30 Cdo 1508/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci
žalobců: a) Ing. S. B., a b) M. P., obou zastoupených JUDr. Jaroslavou
Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, proti žalované
České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v
Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 11.949.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 144/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2010, č. j. 51 Co 84/2010- 58, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2010, č. j. 51 Co 84/2010-58, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 7. 2009, č. j. 14 C
144/2008-40, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
povinnost zaplatit jim částku 12,000.000,- Kč. Odvolací soud též rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
Uvedeného se žalobci domáhali s tvrzením, že v řízení vedeném u Obvodního soudu
pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 117/95 jím byla způsobena nemajetková újma tím, že
řízení trvalo nepřiměřeně dlouho.
Toto řízení bylo zahájeno dne 28. 4. 1995. Postupně ve věci rozhodoval soud
prvního stupně, dále soud odvolací, znovu soud prvního stupně, podruhé soud
odvolací, potřetí soud prvního stupně, potřetí soud odvolací. Nato ve věci samé
rozhodl Nejvyšší soud tak, že zrušil jak rozsudek soudu odvolacího, tak i
rozsudek soudu prvního stupně. Následně pak ve věci rozhodoval znovu (počtvrté)
soud prvního stupně a posléze též soud odvolací. Proti jeho rozhodnutí bylo
podáno znovu dovolání, jež Nejvyšší soud zamítl rozsudkem ze dne 26. 7. 2006.
Poté žalobci podali ústavní stížnost, jež byla odmítnuta dne 12. 9. 2007.
Žalobci podali dne 18. 12. 2007 u žalované žádost o poskytnutí přiměřeného
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jim v uvedeném řízení, a to ve
výši 12.000.000,- Kč. Žalovaná této žádosti vyhověla jen částečně a každému ze
žalobců přiznala zadostiučinění ve výši 25.500,- Kč, celkem tedy 51.000,- Kč.
Stalo se tak až po té, co žalobci podali předmětnou žalobu u soudu dne 28. 7.
2008. Žalobci proto reagovali tak, že žalobu co do částky 51.000,- Kč vzali
zpět.
Žalovaná se žalobě bránila s tím, že žalobcům poskytla zadostiučinění v
přiměřené výši a nadto vznesla námitku promlčení žalovaného nároku.
Tuto námitku shledal soud prvního stupně důvodnou a žalobu na tomto základě
zamítl.
K odvolání žalobců odvolací soud potvrdil správnost úvah soudu prvního stupně o
promlčení jimi vzneseného nároku. Vycházel z toho, že ve zkoumaném řízení druhý
rozsudek Nejvyššího soudu jakožto poslední rozhodnutí ve věci nabyl právní moci
dne 23. 8. 2006. Poté žalobcům počala běžet šestiměsíční promlčecí subjektivní
lhůta, když nejpozději k datu právní moci rozhodnutí dovolacího soudu se mohli
poškození dozvědět o vzniklé nemajetkové újmě. Tato promlčecí lhůta uplynula
dne 23. 2. 2007. V této lhůtě bylo třeba uplatnit nárok u soudu. Vliv na běh
promlčecí lhůty by mohla mít jen okolnost, že by žalobci v jejím průběhu podali
žádost o předběžné projednání nároku u Ministerstva spravedlnosti. Po dobu
předběžného projednání nároku u tohoto orgánu se promlčecí doba staví, nejdéle
však na dobu šesti měsíců. Žalobci uplatnili nárok u Ministerstva spravedlnosti
až dne 18. 12. 2007, tedy po uplynutí promlčecí doby. Žalobu pak podali až dne
28. 7. 2008, tedy zjevně opožděně. Posuzované řízení skončilo právě nabytím
právní moci rozsudku Nejvyššího soudu dne 23. 8. 2006, neboť Ústavní soud není
součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu
rozhodnutí těchto soudů. Žalobci navíc ve zmíněné ústavní stížnosti nedodržení
ústavního pořádku nenamítali, proto také byla jejich stížnost bez dalšího
odmítnuta.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují ze
zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí. Zásadní právní význam pak
spatřují v řešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby za situace,
kdy ve věci samé jednal a rozhodoval Ústavní soud. Důvodem dovolání je
nesouhlas žalobců s právním posouzením věci samé ze strany odvolacího soudu, a
to především při výkladu § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“. Z jazykového výkladu
uvedeného ustanovení je patrno, že subjektivní promlčecí doba počíná běžet od
okamžiku, kdy se poškozený dozví o tom, že mu vznikla nemajetková újma. Žalobci
se o vzniku nemajetkové újmy dozvěděli „s konečnou platností“ teprve v
okamžiku, kdy jim bylo doručeno rozhodnutí Ústavního soudu. Poslední věta § 32
odst. 3 OdpŠk nestanoví podle názoru žalobců počátek běhu šestiměsíční
promlčecí doby, ale naopak prodlužuje běh desetileté objektivní promlčecí doby
o dalších šest měsíců. Žalobci se dále domnívají, že vznesení námitky promlčení
ze strany žalované bylo a je v rozporu s dobrými mravy. Žalobci proto navrhli,
aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil zpět k
dalšímu řízení. Žalovaná má za to, že dovolání žalobců není přípustné, neboť „soudy obou stupňů
rozhodovaly stejně a nejedná se o takové rozhodnutí, které má po právní stránce
zásadní význam.“ Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými
podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností
dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže
by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po
právní stránce ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud shledal dovolání žalobců přípustným, neboť napadené rozhodnutí
odvolacího soudu se s otázkou důvodnosti žalovanou vznesené námitky promlčení
vypořádalo v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání je proto i důvodné. Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo
vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst.
2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.,
jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelé v tomto ohledu ničeho
nenamítali a dovolací soud žádné vady řízení nezjistil. Proto se zabýval
posouzením právních závěrů odvolacího soudu. Pro posouzení výše nastíněné otázky je rozhodující znění § 32 odst. 3 Odpšk,
jež stanoví, že: „Nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se
promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové
újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se
kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným
úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty
druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení
řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.“
Dále je důležité znění § 35 OdpŠk, jež stanoví: „Promlčecí doba neběží ode dne
uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle
však po dobu 6 měsíců.“
Odvolací soud v daném případě odvozoval počátek běhu promlčecí doby ode dne,
kdy nabyl právní moci rozsudek Nejvyššího soudu, jímž bylo zamítnuto dovolání
žalobců v posuzovaném řízení; tedy ode dne 23. 8. 2006. Dospěl k závěru, že za
poslední rozhodnutí nelze považovat usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2007, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost žalobců. Tento právní názor je ale nesprávný. Ve smyslu citovaného ustanovení je nutno
odvíjet počátek běhu promlčecí doby od skončení řízení, v němž došlo k
nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §
22 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk. Nejvyšší soud k tomu ve stanovisku
občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn
206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(veřejnosti dostupném též na internetových stránkách Nejvyššího soudu,
www.nsoud.cz) uvedl, že „co se týče skončení řízení ve smyslu § 32 odst. 3 věty
druhé zákona, je třeba vycházet z toho, že konečným okamžikem řízení je okamžik
nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. V
podmínkách České republiky je tedy nutno do doby řízení započítat i případné
řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a
to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné (tedy např. i v
případě, že ústavní stížnost byla odmítnuta)“ – viz bod III, 2 citovaného
stanoviska. K tomu Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo
2742/2009 (též dostupném na internetových stránkách www.nsoud.cz), uvedl, že
„jestliže právní řád poskytuje účastníkům řízení určité procesní prostředky,
prostřednictvím nichž se mohou domáhat nápravy pro ně dosud nepříznivého vývoje
soudního (či jiného) řízení, je třeba řízení o těchto prostředcích zahrnovat do
celkové doby řízení pro účely aplikace § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk.
Není přitom
rozumného důvodu, proč by mělo být pro určení celkové doby řízení rozlišováno
mezi neúspěšně podanými řádnými opravnými prostředky a neúspěšně podanými
mimořádnými opravnými prostředky.“ K problematice řízení o mimořádných
opravných prostředcích a zejména k řízením o ústavní stížnosti srov. též např. rozsudek senátu druhé sekce Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 9. 2005
ve věci Volf proti České republice, stížnost č. 70847/01, odst. 31, nebo
rozsudek senátu téže sekce ze dne 15. 6. 2004 ve věci Houfová proti České
republice, stížnost č. 58178/00, odst. 25. K tomu je možné na tomto místě dodat, že řízení o ústavní stížnosti je třeba
pro účely aplikace zákona č. 82/1998 Sb. považovat za integrální součást řízení
před soudy, neboť při úvaze o přiměřenosti doby řízení, jakož i při stanovení
celkové výše přiměřeného zadostiučinění, je třeba vycházet z celkové doby
řízení (viz výše citované stanovisko Nejvyššího soudu, 4. právní věta a § 31a
odst. 3 písm. a/ OdpŠk). Není přitom důvodu, proč by řízení o ústavní stížnosti
ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nemělo být zahrnováno do celkové
doby řízení, když i jeho výsledkem může být zrušení dříve vydaných rozhodnutí,
a tedy i další „prodloužení“ řízení. Nedá se přitom předem odhadnout, zda
Ústavní soud stížnosti vyhoví, či nikoliv. Ve vztahu k charakteru promlčecí doby v § 32 odst. 3 větě druhé OdpŠk je pak
možno uvést, že uvedené ustanovení má za následek, že promlčecí doba, a to ani
subjektivní ani objektivní, neskončí dříve než za šest měsíců od skončení
řízení, v němž k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé
a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk došlo (k tomu srovnej
důvodovou zprávu k zákonu č. 160/2006 Sb. či Vojtek, P., Odpovědnost za škodu
při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 185). V daném případě tedy posuzované řízení skončilo dne 12. 9. 2007 odmítnutím
ústavní stížnosti Ústavním soudem. Žalobci podali žádost o poskytnutí
zadostiučinění za nemajetkovou újmu u Ministerstva spravedlnosti dne 18. 12. 2007. Ministerstvo o této žádosti rozhodlo až na základě dopisu ze dne 24. 10. 2008, tedy více jak čtyři měsíce po uplynutí lhůty uvedené v § 15 odst. 1
OdpŠk. Žalobcům se proto promlčecí doba stavěla na dobu šesti měsíců ve smyslu
§ 35 OdpŠk, tedy do 18. 6. 2008. Poté běh promlčecí doby pokračoval a promlčecí
doba by uplynula dne 12. 9. 2008. Jestliže žalobci podali u soudu žalobu dne
28. 7. 2008, podali ji včas, a námitka promlčení vznesená žalovanou byla proto
nedůvodná. Z tohoto důvodu je dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nesprávný, a
dovolací soud proto za postupu podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem,
o. s. ř. tento rozsudek zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek
odvolacího soudu zrušen, se vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Soudy jsou ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.
vázány právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.