ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci
žalobců a) M. N., b) V. Š., obou zastoupených Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem
se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a přiměřené
zadostiučinění, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 243/2007, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2010, č.
j. 44 Co 116/2009 - 78, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2010, č. j. 44 Co 116/2009 – 78,
se v rozsahu výroku, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne
6. 1. 2009, č. j. 50 C 243/2007 - 41, v zamítavém výroku ohledně částky
395.282,- Kč (pro každého z žalobců 197.641,- Kč), a dále ve výroku o náhradě
nákladů odvolacího řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému
soudu v Brně k dalšímu řízení; ve zbytku se dovolání odmítá.
Krajský soud v Brně shora citovaným rozsudkem potvrdil v odvoláním napadeném
rozsahu (ve výrocích III. až V.) rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. 1.
2009, č. j. 50 C 243/2007 – 41, kterým soud prvního stupně uložil žalované
povinnost zaplatit žalobci a) částku 15.000,- Kč (výrok I.), žalobkyni b)
částku 15.000,- Kč (výrok II.), zamítl žalobu, jíž se žalobce a) domáhal po
žalované zaplacení částky 207.000,- Kč a částky odpovídající zákonnému úroku z
prodlení z částky 222.000,- Kč od 22. 3. 2007 do zaplacení (výrok III.), zamítl
žalobu, jíž se žalobkyně b) domáhala po žalované zaplacení částky 207.000,- Kč
a částky odpovídající zákonnému úroku z prodlení z částky 222.000,- Kč od 22.
3. 2007 do zaplacení (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.). Rozhodl tak o celkem čtyřech nárocích, třech na náhradu škody a jednom na
náhradu nemajetkové újmy. Prvý žalovaný nárok ve výši 21.188,- Kč spočíval v
náhradě nákladů spojených s podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská
práva /dále také „ESLP“/, druhý ve výši 27.530,- Kč odpovídal nákladům na
právní zastoupení v souvislosti s uplatněním nároku u žalované, třetí
představoval „škodu, která se odvíjí od průtahů s odškodněním“ ve výši
odpovídající zákonnému úroku z prodlení z částky 222.000,- Kč od 22. 3. 2007 do
zaplacení a čtvrtý nárok spočíval v zadostiučinění za nemajetkovou újmu pro
každého z žalobců ve výši 197.641,- Kč. Škoda i nemajetková újma jim měla být
způsobena nesprávným úředním postupem daným nepřiměřenou délkou řízení vedeného
u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 140/97 (dále také „posuzované
řízení“). Soudy obou stupňů vyšly z toho, že žalobci podali dne 4. 6. 1997 žalobu k
Městskému soudu v Brně. Předmětem řízení vedeného pod sp. zn. 17 C 140/97 byl
nárok na zaplacení částky 11.000,- Kč pro každého z žalobců. Žaloba byla
žalovanému doručena dne 5. 8. 1997. První jednání ve věci bylo nařízeno na 28. 9. 1998, k žádosti žalobců bylo odročeno na 12. 12. 1998. Před soudem prvního
stupně proběhla ve věci čtyři jednání a dne 22. 4. 1999 byl vyhlášen rozsudek. Dne 15. 9. 1999 bylo podáno odvolání, spis byl odvolacímu soudu předložen dne
3. 4. 2000. Dne 15. 5. 2002 byl na majetek žalovaného prohlášen konkurs,
posuzované řízení bylo ze zákona přerušeno (§ 14 odst. 1 písm. c/ zák. č. 328/1991, o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů). Konkurs byl
zrušen dne 11. 7. 2005. Odvolací soud dne 18. 10. 2005 zrušil rozsudek soudu
prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vyhlásil
další rozsudek dne 24. 4. 2006. Žalobci se odvolali pouze do výroku o náhradě
nákladů řízení. Konečné rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 13. 10. 2006. Žalovaná na žádost žalobců reagovala tak, že shledala posuzované
řízení za nepřiměřeně dlouhé, za přiměřené zadostiučinění považovala
konstatování porušení práva. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením jednotlivých nároků soudem
prvního stupně. Nárok na nahrazení nákladů spojených s podanou stížností k ESLP
a nákladů vynaložených v souvislosti s uplatněním nároku u žalované neshledal
ve shodě se soudem prvního stupně odůvodněným pro neexistenci předpokladů
odpovědnosti státu za tuto škodu. K nároku na náhradu škody ve výši odpovídající zákonnému úroku z prodlení z
částky 222.000,- Kč od 22. 3. 2007 do zaplacení odvolací soud uvedl, že dle
vyjádření žalobců nejde o úrok z prodlení a že nemá souvislost s „průtahy“ v
posuzovaném řízení, nýbrž je požadován za „nesprávnost z důvodu okamžitého
nevyplacení částky odpovídající představě žalobců o výši přiměřeného
zadostiučinění“. Jelikož odvolací soud v postupu žalované při předběžném
projednání nároků žalobců neshledal nesprávný úřední postup (žalovaná se k
žádosti žalobců vyjádřila v dopise, který byl žalobcům doručen dne 21. 9.
2007), potvrdil zamítnutí tohoto nároku. Odvolací soud přitakal právnímu závěru soudu prvního stupně ohledně nároku na
náhradu nemajetkové újmy. V řízení došlo k porušení práv žalobců na vydání
rozhodnutí v přiměřené době, za což jim náleží náhrada nemajetkové újmy. Soudy
obou stupňů provedly hodnocení jednotlivých kritérií dle § 31a odst. 3 zákona
č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk). Za celkovou délku řízení odvolací soud
považoval období od 4. 6. 1997 do 13. 10. 2006, tj. do jeho pravomocného
skončení. Následné exekuční řízení „je již řízením jiným, nesouvisejícím s
tímto řízením a v tomto řízení průtahy tvrzeny nejsou“. Oproti soudu prvního
stupně, který „ve prospěch žalované při stanovení výše zadostiučinění přihlédl
zejména k složitosti projednávaného sporu“, neshledal věc složitou po právní
ani po skutkové stránce, když s výjimkou výslechu žalobce byly v posuzovaném
řízení provedeny jen listinné důkazy. V jednání žalobců odvolací soud neshledal
takové okolnosti, které by se významnou měrou podílely na jeho délce. Na druhé
straně přihlédl k tomu, že žalobci v jeho průběhu nevyužili žádný prostředek k
odstranění průtahů, z čehož odvolací soud dovodil, že žalobci v průběhu řízení
„průtahy nepociťovali, resp. to nedali žádným způsobem najevo“. Konstatoval, že
to byl v převážné míře postup soudu, který přispěl k délce řízení. Význam
řízení pro žalobce hodnotil jako zanedbatelný (jednalo se o pohledávku ve výši
11.000,- Kč pro každého z žalobců). Částku 15.000,- Kč pro každého z žalobců
přiznanou soudem prvního stupně jako zadostiučinění pak považoval vzhledem k
okolnostem věci za přiměřenou. Odškodnění v této výši odpovídá částkám
přiznávaným Evropským soudem pro lidská práva. Odvolací soud se vypořádal rovněž s procesními námitkami žalobců. Neshledal
důvodnou námitku podjatosti uplatněnou žalobci vůči JUDr. J. H., předsedovi
senátu soudu prvního stupně, která směřovala proti jeho postupu v projednávané
věci. Ten měl spočívat v tom, že v rámci poučovací povinnosti dle § 118a zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „o. s. ř.“), „zahrnul“ při jednání dne 6. 1. 2009 zástupce žalobců dle
jejich názoru nepřiměřeným požadavkem na doplnění tvrzení a označení důkazů, na
nějž nemohl zástupce žalobců bez přípravy reagovat, přičemž jeho žádosti o
odročení jednání nebylo vyhověno. Tímto procesním postupem jim soud prvního
stupně odňal možnost účinně bránit svá práva. Odvolací soud k tomu uvedl, že
zástupce žalobců byl vyzván pouze k doplnění skutečností, které měly vazbu na
skutková tvrzení a nároky již uvedené v žalobě a v jejím doplnění a není vadou
řízení, že zástupce žalobců na ně nebyl schopen reagovat. Nadto důvodem pro
zamítnutí žaloby nebylo neunesení důkazního břemene, ale „absence předpokladů
vzniku odpovědnosti“ státu, a to již na základě skutkových tvrzení žalobců.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a opírají je o dovolací důvody
dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci), rovněž
namítají vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.). Nesouhlasí s přiznanou
výší odškodnění, zvláště za situace, kdy odvolací soud dovodil, že hlavním
viníkem nepřiměřené délky posuzovaného řízení jsou orgány veřejné moci. „Na
vysouzení původního nároku“ vynaložili vysoké finanční výdaje a přiznané
zadostiučinění je ani zdaleka nepokrývá. Nesouhlasí s tím, že jim nebyly
nahrazeny náklady spojené s podáním stížnosti k ESLP, které požadovali podle §
31 OdpŠk. Považují za neústavní § 31 odst. 4 OdpŠk, který stanoví, že poškozený
nemá právo na náhradu nákladů zastoupení v souvislosti s projednáváním
uplatněného nároku u příslušného orgánu. Odvolací soud posoudil nesprávně třetí
žalovaný nárok, uplatněný žalobci jako „náhrada škody svého druhu“, a to jako
ušlý zisk, aniž by je o svém jiném právním názoru poučil a vyzval žalobce k
doplnění žaloby dle § 118a odst. 2 o. s. ř. U posouzení nemajetkové újmy
namítli nesprávné zhodnocení celkové délky řízení, když soudy nebraly v potaz
průtahy vzniklé v navazujícím exekučním řízení, na které upozorňovali již v
žalobě. Odvolací soud se nijak nevypořádal s argumentací žalobců, podle které
jim nelze přičítat k tíži „nevyužití čistě alibistických prostředků ČR právního
řádu k údajnému brojení proti průtahům“, k tomu odkázali na argumentaci ve svém
odvolání. Posuzované řízení považují za pro ně zásadního významu, neboť
negativně zasáhlo do partnerského vztahu žalobců. Odvolací soud, byť změnil
posouzení některých zákonných kritérií v prospěch žalobců, nepromítl to nijak
do výše odškodnění. Namítají, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný,
neboť soudy nijak neodůvodnily výši přiznaného zadostiučinění. Jsou
přesvědčení, že v jejich případě nelze aplikovat oprávnění přiznat nižší
odškodnění, než přiznává ESLP, jelikož oni již v této věci stížnost k ESLP
podali. Vady řízení, které měly vliv na správnost rozhodnutí, spatřují v tom,
že nebylo rozhodnuto o jejich námitce podjatosti soudce nalézacího soudu, a že
odvolací soud, pokud shledal nesprávné posouzení kritéria složitosti řízení,
měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení,
zvláště když neprovedl v tomto směru doplnění dokazování. Za nesprávné považují
rovněž zamítnutí všech nároků v jednom výroku. Z výše uvedených důvodů navrhli,
aby dovolací soud zrušil oba předchozí rozsudky, věc vrátil soudu prvního
stupně a zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení. Žalovaná považuje obě předchozí rozhodnutí za správná. Má za to, že rozsudek
odvolacího soudu netrpí vytýkanými vadami. Proto navrhla, aby dovolání žalobců
bylo zamítnuto. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky §
241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř.
lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání není přípustné ve věcech, v
nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství
pohledávky se přitom nepřihlíží. V předmětné věci napadají žalobci dovoláním rozsudek odvolacího soudu ohledně
čtyř nároků se samostatným skutkovým základem, u kterých je třeba přípustnost
dovolání posoudit samostatně. U nároku na náhradu škody spočívající v nákladech spojených s podáním stížnosti
k Evropskému soudu pro lidská práva v částce 21.188,- Kč s příslušenstvím a u
nároku týkajícího se náhrady nákladů v souvislosti s nesprávným úředním
postupem žalované při projednání nároku žalobců v částce 27.530,- Kč s
příslušenstvím, není dovolání přípustné, jelikož dovoláním dotčenými výroky
nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (§ 237 odst. 2
písm. a/ o. s. ř.). Dovolací soud proto v daném rozsahu dovolání podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu ve zbylém rozsahu není měnícím ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí
rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem
zrušen podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost
dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se
zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11,
je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012). Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími
důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek
právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým
vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze
posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné. Vzhledem k žalobcům zvolené formulaci některých dovolacích námitek (srov. odkaz
na argumentaci uplatněnou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně)
Nejvyšší soud předesílá, že v tomto směru nelze – obecně vzato – považovat
dovolání za odůvodněné. Jinými slovy pouhý odkaz na jiná podání učiněná v
průběhu řízení před soudy nižších stupňů nesplňuje požadavek vyplývající z
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., tj.
aby v dovolání bylo uvedeno, z jakých
důvodů se rozhodnutí napadá. Podání předcházející vydání (vyhlášení) rozhodnutí
odvolacího soudu totiž z povahy věci nemohou reagovat na závěry, na nichž
následně odvolací soud založil své rozhodnutí, nehledě na to, že akceptace
názoru, podle něhož by bylo možno z hlediska odůvodnění dovolání (jen) odkázat
na dřívější podání (ať již učiněné v řízení před soudem prvního stupně nebo v
řízení odvolacím) by nejen odporovala výše zmíněnému ustanovení § 241a odst. 1
o. s. ř., ale i znemožňovala soudu dostát požadavku vyplývajícímu z ustanovení
§ 210 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 241b odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008,
uveřejněné pod č. 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Toto
usnesení, stejně tak Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu a dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, jsou veřejnosti
dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.). Z toho
důvodu dovolací soud k argumentaci neobsažené v dovolání, nepřihlížel. Nárok na náhradu škody ve výši odpovídající zákonnému úroku z prodlení z částky
222.000,- Kč od 22. 3. 2007 do zaplacení, představoval ke dni rozhodnutí
odvolacího soudu (28. 6. 2010) částku 68.628,- Kč pro každého z žalobců, a
přípustnosti dovolání ohledně něho tedy § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebrání. Nejvyšší soud však neshledal, že by dovolatelé k tomuto nároku
vymezili v dovolání otázku, jež by zakládala zásadní právní význam rozsudku
odvolacího soudu podle § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolatelé totiž zcela pominuli
úvahy odvolacího soudu, na základě kterých potvrdil zamítnutí těchto nároků
soudem prvního stupně, tj. že žalovaná při předběžném posouzení nároku žalobců
nepochybila a není dána příčina jimi tvrzené škody. Posouzení jejich dovolacích
námitek ve vztahu k tomuto nároku se proto v jejich poměrech nemohou nijak
projevit, což vylučuje úvahu o zásadním právním významu napadeného rozsudku v
dané otázce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97,
uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší
soud proto dovolání v této části podle § 243b odst. 5 věty první, ve spojení s
§ 218 písm. c) o. s. ř., jako nepřípustné odmítl. U nároku na náhradu nemajetkové újmu ve výši 197.641,- Kč pro každého z žalobců
nepředstavuje posouzení celkové délky řízení odvolacím soudem jiné řešení ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy do ní odvolací soud nezahrnul
exekuční řízení navazující na posuzované řízení nalézací. To by sice obecně do
celkové délky řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk spadalo, ale pouze
tehdy, pokud poškozený ve skutkovém vymezení své újmy nepřiměřenou délku
vykonávacího řízení jako její příčinu označí, popř. pokud za příčinu své újmy
označí nepřiměřenou délku nalézacího řízení, ve spojení s řízením vykonávacím
[srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
13. 4. 2011, k výkladu ustanovení § 13 odst. 1 vět druhé a třetí a § 31a zákona
č. 82/1998 Sb. a čl. II zákona č.
160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998
Sb., v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, uveřejněné pod č. 58/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen Stanovisko nebo R 58/2011)]. V této věci je však z žaloby (č.l. 1 – 3) a jejího doplnění (č.l. 14 – 15)
zřejmé, že žalobci požadovali odškodnění pouze za nepřiměřenou délku řízení pod
sp. zn. 17 C 140/97 a exekuční řízení vedené pod sp. zn. 4 Nc 9168/2006 uvedli
pouze „pro úplnost a řádné zhodnocení opodstatněnosti svých nároků“, když
zároveň líčí bezvýslednost nařízené exekuce. Je tedy zřejmé, že z exekučního
řízení svou újmu neodvozovali. Stejně tak nepředstavuje jiné řešení rozsudek odvolacího soudu v posouzení
kritéria významu předmětu původního řízení pro žalobce (§ 31a odst. 3 písm. e/
OdpŠk), když odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (část IV. písm. d/ Stanoviska
a např. rozsudek 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1435/2010, dále také nález
Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10) a zohledňuje
objektivně nízkou výši v původním řízení žalované pohledávky (11.000,- Kč pro
každého z žalobců). Dovolání je však v dané části přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro posouzení kritéria jednání poškozených a možnosti přiznat nižší odškodnění,
než které by přiznal Evropský soud pro lidská práva, když u nich dospěl
odvolací soud k jinému řešení, než jaké bylo přijato v judikatuře Nejvyššího
soudu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud zároveň dospěl k závěru, že
dovolání je v této části důvodné. Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích a zejména v R 58/2011
uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu
způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta
třetí zákona č. 82/1998 Sb., je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do
níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská
práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009). Odvolací soud posoudil nesprávně kritérium jednání poškozených (ve smyslu § 31a
odst. 3 písm. c/ OdpŠk), když hodnotil negativně, že žalobci nevyužili
dostupných prostředků k odstranění průtahů v posuzovaném řízení. Nejvyšší soud
již dříve dovodil (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009), že jediným preventivním prostředkem nápravy hrozící nebo již
vzniklé újmy v důsledku neprojednání věci v přiměřené lhůtě, je možnost
účastníka nebo jiné strany řízení podat návrh na určení lhůty k provedení
procesního úkonu podle § 174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve
znění účinném od 1. 7. 2009 (srov. též rozsudek Evropského soudu pro lidská
práva ve věci Macready proti České republice ze dne 22. 4. 2010, č. 4824/06 a
15512/08, § 51). Možnost podat týž návrh po marném podání hierarchické
stížnosti na průtahy v řízení u příslušného orgánu státní správy soudů ve znění
téhož zákona účinného do 30. 6.
2009, nebyla shledána Evropským soudem pro
lidská práva za účinný právní prostředek nápravy (viz např. Vokurka proti České
republice, konečné rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 16. 10. 2007, ve věci č. 40552/02, § 55) a jeho nepodání, stejně jako nepodání hierarchické stížnosti ve
smyslu § 164 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, nelze účastníkům
řízení přičítat k tíži. Ani po novele § 174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění účinném
od 1. 7. 2009 však není přiléhavé přičítat absenci postupu podle tohoto
ustanovení k tíži poškozeného, neboť není obecně povinností účastníků řízení
vést orgány veřejné moci k dřívějšímu rozhodnutí. Vydat rozhodnutí v přiměřené
době je naopak obecnou povinností těchto orgánů, ta má být plněna i tehdy, když
účastníci nevyužívají prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení
spočívající v nečinnosti orgánu (viz např. § 6 o. s. ř. ukládající soudu
postupovat tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná nebo § 101 odst. 2 o. s. ř., dle nějž není-li stanoveno jinak, soud pokračuje v řízení, i když jsou
účastníci nečinní). Tím méně je možné přičítat k tíži účastníka řízení
(poškozeného), že nepodal stížnost podle § 164 odst. 1 téhož zákona (viz část
IV. písm. b/ Stanoviska). Pokud odvolací soud stran výše přiznaného zadostiučinění odkázal na závěry
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009, podle
kterých náhrada imateriální újmy podle § 1 odst. 3 a § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nemusí dosahovat výše, k níž by dospěl Evropský soud pro lidská
práva ve smyslu čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je
třeba dodat, že tento závěr byl v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, podmíněn tím, že kompenzační právní prostředek
nápravy porušení práva na přiměřenou délku řízení je sám o sobě účinným,
vhodným a přístupným právním prostředkem nápravy umožňujícím nepřiměřenou délku
řízení kompenzovat. V posuzovaném případě je zřejmé, že po většinu doby trvání
posuzovaného řízení neměli žalobci k dispozici kompenzační prostředek nápravy
porušení jejich práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, který byl do
českého právního řádu vnesen až s účinností zák. č. 160/2006 Sb., tj. od 27. 4. 2006. Skutečnost, že žalobcům bylo přiznáno odškodnění nepřiměřené délky
posuzovaného řízení až rozsudkem soudu prvního stupně v této věci, tj. s
odstupem více než dvou roků od jeho skončení, diskvalifikuje poskytnuté
odškodnění z úvahy o tom, že by snad šlo na národní úrovni o prostředek nápravy
pro žalobce dostupnější a že by z toho důvodu mohlo být nižší, než jaké by
přiznal ESLP. Odůvodnění výše přiměřeného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení toho, jak
soud k výsledné částce dospěl, neboť pouze tak budou rozhodnutí nižších stupňů
o přiznání přiměřeného zadostiučinění reálně přezkoumatelná (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11, bod. 20., nebo
usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1938/11).
V
předmětné věci soudy obou stupňů dospěly k závěru, že za přiměřenou výši
odškodnění lze považovat částku 15.000,- Kč pro každého z žalobců za necelých
devět let trvající řízení. S ohledem na Stanovisko Nejvyššího soudu k
problematice určení výše nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení
a při absenci postupu jejího stanovení v rozsudku odvolacího soudu má Nejvyšší
soud za to, že ji obecně nelze považovat za přiměřenou; jinými slovy řečeno,
částka 15.000,- Kč pro každého z žalobců se jeví v porovnání se základní
částkou odškodnění nevysvětlenou, což činí právní posouzení nároku žalobců
neúplným a tudíž nesprávným. Nejvyšší soud i s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva
dospěl v uvedeném Stanovisku pod bodem VI. k závěru, že pro poměry České
republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše
přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až
20.000,- Kč (cca 600 až 800 EUR) za jeden rok řízení, tj. 1.250,- Kč až 1.667,-
Kč (cca 50 až 67 EUR) za jeden měsíc řízení. Nejvyšší soud přitom ale považuje
za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo
by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno
považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí
přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud
pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců)
budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy
15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak
7.500,- Kč až 10.000,- Kč). Částku, k níž se dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení
(modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v letech
či měsících, lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů
uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 OdpŠk podle kritérií, která jsou
však neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení
konečné výše odškodnění přihlédnout a základní částku je možno přiměřeně zvýšit
či snížit. Dle názoru Nejvyššího soudu by přitom mělo být v obecné rovině
dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50 %, aby byl zachován vztah
přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním. S
přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci však lze ve výjimečných případech
uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Při promítání jednotlivých kritérií do výsledné částky je dle dovolacího soudu
v tomto případě třeba zohlednit zejména to, jaká doba řízení byla zapříčiněna
postupem orgánů veřejné moci během řízení. Porovnáním jednotlivých kritérií
(dle ust. § 31a odst. 3 písm. b/ až e/ OdpŠk) lze následně dospět k závěru, zda
je na místě snížení či zvýšení základní částky a v jakém procentním poměru. Představa žalobců, že by přiznaným zadostiučiněním měly být kompenzovány
náklady na vymáhání jejich práva v původním řízení je však nesprávná. Z ust.
§
31a OdpŠk je zjevné, že smyslem poskytnutí zadostiučinění podle § 31a odst. 3
OdpŠk je kompenzace nemajetkové újmy, která poškozenému v důsledku nesprávného
úředního postupu vznikla, tj. kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený
v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010),
nikoli nahrazení nákladů vynaložených poškozenými v původním řízení. Dovolací soud neshledal, že by řízení bylo stiženo vadami, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí věci, a to ani vadami žalobci namítanými. Kritérium složitosti řízení (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) mohl odvolací soud
zhodnotit sám, nezávisle na posouzení soudu prvního stupně, bez doplnění
dokazování, neboť nejde o otázku skutkovou, ale právní a nebylo proto třeba,
zvláště dovodil-li závěr pro žalobce příznivější, poskytovat jim poučení podle
§ 118 odst. 2 o. s. ř. Námitku podjatosti soudce nalézacího soudu posoudil odvolací soud rovněž
správně, když důvodem k vyloučení soudce nemohou být okolnosti, které spočívají
v postupu soudce v řízení o projednávané věci (srov. § 14 odst. 4 o. s. ř.). S
tím související výtka žalobců ve směru porušení jejich práva na spravedlivý
proces, když nebylo odročeno jednání ze dne 6. 1. 2009, na kterém nebyl
zástupce žalobců schopen reagovat na výzvu soudu k doplnění skutkových tvrzení
a důkazních návrhů podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., je rovněž nedůvodná. Z
protokolu o jednání vyplývá, že s výjimkou dotazu na to, zda žalobci byli a
jsou manželé, což nakonec nebylo pro rozhodnutí ve věci pro soud prvního stupně
podstatné, se veškeré výzvy týkaly upřesnění uplatněných nároků a zástupce
žalobců jako advokát je měl předvídat a měl na ně být schopen bez dalšího
reagovat. Pokud tak nebyl schopen učinit, nešlo o pochybení soudu, ale důsledek
jeho nedostatečné přípravy na jednání. Konečně je vždy věcí úvahy advokáta, zda
bude schopen reagovat na výzvy soudu k plnění povinnosti tvrzení a důkazní
během soudního jednání sám, bez účasti zastoupeného, nebo zda právě proto, aby
byl schopen na výzvy soudu reagovat, dostaví se k soudnímu jednání společně se
zastoupeným účastníkem. Důsledky takového rozhodnutí, a to i nepříznivé pro
zastoupeného účastníka, pak nese advokát, nikoli soud. Konečně za vadu řízení nelze považovat ani to, že soudy rozhodly ve výroku
rozsudku jednou částkou o všech uplatněných nárocích, neboť z odůvodnění
rozsudků je patrné, o kterých nárocích a v jaké výši tak bylo rozhodnuto a
nejde proto o okolnost, která by zakládala nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku. Jelikož je z důvodů výše uvedených právní posouzení nároků žalobců na náhradu
nemajetkové újmy způsobené jim nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení
odvolacím soudem nesprávné, zrušil Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2, části
věty za středníkem, o. s. ř. napadený rozsudek ohledně částky 197.641,- Kč pro
každého z žalobců a věc vrátil odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.). Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,
o.
s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v
rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.