25 Cdo 36/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Marty Škárové v právní věci
žalobkyně E. P., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu
škody ve výši 373.463,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 41/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 31. října 2002, č. j. 22 Co 417/2002-54, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zamítl žalobu na zaplacení částky 373.463,50 Kč s příslušenstvím a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že Státní notářství pro P. v řízení
o projednání dědictví po zemřelém O. K. dne 28. 12. 1967 rozhodlo, že dědictví
nabyla pozůstalá manželka M. K., a to za situace, kdy dědici ze zůstavitelem
zanechané závěti dědictví odmítli a žalobkyně (vnučka zůstavitele), která
nastoupila jako dědic ze zákona, dědictví rovněž odmítla dne 19. 1. 1960. M. K. v průběhu dědického řízení zemřela a dědictví po ní připadlo na základě
rozhodnutí Státního notářství pro P. ze dne 24. 4. 1984 československému státu
s odůvodněním, že dědicové ze zákona dědictví odmítli. Státní notáři Dr. A. I. a K. H., kteří rozhodovali v dědickém řízení po zemřelé M. K., se žalobkyní
jako s účastnicí dědického řízení nejednali, ačkoliv tak učinit měli, a jejich
jednání bylo Policií ČR kvalifikováno jako trestný čin maření úkolu veřejného
činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., k jejich
odsouzení však nedošlo pro promlčení, resp. smrt. Rozhodnutí vydaná v
předmětných dědických řízeních vedených pod sp. zn. 4 D 1894/81 a 4 D 1901/81
nebyla pro nezákonnost zrušena - Obvodní soud pro Prahu 4 dne 15. 12. 1997
zamítl návrh žalobkyně na obnovu řízení po zemřelém O. K. a dne 22. 8. 1995 pak
zamítl i její návrh na obnovu řízení po zemřelé M. K.; obě rozhodnutí byla k
odvolání žalobkyně potvrzena Městským soudem v Praze a dovolání žalobkyně
zamítl Nejvyšší soud dne 30. 11. 1998. Další návrh na obnovu řízení Obvodní
soud pro Prahu 4 zamítl dne 30. 4. 2001, toto rozhodnutí bylo potvrzeno
Městským soudem v Praze a dovolání žalobkyně odmítl Nejvyšší soud dne 3. 4. 2001. Soud v řízení o náhradu škody dospěl k závěru, že žalobkyni nevznikl
nárok na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem,
neboť v předmětném dědickém řízení po zemřelém O. K. a zemřelé M. K. nebylo
vydáno rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno, a postup státních
notářů Dr. A. I. a K. H., kteří se žalobkyní nejednali jako s účastnicí
dědického řízení po zemřelém O. K., nelze hodnotit jako nesprávný úřední
postup. Žalobkyně totiž výslovně odmítla dědictví a v souladu s tehdy účinnou
právní úpravou se tak navždy vyloučila z okruhu dědiců a tedy účastníků řízení,
kteří mohou v dědické věci uplatňovat nároky a podávat návrhy. Skutečnost, že
žalobkyně podepsala prohlášení o odmítnutí dědictví, sama nijak nezpochybnila,
přičemž důvod, který vede dědice k odmítnutí dědictví, je právně bez významu. I
kdyby tomu tak nebylo, nedošlo podle soudu ke splnění předpokladů vyžadovaných
ustanovením § 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. Totéž platí pro řízení o dědictví
po zemřelé M. K., kde - ačkoliv žalobkyně využívala opravných prostředků -
taktéž nebylo rozhodnutí zrušeno pro nezákonnost. Žalobkyni soud přisvědčil v
tom, že státní notáři, kteří projednávali dědictví po zemřelé M. K., porušili
zákon tím, že s žalobkyní nejednali jako s účastníkem dědického řízení.
Tato
skutečnost však nemůže být hodnocena jako nesprávný úřední postup ve smyslu
zákona č. 58/1969 Sb., neboť důsledkem nezákonného postupu notářů bylo
rozhodnutí, které však nebylo pro nezákonnost zrušeno, a proto i v tomto
případě chybí podmínka odpovědnosti za škodu. Soud konečně shledal důvodnou i
námitku promlčení, kterou vznesla žalovaná, s odůvodněním, že se žalobkyně o
škodě musela dozvědět nejpozději v roce 1994, kdy ve věci sp. zn. 4 D 1901/81
podala návrh na obnovu řízení, přičemž řízení o náhradu škody bylo zahájeno až
dne 24. 2. 2000, tedy po uplynutí subjektivní dvouleté i objektivní tříleté
promlčecí doby.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 10. 2002, č. j.
22 Co 417/2002-54, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními
závěry soudu prvního stupně, s výjimkou otázky promlčení, které se neřídí
ustanovením § 106 odst. 1 obč. zák., nýbrž ustanovením § 22 odst. 1 zákona č.
58/1969 Sb., přičemž žalobkyně o škodě věděla již v době podání návrhu na
obnovu dědického řízení dne 10. 8. 1994 a tříletá subjektivní promlčecí doba by
uplynula v roce 1997, zatímco žaloba byla podána v roce 2000. Protože však
rozhodnutí, kterých se žalobkyně dovolává s tím, že jde o rozhodnutí nezákonná,
nebyla zrušena, nemohla promlčecí doba ani začít běžet. Navíc nárok, který
nevznikl, se ani promlčet nemohl, což nic nemění na správnosti závěru soudu
prvního stupně, že podmínky odpovědnosti státu za škodu podle § 4 zákona č.
58/1969 Sb. nebyly splněny, pokud nezákonné rozhodnutí nebylo zrušeno.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a které
odůvodňuje podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolatelka
namítá, že odvolací soud přehlédl, že v řízení před soudem prvního stupně
nebyly provedeny a náležitě vyhodnoceny všechny důkazy, na které poukazuje
žalobkyně ve svém odvolání proti rozsudku obvodního soudu. Podle dovolatelky
byla v řízení prokázána nezákonnost v postupu i v rozhodnutí bývalého Státního
notářství pro P., ale protože rozhodnutí nebyla jako nezákonná zrušena,
nepřísluší žalobkyni náhrada škody. Je sice pravda, že podle ustanovení § 4
odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. nelze nárok na náhradu škody uplatnit, dokud
pravomocné rozhodnutí, jímž byla způsobena, není pro nezákonnost zrušeno
příslušným orgánem, avšak důsledným trváním na tomto ustanovení je v tomto
konkrétním případě popírán vlastní smysl odpovědnosti státu za škodu způsobenou
nezákonným rozhodnutím podle ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 a celého zákona č.
58/1969 Sb. Jestliže se v dané věci žalobkyni vytýká, že se nepostarala o
zrušení nezákonného rozhodnutí, dostává se tím do situace zcela absurdní, neboť
podnět ke zrušení nezákonného rozhodnutí v určitém řízení může podat pouze jeho
účastník nebo alespoň ten, kdo se o něm dozví. Žalobkyně však právě proto, že v
důsledku nezákonného postupu státních notářů nebyla účastníkem dědických řízení
a ani o nich nevěděla, nemohla využít možnosti podat proti nezákonnému
rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor nebo stížnost. Jedná se tak podle
dovolatelky o nesprávnou aplikaci a interpretaci odpovědnosti státu za škodu
způsobenou nezákonným rozhodnutím státního orgánu v neprospěch žalobkyně. K
nesprávnému právnímu posouzení došlo i v tom směru, že byla uznána námitka
promlčení, kterou vznesla žalovaná. Samotná skutečnost, že žalobkyně v roce
1994 podala návrh na obnovu dědického řízení, však není ještě důkazem, že
věděla o vzniku škody. O tom, že ji škoda vznikla protiprávním postupem a
nezákonným rozhodnutím bývalého státního notářství pro P. se dozvěděla až v
roce 2000 z rozhodnutí Policie a státního zastupitelství, takže žaloba o
náhradu škody byla podána včas a k promlčení nároku žalobkyně nemohlo dojít.
Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
spolu s rozsudkem soudu prvního stupně, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
a po přezkoumání věci podle § 243a odst. 1 věty první o.s.ř. dospěl k závěru,
že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Otázka, zda pro
vznik odpovědnosti státu podle zákona č. 58/1969 Sb. za škodu spočívající v
nenabytí dědictví v důsledku toho, že s dědicem nebylo jednáno jako s
účastníkem řízení, je nezbytnou podmínkou zrušení rozhodnutí vydaného v
dědickém řízení, nebyla dosud judikaturou dovolacího soudu vyřešena a
představuje proto otázku po právní stránce zásadního významu ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
Žalobkyně se domáhá náhrady škody spočívající v tom, že v důsledku toho, že s
ní nebylo v dědickém řízení jednáno, nenabyla dědictví, které jí podle zákona
náleželo. Dědictví (jeho část), kterého se dědici z nějakého důvodu nedostalo,
ač mu podle zákona či závěti náleží, má charakter ušlého zisku, neboť takovému
dědici nepochybně ušel majetkový přínos v hodnotě dědictví; tím, že dědictví
nenabyl, nezvětšil se jeho majetkový stav, ačkoliv bylo možno důvodně očekávat,
že smrtí zůstavitele k očekávanému majetkovému přírůstku dojde (srov. obdobně
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1294/2001,
publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 24, pod C 1727).
I když podle § 460 obč. zák. platí, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele,
vychází právní úprava dědického práva z principu určité ingerence státu při
nabývání dědictví, neboť mimo jiné předpokládá, že dědictví po každém
zůstaviteli musí být soudem projednáno a o něm rozhodnuto. Teprve rozhodnutím
vydaným v dědickém řízení je přechod dědictví ze zůstavitele na dědice dovršen
a pouze v rozsahu, který vyplývá z takového rozhodnutí, nabývá dědic vlastnické
právo k předmětu dědictví. Je-li příčina škody spočívající v nenabytí dědictví
spatřována v postupu soudu (dříve státního notářství) v dědickém řízení, pak
byla vyvolána právě rozhodnutím vydaným v dědickém řízení (rozhodnutí o
potvrzení či vypořádání dědictví nebo schválení dědické dohody).
Pokud orgán státu zvažuje naplnění podmínek pro vydání takového rozhodnutí a za
tím účelem shromažďuje podklady, hodnotí zjištěné skutečnosti a na jejich
základě právně posuzuje otázku účastenství v řízení, jde o činnost přímo
směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti při zjišťování podmínek
účastenství se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a z hlediska odpovědnosti
státu mohou být zvažovány jedině podle § 1 - 17 zákona č. 58/1969 Sb. (srov.
též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97,
publikovaný v časopise Soudní judikatura 1/2000, pod č. 5); odpovědnost státu
za takovou škodu má proto charakter odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím, jak soudy obou stupňů správně dovodily.
Odpovědnost státu se tedy v daném případě řídí především ustanoveními § 1, 2 a
4 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu
státu nebo jeho nesprávným úředním postupem; podle § 1 odstavce 1 věty první
tohoto zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v
občanském soudním řízení a v řízení před státním notářstvím, v řízení správním,
jakož i v řízení před místním lidovým soudem, a dále v řízení trestním, pokud
nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní
organizace. Podle § 2 právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím
mají ti, kdo jsou účastníky řízení a byli poškozeni nezákonným rozhodnutím
vydaným v tomto řízení. Podle § 4 odst. 1 věty první nárok na náhradu škody
nelze uplatnit, dokud pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, není
pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem.
Tato úprava zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž
se nelze zprostit, na současném splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí,
2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a
vznikem škody. Právo na náhradu škody náleží jak účastníku řízení, v němž bylo
nezákonné rozhodnutí vydáno, tak tomu, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem
řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo. I když to
zákon č. 58/1969 Sb. výslovně nestanoví (na rozdíl od výslovné úpravy obsažené
v ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem, který nabyl účinnosti dne 15. 5. 1998), lze výkladem opírajícím se
též o znění důvodové zprávy k zákonu dovodit, že i tento předpis postavení
osoby oprávněné uplatnit vůči státu nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím přiznává rovněž osobám, s nimiž v řízení mělo být jednáno jako s
účastníkem, avšak nestalo se tak. Podmínka nezákonnosti rozhodnutí je však
splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí jako nezákonné zrušeno
příslušným orgánem (zrušujícím rozhodnutím je soud vázán ve smyslu ustanovení §
135 odst. 2 o.s.ř.). To platí i v případě, kdy tvrzená nezákonnost rozhodnutí
spočívá v tom, že se týká nesprávného okruhu účastníků, resp. že s poškozeným
jako s účastníkem řízení nepočítá. Ze zákona totiž nelze nikterak dovodit, že
by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno (srov.
obdobně např. rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 25 Cdo 705/2002, publikované v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 19, pod C 1353).
Jde o podmínku natolik základní, že nemůže být nahrazena ani argumentem
dovolatelky, že nebyla-li považována za účastníka předmětného dědického řízení,
nelze po ní požadovat (takový požadavek by byl podle ní v rozporu se smyslem
zákona) a nebylo to v její situaci ani možné, aby dosáhla zrušení dotyčného
rozhodnutí pro nezákonnost. Podle ustanovení § 28 věty první zákona č. 95/1963
Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), tj.
podle právního předpisu, jímž se řídilo projednání předmětného dědictví,
účastníky řízení jsou ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou
zůstavitelovými dědici, a není-li takových osob, stát. S ohledem na tuto právní
konstrukci účastenství bylo povinností státního notářství kdykoliv za řízení
zkoumat, kdo je považován za účastníka řízení, a v případě, že s takovou osobou
dosud jako s účastníkem jednáno nebylo, mělo s ní být ihned jako s účastníkem
jednáno, přičemž pochybení v tomto směru představovalo nesprávnost rozhodnutí a
důvod k jeho zrušení v odvolacím řízení. Okolnost, že osobě, kterou zákon
označoval za účastníka řízení, nebylo rozhodnutí doručeno, má za následek, že
rozhodnutí nenabylo formální právní moci a takto „opomenutému“ účastníku (nejde
o případ nároku oprávněného dědice ve smyslu § 485 obč. zák.) zůstává zachována
možnost podat proti němu opravný prostředek.
Výhrady dovolatelky k tomu, že nebyly provedeny a náležitě zhodnoceny všechny
navržené důkazy, nepředstavují dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř., který jediný je způsobilým důvodem dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř. Ve skutečnosti touto argumentací dovolatelka napadá rozsudek
odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, nikoliv pro samotné právní
posouzení věci. Namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (srov. ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.), není dovolacím
důvodem, který lze v tomto případě uplatnit.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] správný;
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b
odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť
žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2005
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu