30 Cdo 1865/2017-84
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v
právní věci žalobkyně M. M., zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem
v Ostravě, Poštovní 2, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 90 000 Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 159/2015, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016, č. j. 72 Co
332/2016-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
částky 90 000 Kč (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalované zaplacení přiměřeného zadostiučinění
ve výši 90 000 Kč za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku
nepřiměřeně dlouze vedeného exekučního řízení u Okresního soudu v Karviné pod
sp. zn. 50 Nc 1655/2009 a u Exekutorského úřadu Vsetín pod sp. zn. 186 Ex
1401/2009 (dále jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo zahájeno dne
10. 6. 2009 na návrh nynější žalobkyně, jakožto oprávněné, jímž se domáhala
výkonu rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 17 C
66/2008, kterým bylo uloženo R. H. (dále jen „povinné“) zaplatit žalobkyni 20
000 Kč a nahradit náklady řízení ve výši 15 318 Kč. Posuzované řízení do
rozhodnutí odvolacího soudu nebylo skončeno. Soudy obou stupňů se zabývaly
průběhem posuzovaného řízení, přičemž uvedly jednotlivé úkony, které exekutor
činil. Již v roce 2010 bylo zahájeno první insolvenční řízení proti povinné. Vyhláškou Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 8. 2013 bylo zahájeno další
insolvenční řízení proti povinné pod sp. zn. KSOS 36 INS 23340/2013. Usnesením
Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 9. 2013, č. j. KSOS 36 INS 23340/2013-A-4,
bylo rozhodnuto o úpadku povinné a věřitelé byli vyzváni, aby do 30 dnů
přihlásili své pohledávky. Tímtéž rozhodnutím bylo povoleno řešení úpadku
oddlužením a byl ustanoven insolvenční správce. Žalobkyně ve stanovené lhůtě
svoji pohledávku nepřihlásila. Po právní stránce se odvolací soud v plné míře ztotožnil se závěry soudu
prvního stupně a uvedl, že v posuzovaném řízení se exekutor pověřený vedením
exekuce nedopustil nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené
délce řízení. Exekuční řízení může trvat tak dlouho, dokud je naplňován jeho
účel, tedy dokud existuje reálná šance, že pohledávka oprávněného bude zcela,
či alespoň z části, vymožena. Až za situace, kdy exekutor nabude na jistotě, že
povinný je zcela nemajetný, bude přicházet v úvahu zastavení exekuce, přičemž v
gesci exekutora zůstává, aby stav nedobytnosti pohledávky promítl do svého
oprávnění učinit kroky k zastavení exekuce. Z provedených důkazů nikterak
nevyplynulo, že by pohledávka v posuzovaném řízení byla zjevně nedobytná. Naopak, soudní exekutor postupoval v posuzovaném řízení plynule, aktivně pátral
po postižitelném majetku povinné. V době, kdy byla povinná zaměstnána, popř. kdy disponovala jiným zdrojem příjmu, exekutor prováděl srážky z těchto příjmů
a též žádal o součinnost banky při zjišťování majetku povinné. Také nelze
odhlédnout od skutečnosti, že v průběhu exekuce bylo opakovaně ve věci povinné
zahájeno insolvenční řízení, kterážto skutečnost měla (a dosud má) za následek,
že exekuci podle insolvenčního zákona nelze provést. Žalobkyně se do
insolvenčního řízení navíc nepřihlásila a nestarala se tak dostatečně o to, aby
svoje práva aktivně sama ochránila.
Předvídat výsledek insolvenčního řízení
(jehož se žalobkyně ani neúčastní) nelze, ale údajná nejistota žalobkyně z jeho
výsledku je podle názoru odvolacího soudu jen fabulací, když žalobkyně na jiném
místě svého odvolání soudnímu exekutorovi vytkla, že neučinil kroky k zastavení
exekuce, nebylo-li žádného postižitelného majetku povinné. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním,
jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se při své rozhodovací
činnosti dopustil nesprávného posouzení otázek dovolacím soudem doposud
neřešených, které mají zároveň judikatorní přesah. Takovou otázkou má být
přiměřenost délky exekučního řízení za situace, kdy není dohledán postižitelný
majetek povinného. Druhou otázkou je maximální doba, ve které by měl soudní
exekutor zjistit postižitelný majetek povinného. Další otázka spočívá v tom,
zda je exekutor povinen ihned poté, co zjistí neexistenci takového majetku,
exekuci zastavit, byť je na majetek povinného vedeno insolvenční řízení. Čtvrtou otázkou má být posouzení, zda v době insolvenčního řízení, kdy je
úpadek řešen plněním splátkového kalendáře v rámci oddlužení, přetrvává
nejistota oprávněného z výsledku exekučního řízení, pokud si oprávněný
nepřihlásil řádně a včas svou pohledávku do insolvenčního řízení. Jako poslední
otázku dovolatelka vymezuje, zda samotným nepřiměřeně dlouhým řízením vzniká
nemajetková újma bez ohledu na skutečnost, zda je současně dána nejistota
ohledně jeho výsledku. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní
posouzení věci. Domnívá se, že přiměřená lhůta pro zjištění existujícího
postižitelného majetku by v případě exekučního řízení měla trvat maximálně
jeden rok. I když trvá insolvenční řízení na majetek povinného, exekutor může
(a musí) zjišťovat majetek povinného a může (a musí) činit případně kroky k
zastavení exekuce, není-li žádný majetek zjištěn. Dovolatelka také namítá, že
po celou dobu insolvenčního řízení není jasné, jak toto skončí a zda
insolvenční dlužník bude osvobozen od nesplacených dluhů. Existuje totiž reálná
šance, že od nich osvobozen nebude a jeho majetek tak bude moci být opětovně
vymáhán prostřednictvím exekuce. Ohledně nemajetkové újmy pak dovolatelka
uvádí, že její vznik není podmíněn nejistotou z výsledku posuzovaného řízení,
neboť již ústavním pořádkem garantované právo na přiměřenost délky řízení (čl. 38 odst. 2 usnesení č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod) takový
požadavek nepředpokládá. Ani případný zánik nejistoty ohledně výsledku řízení
tedy nemůže ospravedlňovat nepřiměřenost délky řízení. Dovolatelka navrhuje,
aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II
bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle
§ 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Pro posuzování přiměřenosti délky řízení, jakožto nedílné součásti správnosti
úředního postupu, dovolací soud již v minulosti ve stanovisku občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010,
uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „Stanovisko“), uvedl, že pro zajištění spravedlivé ochrany práv účastníka
není možné vycházet z abstraktní, předem dané doby řízení, která by mohla být
paušálně považována za přiměřenou. Soudy, které o přiměřenosti řízení
rozhodují, jsou tak při rozhodování zatíženy nutností přihlížet ke konkrétním
okolnostem individuálního případu. Ze Stanoviska tak jednoznačně vyplývá
povinnost soudů zabývat se celkovou délkou řízení a tuto hodnotit
prostřednictvím demonstrativně stanovených kritérií v ustanovení § 31a zákona
č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“), za
současného přihlížení k daným okolnostem konkrétního případu. V tomto směru pak
nezáleží na tom, zda posuzované řízení je řízením toho kterého určitého „typu“,
neboť, ať už je tento jakýkoliv, nutnost individuálního posouzení případu bude
muset být vždy aplikována pro naplnění spravedlivé ochrany účastníka.
Z toho
důvodu dovolatelkou vymezená otázka, na jejímž základě by měl dovolací soud
stanovit konkrétní úkony soudního exekutora, které by tento měl pro účely
zjištění nemajetnosti povinného provést, a dále by měl stanovit konkrétní délku
řízení, jež by byla za tímto účelem přiměřenou, nemůže založit přípustnost
dovolání, neboť takový závěr by byl v rozporu se závěrem výše uvedeným, od nějž
dovolací soud neshledává důvod se odchýlit. Nadto dovolací soud podotýká, že již dříve poukázal na nutnost přihlížet ke
specifikům řízení o výkonu rozhodnutí, jehož délka je ovlivněna nejen kritérii
§ 31a odst. 3 písm. b) až d) OdpŠk, ale zejména objektivními okolnostmi, jako
je majetková situace povinného a jeho případná spolupráce (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010,
uveřejněný pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rovněž
Evropský soud pro lidská práva (dále též „ESLP“), jenž ve své judikatuře
exekuční řízení z pohledu jeho přiměřené délky považuje za integrální součást
řízení, podotýká, že delší exekuční řízení může být za určitých okolností
ospravedlnitelné, neboť právo na přístup k soudu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) nezakládá
povinnost státu vykonat každé rozhodnutí v soukromoprávní věci bez ohledu na
konkrétní okolnosti případu. Evropský soud poznamenává, že odpovědnost státu za
výkon rozhodnutí proti osobě soukromého práva nedosahuje dále než k účasti
státních orgánu v procesu výkonu rozhodnutí. Tam, kde orgány veřejné moci jsou
za účelem výkonu rozhodnutí povinny jednat a neučiní tak, jejich nečinnost může
založit odpovědnost státu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V případech, kdy je
vyžadována aktivita dlužníka, jenž je osobou soukromého práva, stát jakožto
nositel veřejné moci musí jednat pečlivě za účelem asistence věřiteli při
výkonu rozhodnutí (srov. rozsudek ESLP ve věci Cebotari a další proti Moldavsku
ze dne 27. 1. 2009, č. stížností 37763/04, 34350/04, 35178/04 a další, odst. 39
a 40, nebo rozsudek ESLP ve věci Moldovan a další proti Rumunsku ze dne 15. 11. 2011, č. stížností 8229/04, 8234/04, 12713/04 a další, odst. 146 a 147). Při posuzování délky vykonávacího (exekučního) řízení z pohledu vzniklé
nemajetkové újmy je třeba zkoumat, do jakého okamžiku šlo o účelné vedení
řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, a od kdy již další
průběh řízení ztrácí svůj význam, neboť vymožení pohledávky oprávněného se
stává vzhledem k okolnostem případu nereálné či neúčelné, popř. dokonce
neúčinné. Předpoklad vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze
vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení
formálně trvá (srov. výše citovaný rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2434/2010). Je totiž
třeba mít na paměti, že se v případě zastavení exekuce jedná o oprávnění
exekutora v jeho uvážení (podle § 55 odst. 4 exekučního řádu), ke kterémuž
kroku přistupuje až po osvědčení nemajetnosti povinného, u kterého se ani
nepředpokládá majetková situace v budoucnu příznivější (srov.
usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 232/2013). Ze závěrů soudů
nižších stupňů vyplynulo, že byl-li v posuzovaném řízení exekutorovi znám
postižitelný majetek, tento zatěžoval exekučními příkazy a v období, kdy mu
takový majetek znám nebyl, aktivně po něm pátral. Aplikací dosavadních závěrů
na případ dovolatelky Nejvyšší soud dospívá k závěru, že dovolání v části
týkající se přiměřenosti délky exekučního řízení není přípustné. Stávající
judikatura je v této oblasti ustálená a dovolací soud neshledal žádný důvod se
od ní odchylovat. Existence řízení trvajícího pouze formálně je též rozhodná pro otázku
nejistoty, která dle dovolatelky přetrvává ohledně exekučního řízení v případě,
kdy je vůči povinnému zahájeno řízení insolvenční. V souladu s § 165 odst. 1
insolvenčního zákona věřitelé, kteří své pohledávky uplatňují podáním
přihlášky, se uspokojují v závislosti na způsobu řešení úpadku, a to rozvrhem
při konkurzu, plněním reorganizačního plánu při reorganizaci nebo plněním
oddlužení, nestanoví-li zákon jinak. Podle odst. 2 téhož paragrafu zákon může
stanovit, že podle odstavce 1 se uspokojují i někteří věřitelé, kteří
nepodávají přihlášku pohledávky, splňují-li zákonem stanovené podmínky. Jinak
než postupem podle odstavce 1 lze v insolvenčním řízení uspokojit z majetkové
podstaty pouze pohledávky, o kterých tak stanoví tento zákon; uspokojení jiných
pohledávek je vyloučeno (odst. 3). Nepřihlásila-li se tedy dovolatelka do
zahájeného insolvenčního řízení, zcela rezignovala v jeho rámci na veškeré
snahy domoci se svého práva majetkové povahy, a nemůže jí tak za toto období
vzniknout jakákoliv nemajetková újma spojená s nejistotou ohledně výsledku
posuzovaného řízení. Exekuční řízení, v jehož rámci ze zákona exekuci nelze
provést, trvá aktuálně toliko formálně. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani
skutečnost, že existuje možnost, že insolvenční řízení neskončí oddlužením
povinné. Ve Stanovisku vyslovil Nejvyšší soud závěr, že nemajetkovou újmu způsobenou
nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1
věty třetí OdpŠk je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li
konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. K tomu
pak dodává, že náhrada nemajetkové újmy má sloužit ke kompenzaci stavu
nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení
uveden a v níž byl tak udržován. Byla-li by újma spojována s jinou příčinou,
uplatní se plně procesní povinnosti a břemena včetně důkazního. Z uvedeného je
zřejmé, že objektivní odpovědnost státu je dána pouze v těch případech, kdy lze
vysledovat nejistotu poškozeného pevně spjatou s nepřiměřenou délkou procesu
před orgánem veřejné moci. Při zániku nejistoty ohledně výsledku řízení již
nelze uvažovat o vzniku nemajetkové újmy účastníka řízení. Z toho důvodu u
formálně trvajících řízení může rozhodný konec řízení pro posouzení
přiměřenosti jeho délky předcházet formálnímu koci řízení dle procesních
předpisů (krom výše citovaného rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2434/2010 dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10.
2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015). Závěr
dovolatelky, že újma vzniká bez ohledu na existenci nejistoty ohledně výsledku
řízení, tudíž neodpovídá výše citované ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, od
níž dovolací soud neshledává důvod se odchýlit. Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.