30 Cdo 3320/2012

30 Cdo 3320/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona ve věci

žalobce Mgr. J. V., zastoupeného JUDr. Josefem Tobiškou, advokátem se sídlem v

Brně, Jeřábkova 5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,

se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u

Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 1588/2000, o dovolání žalobce proti

rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2012, č. j. 27 Co 131/2012, 27

Co 132/2012 – 415, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

prodlení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Tohoto nároku se žalobce domáhal (žalobou podanou dne 11. 1. 1999) z titulu

náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup soudů při realizaci jeho

styku s nezletilou dcerou, ačkoliv měl tento styk upraven pravomocným rozsudkem

(v této části se domáhal zaplacení 1,000.000,- Kč). Na základě změny žaloby ze

dne 19. 4. 2011 se žalobce domáhal zaplacení dalších 1,000.000,- Kč za

nezajištění realizace svého styku s nezletilým synem, ačkoliv měl tento styk

upravený pravomocným rozsudkem. Soud prvního stupně ve svém v pořadí druhém rozsudku vyšel ze závazného

právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného v předchozím zrušovacím

rozhodnutí, že tvrzený nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobený

nesprávným úředním postupem při realizaci styku s tehdy nezletilou dcerou není

promlčen a že náhradu nemajetkové újmy lze přiznat na základě přímé aplikace

Úmluvy o ochraně základních práv a svobod. Soudy vyšly ze zjištění, že žalobce je otcem dvou dětí, a to J. V. a E. V. (nyní F.). Ohledně těchto dětí bylo v minulosti vedeno řízení o úpravě jejich

výchovy a výživy a následně řízení o úpravě styku se žalobcem. Dále byl k

návrhům žalobce zahájen výkon rozhodnutí o styku žalobce s tehdy nezletilými

dětmi. Řízení o výkon rozhodnutí bylo zahájeno na přelomu let 1991 a 1992,

přičemž formálně nebylo ukončeno. V jeho průběhu se žalobce opakovaně domáhal

realizace svého styku s dětmi v rozsahu pravomocného rozsudku. Soud nejprve

vyzval písemně matku k respektování soudního rozhodnutí, kterážto výzva byla

matce doručena dne 19. 3. 1992. Následně dal pokyn tehdejšímu orgánu péče o

děti k působení na matku v tomto směru. Pohovor s oběma rodiči byl proveden dne

10. 6. 1992. Dne 25. 3. 1993 byla matce uložena pokuta 500,- Kč. Následně bylo

nařízeno odnětí a předání tehdy nezletilé E. V. žalobci, přičemž výkon byl

neúspěšný, neboť nikdo neotevřel. Obdobně bylo postupováno ještě jednou,

přičemž nezletilá s otcem odešla, následně se však vrátila do bytu matky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok na náhradu nemajetkové újmy za

nerealizovaný styk se synem J. je promlčen. Nárok na náhradu nemajetkové újmy

za nerealizovaný styk s dcerou E. je pak nedůvodný, neboť v daném případě se

nejednalo o nesprávný úřední postup. Soud se pokusil v rámci možností jemu

zákonem daných umožnit styk otce s nezletilými dětmi, a to až do doby, kdy

nabyly zletilosti (J. dne 16. 1. 1994 a E. dne 12. 1. 1996). Odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobce je v plném rozsahu promlčen. Odvolací soud se tak odchýlil od svého právního názoru vyjádřeného v předchozím

zrušovacím rozhodnutí, který byl pro soud prvního stupně závazný. Obecně se

totiž odvolací soud může od dříve vysloveného závazného právního názoru

odchýlit v případném novém odvolacím řízení.

Náhrada za nemajetkovou újmu způsobenou tvrzeným nesprávným úředním postupem

státu, která nespočívá v újmě představované omezením či zbavením osobní

svobody, nelze přiznat přímo na základě Úmluvy o ochraně základních práv a

svobod (dále též jen „Úmluva“), ani na základě přímé aplikace Listiny

základních práv a svobod. Institut náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné

rozhodnutí orgánu veřejné moci byl do českého právního řádu zaveden zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (kterým došlo k novelizaci zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní

rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/ – dále jen

„OdpŠk“). Přechodné ustanovení k tomuto zákonu obsažené v jeho čl. II

vyžadovalo k přiznání nároku, aby tento nárok nebyl ke dni účinnosti zákona

promlčen. Toto ustanovení je pak nutno interpretovat tak, že nárok na náhradu

nemajetkové újmy je možno uplatňovat i tehdy, jestliže nedošlo k jeho promlčení

podle tohoto zákona, tedy podle úpravy obsažené v § 32 odst. 3 OdpŠk ve znění

účinném od 27. 4. 2006. I bez vznesení námitky promlčení (která navíc v daném

případě vznesena byla) soud musí zkoumat, zda k promlčení nároku nedošlo, neboť

se jedná o posouzení aplikovatelnosti právního předpisu na konkrétní případ. Za situace, kdy žalobce dovozuje vznik nemajetkové újmy – v podobě

nerespektování práva na rodinný život a styk s dětmi a práva na skončení věci v

přiměřené době – lze v tomto směru uvažovat o nesprávném úředním postupu orgánu

státu nejvýše do doby zletilosti žalobcových dětí; nejpozději tedy do dne 12. 1. 1996. Po dosažení zletilosti obou dětí totiž odpadl důvod pro pokračování v

řízení o výkon rozhodnutí. Újma tvrzená žalobcem tak mohla vznikat jen do výše

uvedeného dne. Následně již žádný nesprávný úřední postup státu ve vztahu k

žalobcem tvrzené újmě v příčinné souvislosti být dán nemohl. Nejpozději do

uvedeného dne se žalobce o vzniku nemajetkové újmy dozvěděl. Nárok na její

náhradu uplatnil až dne 11. 1. 1999 a ve vztahu k synu Jaroslavovi až dne 19. 4. 2011. Tyto nároky uplatnil až po uplynutí promlčecí doby ve smyslu § 32

odst. 3 OdpŠk. Nad rámec odůvodnění odvolací soud uvedl, že v daném případě lze uvažovat o

tom, že k určitému nesprávnému úřednímu postupu došlo, neboť soud nevyužil

všech jemu dostupných procesních nástrojů, kterými mohl více působit na matku

obou dětí. Případně měl styk dětí s žalobcem omezit či zakázat, nebyl-li tento

styk v jejich zájmu.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze

zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Žalobce předně poukazuje na

to, že v tomto případě dokonce tentýž senát odvolacího soudu vydal dvě rozdílná

rozhodnutí. Odlišnost právních názorů se týkala promlčení uplatněných nároků. Žalobce se domnívá, že odvolací soud byl názorem vyjádřeným ve svém předchozím

rozhodnutí sám vázán. V napadeném rozsudku tak rozhodl v rozporu s požadavkem

legitimního očekávání (principu právní jistoty). O tom, že by se mělo znovu

jednat o otázce promlčení, nebyl žalobce odvolacím soudem vůbec informován a

ani tato námitka nemohla být zástupkyní žalované vznesena. Rozsudek odvolacího

soudu je „v rozporu se spisem a zákonem“, a proto je nesprávný. Za správné

považuje žalobce naopak předchozí rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl

zrušen první rozsudek soudu prvního stupně. Podle žalobce zákon č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., nárok na

náhradu nemajetkové újmy nekonstituuje, ale pouze v rovině vnitrostátní úpravy

deklaruje její existenci. Nárok na náhradu nemajetkové újmy byl založen

samotnými ustanoveními Úmluvy. Aplikací § 32 odst. 3 OdpŠk ve znění zákona č. 160/2006 Sb. na daný případ byla porušena zásada lex retro non agit (tedy že

zákon nepůsobí zpětně). K posouzení důvodnosti uplatněného nároku měl být

správně použit zákon č. 58/1969 Sb., který podle § 20 ve spojení s § 13 obč. zák. umožňoval náhradu nemajetkové újmy. Žalobce se v době podání žaloby řídil

a mohl řídit jen v té době platným zákonem, který zakotvoval tříletou

subjektivní promlčecí dobu. Žalobce v této souvislosti navrhuje dovolacímu

soudu postup podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ani v případě, že by běh promlčecí doby měl být posuzován podle § 32 odst. 3

OdpŠk ve znění zákona č. 160/2006 Sb., by nárok promlčen nebyl. Stanovená

šestiměsíční promlčecí doba nemohla začít běžet dříve, než zákon tuto dobu

upravil. Teprve doručením rozhodnutí o ústavní stížnosti (jíž žalobce brojil

proti pravomocnému rozhodnutí o zastavení opatrovnického řízení) počala žalobci

tato doba běžet. Běh uvedené promlčecí doby ani do současné chvíle neskončil. O většině

žalobcových samostatných návrhů na výkon rozhodnutí nebylo dosud soudem

rozhodnuto (zejména se jedná o poslední 37. až 40. návrh). Žalobce v tomto

ohledu nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že se stále jednalo o totéž

jediné řízení o výkon rozhodnutí o styku s nezletilými dětmi. Ohledně každého

návrhu na výkon rozhodnutí se vede samostatné řízení. Aby vůbec mohla počít

běžet promlčecí doba, musel by soud o těchto návrzích rozhodnout, což dosud

neučinil. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího a aby mu věc

vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm

postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění

účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního

soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV.

ÚS 1572/11, dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu,

http://nalus.usoud.cz). Dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou,

zastoupenou advokátem. Proto se dále zabýval jeho přípustností. Pro účely přípustnosti dovolání je třeba zvlášť posoudit oba žalobcem uplatněné

nároky, tj., nárok na náhradu tvrzené nemajetkové újmy způsobené tvrzeným

nesprávným úředním postupem ve věci výkonu rozhodnutí o styku žalobce se synem

Jaroslavem a nárok na náhradu tvrzené nemajetkové újmy způsobené tvrzeným

nesprávným úředním postupem ve věci výkonu rozhodnutí o styku žalobce s dcerou

E. Dovolání je v obou případech přípustné. V prvním případě podle § 237 odst. 1

písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud vyřešil právní otázku týkající se

aplikace zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., na žalobcem

uplatněný nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně

dlouhým řízením o výkon rozhodnutí o styku s nezletilým dítětem, která v

rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena. Ve druhém případě je

dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. již proto, že odvolací

soud posoudil práva a povinnosti účastníků řízení jinak než soud prvního

stupně; zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok není promlčen,

ale není možné jej přiznat z jiného důvodu, odvolací soud založil svůj rozsudek

právě na závěru, že nárok žalobcem uplatněný promlčen je (viz např. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2125/2012). Dovolání však není důvodné. Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo

vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.,

jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). V tomto ohledu dovolatel

zpochybnil zejména postup odvolacího soudu, který se v napadeném rozsudku

odchýlil od svého právního názoru vyjádřeného ve svém předchozím kasačním

rozhodnutí a kterým byl soud prvního stupně vázán. Odlišné posouzení se týkalo

práva otázky promlčení nároku na nemajetkové újmy způsobené tvrzeným nesprávným

úředním postupem ve věci výkonu rozhodnutí o styku žalobce s dcerou Evou. V takovém postupu však dovolací soud žádnou vadu řízení nespatřuje, neboť

odvolací soud není vázán svým dříve vysloveným právním názorem. K tomu je možno

poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo

3342/2007, uveřejněný pod č. 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolací soud se proto zabýval právním posouzením věci samé, a to v rozsahu

žalobcem uplatněných dovolacích námitek. Odvolací soud uzavřel, že otázku, zda v konkrétním případě došlo k promlčení

nároku na vydání přiměřeného zadostiučinění podle § 31a, je třeba vždy posoudit

jako otázku předběžnou, aniž by musela být vznesena námitka promlčení. Jedná se

totiž o podmínku aplikovatelnosti tohoto ustanovení (rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, publikovaný ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek jako R 111/2009, č.

sešitu 10/2009; všechna zde

citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na jeho internetových

stránkách, www.nsoud.cz). Čl. II zákona č. 160/2006 Sb. stanoví, že „odpovědnost podle tohoto zákona za

nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1

věty druhé a třetí a § 22 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., ve

znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se vztahuje také na

nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud

nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen; v případě, že poškozený podal před

nabytím účinnosti tohoto zákona k Evropskému soudu pro lidská práva z tohoto

titulu v dané věci včasnou stížnost, o které tento soud dosud nevydal konečné

rozhodnutí, dojde k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy za 1 rok ode

dne účinnosti tohoto zákona.“

Již z prostého jazykového výkladu tohoto ustanovení je zjevné, že se vztahuje

pouze na tu újmu, která byla způsobena takovým nesprávným úředním postupem,

který spočívá v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem

stanovené nebo přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk). Jak již uvedl Nejvyšší soud ve svých předchozích rozhodnutích, úvahy o

aplikovatelnosti nové právní úpravy zakotvené v § 31a OdpŠk se rozpadají do

dvou skupin. První skupinu tvoří tvrzené nároky na náhradu nemajetkové újmy za

nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup spočívající v jiné skutečnosti

nežli v neučinění úkonu nebo nevydání rozhodnutí v zákonem stanovené či v

přiměřené době. V těchto případech není možné přiznat přiměřené zadostiučinění

za nemajetkovou újmu podle § 31a odst. 1 OdpŠk, jestliže ke skutečnostem

naplňujícím znaky těchto skutkových podstat došlo přede dnem 27. 4. 2006 (k

tomu viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo

1337/2010). Druhou skupinu tvoří specifické nároky na náhradu nemajetkové újmy,

jež měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v

nepřiměřené délce řízení (tedy ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk). V těchto

případech je nemajetkovou újmu možno nahradit za podmínek uvedených výše, tedy

jen tehdy, jestliže nedošlo k jejímu promlčení podle tohoto zákona (rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4479/2009, ve spojení s

usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3219/2011, proti

němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze

dne 23. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 3750/2011). Jestliže žalobce požadoval zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v

nemožnosti realizace práva na rodinný život v důsledku nesprávného postupu při

výkonu rozhodnutí o úpravě styku s tehdy nezletilým synem J., který nabyl

zletilosti dnem 16. 1. 1994, nemohlo k naplnění skutkových podstat

zakládajících nárok na zadostiučinění nemajetkové újmy dojít po nabytí

účinnosti zákona č. 160/2006 Sb.

Stejný závěr platí i ve vztahu k uplatněnému

nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v nemožnosti

realizace práva na rodinný život stykem s tehdy nezletilou dcerou Evou, která

nabyla zletilosti dne 12. 1. 1996. Jinými slovy řečeno, výše uvedená újma mohla žalobci vzniknout jen před

účinností zákona č. 160/2006 Sb., který zakotvil institut zadostiučinění za

nemajetkovou újmu způsobenou vadným výkonem veřejné moci v právním řádu České

republiky. V obecné rovině pak platí, že tento zákon se vztahuje jen na tu

nemajetkovou újmu, k jejímuž vzniku došlo po účinnosti tohoto zákona (výjimky

vyplývají zejména z právě z čl. II zákona č. 160/2006 Sb., v němž je zakotvena

pravá zpětná účinnost zákona). Tuto újmu pak nelze odškodnit ani na základě přímé aplikace Úmluvy, neboť její

čl. 5 odst. 5, ani čl. 3 Protokolu č. 7, se na daný případ nevztahuje. Právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního

orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem pak nelze

přiznat ani přímo na základě článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod

(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008,

uveřejněný pod č. 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zákon č. 82/1998 Sb., ve znění před 27. 4. 2006, nárok na zadostiučinění za

nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným výkonem veřejné moci nezakládal, což

platí i pro zákon č. 58/1969 Sb., ve znění účinném do 15. 5. 1998. Ve vztahu k nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou případně

nepřiměřenou délkou řízení je nicméně – jak již naznačeno výše – aplikace

zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., konstruována odlišně. Čl. II zákona č. 160/2006 Sb. váže aplikovatelnost § 31a OdpŠk na promlčení

tohoto nároku, které se posuzuje podle § 32 odst. 3 OdpŠk. V § 32 odst. 3, větě

druhé, OdpŠk se stanoví, že „vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním

postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a

třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž

k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.“

Při prostém jazykovém výkladu by bylo možno dospět k závěru, že jestliže řízení

o návrzích na výkon rozhodnutí o úpravě styku žalobce s tehdy nezletilými dětmi

nebylo formálně skončeno (tj. nebylo usnesením soudu zastaveno), pak je třeba

dovodit, že stále probíhá. Promlčecí doba ve vztahu k tomuto nároku by proto

nemohla ani začít běžet. V rozsudku ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1478/2012, však Nejvyšší soud

poukázal na specifika tohoto typu vykonávacího řízení, které není pojímáno jako

řízení exekuční (vykonávací), ale jako řízení ve věcech péče o nezletilé, a je

rovněž se samotným řízením ve věcech péče o nezletilé úzce spjato. Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku poukázal na to, že již jednou zahájené řízení

nebude zpravidla ukončováno, i když zatím nebude důvod k tomu, aby soud

přikročil k další fázi, tj. k nařízení vlastního výkonu rozhodnutí. Dojde-li po

delším časovém období znovu k porušení povinnosti, bude soud jen pokračovat v

dříve zahájeném řízení.

Je tomu tak proto, že řízení je pojato jako řízení

nesporné, ovládané zásadou oficiality. Proto, stejně jako je soud povinen

zahájit řízení bez zbytečných průtahů i bez návrhů či podnětů účastníků, je

povinen v řízení bez návrhů a průtahů pokračovat. Na tom nic nemění ani

opakované návrhy účastníků na výkon rozhodnutí. Rozhodnutí či dohoda obvykle

přiznávají právo na styk s dítětem po neomezenou dobu, v případě úpravy styku s

nezletilým však z logiky věci vyplývá, že platí maximálně do doby dosažení

zletilosti dítěte, pokud nedojde k podstatné změně poměrů nebo nenastanou jiné

podmínky pro změnu rozhodnutí či schválené dohody. Je též třeba poukázat na názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněném pod č. 10/2012 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek. V případě posuzování celkové délky řízení o výkon

rozhodnutí je třeba kriterium celkové délky řízení vykládat modifikovaně podle

naplňování účelu takového řízení, a to z důvodu specifických rysů tohoto typu

řízení. Při posuzování délky vykonávacího řízení je třeba vždy zkoumat, do

jakého okamžiku se jednalo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení

práva oprávněného, a od kdy již další pokračování v řízení ztrácí svůj význam,

neboť vymožení pohledávky oprávněného se stává vzhledem k okolnostem případu

nereálné či neúčelné, popř. dokonce neúčinné. Nelze proto přisvědčit názoru, že

je významné formální ukončení řízení, když z okolností případu vyplývá, že

výkon rozhodnutí požadovaný žalobcem již nemůže být proveden, a to z důvodu

nabytí zletilosti dětí, s nimiž měl žalobce upraven styk. V případě výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí (§ 272 a násl. o. s. ř.)

proto konec řízení ve smyslu § 32 odst. 3, věty druhé, OdpŠk musí být nutně

spojen nejpozději s okamžikem, kdy dítě, o něž se jedná, nabude zletilosti. Po

tomto okamžiku je jakýkoliv další výkon rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým

dítětem pojmově vyloučen, nemůže již nastat žádná okolnost, která by zakládala

důvod pro pokračování v takovém řízení. Bylo by proto nesmyslné vykládat čl. II

zákona č. 160/2006 Sb. ve spojení s § 32 odst. 3 větou druhou OdpŠk tak, že

řízení o výkon rozhodnutí podle § 272 a násl. o. s. ř. neskončí po nabytí

zletilosti dítěte, o něž se jedná, dříve, než vykonávací řízení bude z tohoto

důvodu zastaveno. Dovolací soud je tedy toho názoru, že konec vykonávacího řízení podle § 272 a

násl. o. s. ř. nastává pro účely aplikace čl. II zákona č. 160/2006 Sb., ve

spojení s § 32 odst. 3, věty druhé, OdpŠk nejpozději ke dni, kdy dítě, o jehož

výchovu se jedná, nabude zletilosti. Tak i komentářová literatura poukazuje na to, že „ustanovením § 272 odst. 1 o. s. ř. jsou vyloučena z použití i ustanovení § 266, § 268 a § 269 o. s. ř., tedy

ustanovení, jež upravují instituty odkladu provedení a zastavení výkonu

rozhodnutí.

Právní úprava tohoto výkonu rozhodnutí vychází z toho, že jak

odklad provedení výkonu, tak jeho zastavení – co do jejich důvodů – jsou pro

daný výkon nepřípadné nebo se vůbec v něm uplatnit nemohou, jakož i z toho, že

obsahově téhož lze dosíci jednoduše – určitým – faktickým vedením tohoto

výkonu; kupříkladu výkon rozhodnutí se „zastaví“ prostě tím, že soud nenařídí

výkon opětovným uložením pokuty, resp. ustane v provádění opatření, jež směřují

k odnětí dítěte u určitého „povinného“ (Kůrka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí

v soudním řízení. Linde Praha, a. s.: Praha, 2004, str. 735). Na věci nic nemění ani to, že citovaní autoři připouští možnost zastavení

výkonu rozhodnutí v situaci, kdy by bylo jinak třeba aplikovat § 268 odst. 1

písm. a) nebo b) o. s. ř. „aplikací všeobecných argumentů exekučních důsledků

pozbytí (neexistence) rozhodnutí, jež je podkladem jeho výkonu.“ Uvedený názor

je nabídnut jako jeden z možných výkladů, který ovšem Nejvyšší soud nezastává z

toho důvodu, že neodpovídá smyslu výkonu rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým

dítětem, jak byl podán shora. Z právě uvedeného vyplývá závěr, že nárokům žalobcem uplatněným nebylo možno

vyhovět, neboť právní řád České republiky za daných okolností neumožňuje

kompenzaci případně vzniklé nemajetkové újmy přiznat. Rozsudek odvolacího soudu je tedy správný, a dovolání žalobce tak není důvodné. Proto dovolací soud postupoval podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem

o. s. ř. a dovolání zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty

první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1

o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů

dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné účelně vynaložené

náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.