30 Cdo 2922/2012

30 Cdo 2922/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci

žalobců a) Ing. M. N., b) V. Š., obou zastoupených Mgr. Zdeňkem Pokorným,

advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované České republice –

Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu

škody a přiměřené zadostiučinění, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn.

50 C 243/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne

30. 5. 2012, č. j. 44 Co 116/2009 - 114, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 6. 2010, č. j. 44 Co 116/2009 – 78,

potvrdil v odvoláním napadeném rozsahu (ve výrocích III. až V.) rozsudek

Městského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2009, č. j. 50 C 243/2007 – 41, kterým soud

prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 15.000,- Kč

(výrok I.), žalobkyni b) částku 15.000,- Kč (výrok II.), zamítl žalobu, jíž se

žalobce a) domáhal po žalované zaplacení částky 207.000,- Kč a částky

odpovídající zákonnému úroku z prodlení z částky 222.000,- Kč od 22. 3. 2007 do

zaplacení (výrok III.), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně b) domáhala po žalované

zaplacení částky 207.000,- Kč a částky odpovídající zákonnému úroku z prodlení

z částky 222.000,- Kč od 22. 3. 2007 do zaplacení (výrok IV.) a rozhodl o

náhradě nákladů řízení (výrok V.). Rozhodl tak o celkem čtyřech nárocích, třech

na náhradu škody a jednom na náhradu nemajetkové újmy. Škoda i nemajetková újma

měla být žalobcům způsobena nesprávným úředním postupem daným nepřiměřenou

délkou řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 140/97 (dále

také „posuzované řízení“). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010, odmítl

dovolání žalobců proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně v rozsahu

nároku na náhradu škody a v rozsahu nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši

197.651,- Kč pro každého z žalobců jej zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k

dalšímu řízení z důvodu, že odvolací soud při posouzení kritéria jednání

poškozených a možnosti přiznat nižší odškodnění, než jaké by přiznal Evropský

soud pro lidská práva, postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Odvolací soud též pochybil, pokud hodnotil negativně, že žalobci nevyužili

dostupných prostředků k odstranění průtahů v posuzovaném řízení, neboť účinný

prostředek nápravy nepřiměřené délky řízení jim v rozhodné době nebyl k

dispozici a obecně není povinností účastníků řízení vést orgány veřejné moci k

dřívějšímu rozhodnutí. Odvolací soud dostatečně neodůvodnil výši přiznaného

zadostiučinění, když z jeho rozhodnutí nebylo zřejmé, jak dospěl k výsledné

částce. V novém rozsudku odvolacího soudu ze dne 30. 5. 2012, č. j. 44 Co 116/2009 –

114 (dále též „napadený rozsudek“), změnil odvolací soud rozhodnutí soudu

prvního stupně v napadených výrocích (ve výrocích III. až V.) tak, že uložil

žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 50.000,- Kč a žalobkyni b) částku

50.000,- Kč, co do částky 147.641,- Kč pro každého z žalobců rozsudek soudu

prvního stupně potvrdil a přiznal žalobcům právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze skutkového stavu zjištěného

soudem prvního stupně, že žalobci podali dne 4. 6. 1997 k Městskému soudu v

Brně žalobu, která byla vedena pod sp. zn. 17 C 140/97 a jejímž předmětem byl

nárok na zaplacení částky 11.000,- Kč pro každého z nich. Žaloba byla

žalovanému doručena dne 5. 8. 1997. První jednání ve věci bylo nařízeno na 28. 9. 1998, k žádosti žalobců bylo odročeno na 12. 12. 1998. Před soudem prvního

stupně proběhla ve věci čtyři jednání a dne 22. 4. 1999 byl vyhlášen rozsudek. Dne 15. 9. 1999 bylo podáno odvolání, spis byl odvolacímu soudu předložen dne

3. 4. 2000. Dne 15. 5. 2002 byl na majetek žalovaného prohlášen konkurs,

posuzované řízení bylo ze zákona přerušeno (§ 14 odst. 1 písm. c/ zák. č. 328/1991, o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů). Konkurs byl

zrušen dne 11. 7. 2005. Odvolací soud dne 18. 10. 2005 zrušil rozsudek soudu

prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vyhlásil

další rozsudek dne 24. 4. 2006. Žalobci se odvolali pouze do výroku o náhradě

nákladů řízení. Konečné rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 13. 10. 2006.

Žalovaná na žádost žalobců reagovala tak, že shledala posuzované

řízení za nepřiměřeně dlouhé, za přiměřené zadostiučinění považovala

konstatování porušení práva. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v posouzení kritérií

uvedených v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu

způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem

a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich

činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“). Posuzované řízení trvalo cca 9 let a čtyři měsíce. Bylo tak nepřiměřeně dlouhé

vzhledem k povaze a charakteru věci a bylo na místě přiznat přiměřené

zadostiučinění v penězích. Řízení proběhlo na dvou stupních, nebylo skutkově

ani právně složité. Žalobci se svým jednáním na celkové délce posuzovaného

řízení nepodíleli. V postupu a úkonech soudu byly spatřeny průtahy v období od

5. 8. 1997 do 21. 8. 1998 (doručení žaloby žalovanému a nařízení prvního

jednání ve věci), 22. 4. 1999 až 31. 8. 1999 (doba pro vypracování písemného

odůvodnění vyhlášeného rozhodnutí) a 3. 4. 2000 až 18. 10. 2005 (délka prvního

odvolacího řízení, kdy do tohoto období zasáhlo prohlášení konkurzu na majetek

žalovaného /15. 5. 2002 – 11. 7. 2005/). Soud prvního stupně v posuzovaném

řízení mohl podle odvolacího soudu rozhodnout ještě před prohlášením konkursu

na majetek žalovaného, když důvodem zrušení jeho rozhodnutí odvolacím soudem v

původním řízení byla jeho naprostá nepřezkoumatelnost. Význam předmětného

řízení byl zcela standardní, nejednalo se o takové řízení, které by vyžadovalo

citlivější přístup a rychlejší rozhodnutí. Z obecného hlediska se nejednalo o

věc, která by zasluhovala výraznější pozornost, když šlo o pohledávku ve výši

obecně malé (11.000,- Kč pro každého z žalobců) a nebyl ani prokázán zásadní

subjektivní význam pro žalobce. Odvolací soud kromě zákonného výčtu kritérií bral při rozhodování o přiměřeném

zadostiučinění v úvahu i další okolnosti, které v průběhu řízení vyšly najevo,

a to zejména:

1) V posuzovaném řízení vystupovalo na straně žalobců více účastníků v

postavení samostatných společníků, avšak vystupujících ve shodě, žádajících

společnou pohledávku a dle tvrzení v žalobě uplatněných mělo řízení negativní

vliv na jejich společné soužití – šlo tedy o újmu tzv. „sdílenou“ (k tomu

odkázal na bod. 8 Stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn

206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

/dále jen „Stanovisko“/). 2) Žalobci nedali žádným způsobem najevo, že délku řízení pociťují ve vztahu k

sobě jako újmu a pokud jde o jejich stížnost k Evropskému soud pro lidská

práva, pak tato byla podána v době krátce před ukončením řízení, tedy v době,

kdy řízení probíhalo již 9 let, a její podání tak bylo aktem čistě formálním.

3) Žalobci se nijak nezajímali o „osud“ své pohledávky vymáhané v posuzovaném

řízení, když podle svého tvrzení ani nevěděli o konkursním řízení vedeném na

majetek jejich dlužníka, svoji pohledávku do konkursního řízení nepřihlásili a

jejich vymáhání pohledávky v exekuci, s ohledem na způsob ukončení exekučního

řízení, lze považovat za ryze formální. Při určení výše přiměřeného zadostiučinění za imateriální újmu způsobenou

žalobcům nepřiměřeně dlouhým řízením vycházel odvolací soud ze závazného

právního názoru Nejvyššího soudu uvedeného ve zrušovacím rozhodnutí sp. zn. 30

Cdo 4590/2010 (dále jen „zrušovací rozhodnutí Nejvyššího soudu“) a ze

Stanoviska R 58/2011. Pro poměry České republiky byla za dostačující dovozená

výše odškodnění 15 – 20 tisíc Kč/rok s redukcí prvních dvou let řízení a

možností uplatnění této redukce i pro každý stupeň probíhajícího řízení (v tom

odkázal odvolací soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2147/2011). Odvolací soud proto vyšel ze základní částky odškodnění

v rozmezí 110.000,- Kč až 156.000,- Kč pro každého z žalobců (9,33 x 15.000,-

Kč, resp. 20.000,- Kč až 30.000,- Kč). S ohledem na společně sdílenou újmu

zredukoval odvolací soud základní výši odškodnění o 25 %. Další redukci o 25 %

provedl z důvodu, že žalobci svoji pohledávku, pro kterou bylo předmětné řízení

vedeno, do konkursu na majetek svého dlužníka nepřihlásili, a tak nemohla

žalobcům v řízení přerušeném ze zákona odškodnitelná újma po dobu přerušení

vzniknout, když nemohli být po tuto dobu v nejistotě ohledně osudu jejich

pohledávky. Odvolací soud navýšil základní částku odškodnění o 20 % z důvodů

průtahů způsobených soudy v předmětném řízení a snížil ji o 30 % pro nižší

význam předmětu řízení pro žalobce. Po této modifikaci dospěl odvolací soud k

celkové částce odškodnění ve výši 54.000,- Kč až 76.000,- Kč pro každého z

žalobců. Odvolací soud poté přihlédl i k samotné délce kompenzačního řízení,

přiklonil se ke střední hodnotě uvažovaného rozmezí, což odpovídalo částce

17.500,- Kč/rok a dospěl k závěru, že každému z žalobců lze přiznat přiměřené

zadostiučinění v částce celkem 65.000,- Kč. Protože pravomocným rozhodnutím

soudu prvního stupně bylo žalobcům přiznáno a proplaceno 15.000,- Kč, změnil

odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že přiznal každému z žalobců

dalších 50.000,- Kč a ve zbylém rozsahu (147.641,-Kč pro každého z žalobců)

zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podali žalobci dovolání, které

považují za přípustné podle § 236 odst. 1 a § 237 odst. 1 písm. a) a c) zákona

č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a jež opírají o

dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení

věci) a rovněž namítají vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Zásadní

právní význam nachází dovolatelé v nesprávné aplikaci Stanoviska a související

judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále také „ESLP“), a to hlavně ve

způsobu stanovení základní částky, posouzení celkové délky řízení a následném

připočtení či odečtení „vlivu dle dalších kritérií“ uvedených v ustanoveních §

31a odst. 3 OdpŠk. Dovolatelé konkrétně namítají:

1) Odvolací soud nesprávně stanovil výši základní částky, když prvně uvádí, že

vychází ze základního (výchozího) rozmezí přiměřeného zadostiučinění ve výši

110.000,- Kč až 156.000,- Kč pro každého z žalobců, tzn. 15.000,- Kč až

30.000,- Kč ročně a na závěr za dostačující částku pro každého žalobce považuje

17.500,- Kč, přestože podle zrušovacího rozhodnutí Nejvyššího soudu by bylo

namístě spíše zvolení horní hranice rozpětí s ohledem na extrémně dlouhé řízení

původní i kompenzační. Ve Stanovisku Nejvyššího soudu je také jednoznačně

judikováno, že při stanovení základní částky bude hrát roli zejména celková

doba řízení, a pokud bylo řízení extrémně dlouhé, bude se přiznaná částka za

příslušný časový úsek blížit horní hranici výše uvedených intervalů. Stejně tak

lze zvýšit základní částku za příslušný časový úsek v případě, kdy je samotné

kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto

důvodu navrhne. Odvolací soud se tak měl přiklonit k horní hranici výchozí

částky a ne k dolní, jak učinil. Odvolací soud dále neměl redukci základní

částky, připuštěnou Stanoviskem pro první dva roky nepřiměřeně dlouhého řízení,

aplikovat mechanicky a rozšiřovat nad rámec jím připuštěného řízení nalézacího,

resp. nad „počáteční dobu řízení“ více než jedenkrát, když ji uplatnil pro

každý stupeň probíhajícího

řízení.

Za nepřezkoumatelné označili dovolatelé odvolacím soudem provedené výpočty pro

určení výše přiměřeného zadostiučinění, když v nich není uvedeno, na základě

čeho dospěl soud ke krácení a k navyšování příslušných procent. Odvolací soud

zhodnotil nesprávný postup orgánů veřejné moci během řízení navýšením

přiměřeného zadostiučinění pouze o 20 %, což se jeví neadekvátním ve vztahu ke

snížení zadostiučinění v celkovém rozsahu 80 % (25 % údajná sdílená újma + 30 %

význam řízení + 25 % přerušení v průběhu konkurzního řízení na žalovaného).

Stanovisko, na rozdíl od závěrů odvolacího soudu, určuje za dostačující zvýšení

či snížení přiměřeného zadostiučinění nepřesahující 50 %, aby byl zachován

vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním. Jen ve

výjimečných případech, s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci, lze uvažovat

o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu. Odvolací soud však žádnou výjimečnost

případu netvrdí a podle dovolatelů, pokud by byla výjimečnost namístě, tak v

jejich prospěch a ne neprospěch.

2) Odvolací soud nerespektoval závazný právní závěr předchozího zrušovacího

rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4590/2010 ze dne 21. 3. 2012 a

rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4739/2009 ze dne 15. 12. 2010, ze

kterých vyplývá, že náhrada imateriální újmy podle zák. č. 82/1998 Sb. nemusí

dosahovat výše, k níž by dospěl ESLP pouze tehdy, pokud kompenzační právní

prostředek nápravy porušení práva na přiměřenou délku řízení je sám o sobě

účinným, vhodným a přístupným právním prostředkem nápravy umožňujícím

nepřiměřenou délku řízení kompenzovat. Žalobci měli podle tohoto rozhodnutí k

dispozici kompenzační prostředek nápravy porušení jejich práva na projednání

věci v přiměřené lhůtě až od 27. 4. 2006, tedy od účinnosti zák. č. 160/2006

Sb. Odvolací soud pak zcela ignoroval námitku žalobce, že sazba 15.000,- Kč až

20.000,- Kč ve Stanovisku uvedená jako základní, je již snížená cca o 45%, a

proto se v dané věci musí vycházet z právě uvedeného rozpětí navýšeného o 55%,

tedy z částky, kterou by použil sám ESLP.

3) Odvolací soud nesprávně zhodnotil celkovou délku řízení, když do něho

nezačlenil řízení vykonávací (resp. odečetl ze zadostiučinění 25 % za dobu

přerušení řízení po dobu konkursu na původního žalovaného), přestože ve svém

rozhodnutí za příčinu újmy žalobců označil nepřiměřenou délku nalézacího řízení

ve spojení s řízením vykonávacím. V rozporu se svým tvrzením i se Stanoviskem

odvolací soud uvedl, že za dobu trvání konkursního řízení nemohla žalobcům

vzniknout odškodnitelná újma, a proto přiměřené zadostiučinění zkrátil o 25 %

(viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, č. j. 30 Cdo 4590/2010).

4) Pravdivý není závěr odvolacího soudu, že se žalobci nijak nezajímali o osud

své pohledávky, zejména ve vztahu ke svému dlužníkovi. Opak je pravdou.

Přihlášku pohledávky do konkurzního řízení si žalobci nepodali, neboť by tak

museli podstoupit finanční zatížení v podobě nákladů tohoto řízení a pohledávku

se snažili vymoci v řízení exekučním, což odvolací soud hodnotil taky negativně.

5) Odvolací soud neměl žalobcům přičítat k tíži a hodnotit jako akt čistě

formální skutečnost, že žalobci podali stížnost k ESLP až 25. 4. 2006, tedy

krátce před skončením vlastního řízení a tzv. „utajovaně“, aniž by uvedenou

skutečnost dali na vědomí rozhodujícímu soudu. Odvolací soud měl naopak

zohlednit, že dovolatelé podali stížnost k ESLP v době, kdy neexistoval žádný

efektivní vnitrostátní právní prostředek nápravy průtahů v soudním řízení. 6) Odvolací soud nesprávně hodnotil význam řízení pro žalobce, když uvedl, že

nebyl prokázán subjektivní význam sporu pro žalobce. Žalobci význam předmětu

řízení tvrdili i prokazovali, a pokud odvolací soud žalobci uváděnou skutečnost

neměl za prokázanou, měl je vyzvat k doplnění důkazních návrhů. Sdílenost újmy

žalobců pak měla být hodnocena ve prospěch žalobců, neboť v důsledku průtahů v

řízení byl „zničen osobní vztah žalobců“. Odvolací soud však tuto skutečnost

přičetl k tíži dovolatelům a zkrátil jejich přiměřené zadostiučinění o 25 %. Žalovaná považuje napadené rozhodnutí za správné. Má za to, že rozsudek

odvolacího soudu netrpí vytýkanými vadami. Proto navrhla, aby dovolání žalobců

bylo odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky §

241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1

písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního

stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1

písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního

soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby

dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11,

dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz). S ohledem na argumentaci žalobců Nejvyšší soud dodává, že přípustnost dovolání

nemůže být založena podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v situaci, kdy v

rozsahu zamítnutí žaloby, tj. v rozsahu dovoláním napadeném, posoudily soudy

obou stupňů vzájemná práva a povinnosti účastníků shodně (v daném rozsahu proto

nelze uvažovat o tom, že by byl napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního

stupně změněn). Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud

musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce

zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí

odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní

otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která

je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem

vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími

důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek

právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž

lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a

odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým

vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze

posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné. Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení

formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního

stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost

dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění,

neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o

sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud

při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s

výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž

výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto

ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v dané věci není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení

o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou

podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali

byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu

obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto

kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %

- srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo

4462/2009). Samotný nesouhlas žalobců s výší přiznaného zadostiučinění, a to v návaznosti

na procentní snížení či zvýšení základní částky zadostiučinění, proto

napadenému rozsudku zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. nepřiznává. Rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., když odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, ani v otázce stanovení

výchozí částky odškodnění (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010,

sp. zn. 30 Cdo 3026/2009), vyšel-li nadto odvolací soud namísto základních

15.000,- Kč za první dva a každý další rok vedení posuzovaného řízení z (pro

žalobce příznivější) částky 17.500,- Kč, mechanismu modifikace základní výše

odškodnění podle kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk (srov. část V. Stanoviska),

možnosti snížit přiznané zadostiučinění o více než 50 % oproti jeho základní

výši (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo

3995/2011), jakož i zhodnocení významu předmětu řízení pro žalobce (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk – viz část IV. písm. d/ Stanoviska a např. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1435/2010, nebo ze dne 31. 5. 2012,

sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný pod č. 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek, dále také nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III.

ÚS 1320/10), pokud zohledňuje objektivně nízkou výši v původním řízení žalované

pohledávky (11.000,- Kč pro každého z žalobců) a skutečnost, že prohlášením

konkurzu na majetek žalovaného v původním řízení a tím, že žalobci svou

pohledávku v konkurzním řízení nepřihlásili, došlo k výraznému poklesu významu

předmětu řízení pro ně, když nadále byla možnost vymožení jejich pohledávky již

jen teoretická. Nejvyšší soud k tomu dodává, že od doby, kdy sjednotil rozhodovací praxi

českých soudů v otázkách výkladu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a odst. 3 OdpŠk shora zmíněným Stanoviskem, které z hlediska přiměřenosti výše

zadostiučinění, jehož se má poškozenému za porušení jeho práva na přiměřenou

délku projednání věci dostat, důsledně vychází z judikatury Evropského soudu

pro lidská práva, jsou jakékoli obecné úvahy o poměru zadostiučinění přiznaného

v souladu se Stanoviskem a s tím, co by hypoteticky mohl v podobné věci přiznat

na zadostiučinění za porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a

svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“),

Evropský soud pro lidská práva, liché. Ze Stanoviska přitom vyplývá, že

základní částka 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva a dále za každý

následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je nastavena výrazně

výše, než žalobci zmiňovaných 45 % toho, co za porušení předmětného práva

přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud (viz část VI. Stanoviska)

– srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012. Z toho důvodu nemůže přiznat zásadní právní význam napadenému rozsudku ve

smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ani otázka zohlednění skutečnosti, že žalobci

podali stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva krátce před koncem

posuzovaného řízení, neboť doba jejího podání není pro určení výše odškodnění

rozhodná. Na otázce opakované redukce základní částky za každé dva roky řízení pro každý

stupeň, ve kterém je řízení vedeno, odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (byť

tuto možnost, vycházející jinak z nesprávného pochopení judikatury Nejvyššího

soudu, v rozsudku naznačil, nevyužil ji), její vyřešení Nejvyšším soudem se v

poměrech žalobců nemůže projevit, a proto nepřiznává rozsudku odvolacího soudu

zásadní právní význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2

Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek). Jak uvedl Nejvyšší soud již ve svém předchozím kasačním rozsudku v této věci,

jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. nepředstavuje napadený rozsudek v

řešení otázky nezahrnutí exekučního řízení do celkové délky řízení ve smyslu §

31a odst. 3 písm. a) OdpŠk. Jakkoli by obecně exekuční řízení navazující na

řízení nalézací do celkové délky řízení spadalo, bylo by tak pouze tehdy, pokud

by poškozený ve skutkovém vymezení své újmy nepřiměřenou délku vykonávacího

řízení jako její příčinu označil, popř. pokud by za příčinu své újmy označil

nepřiměřenou délku nalézacího řízení, ve spojení s řízením vykonávacím (srov. část III., bod 2 Stanoviska). V této věci je však z žaloby (č. l.

1 – 3) a

jejího doplnění (č. l. 14 – 15) zřejmé, že žalobci požadovali odškodnění pouze

za nepřiměřenou délku řízení pod sp. zn. 17 C 140/97 a exekuční řízení vedené

pod sp. zn. 4 Nc 9168/2006 uvedli pouze „pro úplnost a řádné zhodnocení

opodstatněnosti svých nároků“, když zároveň líčí bezvýslednost nařízené

exekuce. Je tedy zřejmé, že z exekučního řízení svou újmu neodvozovali. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky, zda větší počet poškozených

účastníků posuzovaného řízení má automaticky za následek snížení výše

zadostiučinění pro každého z nich, neboť odvolací soud při posouzení této

otázky dospěl k jinému řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího

soudu. Dovolání není důvodné. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011,

uvedl, že v případech, v nichž vystupuje na jedné straně sporu několik

účastníků řízení, kteří následek nepřiměřeně dlouze vedeného řízení mohou

pociťovat jako individuální nejistotu, jež nemusí být dotčena sdílením

společného zájmu v řízení, není pouze z důvodu jejich společenství na místě

úvaha o snížení výše zadostiučinění jako individuální kompenzace. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva lze vysledovat, že velký počet

účastníků byl co do přiznané výše odškodnění zohledněn ve věcech týkajících se

typově zaměstnaneckých nároků vůči zaměstnavateli (srov. rozsudek ESLP ze dne

14. 9. 2010 ve věci Taylan a ostatní proti Turecku, stížnost č. 9209/04, nebo

rozsudek ESLP ze dne 22. 7. 2010 ve věci Matou a ostatní proti Řecku, stížnost

č. 54837/08), vyvlastňování pozemků ve veřejném zájmu (např. rozsudek ESLP ze

dne 21. 4. 2009, ve věci Serafin a ostatní proti Polsku, stížnost č. 36980/04),

pozemkových nároků či sporů vyplývajících ze změn územního plánu (rozsudek ESLP

ze dne 20. 10. 2009 ve věci Selahattin Cetinkaya a ostatní proti Turecku,

stížnost č. 31504/02, nebo rozsudek ESLP ze dne 20. 1. 2009 ve věci Serefli a

ostatní proti Turecku, stížnost č. 1533/03), nevydařených investičních záměrů

soukromých společností (např. rozsudek ESLP ze dne 21. 12. 2010 ve věci Loveček

a ostatní proti Slovensku, stížnost č. 11301/03, nebo rozsudek ESLP ze dne 17. 7. 2008 ve věci Kaic a ostatní proti Chorvatsku, stížnost č. 22014/04), důchodů

válečných veteránů (rozsudek ESLP ze dne 21. 12. 2010, ve věci Vassilios

Athanasiou a ostatní proti Řecku, stížnost č. 50973/08, nebo rozsudek ESLP ze

dne 24. 4. 2008 ve věci Anastasiadis a ostatní proti Řecku, stížnost č. 25844/04), a podobně. Nejvyšší soud sdílí názor Evropského soudu pro lidská práva, že v případě

většího počtu účastníků lze výši přiměřeného zadostiučinění přiznaného

jednotlivým účastníkům přiměřeně snížit s ohledem na to, aby celková částka

přiznaná všem účastníkům byla přiměřená závažnosti porušení práva v konkrétní

věci. Výrazné snížení částky však bude na místě jen v případech s větším počtem

účastníků, jako ve shora citovaných věcech.

Přestože se Nejvyšší soud k možnosti snížení přiměřeného zadostiučinění z

důvodu většího počtu účastníků ve Stanovisku přihlásil, je třeba při úvaze o

snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu tohoto doplňkového kriteria vždy

přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a k tomu, zda sdílení nepřiměřené

délky řízení odůvodňuje nižší výši zadostiučinění, nebo zda naopak význam

předmětu řízení pro jednotlivé účastníky má za následek individuální nejistotu

pociťovanou každým z nich. Ostatně Stanovisko v tomto směru neformuluje žádnou

výkladovou direktivu a spíše jen naznačuje, která hlediska mohou být významná. Nejvyšší soud k tomu v rozsudku ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011

doplnil, že vodítkem může být i to, zda se posuzované řízení ze své podstaty

může dotýkat většího počtu osob z důvodu objektivní kumulace nároků relativně

samostatných společníků, procesně organizovaných v samostatném společenství ve

společném řízení (přičemž právě takto organizované společenství jim nabízí

jisté rozprostření sdílených subjektivních dopadů vedení sporu), či zda se

jedná o standardní kontradiktorní spor dvou stran s četnějším účastenstvím v

jedné či obou z nich (kde každý ze společníků může pociťovat vedení sporu, jako

by jej vedl sám). Platí přitom, že výše zadostiučinění by měla odpovídat

částkám, které jsou přiznávány v obdobných případech, a zároveň by výše

zadostiučinění přisouzená všem účastníkům dohromady měla být přiměřená

závažnosti porušení práva v dané věci. V posuzované věci, jakož i ve věcech

obdobných, ve kterých vystupuje na jedné straně sporu několik účastníků řízení,

kteří následek nepřiměřeně dlouze vedeného řízení mohou pociťovat jako

individuální nejistotu, jež nemusí být dotčena sdílením společného zájmu v

řízení, není pouze z důvodu jejich společenství na místě úvaha o snížení výše

zadostiučinění jako individuální kompenzace. Odvolací soud tak nepostupoval správně, když snížil základní částku

zadostiučinění o 25 % z důvodu společně sdílené újmy, aniž by důvod snížení ve

smyslu shora uvedeného dostatečně specifikoval. Nejvyšší soud přes výše uvedené nepřistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí. Nelze totiž přehlédnout, že posledně uvedené snížení základní částky odškodnění

o 25 % provedl odvolací soud i z jiných důvodů, než jen pro jím dovozenou

sdílenou újmu na straně žalobců. Nadto žalobcům dosud přiznané odškodnění v

částce 65.000,- Kč pro každého z nich je více než dostatečné, a to zejména s

ohledem na objektivně nízký význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce,

který je dán výší vymáhané peněžité částky (11.000,- Kč pro každého z žalobců),

jež navíc významně poklesl v okamžiku prohlášení konkurzu na majetek žalovaného

v původním řízení necelých pět let po jeho zahájení. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná závěr dosažený v jeho rozsudku ze

dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, podle něhož, je-li předmětem řízení

peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích

svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši

zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst.

3 písm. a)

až d) OdpŠk. Důvody, pro které došlo k přiznání odškodnění ve více než

pětinásobné výši, oproti částce vymáhané každým z žalobců v původním řízení,

dostačují pro závěr o věcné správnosti napadeného rozsudku. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci

nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.