U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobců: a)
E. G. C., b) M. V., c) J. V., d) M. K., e) A. P., f) J. S., g) V. N., h) P. N.,
ch) J. N., i) L. F., j) I. R., k) J. N., a l) J. V., všech zastoupených JUDr.
Klárou A. Samkovou, Ph.D., advokátkou advokátní kanceláře Samková s. r. o., se
sídlem v Praze 2, Španělská 742/6, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu
nemajetkové újmy a náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 26 C 10/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 12. 10. 2012, č. j. 16 Co 248/2012 – 255, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
výroku IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti výroku II. podali odvolání žalobci a), b), c), d), e), g), h), ch) a l) a
proti výroku III. žalobkyně a). Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem
rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Zaplacení 120.000,- Kč se každý ze žalobců domáhal z titulu náhrady nemajetkové
újmy, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v
nepřiměřené délce dědického řízení, které bylo vedeno u Okresního soudu v
Kladně pod sp. zn. D 980/2002. Jednalo se o dědické řízení po zůstavitelce A. K., která zemřela v roce 1949, přičemž za celkovou délku řízení považovali
žalobci více než šedesát let. Předmětem řízení vedeného u Okresního soudu v
Kladně pod výše uvedenou spisovou značkou bylo doprojednání dědictví o nově
zjištěném majetku patřícím do pozůstalosti po A. K. Opomenutý majetek tvořily
pozemky, které byly v době původního dědického řízení jednoduše zjistitelné a
dohledatelné s ohledem na fungující evidenci nemovitostí. Tyto nemovitosti však
přesto nebyly uvedeny v soupisu majetku zůstavitelky v roce 1949, což žalobci
považují za neodpustitelnou liknavost státu. Pozemky nebyly předmětem dědického
řízení ani po J. K. v roce 1991. K dodatečnému projednání dědictví pak došlo až
v roce 2002, přičemž i toto dodatečné řízení trvalo osm let. Žalobkyně a) nadto
uplatnila ještě nárok na náhradu škody, která měla spočívat ve vynaložených
nákladech v souvislosti s tímto dědickým řízením (zejména nutností nákupu
letenek za účelem dostavení se k jednání soudu). Soud prvního stupně po vznesení námitky promlčení ze strany žalované dospěl k
závěru, že nárok vznesený žalobci b), c), d), g), h), ch) a l) je promlčen. Ve vztahu k nárokům na náhradu nemajetkové újmy uplatněnými žalobci a) a e)
byla námitka promlčení vznesená nedůvodně. Po provedeném dokazování však soud
dospěl k závěru, že řízení o dodatečném projednání dědictví bylo zahájeno v
roce 2002, žalobce e) se o něm dozvěděl až v roce 2006 a žalobkyně a) v roce
2007. Případný vznik nemajetkové újmy na straně těchto dvou žalobců je tedy
třeba posuzovat právě až od okamžiku, kdy se o probíhajícím řízení tito žalobci
dozvěděli. Následně dospěl k závěru, že při projednání dědictví po zůstavitelce
A. K. nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce
řízení. Nárok na náhradu škody uplatněný žalobkyní a) je rovněž nedůvodný,
neboť se nejednalo o náklady vynaložené v souvislosti se zrušením nezákonného
rozhodnutí či s nápravou nesprávného úředního postupu. O nákladech řízení bylo
pravomocně rozhodnuto v dědickém řízení. Odvolací soud uvedl, že předně není možno souhlasit s námitkou odvolatelů, že
dědické řízení trvá (či trvalo) kontinuálně více než šedesát let. Zásada, že
při projednání dědictví se vždy vychází z právních předpisů účinných v době
smrti zůstavitele, sama o sobě neznamená, že při doprojednání dědictví se jedná
vždy o jedno dědické řízení, které dosud není skončeno. Ke skončení dědického
řízení došlo odevzdáním pozůstalosti usnesením ze dne 8. 12. 1949, č. j. D
328/49-25, jímž byla mimo jiné vydána odevzdací listina.
Odevzdací listina má
povahu jednak deklaratorní (potvrzuje, že v ní uvedený dědic prokázal své
dědické právo), jednak konstitutivní (odevzdáním se v ní uvedený dědic stává
vlastníkem pozůstalosti). Odevzdáním pozůstalosti se dědic ve smyslu § 179
císařského patentu ze dne 9. 8. 1854, přijatého zákonem č. 218/1854 Říšského
zákona, ve spojení s § 819 Obecného zákoníku občanského z roku 1811 (ABGB)
stane vlastníkem i toho majetku, který v odevzdací listině nebyl uveden a jehož
existence vyšla najevo až po pravomocném odevzdání pozůstalosti. Soud sice v
takovém případě provede řízení, avšak nově vyšlé jmění dosavadním dědicům
neodevzdává, neboť pozůstalost je považována za právně nedělitelný celek a jeho
původní odevzdání se vztahuje i na majetek nově objevený. Vydáním odevzdací
listiny tedy bylo dědické řízení po A. K. pravomocně skončeno. Řízení vedené u
Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. D 980/2002 bylo tedy samostatným řízení a
nelze je považovat za součást původního dědického řízení. Žalobci by ostatně měli právo na přiznání náhrady za nemajetkovou újmu jen za
řízení, jehož byli účastníky. Neuplatní se zde závěr, že při určení celkové
délky řízení je nutno přihlížet i k té jeho části, v níž jako účastník
vystupoval právní předchůdce osoby, která vstoupila do řízení jako dědic a
která se nyní domáhá poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. Dědic do řízení v
tomto případě nevstupuje na místo svého právního předchůdce, nýbrž se stává
účastníkem až jeho zahájením. Závěr o nepřiměřenosti délky konkrétního řízení
musí vycházet z celkové doby řízení ve vztahu ke konkrétnímu účastníkovi. Rovněž nemůže obstát námitka žalobců, že v jejich případě ještě ani nepočala
běžet promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy, neboť
dědické řízení fakticky není skončeno. Dědické řízení o dodatečném projednání
pozůstalosti po A. K. bylo pravomocně skončeno dne 11. 5. 2010. Mimo žalobce a)
a e) bylo ostatním žalobcům doručeno stanovisko žalované ohledně jejich nároku
uplatněného v rámci předběžného projednání dne 26. 10. 2010, přičemž žalobci u
žalované tyto nároky uplatnili postupně dne 27. 8. 2010, 30. 8. 2010 a 1. 9. 2010. Promlčecí doba tak běžela od 11. 5. 2010 do dne uplatnění nároku u
žalované a tímto dnem došlo ke stavení promlčecí doby, která pokračovala v běhu
ode dne následujícího pod dni doručení stanoviska žalované. Žalobci e), h) a
ch) podali návrh na předběžné projednání dne 27. 8. 2010, takže před tím
uplynulo z promlčecí doby tři měsíce a patnáct dnů a po skončení stavení
promlčecí doby plynula ještě v délce dvou měsíců a šestnácti dnů, čili uplynula
dne 13. 1. 2011. Podobně u žalobců b) a c), kteří uplatnili nárok u žalované
dne 30. 8. 2010, uplynula promlčecí doba dne 12. 1. 2011 a v případě žalobců d)
a l), kteří nárok u žalované uplatnili dne 1. 9. 2010, skončila promlčecí doba
dne 11. 1. 2011. Všichni žalobci podali žalobu až dne 19. 1. 2011, tedy po
marném uplynutí promlčecí doby.
V případě žalobců a) a e) sice k promlčení nároku nedošlo, nicméně v jejich
případě nedošlo ke splnění podmínek odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu
způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Dodatečné projednání dědictví bylo
složité, neboť se jednalo o pozůstalost po osobě, která zemřela před šedesáti
lety. Bylo nutno dohledat všechny v úvahu připadající dědice, přičemž od
okamžiku, kdy se toto podařilo, probíhalo dědické řízení bez průtahů a do
pravomocného skončení trvalo tři a půl roku. Probíhalo ve dvou stupních,
přičemž v odvolacím řízení muselo být z důvodu úmrtí účastníka řízení
rozhodnuto o procesním nástupnictví. Dále bylo třeba přibrat tlumočníka pro
žalobkyni a). Význam předmětu pro účastníky nelze hodnotit nikterak zvýšeně,
neboť hodnota dodatečného pozůstalostního jmění činila podle pravomocného
usnesení Krajského soudu v Praze 10.614,- Kč. Nedošlo tedy k nesprávnému
úřednímu postupu. Soud prvního stupně též správně zamítl nárok žalobkyně a) na náhradu škody
spočívající v nákladech vynaložených v dědickém řízení, a to z toho důvodu, že
o těchto nákladech bylo pravomocně rozhodnuto Krajským soudem v Praze a
Okresním soudem v Kladně podle § 146 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a), b), c), d),
e), g), h), ch) a l) dovolání, jehož přípustnost dovozují ze zásadního právního
významu napadeného rozhodnutí a důvodnost opírají o tvrzení, že toto rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že předcházející řízení bylo
zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Dovolatelé předně obsáhle rekapitulují dosavadní průběh řízení, přičemž
detailně poukazují na historické události, které podle jejich názoru vedly k
tomu, že dědické řízení o části pozůstalosti po A. K. zemřelé v roce 1949
doposud trvá. Dovolatelé namítají, že jak notáři příslušní k projednání
dědictví v roce 1949 a 1991, tak i poručenský soud v roce 1949 zanedbali své
povinnosti při zjišťování majetku náležejícího do pozůstalosti. Zdůrazňují
však, že předmětnou žalobou v této věci byl uplatněn nárok na náhradu škody
způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení práva dovolatelů
na projednání věci v přiměřené době. Dovolatelé poukazují mimo jiné na to, že soudní jednání a řízení o vypořádání
dědictví proběhlo v roce 1949, včetně ustanovení exekutora rozhodnutí a
poručníka pro nezletilé dědice. Odevzdací listina byla vydána v prosinci roku
1949, aniž by byl řádně zjištěn veškerý majetek zůstavitelky. Příslušné orgány
tedy pochybily již v roce 1949, jestliže při lustraci pozemkových knih
nezjistily, že do dědictví náleží také další pozemky. K napravení tohoto
pochybení mohlo dojít v řízení o dědictví po J. K. v roce 1991, avšak ani tehdy
k takové nápravě nedošlo. Navíc na rozhodnutí o dodatečném projednání dědictví
z roku 2010 budou navazovat další řízení o dědictví, v nichž bude následně
přechod vlastnického práva k předmětnému pozemku řešen.
V žádném případě dovolatelé nesouhlasí s tím, že by jejich účastenství v řízení
trvalo od roku 2002 do roku 2010, a že tudíž nemůže být hovořeno o průtazích a
nepřiměřené délce řízení. Dovolatelé dále citují některá ustanovení císařského
patentu č. 208/1854 ř. z., z nichž dovozují (zejména z jeho § 174), že dědické
řízení o pozůstalosti po A. K. neskončilo odevzdáním odevzdací listiny v roce
1949, ale že trvalo šedesát let. Stejný závěr dovozují i z § 819 císařského
patentu č. 946/1811 Sb. z. s., Obecného zákoníku občanského. Skončení řízení se
totiž musí ve smyslu § 859 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
posuzovat podle právních předpisů platných v den smrti zůstavitele. Ani
konstatování odvolacího soudu, že odevzdávací listina má deklaratorní a
konstitutivní charakter „nijak nevyvrací tvrzení žalobců, že snad bylo dědické
řízení ukončeno právě v roce 1949.“ Že je dědické řízení nutno pojímat jako
jeden celek, dotvrzuje i sám odvolací soud, dospěl-li k závěru, že dědictví je
třeba považovat za právně nedělitelný celek. Jedná-li se o právně nedělitelný
celek, „nemůže o takovém být vedeno více ukončených řízení.“
Dovolatelé taktéž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že by nebylo možné v
daném případě požadovat nemajetkovou újmu způsobenou před účinností zákona č. 82/1998 Sb., a to s poukazem na čl. II. zákona č. 160/2006 Sb. Dovolatelé dále poukazují na závěry obsažené ve stanovisku Nejvyššího soudu ze
dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího
soudu zde citovaná, vydaná po roce 2002 jsou dostupná na internetových
stránkách www.nsoud.cz). Zejména zdůrazňují závěr, že „při úvaze o celkové době
řízení není možné odhlížet od té jeho části, která se odehrála před tím, než se
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod stala závaznou pro
Českou republiku“, dále že „při úvaze o celkové délce řízení je nutno přihlížet
i k té jeho části, v níž jako účastník vystupoval právní předchůdce osoby,
která vstoupila do řízení jako jeho dědic a která se nyní domáhá poskytnutí
přiměřeného zadostiučinění podle § 31a zákona“ a že „při úvaze o poskytnutí
přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení
trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu
nečinnosti.“
Dovolatelé b), c), d), g), h), ch) a l) se také domnívají, že námitka promlčení
vznesená žalovanou je nedůvodná, avšak dále k této právní otázce neuvádějí
žádnou argumentaci. Ze souvislostí jiných argumentů obsažených v dovolání se
lze pouze domnívat, že dědické řízení považují stále ještě za běžící, a proto
zatím nemohlo dojít ani k počátku běhu promlčecí lhůty. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o nich
postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního
soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl.
ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu,
http://nalus.usoud.cz. Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými advokátkou. Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce
ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť důvod
zakládající otázku po právní stránce významnou ve smyslu znění zákona v dané
věci nemůže nalézt. Odvolací soud svým rozhodnutím nijak nevybočil z ustálené
judikatury v obdobných věcech. Ačkoliv dovolatelé namítají, že notáři, případně další státní orgány, chybovali
tím, že nedohledali a do dědictví nesepsali i dotčený pozemek, potvrzují v
dovolání výslovně, že stávající řízení bylo jimi zahájeno pro tvrzený nárok na
náhradu újmy vzniknuvší v důsledku tvrzené nepřiměřené délky řízení, ať už k ní
došlo z jakéhokoliv důvodu (ten by bylo možno zohlednit až při zvažování
přiměřenosti zjištěné délky řízení nebo následně při úvaze o výši přiměřeného
zadostiučinění). S dovolateli je sice možno souhlasit v tom, že na jimi uplatněný nárok by
dopadal zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), to však jen za
předpokladu, že by jimi označené řízení neskončilo dříve než 27. 10. 2005 (viz
čl. II zákona č. 160/2006 Sb., ve spojení s § 32 odst. 3, věta druhé OdpŠk). Takový závěr by bylo možno učinit jen ve vztahu k řízení o dodatečném
projednání pozůstalosti, které bylo zahájeno v roce 2002 a skončilo dne 11. 5. 2010, a to z důvodů uvedených níže. Je totiž třeba souhlasit s odvolacím soudem, že dědické řízení o pozůstalosti
po A. K. netrvalo šedesát let, kterak dovozují dovolatelé, nýbrž že k jeho
skončení došlo odevzdáním pozůstalosti usnesením ze dne 8. 12. 1949, č. j. D
328/49-25. K argumentům sneseným odvolacím soudem je třeba dodat i následující. I z
hlediska výkladu císařského patentu č. 208/1854 ř. z., a Obecného zákoníku
občanského, je možno zcela bezpochyby dovodit, že dědické řízení podle předpisů
platných a účinných v den smrti A. K. skončilo okamžikem vydání odevzdávací
listiny dědicům (dědici). Plyne to zejména z § 179 císařského patentu č. 208/1854 ř.
z., jenž stanoví, že „nalezne-li se po odevzdání pozůstalostní
jmění dříve neznámé, buďtež dodatečně o něm provedena potřebná úřední jednání,
a zejména učiněna opatření k zapravení nebo zajištění zákonných poplatků. Při
tom není třeba nové dědické přihlášky a odevzdání.“
Dobová judikatura též vázala skončení dědického řízení k vydání odevzdací
listiny. Tak v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1939 (Vážný
17239/1939) se uvádí: „Ježto se objevilo nové jmění a odevzdací listina nebyla
dosud vydána, takže pozůstalostní řízení dosud nebylo skončeno, bylo nutno
pokračovati v projednávání pozůstalosti nehledíc na dědickou dohodu již
uzavřenou“. Z toho se jednoznačně podává, že byla-li odevzdací listina vydána,
je dědické řízení skončeno. Dále v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 1923 (Vážný 3172/1923) se praví: „Projednáním a odevzdáním pozůstalosti vykonal
soud úkol vložený naň zákonem. Důkazem toho jsou §§ 179 a 180 pat. o nesp. říz. z roku 1854 a § 823 obč. zák., dle nichž ani jmění, nově se vyskytnuvší, ani
silnější dědické právo třetí osoby nemůže býti důvodem k zrušení provedeného
již řízení pozůstalostního a opětného projednání pozůstalosti.“
Navíc, pro zjištění konce řízení nelze směšovat instituty hmotného práva a
práva procesního, a tak dovozovat, že právní nedělitelnost pozůstalosti
znamená, že o celém majetku do pozůstalosti náležející se vede jedno jediné
řízení. I kdyby však bylo možno argumentovat právní nedělitelností
pozůstalosti, svědčilo by to spíše ve prospěch závěru uvedeného výše, tak jak
to ostatně v napadeném rozsudku učinil odvolací soud. Avšak i kdyby se přece jen jednalo o jediné řízení, které trvalo od roku 1949
do roku 2010, je třeba upozornit na to, že dovolatelům nemohla po celou tuto
dobu vznikat nemajetková újma. Nemajetková újma v souvislosti s nepřiměřenou
délkou řízení může zásadně vznikat jen účastníku takového (nepřiměřeně dlouze
trvajícího) řízení. Může mu vznikat jen tehdy, jestliže takové řízení trvá a
účastník jej takto vnímá. Jestliže tomu tak není, tedy osoba považující se za
poškozeného si není vědoma toho, že nějaké řízení, jehož účastníkem je nebo by
měla být, se vede, a že tedy nevyčkává jeho skončení (konečného rozhodnutí),
nemůže jí vznikat újma nemajetkové povahy pramenící z nejistoty ohledně
výsledku řízení. Aplikace § 7 odst. 2 OdpŠk, podle něhož má právo na náhradu
škody i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako
s účastníkem řízení jednáno být mělo, se přitom uplatní jen za splnění podmínek
odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí (k tomu viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 40/2005, proti němuž
směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 708/05, dostupným na internetových stránkách ústavního
soudu http://nalus.usoud.cz, nebo zvláště k účastenství v dědickém řízení
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 25 Cdo 36/2004).
K tomu
je možné ještě podotknout, že v daném případě bylo se všemi dovolateli jednáno
jako s účastníky dědického řízení, jakmile byla zjištěna existence dodatečného
majetku náležejícího do pozůstalosti a jakmile se příslušnému notáři (coby
soudnímu komisaři) tyto dědice podařilo vyhledat. Jestliže dovolatelé v této souvislosti poukazují na závěry stanoviska
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že při úvaze o celkové délce
řízení je nutno přihlížet i k té jeho části, v níž jako účastník vystupoval
právní předchůdce osoby, která vstoupila do řízení jako jeho dědic a která se
nyní domáhá poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle § 31a OdpŠk, je nutno –
znovu nad rámec odůvodnění – upozornit na to, že se jedná o výjimku z výše
uvedeného pravidla, že nemajetková újma v důsledku nepřiměřené délky řízení
vzniká jen jeho účastníkovi. Takto je také třeba uvedenou výjimku vykládat. Ostatně již ve zmiňovaném stanovisku Nejvyšší soud doplnil, že „míru odškodnění
této újmy (rozum. u dědiců původního účastníka řízení) je však nutno posuzovat
individuálně s tím, že nemusí dosahovat stejné výše, jaké by dosahovalo v
případě odškodnění původního účastníka řízení (srov. rozsudek senátu první
sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26 a rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, v téže
věci, odst. 66), a to třeba i tehdy, nebyla-li tato újma výjimečně vůbec
sdílena, např. pro okolnosti nezájmu dědiců o zůstavitelovy záležitosti za jeho
života“ (odůvodnění druhé právní věty citovaného stanoviska). Jestliže tedy dovolatelé do doby, než byli přibráni do řízení o dodatečném
projednání pozůstalosti jako jeho účastníci, nevěděli o tom, že existuje ještě
nějaká nemovitost náležející do pozůstalosti, která nebyla v původním dědickém
řízení projednána, nemohla jim vznikat ani žádná nemajetková újma a ani
případná délka řízení předcházející tomuto okamžiku (která byla vyloučena výše)
jim z tohoto důvodu nemůže být přičitatelná. K nesouhlasu dovolatelů b), c), d), g), h), ch) a l) se závěrem odvolacího
soudu o promlčení jimi vznesených nároků uvádí dovolací soud – i z důvodu
absence bližšího zdůvodnění tohoto nesouhlasu – toliko, že se ztotožňuje s
argumentací odvolacího soudu a plně na ni odkazuje. Zejména se ztotožňuje se
závěrem, že řízení o dodatečném projednání pozůstalosti po A. K. skončilo dne
11. 5. 2010. Dovolatelé sice namítají, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, nicméně dále tuto námitku
nerozvádí, a navíc je tento dovolací důvod při zvažování přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. irelevantní (viz výše). Dovoláním byla napadena i ta část rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ohledně žalobkyní a) uplatněného nároku na
náhradu škody. V dovolání není však obsažena žádná bližší argumentace pramenící
z nesouhlasu s tímto výrokem, přičemž odůvodnění napadeného rozsudku je zcela
přesvědčivé. Dovolatelé též napadli výrok II.
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nákladový
výrok, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje o věci
samé, a proto dovolání proti němu není podle § 237 odst. 1 o. s. ř. přípustné a
jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního
řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní
rozhledy, č. 1, ročník 2002, str. 10). Jelikož dovolání nebyla shledána přípustnými, Nejvyšší soud je podle § 243b
odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že
žalobci, jejichž dovolání byla odmítnuta, nemají na náhradu nákladů řízení
právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.