30 Cdo 2147/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona,
ve věci žalobce Z. K., zastoupeného JUDr. Vladimírem Rybářem, advokátem se
sídlem Poděbradech, Fügnerova 651, adresa pro doručování: Kolín IV, Politických
vězňů 27, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 272.750,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C
162/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.
11. 2010, č. j. 13 Co 442/2010-58, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl žalobu na
zaplacení částky 272.750,- Kč s příslušenstvím, které se žalobce domáhal z
titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v souvislosti s nepřiměřeně
dlouhým řízením vedeným u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 10 C 369/98,
jehož předmětem bylo zaplacení ceny díla ve výši 494.910,- Kč.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 11. 2010, č. j. 13 Co 442/2010 - 58,
změnil rozsudek soudu I. stupně ve věci samé tak, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobci částku 59.000,- Kč s úrokem z prodlení, ve zbývající části
rozsudek soudu I. stupně potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu věci zjištěného soudem I. stupně, že
posuzované řízení vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 10 C 369/98
bylo zahájeno žalobou ze dne 26. 11. 1997. Poté, co byl platební rozkaz k
odporu žalovaných zrušen, byla ve věci v průběhu roku 1998 konána tři jednání,
dne 28. 7. 1998 byl ustanoven znalec, který doručil posudek soudu dne 8. 2. 1999. Následně se konalo šest jednání a na posledním z nich byl dne 26. 11. 2001 vyhlášen rozsudek. K odvolání obou stran byl rozsudek soudu I. stupně
rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2003 zrušen a věc byla vrácena
soudu I. stupně k dalšímu řízení. Po dalších čtyřech jednáních a připuštění
změny žaloby byl dne 26. 7. 2004 vyhlášen rozsudek soudu I. stupně. I tento
rozsudek byl napaden oběma stranami a částečně zrušen Krajským soudem v Praze
rozsudkem ze dne 10. 3. 2005. Spis byl v březnu 2006 předložen Nejvyššímu soudu
k rozhodnutí o dovolání žalovaných, které bylo usnesením ze dne 28. 5. 2008
odmítnuto (pozn. Nejvyššího soudu), a spis vrácen soudu I. stupně, který ve
věci nařídil další čtyři jednání. Při posledním jednání dne 13. 7. 2009 vzal
žalobce žalobu zpět, proto soud I. stupně usnesením ze dne 5. 8. 2009 řízení
zastavil. Právní moc usnesení nastala dnem 25. 8. 2009. Celková délka řízení
činila 11 let a 10 měsíců. Žalobce uplatnil svůj nárok v rámci předběžného projednání věci u žalované,
která konstatovala nesprávný úřední postup soudu a poskytla žalobci
zadostiučinění v penězích ve výši 71.000,- Kč. Odvolací soud uvedl, že doba 11 let a 10 měsíců je doba zřejmě nepřiměřená
tomuto typu sporů. Tím, že se žalobce nedočkal konečného rozhodnutí ve lhůtě,
kterou by bylo možno s přihlédnutím ke složitosti sporu očekávat, žalovaný
porušil prostřednictvím soudních orgánů povinnost vyplývající z ustanovení § 13
odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., a je tedy odpovědný za újmu, jež žalobci
vznikla. Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda částka, které se žalobci
dostalo od žalované v rámci mimosoudního odškodnění, je přiměřená závažnosti
vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Ve světle
judikatury Evropského soudu pro lidská práva i judikatury českých soudů vyšel
odvolací soud z celkové doby řízení 11 let a 10 měsíců, za každý rok přiznal
žalobci částku 15.000,- Kč, čímž dospěl k výsledné částce 162.500,- Kč. Tuto
částku dále upravil s ohledem na kritéria § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998
Sb. tak, že ji snížil o 20%, neboť šlo o složitou věc (bylo třeba vypracovat
znalecký posudek), o dalších 20% z důvodu, že řízení probíhalo ve třech
stupních soudní soustavy, a naopak připočetl 20% s ohledem na jednání
poškozeného během řízení, který se na průtazích nijak nepodílel a k celkové
délce řízení sám nepřispěl. V konečném důsledku tak základ nároku ve výši
162.500,- Kč snížil o 20 %, čímž dospěl k výsledné částce 130.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalobci částka 71.000,- Kč již byla žalovanou vyplacena,
přiznal žalobci dalších 59.000,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu, v rozsahu jeho potvrzujícího výroku I., napadl
žalobce dovoláním, jež považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a c)
o. s. ř., z důvodu nesprávného právního posouzení věci, které má spočívat ve
zhodnocení otázky výše zadostiučinění (v obecné rovině) a v použití kritérií
pro snížení nebo zvýšení zadostiučinění co do složitosti řízení, porovnání
místních podmínek v ČR s dalšími státy EU a počtu stupňů soudní soustavy, v
nichž byla věc projednávána. Dovolatel se domnívá, že odvolací soud měl
vycházet z vyšší částky než 15.000,- Kč ročně, neboť šlo o „mimořádně a
extrémně nesprávný úřední postup“, ve kterém dovolatel spatřuje odepření soudní
ochrany a porušení ústavně zaručených práv. Za takových okolností, kdy se
žalobci nedostalo soudní ochrany jeho práva, uzavřel po 11 letech pro něho
nepříliš výhodný soudní smír, protože věc bylo třeba ukončit (vzhledem k věku
některých účastníků řízení hrozila jejich další obměna a další zvýšení jejich
počtu). Žalobce dále nesouhlasí s odvolacím soudem v tom, že šlo o složitou
věc, protože okolnost sama, že bylo třeba vypracovat znalecký posudek,
nezakládá složitost věci, resp. řízení. Šlo o celkem běžný spor ze závazkového
právního vztahu ze smlouvy o dílo o provedení stavebních prací, který je třeba
rozhodovat do 3 let od zahájení řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu
chybí bližší vysvětlení závěru, že šlo o složitou věc, proto v této části
považuje žalobce napadený rozsudek za nepřezkoumatelný. Žalobce se dále
domnívá, že místní podmínky či životní úroveň v ČR se již nijak výrazně neliší
od průměru EU, proto není důvod nepřijmout kompromisní částku 1.250,- Eur za
rok průtahů. Skutečnost, že řízení probíhalo ve třech stupních soudní soustavy,
nelze přičítat k tíži žalobci, tuto okolnost nebyl schopen ovlivnit. Dovolatel
navrhl zrušit napadené rozhodnutí a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále
jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního
stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Dovolání není přípustné, neboť dovolatelem vymezené právní otázky již byly v
judikatorní praxi Nejvyššího soudu vyřešeny a dovolací soud neshledal důvod se
od nich jakýmkoliv způsobem odchylovat. Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích a zejména ve Stanovisku
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále jen Stanovisko, vyjádřil k tomu, jakým způsobem je třeba
stanovit přiměřenou výši zadostiučinění (bod V. a VI. Stanoviska) a jakým
způsobem je třeba přihlížet k jednotlivým kritériím uvedeným v § 31a odst. 3
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) -
dále jen OdpŠk (bod IV. Stanoviska). Nejvyšší soud, i s ohledem na výši zadostiučinění, jež je přiznávána Evropským
soudem pro lidská práva, dospěl k závěru, že pro poměry České republiky je
přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného
zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč (cca
600 až 800 EUR) za jeden rok řízení, tj. 1.250,- Kč až 1.667,- Kč (cca 50 až 67
EUR) za jeden měsíc řízení. Nejvyšší soud přitom ale považuje za nezbytné
zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto
nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat
ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za
rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou
ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy
15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak
7.500,- Kč až 10.000,- Kč). Nejvyšší soud zároveň akceptuje, pokud jsou částky přiznávané na vnitrostátní
úrovni nižší, než ke kterým by dospěl Evropský soud pro lidská práva, a to
zejména s ohledem na výhody využití vnitrostátního prostředku nápravy, jež je
pro účastníky bližší, dostupnější, řízení o něm je rychlejší a probíhá v jazyce
poškozeného, tudíž lze snadněji dosáhnout nápravy utrpěné újmy, než kdyby se
poškozený domáhal ochrany cestou stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1613/2009. Rozhodnutí v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na internetových stránkách
Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Právní posouzení věci odvolacím soudem, který vyšel ze základní částky 15.000,-
Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení, je tudíž v souladu s judikaturou
Nejvyššího soudu, a nepředstavuje otázku zásadního právního významu.
Dovolatel dále nesouhlasil s hodnocením kriteria § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk
odvolacím soudem, který uzavřel, že šlo o složitou věc. Dle dovolatele nešlo o
složitou věc, neboť sama okolnost, že bylo třeba vypracovat znalecký posudek,
nezakládá složitost řízení.
Jakým způsobem je třeba hodnotit kriterium složitosti řízení (§ 31a odst. 3
písm. b) OdpŠk) Nejvyšší soud vymezil pod bodem IV. písm. a) Stanoviska. Při
hodnocení složitosti řízení lze zohlednit zejména složitost skutkovou (rozsah
účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného
dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků – výslechy mnoha svědků,
znalecké posudky, výslechy znalce apod.), složitost právního posouzení z
hlediska aplikační i interpretační (závisející zejména na četnosti obdobných
řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi či existující judikatury a její
ustálenosti), a složitost procesní (procesní aktivita účastníků, četnost a
srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků,
výsledky řízení o těchto opravných prostředcích atd.). Ve vztahu k posouzení v
kolika stupních soudní řízení probíhalo lze vyjít z toho, že řízení ve více
instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu,
pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do
dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení
prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí.
Soud prvního stupně uvedl, že se jednalo o složitou věc, když ve věci byl
vypracován znalecký posudek a dokazování bylo do té míry složité, že mělo vliv
na celkovou délku řízení, přičemž není zanedbatelný ani fakt, že ve věci
vystupovalo na straně žalované 10 účastníků. Odvolací soud k tomu doplnil, že
řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Z odůvodnění tedy vyplývá,
že se soudy zaměřili zejména na posouzení složitosti skutkové a procesní. S
dovolatelem lze v zásadě souhlasit v tom, že odůvodnění složitosti řízení by
obzvláště v případě, kdy je na základě tohoto kriteria snížena základní částka
zadostiučinění až o 40%, mělo obsahovat podrobnější vysvětlení toho, v čem
konkrétně složitost řízení spočívala, a proč se tedy jednalo o objektivní
příčinu prodloužení řízení. Nicméně ani kusé odůvodnění složitosti řízení
odvolacím soudem nezakládá v tomto případě nesprávné právní posouzení věci,
neboť z obsahu spisu vyplývá, že řízení bylo do určité míry složité nejen po
stránce skutkové, ale i po stránce právní. Předmětem původního řízení bylo
zaplacení ceny díla zhotoveného žalobcem (zhotovení výtahové šachty v domě
žalovaných), přičemž v průběhu řízení bylo třeba řešit otázku ceny díla,
promlčení nároku uplatněného žalovanými k započtení a otázku absolutní
neplatnosti smlouvy o dílo. Dovolací soud tedy neshledal, že by se odvolací
soud od judikatorních závěrů Nejvyššího soudu vyjádřených ve Stanovisku
odchýlil, a proto ani tato otázka nezakládá zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5, ve spojení s § 218 písm. c)
o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5, ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3
o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení, neboť na straně žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení přináleželo, žádné náklady dovolacího řízení neshledal.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu