ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní
věci žalobkyň a) J. N., a b) Z. V., obou zastoupených MUDr.Mgr. Danielem
Mališem, LL.M., advokátem se sídlem Longin Business Center, v Praze 2, Na
Rybníčku 1329/5, proti žalovaným 1) Olomouckému kraji, se sídlem v Olomouci,
Jeremenkova 1191/40a, IČ 60609460 a 2) Nemocnici Olomouckého kraje, a.s., se
sídlem v Olomouci, Jeremenkova 1191/40a, IČ 26873346, obou zastoupených JUDr.
Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, o ochranu
osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 23 C 240/2008, o
dovolání žalobkyň a žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
14. listopadu 2012, č.j. 1 Co 157/2012-412, takto:
I. Dovolání žalobkyň a) a b) proti výroku II. (chybně též označen jako I.)
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. listopadu 2012, č.j. 1 Co
157/2012-412, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla
zamítnuta žaloba na zaplacení dalších částek žalobkyni a) 700.000,- Kč a
žalobkyni b) 400.000,- Kč, se zamítá.
II. Dovolání žalobkyň a) a b) proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 14. listopadu 2012, č.j. 1 Co 157/2012-412, se odmítá.
III. Dovolání prvního a druhého žalovaného se odmítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. března 2012, č.j. 23 C
240/2008-307, uložil výrokem I. žalovaným zaplatit žalobkyni a) částku
1.700.000,- Kč a žalobkyni b) částku 1.000.000,- Kč, jako náhradu nemajetkové
újmy podle § 13 odst. 2 tehdy účinného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
(dále jen „obč. zák.“), s tím, že povinnost plnění jednoho žalovaného zaniká v
rozsahu plnění jiného žalovaného, výrokem II. žalobu, aby byli žalovaní povinni
zaplatit žalobkyni a) částku 4.300.000,- Kč a žalobkyni b) částku 2.000.000,-
Kč zamítl. Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že bylo zasaženo právo na soukromí obou
žalobkyň smrtí J. V., syna žalobkyně a) a bratra žalobkyně b), způsobené v
souvislosti s postupem lékařů non lege artis Nemocnice Prostějov, p.o. Soud
dovodil pasivní věcnou legitimaci žalovaných, protože Nemocnice Prostějov, p.o. byla na základě usnesení zřizovatele ze dne 22. června 2007 zrušena ke dni 30. června 2007 a podnik byl následně vložen do základního jmění druhého žalovaného
smlouvou o vkladu podniku ze dne 18. dubna 2008. Po té druhý žalovaný uzavřel
se Středomoravskou nemocnicí a.s. smlouvu o nájmu. První žalovaný tedy byl
právním nástupcem jím zrušené Nemocnice Prostějov, p.o., za situace, kdy nebyla
přerušena činnost nemocnice; stal se tak jejím právním nástupcem a je tedy v
řízení pasivně věcně legitimován. Druhý žalovaný jako pronajímatel ze zákona
ručí za závazky prvního žalovaného a je tedy rovněž pasivně věcně legitimován. Při rozhodování o odpovídající satisfakci soud prvního stupně dospěl k závěru,
že ze strany lékařů došlo nejen k postupu non lege artis, ale k opakovanému
hrubému pochybení, a proto za přiměřené považoval přisouzení náhrady
nemajetkové újmy v penězích pro žalobkyni a) ve výši 1.700.00,- Kč a pro
žalobkyni b) ve výši 1.000.000,- Kč. K odvolání všech účastníků Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. listopadu 2012, č.j. 1 Co 157/2012-412, výrokem I. rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé, v části vyhovujícího výroku I., kterou byli první a druhý
žalovaný zavázáni zaplatit žalobkyni a) částku 1.000.000,- Kč a žalobkyni b)
částku 600.000,- Kč a v zamítavém výroku II. potvrdil, výrokem II. (chybně
označeném opět jako výrok I.) v další části výroku I. rozsudku soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení dalších částek žalobkyni a) 700.000,-
Kč a žalobkyni b) 400.000,- Kč zamítl. Výroky III., IV. a V. (nesprávně
označených jako výroky II., III. a IV.) rozhodl o náhradě nákladů dosavadního
řízení. Po doplnění dokazování se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního
stupně o pasivní legitimaci obou žalovaných, s tím, že byly splněny zákonné
předpoklady pro vznik odpovědnosti z protiprávního zásahu do osobnostních práv
žalobkyň, jakož i pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle
ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. Konstatoval, že vztahy v rodině se
vyznačovaly neobyčejně silnými citovými vazbami mezi matkou a oběma sourozenci
i mezi sourozenci navzájem a ztráta syna a bratra je pro žalobkyně stále těžká
a nenahraditelná. Vzal v úvahu okolnosti, za kterých došlo ke smrti J. V. i
skutečnost, že ho postihla ve věku 15 let, tedy na prahu dospívání. Uvedl, že
jde o případ mimořádně závažný, a proto výši náhrady nemajetkové újmy v
penězích je třeba stanovit násobky limitů uvedených v § 444 odst. 3 obč. zák. Institut náhrady nemajetkové újmy plní funkci satisfakční, ale také preventivně
sankční, přičemž její výše nesmí být pro odpovědný subjekt likvidační a musí
odpovídat zásadám přiměřenosti a proporcionality.
Jednotlivé kauzy tak nelze
poměřovat paušálně, neboť v každé posuzované věci dochází k následkům
protiprávních zásahů zcela individuálně. Přesto však již bohatá judikatorní
činnost soudů vytvořila rámcový podklad, na kterém je možné se orientačně
pohybovat. Ve vztahu k zásahům do soukromorodinného života způsobené smrtí
dítěte náhrady oscilují v částkách okolo jednoho milionu korun a tato částka se
jeví přiměřenou pro žalobkyni a). Pro žalobkyni b) pak je přiměřená částka
600.000,- Kč, která odpovídá, stejně jako ve vztahu k žalobkyni a), zhruba
čtyřnásobku limitních náhrad uvedených v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobkyň dne 23. ledna 2013 a
zástupci žalovaných dne 24. ledna 2013, přičemž právní moci nabyl téhož dne. Proti potvrzujícímu výroku I. a proti měnícímu výroku II. rozsudku odvolacího
soudu podaly žalobkyně dne 25. března 2013 obsáhlé dovolání. Jeho přípustnost
ve vztahu k potvrzujícímu výroku vyvozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), protože se domnívají, že uvedený
výrok spočívá na řešení právních otázek v rozporu s judikaturou dovolacího
soudu, resp. právních otázek dosud neřešených, přípustnost ve vztahu k výroku
měnícímu pak z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a proti oběma výrokům
je podávají z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 1 písm. b) o.s.ř.,
neboť se domnívají, že oba výroky spočívají na nesprávném právním posouzení
věci. Za nevyřešenou právní otázku považují, zda soud při určování výše náhrady
nemajetkové újmy v penězích má přihlédnout k náhradám, jež byly přiznány za
nemajetkovou újmu v jiných případech a rovněž otázku zda, resp. od jakého
okamžiku má poškozený právo na úrok z prodlení s placením náhrady nemajetkové
újmy, kterou odvolací soud vyřešil konstatováním, že výši náhrady určuje soud,
takže původce zásahu nemůže být s jejím placením v prodlení. Podle jejich
názoru však vznik práva na náhradu nemajetkové újmy není spojen s rozhodnutím,
ale se způsobením újmy. Dále pak odvolacímu soudu vyčítají nesprávnou aplikaci
kritérií pro určení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích s tím, že při
jejím určení (v případě potvrzení i změny rozsudku soudu prvního stupně)
nepřihlédl k preventivně-sankční funkci a náhrady by měly být podstatně vyšší. Zejména pak kritizují měnící výrok odvolacího soudu, který v aplikaci kritérií
pro určení výše náhrady soudem prvního stupně neshledal jakékoli pochybení,
dokonce sám zjistil, že újma žalobkyň byla ještě závažnější, a přesto jim
přiznal částku o 40 % nižší. Poukazují také na rozhodnutí soudů v obdobných
případech, kdy byly přiznány podstatně vyšší částky náhrad. Nesprávně také
odvolací soud aplikoval zásadu, že náhrada nesmí být pro žalované likvidační,
když oba by byli schopni bez obtíží zaplatit celou žalovanou částku. Dovolatelky proto navrhly, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadených
částech zrušen, a aby věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení
Vrchnímu soudu v Olomouci. K dovolání se nesouhlasně písemně vyjádřili žalovaní. Rovněž žalovaní podali dne 21.
března 2013 dovolání proti potvrzujícímu výroku
I. a výslovně i proti souvisejícím výrokům III., IV. a V. o nákladech řízení. Dovolání považují za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b)
o.s.ř. a podávají je z důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.,
neboť mají za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jsou přesvědčeni, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, nesprávně
posoudil otázku jejich pasivní věcné legitimace. Podle jejich názoru povinnost
podle § 13 obč. zák. je výlučně osobní povinností povinného subjektu a je
nerozhodné, zda povinnou je osoba fyzická nebo právnická. Nejvyšší soud sice ve
svých rozhodnutích připouští, že v případě zániku právnických osob není
absolutní analogie se smrtí člověka, poukazoval však na případy, kdy nedochází
k likvidaci právnické osoby, ale např. k fůzi, kdy jedna ze slučovaných
právnických osob zůstává ve své existenci zachována. Pokud by v případě zániku
právnické osoby její povinnosti přecházely na jejich právní nástupce, pak by
totéž muselo platit v případě úmrtí fyzické osoby. Dále pak namítají, že
odvolací soud porušil zásady koncentrace řízení, když žalobkyním umožnil, aby
tvrdily nové skutečnosti a navrhovaly nové důkazy. Konečně se pak domnívají, že
tří či čtyřnásobek částek stanovených v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák.,
který odvolací soud pokládal za přiměřenou výši zadostiučinění, je příliš
vysoký. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále k čl. II bodu
2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012. Protože všechna dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně
zastoupenými podle § 241 odst. 1 o.s.ř., dovolací soud se nejprve zabýval
otázkou jejich přípustností, a to z hlediska žalobkyň i žalovaných zvlášť.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne k vadám řízení uvedeným v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
V posuzované věci jsou tedy splněny předpoklady přípustnosti dovolání žalobkyň
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. pokud směřuje proti napadenému
výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé. Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci nebyly zjištěny a účastníci je ani nenamítali. Dovolací soud se tedy nejprve zabýval důvodností dovolání žalobkyň proti tomuto
výroku. Podle ustálené soudní praxe lze přiznat postižené fyzické osobě podle
ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. peněžité zadostiučinění za nemajetkovou
újmu způsobenou zásahem do osobnostního práva na soukromí a rodinný život v
důsledku usmrcení osoby blízké. Ustanovení § 13 obč. zák. ovšem nevymezuje
případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro určení jeho výše. Pouze
hovoří o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené. Určení výše nároku na
přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze v zásadě proto zjišťovat
značně obtížně. Vesměs se tudíž uplatní postup podle ustanovení § 136 o.s.ř.,
kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Soud je
zde povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela
konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Základem posouzení podle zmíněného
ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit
úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného
případu. Přestože, jak již bylo uvedeno, zákon blíže nespecifikuje, které okolnosti
usmrcení mají být zvláště soudem posuzovány v případě stanovování výše náhrady
nemajetkové újmy a každý případ se skutkově velmi liší, v nalézacích
rozhodnutích soudů se opakovaně objevují konkrétní kritéria, kdy soudy berou v
úvahu především:
(1) Okolnosti na straně žalobce, a to zejména
a) intenzitu vztahu žalobce se zemřelým,
b) věk zemřelého a pozůstalého
c) otázka hmotné závislosti pozůstalého na usmrcené osobě
d) morální zadostiučinění ve formě právního postihu žalovaného (zpravidla
trestněprávní sankce)
(2) Okolnosti na straně žalovaného
a) míra zavinění, míra spoluzavinění usmrcené osoby
b) postoj žalovaného (lítost, náhrada škody, omluva aj.)
c) dopad události do sféry původce
d) majetkové poměry žalovaného
V projednávané věci odvolací soud dostatečně zjistil rozhodné skutečnosti
ohledně závažnosti vzniklé nemajetkové újmy a konkrétních okolností, za kterých
došlo k neoprávněnému zásahu do osobnosti žalobkyň. Za této situace postupoval
správně, pokud určil výši náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení
§ 13 odst. 2 a 3 obč. zák. podle své volné úvahy ve smyslu ustanovení § 136
o.s.ř., v odůvodnění vyložil, jaké okolnosti případu považoval za mimořádné do
té míry, že odůvodňují úvahu o výši relutární satisfakce. Protože je tedy
napadený rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl změněn výrok rozsudku soudu
prvního stupně ve věci samé, správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání
žalobkyň podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem v
této části zamítl.
Dále se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání žalobkyň proti
potvrzujícímu výroku I., které rovněž vychází z názoru, že jim byly přiznány
příliš nízké částky peněžní satisfakce za utrpěnou nemajetkovou újmu; jinak
ovšem není podloženo akcentem případné právní otázky, která by zakládala
přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za
takovou otázku nelze pokládat poukaz na rozhodnutí v obdobných případech v
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, ani otázku možnosti přiznání úroku z
prodlení, když soudní praxe vychází z názoru, že možnost přiznání úroků z
prodlení při peněžitém zadostiučinění nepřichází v úvahu, neboť právo na tento
druh zadostiučinění není ryzí majetkovou pohledávkou ze závazkového právního
vztahu (srovnej Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák, a kolektiv, Občanský zákoník,
2. vydání, 2009, str. 201). Nelze tedy mít za to, že by šlo o rozhodnutí po
právní stránce zásadního významu (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud
dovolání žalobkyň proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu jako nepřípustné
odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř.). Dovolací soud po té posuzoval přípustnost dovolání žalovaných. Jak již bylo
uvedeno, žalovaní nesouhlasí s peněžní satisfakcí přiznanou žalobkyním, i když
ji na rozdíl od žalobkyň považují za nepřiměřeně vysokou, resp. se domnívají,
že neměla být vůbec přiznána. V tomto směru dovolací soud odkazuje na
zdůvodnění svého odmítavého výroku k dovolání žalobkyň. Žalovaní také
nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů o jejich pasivní věcné legitimaci,
neboť podle jejich názoru zrušením a tedy i zánikem příspěvkové organizace
došlo k zániku nároků z titulu ochrany osobnosti. Nejvyšší soud se již dříve zabýval i otázkou případného přechodu odpovědnosti
právnických osob za zásah do osobnostních práv v rozsudku ze dne 31. 3. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 5421/2008, rozsudku ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 528/2010
nebo v rozsudku ze dne 31. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 4032/2010, kde ve
stručnosti vyslovil, že v případě zániku právnické osoby není absolutní
analogie se smrtí fyzické osoby plně reálná, neboť v řadě případů práva a
povinnosti právnické osoby vplývají do jiné právnické osoby, do níž se tak
promítnou a prolnou prvky právní subjektivity původní právnické osoby. Soud
prvního stupně i soud odvolací na základě v řízení provedených důkazů dospěly k
závěru, že v souvislosti s dalšími přechody práv a povinností odpovědného
subjektu je dána pasivní hmotněprávní legitimace obou žalovaných. Protože
odvolací soud i tuto otázku posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu,
nelze z tohoto úhlu pohledu posuzovat napadené rozhodnutí jako mající po právní
stránce zásadní význam. Není proto ani dovolání žalovaných přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání proti výroku o nákladech
řízení, které má povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o.s.ř.), pak občanský soudní
řád nepřipouští (srov. § 236 - 239 o.s.ř.). Dovolací soud proto v souladu s
ustanovením § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání žalovaných odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žádný z
dovolatelů nebyl úspěšný a nikomu z nich tak právo na náhradu dovolacího řízení
ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř., nevzniklo. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.