U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobce Mgr. I. B., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem
Praha 8, Sokolovská 22, proti žalované České republice - Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 310.000,-
Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 2/2008, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2009, č.j. 11 Co
370/2008-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 28. 5. 2008, č.j. 19 C
2/2008-29, zamítl pod bodem I. výroku nárok žalobce na zaplacení částky
310.000,- Kč jako náhrady nemateriální újmy, kterou měl žalobce utrpět tím, že
v řízení, jehož předmětem byl spor o ochranu osobnosti, vedeném u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 115/99, bylo porušeno jeho právo na projednání
věci v přiměřené lhůtě. Pod bodem II. výroku obvodní soud nepřiznal žádnému z
účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zrušil rozsudek do částky 213.500,- Kč
a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.) z důvodu částečného zpětvzetí
žaloby. Potvrdil rozsudek obvodního soudu ohledně zamítavého výroku co do
částky 96.500,- Kč (výrok II.) a dále nepřiznal žádnému z účastníků právo na
náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.)
Soudy obou stupňů vyšly ze skutkových zjištění, že celková doba řízení před
Městským soudem v Praze ve věci sp. zn. 37 C 115/99 byla 7 let a 10 měsíců.
Tuto hodnotily jako porušující žalobcovo právo na projednání věci v přiměřené
lhůtě, když však žalovanou dobrovolně poskytnuté zadostiučinění v částce
40.000,- Kč shledaly dostatečným. Při stanovení výše odškodnění odvolací soud
přihlédl ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), ve znění
zákona č. 160/2006 Sb., která vyplývají z relevantní judikatury Evropského
soudu pro lidská práva a provedl výpočet odškodnění žalobce podle Manuálu
Ministerstva spravedlnosti pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., jež ovšem, jak
odvolací soud zdůraznil, není pramenem práva. Odvolací soud přihlédl při úvaze
o výši přiměřeného zadostiučinění ke složitost věci dané rozsáhlým dokazováním
a tím, že věc byla projednávána celkem na třech stupních soudní soustavy a před
Ústavním soudem. Z těchto důvodů snížil základní odškodnění vypočtené podle
Manuálu Ministerstva spravedlnosti na částku 102.500,- Kč o 60%, tj. na částku
41.000,- Kč. Důvody pro jeho další zvýšení ani snížení neshledal, když zejména
uvedl, že se nejednalo o řízení typově významné ve smyslu judikatury Evropského
soudu pro lidská práva. S přihlédnutím k tomu, že částku 40.000,- Kč žalovaná
již žalobci vyplatila, zhodnotil odvolací soud shodně se soudem první stupně
žalobcův nárok na další odškodnění jako nedůvodný.
Výrok II. rozsudku odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř.
Dovolatel, má za to, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního
významu. Předkládá dovolacímu soudu dvě otázky. Zaprvé se táže, zda Manuál pro
aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. (dále také „Manuál“) je pramenem práva na úrovni
podzákonné normy, jež je třeba aplikovat. Zadruhé pokládá otázku, zda charakter
věci je určující pro posouzení míry nemajetkové újmy, resp. se ptá, jaká je
přiměřená míra odškodnění při zásazích nemateriální povahy.
Své dovolání opírá žalobce jednak o dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. pro nesprávné právní hodnocení a jednak o § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
kvůli vadě řízení. Dovolatel je přesvědčen, že Manuál je způsobilým pramenem
práva sui generis zavazující orgán státní správy. Odkázal v tomto směru na
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Asf 45/07 a rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 146/01. Žalobce se pozastavuje nad tím, že i když
odvolací soud tento Manuál za pramen práva nepovažuje, aplikoval jej a ačkoliv
odvolací soud vypočetl nárok žalobce vyšší (byť jen o 1.000,- Kč), než byl
uznán žalovanou, nepřiznal mu jej. Dále polemizuje s přiznanou výši odškodnění,
kterou považuje za nepřiměřeně nízkou s ohledem na spor, jež byl pro žalobce
významný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. Dovolatel vyslovuje názor,
že by přiměřené odškodnění mělo mít svou výší i prevenční charakter, aby vedlo
stát ke zrychlení výkonu soudní moci.
Žalobce považuje své dovolání za přípustné také podle § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. proto, že odvolací soud při nezměněném skutkovém stavu aplikoval právo
odlišně a tím změnil napadený rozsudek. Odvolací soud na rozdíl od soudu I.
stupně podle žalobce aplikoval Manuál v celé šíři a rozvedl právní hodnocení i
ve vztahu ke čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) - dále jen „o.s.ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního
stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Žalobci nelze přisvědčit v tom, že by přípustnost jeho dovolání vyplývala z §
237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Soudy obou stupňů totiž dospěly stran posouzení
vzájemných práv a povinností účastníků ke stejným závěrům, když dovodily
nedůvodnost nároku žalobce. Podrobnější odůvodnění tohoto závěru odvolacím
soudem, při stejném vymezení vzájemných práv a povinností účastníků, diformitu
ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně, nezbytnou pro přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., nezakládá. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. by
dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po
právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek
právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým
vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené
rozhodnutí je zásadně právně významné. Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především
prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o
právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně
odvolacími soudy, či Nejvyšším soudem, anebo (z hlediska judikatorního) řešenou
v rozporu s hmotným právem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006,
sp. zn. 25 Cdo 1312/2005, dostupné veřejnosti na www.nsoud.cz).
Žalobce v posuzované věci však dovolacímu soudu nepředkládá žádnou otázku,
kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou. V případě prvého žalobcem vymezeného dovolacího důvodu, tj. otázky závaznosti
Manuálu pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění
zákona č. 160/2006 Sb., na případy odškodňování průtahů v řízení, je odpověď
zjevná, a proto nezpůsobilá založit zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího
soudu, když žalobcem uváděný manuál není vnitřním předpisem Ministerstva
spravedlnosti, ale toliko doporučením vypracovaným Kanceláří vládního zmocněnce
pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva a
vyjadřuje výhradně názor tohoto vládního zmocněnce na to, jakým způsobem by
měla být ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. v těchto případech aplikována, aby
Česká republika dostála svým závazkům vyplývajícím pro ni z Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále též „Úmluva“) a z navazující judikatury
Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“). V daném rozsahu je tedy
dovolání žalobce zjevně bezdůvodné. Z toho důvodu je nevýznamný i pomocný
výpočet, který odvolací soud provedl pro ověření přiměřenosti žalobci již
poskytnutého odškodnění. Otázka postupu soudu při stanovení výše odškodnění za porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě dle § 31a odst. 3 OdpŠk, a to včetně
posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného, byla nadto Nejvyšším soudem
již vyřešena v jeho rozsudcích ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, a
ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, dostupném veřejnosti na
www.nsoud.cz. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od právního posouzení v
uvedených věcech neodchýlil. Přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (vždy spjatá se závěrem
o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce) pro uplatnění
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. pro vady řízení,
přichází v úvahu jen výjimečně, a to v případě, že posouzení otázky existence
takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního
(procesněprávního) předpisu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009,
sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, dostupný veřejnosti na www.nsoud.cz). Žalobce však,
ačkoliv se dovolává i dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.,
žádnou vadu řízení nespecifikuje a procesně právně významná otázka se z
rozhodnutí odvolacího soudu ani nepodává. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5, ve spojení s § 218 písm. c)
o.s.ř. jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5, ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3
o.s.ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení, neboť na straně žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení přináleželo, žádné náklady dovolacího řízení neshledal. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.