25 Cdo 2462/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce L. Č., zastoupeného JUDr. Ing. Václavem Školoutem, advokátem se sídlem
Praha 1, Na Příkopě 22, proti žalovanému Ing. R. Č., zastoupenému JUDr. Jiřím
Matznerem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Anny Letenské 7, o náhradu
škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 158/2010, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2016,
č. j. 20 Co 433/2015-620, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 60.355 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta
JUDr. Ing. Václava Školouta.
Žalobce se po žalovaném domáhal náhrady škody, jež mu vznikla v důsledku
žalovaným nepravdivě sdělených údajů při projednávání dědictví, na jejichž
základě byl žalovaný považován za syna, a tedy i za dědice, zůstavitele Ing. J.
Č.; žalobce tak byl připraven o polovinu pozůstalosti, jejíž hodnota včetně
příslušenství představuje žalovanou částku.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 18. 2. 2015, č. j. 28 C 158/2010-513,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 13.129.094,20 Kč s
příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v částce 46.870.905,80 Kč (výrok II) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně se věcí zabýval opětovně,
vázán právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným v usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 21. 11. 2013, č. j. 20 Co 404/2013-331, (dovolání proti tomuto
usnesení bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2014, sp. zn.
25 Cdo 1037/2014) podle kterého není soud řešící občanskoprávní spor ve smyslu
§ 135 odst. 1 o. s. ř. vázán důvody, na jejichž základě došlo ke zproštění
obžaloby žalovaného pro trestný čin podvodu. Soud prvního stupně měl pečlivě
zvážit podmínky pro naplnění občanskoprávní odpovědnosti žalovaného. Podle
odvolacího soudu žalovaný nepochybně porušil povinnost počínat si tak, aby
jinému nezpůsobil škodu ve smyslu § 415 obč. zák., když v dědickém řízení
nesdělil notářce jako soudní komisařce skutečnost, že není biologickým ani
osvojeným dítětem zůstavitele, přestože o této skutečnosti věděl a v dědickém
řízení byl poučen o tom, že dědicem ze zákona je dítě zemřelého. Pokud se
domníval, že byl zůstavitelem osvojen (což tvrdil v trestním řízení), neměl pro
takovou domněnku žádný právní podklad, proto bylo jeho povinností tuto
skutečnost notářce sdělit, což jednoznačně neučinil. V postupu žalovaného v
dědickém řízení, v němž vystupoval jako syn zůstavitele, ač věděl, že tomu tak
není, odvolací soud shledal nepřímý úmysl získat neprávem dědictví. Nárok
žalobce na náhradu škody proto nemůže být promlčen, neboť byl uplatněn v běžící
objektivní desetileté a subjektivní dvouleté lhůtě ve smyslu § 106 odst. 2 obč.
zák. za situace, kdy se žalobce o tom, že žalovaný není synem žalobcova otce,
dozvěděl v roce 2009. Nadto by uplatnění námitky promlčení žalovaným bylo podle
odvolacího soudu v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.,
neboť jde právě o ten případ, kdy je tato námitka výrazem zneužití práva na
úkor účastníka (žalobce), který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a jemuž
by v důsledku promlčení nároku ušel významný majetek, který získal žalovaný v
rozporu se zákonem a této skutečnosti si byl vědom. Soud prvního stupně ve
zmíněném rozsudku vyšel ze závazného právního názoru odvolacího soudu a dále se
již zabýval především výší uplatněného nároku.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 2. 2016, č.
j. 20 Co 433/2015-620, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že
jistina, kterou je žalovaný povinen žalobci zaplatit, činí 13.129.121 Kč, a
žaloba se zamítá co do částky 46.870.879 Kč s příslušenstvím, jinak rozsudek
potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). K
námitkám žalovaného odvolací soud uvedl, že předmětem řízení je nárok žalobce
na náhradu škody, nikoliv dědický nárok, který byl projednán v řízení o
dědictví, nejedná se proto o překážku věci pravomocně rozhodnuté. Jako
nedůvodnou posoudil i námitku zpochybňující odpovědnost žalovaného za škodu, ke
které se vyjádřil již ve svém předchozím (již pravomocném) rozhodnutí ve věci,
na které rovněž odkázal. Odvolací soud uvedl, že ke schválení dědické dohody
mezi účastníky došlo proto, že žalovaný v dědickém řízení zatajil, že není
synem zůstavitele. Vznik škody tak byl přímým důsledkem jednání žalovaného,
který se nemůže dovolávat odpovědnosti za případné nezákonné rozhodnutí.
Odpovědnost státu je subsidiární a nastupuje pouze v případě, nemůže-li
poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku. Námitky
žalobce se týkaly výše jeho nároku. Odvolací soud je označil jako nedůvodné,
když konstatoval, že výše nároku správně odpovídá tomu, co žalobci ušlo z
majetku zůstavitele v dědickém řízení, nezávisí na nahodilých okolnostech,
domněnkách a na tom, zda se žalovaný obohatil následným nakládáním s tímto
majetkem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje podle § 237 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí
na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které dosud nebyly dovolacím
soudem řešeny a které spočívají v tom, že žalobce uplatněným nárokem na náhradu
škody obchází zákonem stanovený postup odpovědnosti státu za škodu v případě
nezákonného rozhodnutí. Dále namítá, že vydání rozhodnutí v projednávané věci
brání překážka věci pravomocně rozsouzené, jelikož hrozí situace, kdy proti
sobě budou stát dvě pravomocná rozhodnutí soudu, přičemž jedno žalovanému nárok
na část majetku z dědictví po zůstaviteli přiznává a druhé mu naopak ukládá
uhradit žalobci určitou částku, která je svou povahou vydáním téhož majetku.
Dle dovolatele se odvolací soud nedostatečně vypořádal s otázkou příčinné
souvislosti mezi jednáním žalovaného a vznikem škody. V neposlední řadě
dovolatel namítá rozpor napadeného rozsudku s § 13 o. z., což odůvodňuje
rozdílnosti hodnocení otázky zavinění v daném řízení oproti trestnímu řízení.
Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření vyvracel opodstatněnost dovolacích námitek a navrhl, aby
dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl a přiznal žalobci náhradu
nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není podle § 237 o.
s. ř. přípustné.
K námitce rozporu napadeného rozsudku s § 13 o. z., podle které dovolatel mohl
důvodně očekávat, že jeho právní případ (posouzení formy zavinění) bude
rozhodnut (zde v občanskoprávním řízení) obdobně jako jiný právní případ, který
již byl rozhodnut (v trestním řízení) a který se s jeho právním případem
shoduje v podstatných znacích, dovolací soud konstatuje, že se jedná o otázku,
na které rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a tudíž nemůže založit
přípustnost dovolání. Uvedené ustanovení zakotvuje do občanského zákoníku
účinného od 1. 1. 2014 postulát legitimního očekávání, podle kterého ten, kdo
se dovolává ochrany svého oprávnění založeného právem hmotným, má legitimní
právní důvod očekávat, že jeho právní případ bude posouzen obdobně jako jiné
typově shodné a již rozhodnuté právní případy, jelikož má právní důvod spoléhat
na to, že ustanovení hmotného práva (zde občanského zákoníku) budou vyložena
shodně s dosavadní ustálenou rozhodovací praxí. Odvolací soud však řešil otázku
závaznosti pravomocných rozhodnutí v trestním řízení pro občanskoprávní řízení,
upravenou v § 135 o. s. ř.
Jak již bylo uvedeno v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu vydaném v této
věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1037/2014,
uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 13891 a C
13892, ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 2637/14) z ustanovení § 135
o. s. ř. a ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že soud v
občanskoprávním řízení je vázán pouze odsuzujícím trestním rozsudkem, nikoli
rozsudkem zprošťujícím (srov. již rozhodnutí uveřejněné pod č. 58/1966 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Tam, kde různé soudy v různých věcech řeší
stejnou otázku (zde otázku formy zavinění) by sice měly postupovat tak, aby při
posuzování stejné skutečnosti nedospívaly k rozdílným závěrům, avšak s
přihlédnutím k tomu, že skutkový stav věci může být v různých řízeních zjištěn
odlišně, nelze vyloučit, že si soudy v jednotlivých řízeních vyřeší tutéž
předběžnou otázku rozdílně (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009,
sp. zn. 29 Cdo 726/2007, nebo ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 620/2012).
Zatímco v trestním řízení je třeba k odsouzení, aby zástupce obžaloby prokázal
všechny znaky skutkové podstaty trestného činu včetně zavinění, a platí zásada
„in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch obviněného), v občanském
soudním řízení provádí soud (zásadně k návrhu účastníků) vlastní dokazování,
jež je oprávněn (mimo rámec výše vymezené vázanosti trestním rozsudkem)
hodnotit nezávisle na výsledcích trestního řízení, a důkazní břemeno o tom, že
škodu nezavinil, má podle § 420 odst. 3 obč. zák. žalovaný (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1493/2015).
Tyto závěry jsou souladné i s judikaturou Ústavního soudu, který sice považuje
z hlediska právní jistoty za zásadně nežádoucí, aby soudy při opakovaném
posuzování týchž otázek ve věcech týchž účastníků dospívaly k rozdílným
závěrům, avšak tuto eventualitu a priori nevylučuje za předpokladu, že jsou
rozdílné závěry řádně odůvodněny (srov. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II.
ÚS 2742/07).
Dospěl-li odvolací soud na základě výsledků dokazování provedeného v
občanskoprávním řízení k závěru (odlišnému od závěru soudu v trestním řízení),
že žalovaný se dopustil protiprávního jednání úmyslně, a tento svůj závěr řádně
odůvodnil, není jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího
soudu, od níž nemá dovolací soud důvod se odchylovat. Hodnocení důkazů, na
jehož základě odvolací soud k takovému závěru dospěl, je otázkou skutkovou,
nikoli právní, a námitky proti němu nejsou způsobilé založit přípustnost
dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo
3154/2011).
Námitka dovolatele, podle které jeho jednání nebylo příčinou vzniku škody
(příčinou má být dle námitky schválení dědické dohody soudem a z ní vyplývající
odpovědnost státu za škodu) je otázka existence příčinné souvislosti, což je
dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu otázka skutková, neboť v řízení
se zjišťuje, zda protiprávní jednání žalovaného (zde zatajení relevantní
informace v dědickém řízení) a vzniklá škoda na straně poškozeného (nenabytí
dědictví) jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2398/2005). Namítaná
nesprávnost či neúplnost skutkových zjištění není způsobilým dovolacím důvodem,
jímž může být pouze nesprávný právní názor odvolacího soudu na řešení otázky,
na níž spočívá napadené rozhodnutí (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Námitka překážky věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 4 a 5 o. s. ř.) není
důvodná, neboť projednávaná věc nemá shodný předmět s řízením o dědictví. Nejde
v ní o nové rozhodnutí o dědictví po zůstaviteli, nýbrž o odlišně skutkově
vymezený nárok na náhradu škody, jež byla žalobci způsobena právě tím, že
žalovaný uvedl v dědickém řízení nepravdivé skutečnosti a dědické poměry byly
nezměnitelně uspořádány rozhodnutím vydaným v dědickém řízení (srov. opět
citované usnesení sp. zn. 25 Cdo 1037/2014).
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle
§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal
žalovaného, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení,
které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta za jeden
úkon právní služby v částce 49.580 Kč (§ 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996
Sb. ve znění pozdějších předpisů), z paušální náhrady hotových výdajů ve výši
300 Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky) a z 21% náhrady za DPH
ve výši (po zaokrouhlení na celé koruny)10.475 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.),
celkem tedy 60.355 Kč. Náhrada nebyla přiznána v plné výši požadované žalobcem,
neboť jednak předmětem dovolacího řízení, a tedy i tarifní hodnotou byla pouze
částka 13.129.121 Kč, jednak zastupoval-li zástupce žalobce v řízení před
soudem prvního stupně a soudem odvolacím, nelze mu dle ustálené rozhodovací
praxe přiznat náhradu za (opětovné) převzetí zastoupení v dovolacím řízení.
Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. byla uložena žalovanému povinnost zaplatit náklady
řízení k rukám zástupce žalobce v obvyklé zákonné lhůtě. Dovolací soud
neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů ve
smyslu § 150 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu