30 Cdo 264/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
ve věci žalobce P. S., zastoupeného JUDr. Petrem Grobelným, advokátem se sídlem
v Ostravě, Sokolská třída 21, proti žalované České republice - Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
nesprávným úředním postupem, o náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě,
vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 C 224/2009, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2010, č. j. 71
Co 233/2010-103, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2010, č. j. 71 Co
233/2010-103, se v rozsahu, v jakém jím byl potvrzen výrok I. rozsudku
Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2010, č. j. 29 C 224/2009-72, tak, že
žalovaná je zavázána zaplatit žalobci částku 300.000,- Kč, a v navazujících
výrocích o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení, ve zbývajícím rozsahu se dovolání
zamítá.
Krajský soud v Ostravě v záhlaví specifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I., pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit
žalobci částku 300.000,- Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36
T 9/2001 a úroky z prodlení z částky 740.514,- Kč od 1. 8. 2009 do 25. 6. 2010,
i ve výroku II. o nákladech řízení, změnil výrok I. rozsudku soudu prvního
stupně, pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci úrok z prodlení z
částky 300.000,- Kč od 1. 8. 2009 do zaplacení tak, že žaloba se v tomto
rozsahu zamítá, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud přejal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně. Proti
žalobci bylo dne 6. 1. 1999 zahájeno trestní stíhání sdělením obvinění ze
spáchání dvou trestných činů dle § 9 odst. 2 k § 247 odst. 1., písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona a § 9 odst. 2 k § 247 odst. 1 písm. b) odst. 3
písm. b) tr. zákona. Žalobce byl v období od 8. 1. 1999 do 23. 5. 2000 ve
vazbě, tj. šestnáct měsíců a patnáct dnů. Na základě záznamu o sdělení obvinění
ze dne 10. 3. 1999 byl žalobce stíhán pro trestný čin podle ust. § 9 odst. 2 k
§ 234 odst. 1, odst. 3 tr. zákona. Na základě záznamu o sdělení obvinění ze dne
16. 4. 1999 byl žalobce stíhán pro další dva trestné činy a na základě záznamu
o sdělení obvinění ze dne 14. 10. 1999 pro další trestný čin v jednočinném
souběhu. Dne 2. 5. 2001 byl žalobce obžalován ze spáchání čtyř trestných činů. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2004 byl žalobce uznán vinným
ze spáchání tří trestných činů (podílnictví, loupeže a krádeže) a ve vztahu k
ostatním trestným činům byl zproštěn obžaloby. Rozsudkem Vrchního soudu v
Olomouci byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušen a věc vrácena tomuto
soudu k dalšímu řízení, pro trestný čin krádeže však byl žalobce zproštěn
obžaloby. Od 7. 9. 2004 byly předmětem trestního řízení dva trestné činy
kvalifikované jako loupež a krádež. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne
26. 5. 2006 byl žalobce uznán vinným z těchto dvou trestných činů, Vrchní soud
v Olomouci však rozsudkem ze dne 17. 10. 2006 zrušil rozsudek krajského soudu a
ve vztahu k trestnému činu krádeže zprostil žalobce obžaloby. Krajský soud v
Ostravě rozsudkem ze dne 5.12.2007 uznal žalobce vinným ze spáchání trestného
činu krádeže, Vrchní soud v Olomouci však i tento rozsudek zrušil, a následně
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 9. 2008 zprostil žalobce obžaloby i
z posledního trestného činu. Trestní řízení bylo pravomocně ukončeno dne 8. 10. 2008, trvalo tedy celkem deset let bez tří měsíců. Žalobce uplatnil u žalované dne 30. 1. 2009 nárok na náhradu škody ve výši
658.014,- Kč jako náhradu nákladů za právní zastoupení v trestním řízení, nárok
na náhradu za ušlý zisk po dobu pobytu ve vazbě ve výši 82.500,- Kč, a nárok na
odškodnění za nepřiměřenou délku řízení ve výši 300.000,- Kč. Žalovaná žádný z
uplatněných nároků neuznala.
Odvolací soud, jež rozhodoval pouze o nároku na odškodnění za nepřiměřenou
délku řízení a o úrocích z prodlení z celkové částky, se ztotožnil s právním
názorem soudu prvního stupně, jež zavázal žalovanou zaplatit žalobci částku
300.000,- Kč. Dle odvolacího soudu bylo v řízení prokázáno, že soudy v rámci
trestního řízení nerozhodly v přiměřené lhůtě, když trestní stíhání žalobce
trvalo téměř 10 let. „Řízení tudíž bylo nepřiměřeně dlouhé a neodpovídalo
složitosti věci, přičemž žalobce délku řízení nezavinil.“ S ohledem na délku
řízení považoval odvolací soud za přiměřenou základní částku ve výši 15.000,-
Kč za rok řízení a s přihlédnutím k zásahu do osobní sféry žalobce považoval za
odpovídající navýšení této částky na 30.000,- Kč za každý rok, což odpovídá
výsledné částce 300.000,- Kč. Žalobci nelze přičíst k tíži, že nepodal stížnost
na průtahy v řízení či návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu. Za
zcela nedůvodnou považoval odvolací soud námitku žalované ve vztahu k
příslušenství z částky 740.514,- Kč, když je nesporné, že žalovaná byla řádně
vyzvána žalobcem k uspokojení jeho nároků, avšak žalovaná uplatněné nároky
neuznala. Odvolací soud naopak nepřiznal žalobci nárok na úroky z prodlení z
částky 300.000,- Kč s odůvodněním, že výše přiměřeného zadostiučinění je určena
až na základě úvahy soudu jeho rozhodnutím, a proto se žalovaná nemohla dostat
do prodlení s plněním. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu části výroku I., kterým byl rozsudek
soudu prvního stupně potvrzen, podala žalovaná dovolání, které odůvodňuje podle
§ 241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“). Dovolatelka shrnula svoje dosavadní tvrzení ve věci a namítla,
že soudy obou stupňů se ve svých rozhodnutích řádně nevypořádaly s její
procesní obranou. Dle dovolatelky nelze výši přiměřeného zadostiučinění stanovit pouze s odkazem
na celkovou délku řízení, což se v daném případě stalo. Odvolací soud se
spokojil s tvrzením, že délka řízení je nepřiměřeně dlouhá, neodpovídající
skutkové složitosti věci, nicméně tento závěr nijak neodůvodnil, nikde není
uvedeno, kde je v napadeném řízení shledán nesprávný úřední postup, či jakékoli
jiné pochybení orgánů činných v trestním řízení, a v čem tedy stát zavinil
nepřiměřenou délku daného řízení. Dovolatelka neshledala v řízení naprosto
žádné průtahy, naopak, jednotlivé procesní úkony byly prováděny průběžně, a to
jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem. Dle dovolatelky délka řízení
plně odpovídá mimořádné skutkové i právní složitosti řízení, neboť s žalobcem
bylo trestně stíháno 10 osob pro celkem 22 skutků. Dovolatelka nezpochybňuje,
že trestní stíhání život žalobce ovlivnilo, ale je nutné odlišovat
odpovědnostní tituly a v daném případě není délka řízení přičitatelná státu. Soud rovněž dostatečně nezdůvodnil, proč považuje částku 300.000,- Kč za
přiměřenou. Odvolací soud zohlednil pouze kritéria, která se mu hodila, ale
naprosto nezohlednil mimořádnou složitost řízení.
Pokud má být dovolatelka
činěna odpovědnou za délku řízení, která se sice na první pohled jeví jako
nepřiměřená, ale již při zběžném prostudování spisu je nutné dospět k závěru,
že se jedná o délku řízení s ohledem na konkrétní okolnosti zcela přiměřenou,
nechť se dovolací soud vyjádří, jaká délka řízení (zdůrazněno bezprůtahového)
je již považována za nepřiměřenou a žalovaná má být za ni bez dalšího činěna
odpovědnou. Dle dovolatelky rovněž nelze v daném případě žalované uložit plnit úroky z
prodlení z částky 740.514,- Kč, neboť veškeré rozhodující listiny byly žalobcem
předloženy až v rámci soudního řízení, a tudíž nemohla jeho nárok v rámci
mimosoudního projednání vypořádat. Pokud by tyto listiny byly předloženy již v
rámci mimosoudního projednání, byl by nárok mimosoudně vypořádán. Jelikož nárok
nebyl řádně uplatněn (nebyl podložen relevantními listinami), považuje
dovolatelka hrazení daných úroků (ale i nákladů řízení) za rozporné s dobrými
mravy, neboť to byl žalobce, který zavinil, že daná částka nemohla být
mimosoudně vypořádána. Dovolatelka navrhla rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušit a věc
vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v mezidobí vydal Nejvyšší soud stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. Tvrzení žalované považuje za účelová a absurdní. K doložení
dokladů ze strany žalobce uvedl, že pokud měla žalovaná jakékoliv pochybnosti o
vynaložení nákladů žalobcem na jeho právní zastoupení v trestním řízení, mohla
se na právního zástupce žalobce obrátit v průběhu šestiměsíční lhůty, kterou
měla k vyřízení nároku. Žalobce považuje přisouzenou částku zadostiučinění za
přiměřenou a zdůrazňuje, že žalobce strávil téměř 17 měsíců ve vazbě. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu
Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno
uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom
vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242
odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí
je zásadně významné. Žalobkyně v dovolání brojí proti dvěma závěrům odvolacího soudu.
Předně namítá,
že odvolací soud nesprávně právně posoudil přiměřenost délky řízení, jakožto
prvotní předpoklad odpovědnosti státu, když vzal v potaz pouze celkovou délku
řízení, avšak nezohlednil ostatní kriteria § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“) a pouze
uzavřel, že délka řízení je nepřiměřeně dlouhá a neodpovídá skutkové složitosti
věci. Druhá námitka dovolatelky spočívá v tvrzení, že považuje za rozporné s
dobrými mravy, aby byla zavázána zaplatit úroky z prodlení z částky
představující náhradu škody ve výši 658.014,- Kč (náklady za právní zastoupení
v trestním řízení) a náhradu za ušlý zisk ve výši 82.500,- Kč po dobu pobytu
žalobce ve vazbě, v situaci, kdy byla připravena plnit žalobci, avšak ten jí k
tomu neposkytl všechny nezbytné podklady.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro obě z obsahu
dovolání podávající se právní otázky, avšak důvodné je pouze v části týkající
se nároku na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s nepřiměřenou
délkou řízení.
Jak Nejvyšší soud uvedl v části III. a IV. Stanoviska občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněném pod R 58/2011, je-li určena celková délka řízení, je třeba
přistoupit k posouzení, zda je toto řízení možno považovat za přiměřeně dlouhé.
K porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v
řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy
jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek
odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla
očekávat. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vyjít z kritérií,
která jsou obdobným způsobem hodnocena při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění, tedy z kritérií demonstrativně vyjmenovaných v ustanovení § 31a
odst. 3 OdpŠk, a přitom přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního
případu.
V této souvislosti Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo
2012/2010, uvedl, že „závěr, že celková délka řízení není přiměřená (ve smyslu
§ 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), není možné učinit, aniž by soud
zformuloval úsudek, z nějž bude patrno, které z rozhodných okolností se
projevily v hodnocení délky řízení jako nepřiměřené (v porovnání s těmi, jež by
jinak odůvodňovaly závěr o přiměřenosti délky řízení).“ Jinými slovy řečeno,
právní posouzení znaku „přiměřenosti“ uvedeného v § 13 odst. 1 zákona č.
82/1998 Sb. je výlučně věcí soudu, a proto musí být z jeho rozhodnutí patrno,
jakými úvahami dospěl k závěru, že se jedná o délku řízení vzhledem ke
konkrétním okolnostem případu nepřiměřenou. K tomu srov. rovněž rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000 (rozhodnutí v tomto
rozsudku citovaná jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz).
V posuzované věci se odvolací soud omezil na konstatování, že „v řízení bylo
prokázáno, že soudy České republiky v rámci trestního stíhání žalobce
nerozhodly v přiměřené lhůtě tak, jak to stanoví věta třetí ust. § 13 odst. 1
zákona, když jeho trestní stíhání trvalo téměř 10 let.“ Byť nelze nikterak
vyloučit, že doba necelých 10 let trestního stíhání nebyla skutečně dobou
„přiměřenou“ obvyklé délce takového řízení, neobsahuje odůvodnění odvolacího
soudu žádné úvahy o „přiměřené“ délce řízení, přesto (a právě proto nesprávně)
odvolací soud uzavřel, že šlo o délku nepřiměřenou. Právní posouzení věci
odvolacím soudem je proto v tomto ohledu neúplné a tudíž i nesprávné.
Druhá dovolatelkou vznesená otázka směřuje z vyřešení otázky, zda je žalovaná
povinna platit úroky z prodlení za situace, kdy jí žalobcem nebyly předloženy
všechny potřebné doklady pro uspokojení jeho nároku v rámci předběžného
projednání žalovanou.
Ve znění ustanovení § 15 OdpŠk zákonodárce využil v případě odpovědnosti státu
za škodu možnosti upravit otázku splatnosti náhrady škody odchylně od
občanského zákoníku, a stanovil lhůtu 6 měsíců od uplatnění nároku poškozeným u
žalované, ve které je stát povinen nahradit škodu poškozenému, pokud se chce
vyhnout soudnímu řízení. Šestiměsíční délka lhůty by měla odpovídat možnostem
státu administrativně zvládnout posoudit nárok poškozeného a v případě potřeby
si od něj vyžádat nezbytné podklady pro posouzení jeho nároku. Pokud žalovaná
této možnosti v rámci šestiměsíční lhůty nevyužila, a nedostatek předložených
materiálů konstatovala až ve svém stanovisku ze dne 26. 2. 2010, poté, co
žalobce uplatnil dne 28. 8. 2009 svůj nárok u soudu, nebyla připravena nárok
žalobce mimosoudně uspokojit v zákonné lhůtě.
Uvedené okolnosti případu jsou však z hlediska právního posouzení věci
nadbytečné, neboť odpovědnost za prodlení je odpovědností objektivní, tudíž
odpovědnostní následky vznikají odpovědnému subjektu bez zřetele na to, zda
porušení povinnosti zavinil. Zákon č. 82/1998 Sb. ani občanský zákoník
neupravuje žádné důvody pro zproštění odpovědnosti za prodlení, upravuje pouze
případ, kdy prodlení dlužníka nenastane, a to nemohl-li svůj závazek splnil v
důsledku prodlení věřitele (§ 520 a 522 obč. zák.). V daných souvislostech
jedině tato skutečnost nevede k povinnosti dlužníka platit úrok z prodlení.
Nedoložení všech potřebných dokladů ze strany žalobce (věřitele) však nelze
vykládat jako neposkytnutí součinnosti potřebné ke splnění dluhu ve smyslu §
520 obč. zák. Do doby prokázání vzniku škody v majetkové sféře žalobce se
jednalo o spornou pohledávku, proto pokud se žalovaná chtěla vyhnout placení
úroků z prodlení, měla v zákonné šestiměsíční lhůtě postupovat tak, aby byly
veškeré nejasnosti odstraněny a potřebné doklady ze strany žalobce doloženy.
Dovolací soud dále shledal, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jak vyplývá ze spisového materiálu, žalobce uplatnil u žalované tři samostatné
nároky, přitom v rámci nároku na odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou
délku řízení uvedl, že strávil bezdůvodně 17 měsíců ve vazbě, v důsledku čehož
se rozešel s přítelkyní, se kterou chtěl uzavřít manželství. Stejné tvrzení
uvedl žalobce v žalobě, a jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí nalézacích soudů,
tyto přihlédly k zásahu do osobní sféry žalobce tím, že přiznaly poškozenému
zadostiučinění o 100% vyšší, než byla základní částka odškodnění za
nepřiměřenou délku řízení. Takto žalobcem uplatněný nárok však v sobě zahrnuje
dva nároky se samostatným skutkovým základem vzniklé v důsledku jiné škodní
události (nepřiměřená délka řízení/výkon vazby v trestním řízení, jež
neskončilo odsouzením dotyčného) a projevující se jiným druhem újmy (nejistota
ohledně výsledku řízení/narušení osobního života žalobce), proto vyžadoval
postup soudu podle § 43 o. s. ř. k upřesnění žalobního návrhu tak, aby bylo
zřejmé, v jaké výši se žalobce domáhá náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou
délku řízení a v jaké výši náhrady nemajetkové újmy za dobu strávenou ve vazbě
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo
716/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo
2357/2010, ve znění jeho opravného usnesení ze dne 29. 2. 2012, uveřejněný pod
č. 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soud prvního stupně tak
však neučinil a odvolací soud jeho pochybení nenapravil, proto je řízení
stiženo vadou, která mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení přiměřenosti délky řízení
je z části neúplné a tudíž nesprávné, a nadto je řízení postiženou vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postupoval Nejvyšší soud
podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek
odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku rozhodnutí zrušil a věc vrátil v
tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta prvá o. s.
ř).
Soud odvolací je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. září 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu