné přehlédnout, že nárok podle § 31a odst. 1 OdpŠk má dvojí
povahu. Jednak jde (ve spojení s § 1 odst. 3 OdpŠk) v českém právu o právní
základ nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním
postupem, avšak zároveň je jím realizováno právo na účinný prostředek ochrany
ve smyslu čl. 13 Úmluvy, podle něhož každý, jehož práva a svobody přiznané
touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před
národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních
povinností. Z uvedeného je patrno, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za
nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §
13 odst. 1 věta třetí OdpŠk, jakož i při posouzení výše přiměřeného
zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk je nutno postupovat nejen dle
zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského
soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dospěje-li soud k závěru, že v konkrétním případě došlo k porušení práva na
přiměřenou délku řízení, a tedy k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 věty třetí (či § 22 odst. 1 věty třetí) zákona OdpŠk, je třeba, aby zvážil,
zda v daném případě je dostatečné konstatování porušení tohoto práva či zda je
třeba přiznat poškozenému přiměřené zadostiučinění v penězích.
Přitom je třeba
přihlížet k tomu, že přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a OdpŠk není
preventivním nástrojem proti nepřiměřené délce soudního řízení. Poskytuje
„pouze“ následnou kompenzaci za již vzniklou újmu, a je tedy žádoucí, aby bylo
poskytováno rychle, v zásadě v penězích a v dostatečné výši. Dopěje-li soud k
závěru, že konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení není v
konkrétním případě dostatečnou satisfakcí, musí při stanovení výše
zadostiučinění v penězích vycházet zejména z kritérií demonstrativně
vypočtených v § 31a odst. 3 OdpŠk, jakož i z judikatury ESLP. Sám Evropský soud vychází ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“ (strong but
rebuttable presumption), že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele
morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz rozsudek
velkého senátu ESLP ze dne 26. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii, stížnost
č. 64890/01, odstavec č. 93 Všechna rozhodnutí ESLP jsou dostupná na
internetových stránkách http://echr.coe.int/echr/en/hudoc v anglickém nebo
francouzském jazyce. Rozhodnutí ESLP ve věcech proti České republice jsou v
českém jazyce dostupná též na internetových stránkách Ministerstva
spravedlnosti http://portal.justice.cz/justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=390. , nebo Kmec, J., K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.),
neboť újma vzniká samotným porušením základního práva. Jen zcela výjimečně se
pak nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy nutné
přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen
za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení byl
pro poškozeného nepatrný); viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 958/2009. V daném případě je rozsudek odvolacího soudu založen na tom, že byť zkoumané
rehabilitační řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, a došlo tak k porušení práva
žalobkyně na přiměřenou délku soudního řízení, žalobkyně se k návrhu na
rehabilitaci formálně připojila až dopisem ze dne 9. 12. 2005 a po dobu řízení
svým jednáním nepůsobila k dřívějšímu vyřízení věci (zejména nepodávala
stížnosti na průtahy v řízení) či nepodala stížnost proti usnesení Vyššího
vojenského soudu v Příbrami ze dne 3. 4. 1991. Jako přiměřené zadostiučinění
proto podle odvolacího soudu postačí konstatování porušení práva. Ve vztahu k první otázce zásadního právního významu nutno uvést, že v době, kdy
probíhalo posuzované rehabilitační řízení, neměla žalobkyně – byť by se i byla
připojila k návrhu na rehabilitaci svého manžela dříve – k dispozici účinný
právní nástroj, jehož využitím by se mohla bránit nepřiměřené délce soudního
řízení. Tím rozhodně nebyla tzv. hierarchická stížnost orgánu státní správy
soudů podle § 164 zákona č. 6/2002 Sb., a do 31. 6. 2009 jím nebyl ani návrh na
určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a téhož zákona. Evropský
soud k tomu uvedl: „[…]možnost podat návrh na určení lhůty k provedení
procesního úkonu zavedená do českého právního řádu s účinností od 1.
července
2004 novým § 174a zákona č. 6/2002 Sb., který ve skutečnosti pouze navazuje na
hierarchickou stížnost, nelze považovat za právní prostředek nápravy, který by
musel být vyčerpán pro účely článku 35 odst. 1 Úmluvy.“ (viz konečné rozhodnutí
senátu páté sekce ESLP o přijatelnosti stížnosti č. 40552/02, ze dne 16. 10. 2007 ve věci Vokurka proti České republice, odstavec 57). Ostatně ani po novele § 174a zákona č. 6/2002 Sb. účinné od 1. 7. 2009 není
přiléhavé přičítat absenci postupu podle tohoto ustanovení k tíži poškozeného,
neboť není obecně povinností účastníků řízení vést orgány veřejné moci k
dřívějšímu rozhodnutí. Vydat rozhodnutí v přiměřené době je naopak obecnou
povinností těchto orgánů. K tomu se Nejvyšší soud vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, v němž uvedl, že „odpovědnost za dodržení práva účastníka
řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě leží především na státu a ten ji
nemůže přenášet na účastníky řízení tím, že po nich bude požadovat, aby se v
případě hrozící či nastalé nepřiměřené délky řízení domáhali nápravy a dojde-li
k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, sankcionovat
jej při stanovení výše odškodnění za to, že se nápravy nedomáhal. Při zkoumání
toho, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy
v řízení, je třeba z uvedeného vycházet a jejich využití přičíst poškozenému k
dobru, nikoliv mu přičítat k tíži, že je nevyužil.“
Ve vztahu k druhé otázce je nejprve třeba zdůraznit, že nárok na přiměřené
zadostiučinění podle § 31a OdpŠk lze jistě uplatnit i v případě nezákonných
rozhodnutí či v případě úředního postupu, jenž je nesprávný z jiného hlediska
než přiměřenosti doby řízení (viz znění § 31a odst. 1 citovaného zákona). Je
však nutno vzít v úvahu časovou působnost tohoto ustanovení. Jediné přechodné
ustanovení obsahující pravidla aplikace § 31a na právní vztahy vzniknuvší před
účinností zákona č. 160/2006 Sb., tedy jeho čl. II, se vztahuje toliko na
případy nesprávného úředního postupu spočívajícího v neučinění úkonu či
nevydání rozhodnutí v přiměřené době (§ 13 odst. 1 OdpŠk). Lze tedy dovodit, že
§ 31a odst. 1 OdpŠk se vztahuje jen na ty případy, kdy k nezákonnému rozhodnutí
či nesprávnému úřednímu postupu svou povahou odlišnému od neprojednání věci v
přiměřené době, došlo v období od 27. 4. 2006. Není případný ani argument žalobkyně že na daný případ se vztahují závěry
obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04
(publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení pod. č. 136, svazek. č. 42, str. 91)
Nálezy Ústavního soudu jsou též dostupné na internetových stránkách
http://nalus.usoud.cz. . Žalobkyně se domnívá, že stejně jako v případě tohoto
nálezu, jde i v její věci o žalobu na odškodnění za nezákonné rozhodnutí, na
základě něhož došlo k uvěznění, a je tedy přímo aplikovatelný čl. 5 odst. 5
Úmluvy. Se závěry Ústavního soudu se dovolací soud ztotožňuje, avšak nepovažuje je za
aplikovatelné na souzený případ, neboť Úmluva o ochraně lidských práv a
základních svobod se pro Českou republiku stala závaznou až dnem 18. 3. 1992.
Z
toho důvodu se tato Úmluva (a tedy ani její čl. 5 odst. 5) nemůže vztahovat na
okolnosti nastalé před tímto datem, tedy ani na rozhodnutí z roku 1949, jímž
byl manžel žalobkyně protiprávně odsouzen k trestu odnětí svobody (pzn. sama
Úmluva vstoupila v účinnost až dne 3. 9. 1953). Napadený rozsudek odvolacího soudu je proto nesprávný, pokud se týče jeho úvah
o preventivních právních prostředcích k zamezení či nápravě nepřiměřené délky
řízení a důsledků nevyužití těchto prostředků pro poškozeného v řízení o
poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle § 31a OdpŠk. Dovolatelka však také pokládá otázku, zda by důvodem pro nepřiznání náhrady
nemateriální újmy mělo být to, že žalobkyně byla v průběhu nepřiměřeně dlouhého
řízení směřujícího k rehabilitaci nečinná, nepodala proti usnesení Vyššího
vojenského soudu v Příbrami ze dne 3. 4. 1991 stížnost a k návrhu na soudní
rehabilitaci se připojila až dopisem ze dne 9. 12. 2005. K tomu je nutné uvést, že závěr o nepřiměřenosti délky konkrétního řízení musí
vycházet z celkové doby řízení ve vztahu ke konkrétnímu účastníkovi. Musí být
tedy nejprve postaveno na jisto, jak dlouho dané řízení trvalo. Platí přitom,
že v případě osob, které přistoupily do řízení vlastním jménem, se celková doba
řízení odvíjí až od toho okamžiku, kdy se taková osoba stala účastníkem řízení,
nikoliv od okamžiku, kdy řízení bylo zahájeno. Tentýž závěr vyplývá i z
rozsudku senátu druhé sekce ESLP ze dne 21. 2. 2006, ve věci Klepetář proti
České republice, stížnost č. 19621/02, odst. 35 a 36, v němž ve vztahu ke
stěžovateli vzal ESLP v potaz jen tu dobu řízení, která počala okamžikem, kdy
stěžovatel přistoupil svým vlastním jménem do již probíhajícího řízení, nikoliv
tedy od chvíle, kdy řízení jako takové bylo zahájeno podáním žaloby. Jen po
takovou dobu lze totiž pojmově spojovat úvahy o morální újmě, kterou účastník
nepřiměřeně dlouze vedeného řízení – jako osoba poškozená - osobně utrpěl. Nelze pak přehlédnout, že žalobkyně se jako spolunavrhovatelka zapojila do
posuzovaného soudního řízení až dne 9. 12. 2005, přičemž řízení bylo skončeno
rozhodnutím ze dne 27. 4. 2006. Procesně právně relevantním způsobem tak byla
žalobkyně na řízení účastná „pouze“ 4 měsíce a 18 dní. Z hlediska právního
posouzení by se pak měla tato skutečnost promítnout do závěru o tom, zda došlo
ve vztahu k žalobkyni k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 vět
druhé a třetí OdpŠk. Odvolací soud nicméně k této skutečnosti přihlédl až v
rámci úvahy o formě přiměřeného zadostiučinění, což lze též považovat za
nedostatek právního posouzení věci. Dovolací soud ale vychází z toho, že řízení o dovolání, jakožto řízení o
mimořádném opravném prostředku, má směřovat k nápravě pochybení spočívajících v
právním posouzení věci, případně vad procesního charakteru či nedostatků
skutkových zjištění. Taková náprava by pak z povahy věci měla působit ve
prospěch toho z účastníků, jenž tohoto opravného prostředku využil
(dovolatele). Potom ale i výsledek řízení, jehož se dovolatelé zpravidla
domáhají, tedy zrušení napadeného rozhodnutí, musí tomuto účelu odpovídat.
Ke
zrušení napadeného rozhodnutí by z tohoto důvodu nemělo dojít tehdy, jestliže
by ani další řízení nemohlo pro dovolatele přivodit příznivější následek. Dovolací soud pak z právě vyložených důvodů nepovažoval za případné, aby
přistoupil ke zrušení napadeného rozsudku, neboť v dalším řízení by soudy
musely přihlédnout k závěru výše učiněnému (k argumentu dovolatelky) ohledně
délky řízení ve vztahu k žalobkyni, a musely by uzavřít, že k nesprávnému
úřednímu postupu ve vztahu k ní nedošlo. V tomto ohledu by tedy případné
zrušení rozsudku soudu odvolacího (a potažmo též rozsudku soudu prvního stupně)
nemuselo nezbytně vést k příznivějšímu výsledku pro žalobkyni, ba naopak by to
mohlo mít za následek vydání rozhodnutí pro žalobkyni ještě méně
uspokojivějšího. Proto dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142
odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto, nemá
na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné
účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně 20. října 2010