30 Cdo 243/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vlacha ve věci žalobce Ing. A. H.,
zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova
8, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1,
Letenská 525/15, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze
8, Sokolovská 49, o náhradu nemajetkové újmy 27 234 664 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 47/2012, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2014, č. j. 68 Co
187/2014-180, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2014, č. j. 68 Co 187/2014-180,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 11. 2013, č. j. 19 C 47/2012-138,
vyhověl částečně žalobě co do částky 475 000 Kč s příslušenstvím, jíž se
žalobce domáhal z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou
řízení (výrok I.), ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o
nákladech řízení (výrok III.). Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným
rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu i v
této části zamítl, v ostatním rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Právní
předchůdce žalobce A. K., byl vlastníkem zemědělské usedlosti S.-C. v
katastrálním území T.. Tuto usedlost a přilehlé pozemky nabyl do svého
vlastnictví jako bývalý legionář při provádění pozemkové reformy podle zákona
č. 81/1920 Sb., kterým se vydávají podle zákona ze dne 16. 4.1919, č. 215 Sb. zák. a nař., ustanovení o přídělu zabrané půdy a upravuje se právní poměr ku
přidělené půdě. (Zákon přídělový). V roce 1927 postavil na pozemcích obytnou
budovu a další zemědělské objekty. Dne 15. 3. 1947 podal v souladu s vládním
nařízením č. 8/1947 Sb., o soupisu československého majetku na Z. U. (dále jen
„vládní nařízení“) přihlášku k soupisu majetku zanechaného na území P. R. v
obci T., okres K. C. (dále jen „přihláška k soupisu majetku“). Ministerstvo
financí ČSR prostřednictvím Ústředního likvidátora peněžních ústavů a podniků
žádost o náhradu odmítlo dopisem ze dne 10. 4. 1962, č. j. 42-1505/Dra. Tento
dopis se ministerstvu vrátil zpět, protože A. K. v době jeho doručení již rok
nežil. Poté zůstal stát nečinný. R. H., dcera A. K., podala žádost o odškodnění
za zanechaný majetek prostřednictvím obecného zmocněnce Ministerstvu financí ČR
dne 19. 5. 2005, kdy tato žádost obsahovala jako přílohu seznam členů
Občanského sdružení Podkarpatská Rus, v němž byla R. H. uvedena. Další žádost
podala již osobně dne 27. 8. 2007. Řízení o žádosti R. H. ze dne 27. 8. 2007
bylo zastaveno na základě zpětvzetí ze dne 18. 3. 2011. Účelem zpětvzetí
žádosti o odškodnění bylo zamezit duplicitně podané žádosti. V době zpětvzetí
již R. H. nežila. Jejími právními nástupci se stali žalobce a jeho sestra Ing. R. H.. Žalobce udělil Ing. J. H., obecnému zmocněnci, plnou moc k zastupování
dne 21. 2. 2011, ke zpětvzetí žádosti ho však nezmocnil. Žalovaná usnesením ze
dne 30. 1. 2012, č. j. MF-20363/2012/44, řízení o žádosti R. H. ze dne 27. 8. 2007 zastavila. V odůvodnění uvedla, že je řízení zastaveno dnem, kdy žadatelka
zemřela, nejpozději však dnem zpětvzetí žádosti Ing. A. H. Usnesení o zastavení
řízení nabylo právní moci dne 7. 3. 2012. Žalobce dne 27. 8. 2009 podal žalobu
o finanční náhradu za nemovitosti zanechané na Z. U. Obvodní soud pro Prahu 7
usnesením ze dne 10. 8. 2011, č. j. 31 C 156/2010-91, řízení zastavil z důvodu
nedostatku pravomoci soudu k rozhodnutí o uplatněném nároku s odůvodněním, že
na nárok se vztahuje zákon č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy
občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území P. R.
v
souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických
republik. Žalobce se v tomto řízení domáhá odškodnění za nesprávný úřední
postup spočívající v nečinnosti státních orgánů ohledně žádosti jeho právního
předchůdce o náhradu za předmětné nemovitosti, a to za dobu od 30. 7. 1947 do
22. 9. 2011. Soud prvního stupně po provedeném dokazování uvedl, že posuzované řízení bylo
zahájeno včasným podáním přihlášky k soupisu majetku ze dne 15. 3. 1947. Důvod
nevyhovění žádosti plynul z podstaty tehdejšího totalitního režimu, neboť z
doložených odtajněných materiálů z Národního archivu bylo prokázáno, že právní
předchůdce žalobce, A. K., byl považován za kapitalistu a příslušníka
privilegované třídy. Odškodňovat tyto příslušníky bylo podle tehdejší vlády
„politicky neúčelné“. Soud prvního stupně dále nevyhověl námitce promlčení
uplatněné žalovanou, která se zakládala na skutečnosti, že posuzované řízení
mělo skončit již dopisem zaslaným právnímu předchůdci žalobce dne 10. 4. 1962. Řízení o žádosti ze dne 27. 8. 2007 bylo skončeno až pravomocným usnesením
Ministerstva financí o zastavení řízení ze dne 30. 1. 2012, které nabylo právní
moci dne 7. 3. 2012. Řízení o žádosti ze dne 19. 5. 2005 skončeno nebylo. Soud
prvního stupně proto posuzoval délku řízení ode dne podání přihlášky dne 15. 3. 1947 do dne 22. 9. 2011, což bylo datum, kterým žalobce svůj nárok ohraničil. Celková délka řízení tak přesáhla 65 let. Nicméně soud prvního stupně dále
uvedl, že podstatná část řízení probíhala za doby nesvobody. Náš demokratický
stát se od roku 1990 snaží zmírnit restitučními zákony negativní dopady
způsobené totalitním režimem, avšak plná reparace není reálná. Nárok na náhradu
nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení právní řád před rokem
1990 neznal. Lze jej vyvodit až přímo z ustanovení Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která se stala pro
Československou republiku závaznou dne 18. 3. 1992. Soud prvního stupně proto
výši nároku počítal až od roku 1992 a dospěl ke konečné částce 475 000 Kč,
kterou žalobci přiznal. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podali žalobce i žalovaná odvolání. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, nicméně s
právním posouzením věci se neztotožnil, a to již v otázce existence nesprávného
úředního postupu. Přihlášku k soupisu majetku, podanou dne 15. 3. 1947 právním
předchůdcem žalobce, označil odvolací soud pouze jako podmínku nutnou pro
přiznání nároku na náhradu za nemovitý majetek zanechaný na Z. U. Předchůdce
žalobce kromě podané přihlášky neučinil žádné jiné podání, kterým by bylo
zahájeno správní řízení. Odvolací soud věc uzavřel tak, že přihláškou nemohlo
být zahájeno správní řízení. Správní řízení od roku 1947 neběželo a žalobce
tudíž nemohl být v legitimním očekávání, že správní orgán vydá ve věci
rozhodnutí podle příslušných právních předpisů. Správní řízení začalo běžet až
žádostí o odškodnění doručenou dne 27. 8. 2007 Ministerstvu financí ČR, kterou
podala dcera A. K., R. H. Toto správní řízení skončilo usnesením o zastavení
řízení ze dne 30.
1. 2012 č. j. MF-20363/2012/44. Odvolací soud uvedl, že toto
řízení trvalo 4 roky a 5 měsíců, přičemž neshledal, že by trvalo nepřiměřeně
dlouhou dobu. Žádost ze dne 19. 5. 2005, kterou podal Ing. J. H., která
obsahovala jako přílohu seznam členů Občanského sdružení Podkarpatská Rus, kde
je pod č. 75 označen původní žadatel A. K. a právní nástupkyně R. H.,
nepovažoval odvolací soud za řádnou žádost R. H. o odškodnění. Důvodem byla
skutečnost, že plná moc byla R. H. udělena dne 12. 11. 2004 a Ing. J. H. ji
přijal až dne 7. 7. 2005. Dále tato žádost nebyla doplněna žádnými doklady,
které by prokazovaly její nárok. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního
stupně v části výroku I., kterou se žalobci přiznávalo odškodnění v částce 475
000 Kč s příslušenstvím, změnil tak, že žalobu zamítl. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním,
přičemž splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Za tuto otázku považuje dovolatel otázku
posouzení zahájení a průběhu správního řízení týkajícího se poskytnutí náhrady
za majetek zanechaný na Z. U. a současně otázku existence nesprávného úředního
postupu v posuzovaném řízení. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné
právní posouzení věci. Dovolatel namítá, že odvolací soud pochybil, když dospěl
k závěru, že správní řízení týkající se nároku na náhradu nemovitého majetku
zanechaného na Z. U. mohlo být zahájeno pouze na základě podání zvláštní
žádosti, nikoliv na základě přihlášky k soupisu majetku z roku 1947. Na základě
tohoto nesprávného právního posouzení předpokladů zahájení správního řízení
dospěl odvolacího soud k nesprávnému závěru, že správní řízení nebylo nikdy
zahájeno a žalovaná tak nemohla být v prodlení s vydáním rozhodnutí, respektive
se nedopustila nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce
řízení. Dovolání bylo doplněno podáním dovolatele ze dne 18. 2. 2015, v němž
poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2610/14,
jenž se zabývá problematikou uplatnění nároku o náhradu za majetek zanechaný na
Z. U., zejména pak kontinuitou právních předpisů upravujících danou otázku. Dovolatel dále namítá vadu řízení spočívající v tom, že odvolací soud rozhodl
bez nařízení jednání, aniž by dovolatel s tímto postupem souhlasil či by byly
splněny další podmínky ust. § 214 o. s. ř. Dovolatel navrhuje, aby dovolací
soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že trvá na tom, že řízení o přihlášce
k soupisu majetku právního předchůdce žalobce bylo vedeno Ministerstvem vnitra
a nelze jej ztotožňovat s řízením o odškodnění za majetek zanechaný na Z. U. vedeném Ministerstvem financí. Samotné podání přihlášky podle vládního nařízení
nemohlo založit nárok na náhradu ani legitimní očekávání k poskytnutí náhrady a
nemohlo mít za následek zahájení řízení. K legitimnímu očekávání dovolatele
žalovaná uvedla, že dovolatel si musel být vědom, že nesplňuje podmínky pro
vyplacení náhrady. Žalovaná dále poukázala na to, že právnímu předchůdci
dovolatele A. K. nebyl dopis ze dne 10. 4. 1962 doručen, nicméně na originálu
obálky, poté, co se vrátila správnímu orgánu, bylo uvedeno, že se má vyčkat, až
se přihlásí dědicové. Ze spisu není patrný jakýkoliv záznam, že by se dědicové
o vyplacení náhrady jakýmkoliv způsobem před rokem 1989 zajímali. Aktivita
dědiců je patrná až ode dne udělení plné moci Ing. H., což je až 43 let po
úmrtí A. K. Žalovaná tím zpochybnila jak legitimní očekávání žalobce, tak
existenci stavu nejistoty v důsledku neskončeného řízení, kterým by vznikala
nemajetková újma, za kterou by náležela kompenzace, přičemž odkázala na
relevantní judikaturu Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro posouzení právní
otázky v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešené, a to otázky, zda podání
přihlášky k soupisu majetku dle vládního nařízení č. 8/1947 Sb. vedlo k
zahájení náhradového řízení podle zákona č.
42/1958 Sb., o úpravě některých
nároků a závazků souvisících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou
sovětskou socialistickou republikou (dále jen „zákon č. 42/1958 Sb.“), a
vyhlášky č. 159/1952 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle
zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny (dále jen
„vyhláška“), tudíž zda bylo vedeno řízení, jehož délku lze posuzovat z hlediska
její přiměřenosti. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Dovolací soud dospěl k závěru, že řízení je postiženo zmatečností ve smyslu §
229 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolateli byla v průběhu řízení nesprávným
postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Podle § 214 odst. 1 o. s. ř. k projednání odvolání nařídí předseda senátu
odvolacího soudu jednání. Jednání není třeba podle § 214 odst. 2 o. s. ř. nařizovat, jestliže
a) se odmítá odvolání;
b) se zastavuje nebo přerušuje odvolací řízení;
c) odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o
předběžném opatření, nebo jinému usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci
samé;
d) se zrušuje rozhodnutí podle § 219a odst. 1;
e) odvolání se týká toliko nákladů řízení, lhůty k plnění nebo předběžné
vykonatelnosti. Podle § 214 odst. 3 o. s. ř. není třeba jednání nařizovat také tehdy, bylo-li
odvolání podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci se
práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez
nařízení jednání souhlasí; to neplatí, jestliže odvolací soud opakuje nebo
doplňuje dokazování. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že odvolání projednal
se souhlasem účastníků bez jednání. Z obsahu spisu se podává, že odvolací soud
přípisem ze dne 24. 4. 2014, č. j. 68 Co 187/2014-175, vyzval žalovanou a
jejího zástupce, aby ve lhůtě 10 dnů od doručení této výzvy odvolacímu soudu
sdělili, zda souhlasí s tím, aby o odvolání žalobce bylo rozhodnuto bez
nařízení jednání, přičemž je poučil, že pokud nesdělí odvolacímu soudu v
uvedené lhůtě své stanovisko, bude odvolací soud vycházet z předpokladu, že
proti navrženému postupu nemají námitky. Výzva byla žalované doručena dne 16. 5. 2014 a jejímu zástupci dne 19. 5. 2014. Podáním ze dne 22. 5. 2014, téhož
dne odeslaného odvolacímu soudu, zástupce žalované soudu sdělil, že nesouhlasí
s tím, aby bylo o odvolání žalobce (ale i žalované) rozhodnuto bez nařízení
jednání. Z obsahu spisu neplyne, že by obdobná výzva byla adresována rovněž
žalobci, případně jeho zástupkyni. Žalobce tak nebyl o navrhovaném postupu
nikterak vyrozuměn a žalovaná s tímto postupem výslovně vyjádřila svůj
nesouhlas. Z uvedeného je zřejmé, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro
nenařízení jednání k projednání odvolání dle § 214 o. s. ř. Nenařídila-li podle
§ 214 odst. 1 o. s. ř. k projednání odvolání předsedkyně senátu odvolacího
soudu jednání, pochybila.
Jedná se o takovou vadu, která představuje porušení
základních principů ovládajících řízení před soudem, a proto rozhodnutí
odvolacího soudu nemůže z tohoto důvodu obstát. Dovolací soud nemůže tuto vadu,
resp. zmatečnost, pominout a tato zmatečnost má za následek, že dovolací soud
musí napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (srov. Občanský soudní řád,
komentář, L. Drápal, J. Bureš a kol. C. H. BECK, r. 2009, str. 1937). Jiné vady
v řízení dovolací soud neshledal. Dovolací soud se dále zabýval výše vymezenou právní otázkou, přičemž shledal
dovolání důvodným. K posouzení okamžiku zahájení náhradového řízení je nezbytné uvést přehled
vývoje právní úpravy upravující danou problematiku. Po druhé světové válce
došlo dne 29. 6. 1945 s účinností od 30. 1. 1946 k uzavření Mezinárodní smlouvy
mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik
uveřejněné pod č. 186/1946 Sb. Tato smlouva stanovila ve svém prvním článku
následující: „Zakarpatská Ukrajina (podľa československej ústavy nazvaná
Podkarpatská Rus), ktorá bola pojatá na základe smluvy zo dňa 10. septembra
1919, uzavretej v St.-Germain-en-Laye ako samosprávny celok do rámci
Československej republiky, sjednoťuje sa v súhlase so želaním, prejaveným
obyvateľstvom Zakarpatskej Ukrajiny a na základe priateľskej dohody medzi
obidvoma Vysokými smluvnými stranami, so svojou odvekou otčinou - Ukrajinou a
vteľuje sa do rámca Ukrajinskej sovietskej socialistickej republiky.“
Zakarpatská Ukrajina poté přestala být součástí československého státu. Spolu s
mezinárodní smlouvou byl přijat i protokol, který se zabýval otázkou občanství
a majetkem zanechaným na Zakarpatské Ukrajině. Článek 2 protokolu stanovil, že
osoby české a slovenské národnosti, které mají trvalé bydliště na území
Zakarpatské Ukrajiny, mají právo optovat československé státní občanství. Tento
článek dále stanovil, že osoby, které využijí práva opce, mají nárok na
odškodnění za nemovitý majetek zanechaný na území Zakarpatské Ukrajiny. Stejně
tak mají být za nemovitý majetek odškodněny osoby, které musely území
Zakarpatské Ukrajiny opustit v důsledku nepřátelské okupace. Prvním právním předpisem provádějícím výše uvedenou mezinárodní smlouvu bylo
již výše zmíněné vládní nařízení č. 8/1947 Sb. Smyslem vládního nařízení bylo
vytvořit soupis nemovitého majetku, za který pak měl stát poskytnout
odškodnění, jak stanoví § 1 tohoto nařízení. Avšak samotné nařízení nijak
řízení o odškodnění neupravovalo. V § 8 bylo pouze stanoveno, že z podané
přihlášky k soupisu majetku nevzniká straně právní nárok na odškodění a samotná
úprava odškodnění se vyhrazuje zvláštním předpisům. Od vydání vládního nařízení zůstal stát nečinným až do roku 1958, kdy byl
přijat zákon č. 42/1958 Sb. Tímto právním předpisem bylo pouze stanoveno, že
bude poskytnuta náhrada za zanechaný nemovitý majetek na Zakarpatské Ukrajině
podle podmínek stanovených vládou, resp. ministerstvem financí. Na základě
tohoto zákonného zmocnění byla o rok později přijata vyhláška č. 159/1959 Ú.l. Ustanovení § 2 odst.
1 této vyhlášky zní: „(1) Podmínkou pro přiznání nároku na
náhradu je též, že byla podána včas přihláška k náhradě. (2) Přihláškou k
náhradě je přihláška k soupisu majetku podaná podle vládního nařízení č. 8/1947
Sb., o soupisu československého majetku na Zakarpatské Ukrajině, ve lhůtě do
31. března 1947 nebo podaná optanty, kteří v přihlašovací lhůtě byli ještě na
Zakarpatské Ukrajině, ministerstvu vnitra, ve lhůtě do 1 měsíce po přesídlení
ze Zakarpatské Ukrajiny do Československé republiky; u jiných osob, než na
které se vztahuje ustanovení předcházející věty, rozumí se přihláškou k náhradě
přihláška podaná do 30. června 1959 podle vyhlášky ministerstva financí č. 43/1959 Ú.l.“ V následujícím § 3 došlo k omezení rozsahu poskytované náhrady,
kdy bylo stanoveno, že náhrada se bude poskytovat pouze za nemovitý majetek,
který měl povahu osobního nebo drobného soukromého vlastnictví. Vyhláškou z
roku 1959 končí na dlouhou dobu činnost zákonodárce v oblasti týkající se
náhrad za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině. K dalšímu vývoji dochází
až v novém tisíciletí, kdy je zákon č. 42/1958 Sb. dvakrát novelizován, a to
zákonem č. 342/2006 Sb. a zákonem č. 227/2009 Sb. Dovolací soud se neztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu v otázce
výkladu § 2 odst. 1 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l.. Z pouhého jazykového výkladu by
mohlo být dovozeno, že samotná přihláška je pouze jednou z podmínek řízení a je
tedy nutné ještě podání zvláštní žádosti, kterou by se skutečně zahájilo
řízení. Nicméně v případě problematiky odškodnění za majetek zanechaný na
Zakarpatské Ukrajině je nutné vycházet ze zásad, které definoval Ústavní soud
pro výklad restitučních předpisů, neboť výše uvedené právní předpisy Ústavní
soud podřadil pod kategorii restitučního zákonodárství (viz nález Ústavního
soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11). K výkladu restitučních
předpisů uvádí Ústavní soud zejména následující: „Stát a jeho orgány jsou
povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu s oprávněnými zájmy
osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována. Ke splnění účelu a
cíle restitucí je proto zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly
restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji, v duchu snahy
o zmírnění některých majetkových křivd, v jejichž důsledku k odnětí majetku
došlo. Případné legislativní nedůslednosti různého druhu, jakož i
nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů nebo osob jednajících v
podstatě za stát nelze vykládat v neprospěch oprávněných osob.“ (viz nález
Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10). Jinak řečeno, při
výkladu restitučních předpisů není možné postupovat restriktivně a
formalisticky, nýbrž naopak je nutné vykládat je velmi citlivě a vždy s ohledem
na okolnosti konkrétního případu (srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne
24. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 617/08). Vyhláška, ani zákon č. 42/1958 Sb.,
výslovně nepočítají se speciálním novým podáním, kterým by se náhradové řízení
zahajovalo. Nutnost nového podání je možné vyvozovat pouze na základě
striktního gramatického výkladu § 2 odst. 1 vyhlášky.
Avšak vzhledem k výše
uvedenému není takovýto výklad u restitučních předpisů žádoucí. Nadto je nezbytné uvést, že v případě požadavku speciálního podání by musela
být tato podmínka přímo uvedena v zákoně č. 42/1958 Sb. nebo ve vyhlášce. V
souvislosti s dlouhou nečinností ze strany zákonodárce při přijímání právní
úpravy předpokládané mezinárodní smlouvou by bylo nespravedlivé zatěžovat
původní vlastníky nemovitostí, o které zásahem státu přišli, dalším podáním,
jehož nutnost nebyla z právního předpisu při běžném výkladu náležitě patrna. V
souladu s tímto argumentem je také způsob, jakým byl výklad prováděn na přelomu
50. a 60. let, tedy krátce po účinnosti dotčených předpisů. Ministerstvo
financí ČSR, které se přihláškami v uvedené době zabývalo, žádné nové podání
nepožadovalo. Případem se zabývalo po skutkové stránce, jak plyne z důkazů
provedených soudem prvního stupně. Žádosti právního předchůdce dovolatele
nebylo v 60. letech vyhověno nikoliv z důvodu procesních nedostatků, ale toliko
na základě soudobé totalitní ideologie. Jak plyne z odtajněných materiálů z
Národního archívu, předložených dovolatelem před soudem prvního stupně, tak
tehdejší vláda považovala za neúčelné poskytovat finanční prostředky
kapitalistům a privilegovaným třídám za zanechaný majetek. Z obecných postojů
vlády i z konkrétních vyjádření správního orgánu je patrné, že správní orgán se
v dotčené době žádostí skutečně zabýval po skutkové stránce. Není proto možné
bez legitimního důvodu měnit výklad tehdejších právních předpisů k tíži
dotčených osob uložením nové povinnosti, která v dané době nejenže výslovně
neplynula z právních předpisů, ale neplynula ani z aplikační praxe správního
orgánu. Dovolací soud na základě výše uvedeného, s přihlédnutím k zásadám
výkladu restitučních předpisů, dospěl k závěru, že přihláškou k soupisu majetku
bylo na základě vyhlášky zahájeno náhradové řízení. Tento závěr potvrzuje i
rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2610/14). Jelikož odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru, že řízení, jehož
nepřiměřená délka má být posuzována, vůbec neprobíhalo, přičemž dovolací soud
shledal tento závěr nesprávným, nadto je řízení postiženo zmatečnostní vadou,
postupoval dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil. Podle § 243e odst. 2 o. s. ř. vrátil věc odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. Odvolací soud se tak v dalším řízení bude nejdříve zabývat vymezením rozhodné
délky řízení, jejíž přiměřenost má být posuzována. Aniž by dovolací soud
předjímal právní závěry odvolacího soudu, poukazuje dále na relevantní
judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Evropský soud“) a
judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k problematice vymezení rozhodné
délky řízení. Rozhodná délka řízení podle judikatury Evropského soudu a Nejvyššího soudu je
vymezena svým počátkem a koncem.
Rozhodný počátek a rozhodný konec řízení z
hlediska posuzování délky řízení se ne vždy striktně odvíjí od počátku a konce
řízení dle procesních předpisů, neboť vždy je nutné mít na zřeteli, že má být
odškodněna nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení. Proto Nejvyšší soud např. ve vztahu k vykonávacímu řízení dovodil, že je třeba
vždy zkoumat, do jakého okamžiku šlo o účelné vedení řízení směřující k
reálnému vymožení práva oprávněného, a od kdy již další průběh řízení ztrácí
svůj význam (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo
2434/2010, uveřejněný pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo
3320/2012), nebo ve vztahu k insolvenčnímu řízení dovodil, že z hlediska
posouzení délky řízení je koncem řízení den, kdy insolvenční správce splnil
vůči poškozenému (konkrétnímu oprávněnému v?insolvenčním řízení) pravomocné
rozvrhové usnesení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29
Cdo 2012/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu pod č. 132/2012). Pokud tudíž v některém bodě řízení bylo účastníku
řízení zřejmé, že mu nebude vyhověno, je nutné z hlediska posouzení
přiměřenosti délky řízení tento okamžik považovat za konec řízení, ač řízení
nebylo formálně ukončeno v souladu s procesními předpisy, neboť v dalším
průběhu řízení, již pouze formálně trvajícího, účastník nemohl být v nejistotě
ohledně jeho výsledku (obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 664/2013). Rovněž při určování rozhodného počátku řízení je
nutno mít na zřeteli, kdy dané řízení bylo způsobilé účastníku působit újmu
spočívající v nejistotě ohledně jeho výsledku. Proto např. v případě trestních
řízení Evropský soud stanoví rozhodný počátek řízení dnem, kdy se poškozený o
trestním stíhání dozvěděl, přestože na základě procesních předpisů bylo trestní
stíhání zahájeno dříve (např. rozsudek ESLP ve věci Ipsilanti proti Řecku,
stížnost č. 56599/00, ze dne 6. 3. 2003, odst. 31). Také u civilních řízení
Nejvyšší soud dovodil, že žalovanému, jenž o zahájení řízení nevěděl, nemohla
za dobu od zahájení řízení do doby, kdy se o existenci řízení dozvěděl,
vzniknout nemajetková újma, a to ani v případě, kdy by již ke dni zjištění
existence řízení ze strany žalovaného bylo dané řízení nepřiměřeně dlouhé
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Účastníku řízení totiž může vznikat újma jen tehdy, jestliže takové řízení trvá
a účastník je takto vnímá. Jestliže tomu tak není, tedy osoba považující se za
poškozeného si není vědoma toho, že nějaké řízení, jehož účastníkem je nebo by
měla být, se vede, a že tedy nevyčkává jeho skončení (konečného rozhodnutí),
nemůže jí vznikat újma nemajetkové povahy pramenící z nejistoty ohledně
výsledku řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2013, sp. zn. 30
Cdo 664/2013).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. 10. 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu