U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D.,
ve věci žalobce M. R., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v
Praze 8, Sokolovská 22, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 97.500,- Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 226/2008, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2009, č.j. 21 Co 448/2009 – 32,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 2 ze dne 30. 6. 2009, č. j. 23 C 226/2008 - 19, kterým soud prvního
stupně zamítl nárok žalobce na zaplacení částky 97.500,- Kč jako nemajetkové
újmy, jež mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou konkursního řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze skutkových zjištění, že žalobce v konkursním řízení
vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. K 259/93, které bylo zahájeno dne
9. 12. 1993, vystupoval jako konkursní věřitel úpadce Dlouhý a spol., sdružený
soukromý podnik. Usnesením ze dne 10. 5. 1995 prohlásil soud na majetek úpadce
konkurs a ustanovil správcem konkursní podstaty JUDr. V. H. Žalobce se
přihlásil do konkursu se svou pohledávkou vůči úpadci ve výši 16.889,50 Kč dne
26. 10. 1995 a byl zaevidován jako 78. věřitel z celkového počtu 98 věřitelů. Na schůzi konkursních věřitelů dne 11. 11. 1996 byl zvolen věřitelský výbor. Dne 4. 11. 1998 sdělil správce konkursní podstaty soudu, že v dosavadním
průběhu konkursu se nepodařilo zpeněžit žádný majetek a že majetek úpadce
nepostačuje ani k úhradě nákladů konkursu, proto správce vyslovil souhlas s
návrhem úpadce na zrušení konkursu. Dne 22. 3. 1999 správce soudu sdělil, že
majetek úpadce se nepodařilo zpeněžit, že je do konkursu přihlášeno 107
věřitelů a na účtu úpadce je 7.007,88 Kč. Opětovně správce konkursní podstaty
navrhl konkurs zrušit pro nedostatek majetku úpadce. V roce 2001 soud zprostil
výkonu správce konkursní podstaty dosavadního správce a ustanovil nového
správce JUDr. V. K. Z dílčího soupisu skutkové podstaty úpadce plyne, že
pohledávka žalobce byla popřena do částky 4.139,50 Kč, přičemž žalobce nepodal
incidenční žalobu. Správce dne 2. 6. 2004 předložil soudu zprávu, podle které
se dosavadní zpeněžování podstaty omezuje na prováděné srážky z důchodu úpadce. Ve druhé polovině roku 2004 správce nereagoval na opakované výzvy soudu k
předložení další zprávy, a proto mu soud udělil pořádkovou pokutu. Dne 10. 1. 2005 byla soudu předložena dílčí zpráva o stavu konkursu, ze které plyne, že
dosud nebyly skončeny všechny incidenční spory týkající se přihlášených
pohledávek do konkursní podstaty. V roce 2007 došlo opět k výměně správce
konkursní podstaty. Dne 7. 2. 2008 soud usnesením schválil konečnou zprávu o
zpeněžování majetku z podstaty a určil zůstatek k rozdělení ve výši 0,- Kč. Usnesením, jež nabylo právní moci dne 12. 4. 2008, zrušil konkurs na majetek
úpadce pro nedostatek majetku úpadce. Odvolací soud přitakal právnímu závěru soudu prvního stupně, že v posuzovaném
konkursním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, jež spočíval v
nepřiměřené délce řízení. Soudy obou stupňů provedly hodnocení dle ust. § 31a
odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)
(dále jen OdpŠk).
Vycházely z celkové délky řízení 12 let a pět měsíců, která
byla ovlivněna zejména složitostí konkursního řízení, do něhož bylo přihlášeno
107 věřitelů a řadou incidenčních sporů, konkursem vyvolaných. Soud v řízení
postupoval bez průtahů, avšak stát nese objektivně odpovědnost za celkovou
délku řízení. Řízení pro žalobce nebylo nijak významné, jeho pohledávka
přihlášená do konkursu činila 16.889,50 Kč. Vzhledem k okolnostem vzniku
nemajetkové újmy a k nízké závažnosti újmy, která žalobci takto vznikla,
dospěly soudy obou stupňů k závěru, že postačí odškodnění ve formě konstatování
porušení práva. Odvolací soud ve věci nepoužil Manuál Ministerstva
spravedlnosti pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. (dále také „Manuál“), jak se
toho domáhal žalobce, neboť nevypočítával výši přiměřeného zadostiučinění za
způsobenou nemajetkovou újmu. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jež považuje za přípustné
dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Za
otázku zásadního právního významu považuje posouzení výše přiměřeného
zadostiučinění ve vztahu k Manuálu a k sazbám v něm uvedeným. Brojí proti tomu,
že soudy nevzaly Manuál při svém rozhodování v potaz, jak navrhoval. Manuál
považuje za pramen práva sui generis. Dále je přesvědčen, že odvolací soud
nesprávně upřednostnil jedno kritérium (význam předmětu řízení pro žalobce) nad
ostatními, zejména dostatečně nepřihlédl k délce řízení, a rozhodl tak v
rozporu s hmotným právem. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený
rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241
odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního
stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek
právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým
vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze
posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné. Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom
není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v
rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro
rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní
otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy
nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo
otázku vyžadující jiné řešení, než jakého bylo dříve v judikatuře Nejvyššího
soudu dosaženo. Dovolání není přípustné, neboť žalobce v posuzované věci dovolacímu soudu
nepředkládá žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně
významnou. Jak již Nejvyšší soud uvedl ve svém usnesení ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4196/2009, jež je stejně jako dále uvedená rozhodnutí a Stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu veřejnosti dostupné na
internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz, Manuál pro aplikaci
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění zákona č. 160/2006
Sb., na případy odškodňování průtahů v řízení, není vnitřním předpisem
Ministerstva spravedlnosti, ale toliko doporučením vypracovaným Kanceláří
vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro
lidská práva (dále též „ESLP“). Vyjadřuje výhradně názor tohoto vládního
zmocněnce na to, jakým způsobem by měla být ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. v
těchto případech aplikována, aby Česká republika dostála svým závazkům
vyplývajícím pro ni z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z
navazující judikatury ESLP. Nelze proto uvažovat o jeho obecné závaznosti. Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že kritérium významu předmětu řízení pro
účastníka (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), tj. to, co je pro poškozeného v
sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše
odškodnění (srov. část IV. písm. d/ Stanoviska občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále
rozsudek Nejvyššího soud ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010). Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou
s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam
předmětu řízení pro poškozeného.
Tento závěr o klíčové roli významu předmětu
řízení pro poškozeného odpovídá rovněž názoru Ústavního soudu, vyjádřeném např. v jeho nálezu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10 (rozhodnutí Ústavního
soudu jsou veřejnosti dostupná na http://nalus.usoud.cz). Pokud odvolací soud po zvážení všech okolností případu (zejména složitosti
řízení, do kterého se přihlásilo přes 100 věřitelů s pohledávkami, z nichž
mnohé byly předmětem incidenčních řízeních, výše žalobcem uplatněné a správcem
konkursní podstaty nepopřené pohledávky ve výši 12.750,- Kč, zjevnou
nemajetnost úpadce, která nedávala žalobci naději na uspokojení jeho pohledávky
v míře větší než nepatrné), dospěl k závěru, že významu předmětu řízení pro
žalobce odpovídá odškodnění ve formě konstatování porušení práva, nepředstavuje
jeho rozhodnutí v dané otázce jiné řešení, které by přiznávalo rozsudku
odvolacího soudu zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud z uvedených důvodů dovolání podle § 243b odst. 5, ve spojení s §
218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím
řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení
na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 15. prosince 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu