29 Cdo 726/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobců a/ J. S., a b/ S. A., obou zastoupených JUDr. M. N., advokátem, proti
žalovanému Ing. T. Z., jako správci konkursní podstaty úpadkyně S. a. s., o
vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 75/2005, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2006, č. j. 13 Cmo
204/2006-145, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 31. října 2005, č. j. 58 Cm 75/2005-70, zamítl Městský soud v
Praze žalobu, kterou se žalobci (a/ J. S. a b/ S. A.) domáhali vůči žalovanému
(správci konkursní podstaty úpadkyně S. a. s.) vyloučení
1/ průmyslového objektu bez čísla popisného, stojícího na pozemku parcelní
číslo
2/ průmyslového objektu bez čísla popisného, stojícího na pozemku parcelní
číslo a
3/ průmyslového objektu - skladu (tzv. B.), stojícího na pozemku parcelní číslo
všechno nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu P.-m. na listu vlastnictví
číslo pro obec P., katastrální území M., ze soupisu majetku konkursní podstaty
úpadkyně (bod I. výroku).
Dále rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho,
že:
1/ Pozdější úpadkyně jako prodávající uzavřela dne 31. května 1996 se
společností A. E., s. r. o. (jež později změnila obchodní firmu na S. s. r.
o.), jako kupující (dále též jen „společnost A.“) kupní smlouvu o prodeji
sporných nemovitostí a pozemků, na nichž stály (dále též jen „první kupní
smlouva“).
2/ Společnost A. jako prodávající uzavřela dne 26. července 2000 se žalobci
jako kupujícími kupní smlouvu, kterou sporné nemovitosti převedla do jejich
vlastnictví (dále též jen „druhá kupní smlouva“). Žalobci jsou v katastru
nemovitostí zapsáni jako vlastníci sporných nemovitostí.
3/ Podle rozhodnutí Ministerstva pro správu národního majetku ze dne 11. května
1994, o privatizaci majetkové účasti státu na podnikání pozdější úpadkyně, měla
být majetková účast státu v této společnosti privatizována prodejem 100 %
akcií společnosti kupujícímu určenému veřejnou soutěží.
4/ V listině ze dne 1. března 1996, předložené Fondu národního majetku České
republiky (dále též jen „Fond“), specifikovalo představenstvo pozdější úpadkyně
části jejího majetku pro účely případného prodeje (privatizace).
5/ Na žádost jediného akcionáře společnosti (Fondu) svolalo představenstvo
pozdější úpadkyně na 14. května 1996 mimořádnou valnou hromadu, které se
zúčastnil zástupce jediného akcionáře. Mimořádná valná hromada uložila
představenstvu pozdější úpadkyně uskutečnit prodej části podniku pozdější
úpadkyně; dále pozdější úpadkyni zavázala k tomu, aby před prodejem části
majetku předložila jedinému akcionáři ke schválení vypočtenou kupní cenu
prodávané části podniku. Mimořádná valná hromada rozhodla rovněž o povinnosti
uzavřít s vybraným kupujícím dohodu o převodu pracovníků převáděných
středisek.
6/ Oba žalobci byli ke dni podpisu první kupní smlouvy společníky kupující
(společnosti A.) a současně vystupovali na straně prodávající (pozdější
úpadkyně) jako členové jejího představenstva.
Na tomto základě soud uzavřel, že členové představenstva pozdější úpadkyně,
kteří uzavřeli kupní smlouvu, překročili své oprávnění jednat za pozdější
úpadkyni, jelikož nerespektovali závěry mimořádné valné hromady, jež s prodejem
prostou kupní smlouvou nepočítala. Před uzavřením prosté kupní smlouvy pak
Fondu ani nepředložili ke schválení kupní cenu a nebyla uzavřena ani dohoda o
převodu pracovníků středisek. Odtud soud dovodil, že první kupní smlouva je
neplatná.
Je-li neplatná první kupní smlouva, pak je neplatná i druhá kupní smlouva,
jelikož nikdo nemůže na jiného převést více práv než má sám, uzavřel soud.
Soud též odmítl tvrzení žalobců, že k platnosti první kupní smlouvy nebylo
zapotřebí souhlasu Fondu, jelikož nešlo o majetek podléhající režimu zákona č.
92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, maje pro
podřazení dané transakce uvedenému zákonu za určující, že Fond byl v době
prvního prodeje jediným akcionářem pozdější úpadkyně.
K argumentaci žalobců obsahem ustanovení § 191 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), soud uvedl, že žalobci (coby
společníci společnosti A. a členové představenstva pozdější úpadkyně) měli v
době podpisu první kupní smlouvy znalosti o poměrech prodávající i kupující a
museli tudíž vědět, že překračují jako členové představenstva svá oprávnění,
stejně jako museli v postavení společníků kupující vědět, že na jejich straně
není dobrá víra. První kupní smlouva je tak z popsaných příčin rovněž
neplatná (podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále též
jen „obč. zák.“) pro rozpor s dobrými mravy.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že sporné nemovitosti vyloučil ze soupisu
majetku konkursní podstaty úpadkyně (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení
před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud doplnil skutkový stav věci, z nějž vyšel soud prvního stupně, o
zjištění, že:
1/ Předmětem prodeje podle první kupní smlouvy byly vedle sporných nemovitostí
(staveb bez čísla popisného) i další stavby bez čísla popisného a pozemky, na
kterých tyto stavby stály, sjednaná kupní cena (za prodej všech nemovitostí)
činila 7.199.500,- Kč a kupní smlouva nabyla věcněprávních účinků dne 4. června
1996.
2/ Předmětem prodeje podle druhé kupní smlouvy byly sporné nemovitosti,
sjednaná kupní cena činila 1.401.642,43 Kč a kupní smlouva nabyla
věcněprávních účinků dne 24. října 2000.
Na tomto základě pak dospěl k následujícím (od soudu prvního stupně odlišným)
právním závěrům:
1/ Pozdější úpadkyně vznikla podle § 172 obch. zák. a jejím jediným
zakladatelem byl Fond, na který podle § 11 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. přešel
majetek státního podniku M. s., s. p. Vlastníkem nemovitostí vložených Fondem
do akciové společnosti se okamžikem svého zápisu do obchodního rejstříku stala
akciová společnost (pozdější úpadkyně), kterou vlastnil Fond. Prodej
nemovitostí proto nepoléhal režimu zákona č. 92/1991 Sb., když šlo o prodej
majetku pozdější úpadkyně.
O prodej majetkové účasti státu na podnikání pozdější úpadkyně pak ve smyslu §
1 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. také nešlo, když v případě akciové společnosti
by takovým prodejem byl prodej jejích (rozuměj jí emitovaných) akcií.
Zákon č. 92/1991 Sb. tedy pozdější úpadkyni neomezoval v nakládání se spornými
nemovitostmi.
2/ Z ustanovení § 191 obch. zák. (ve znění účinném do 30. června 1996) vyplývá,
že třetím osobám nemůže jít k tíži omezení statutárního orgánu, neboť to má
význam pouze ve vztahu statutárního orgánu ke společnosti. V době uzavření
první kupní smlouvy byla jediná omezení pro členy představenstva (akciové
společnosti) zakotvena (s důsledky uvedenými v § 65 obch. zák.) v ustanovení §
196 obch. zák. (zákaz konkurence); tato omezení však žalobci neporušili.
Žalobci jako členové představenstva pozdější úpadkyně nepřekročili své
pravomoci, neboť nebyli kupujícími podle první kupní smlouvy. Úvaha soudu
prvního stupně o nedostatku dobré víry kupující je pro nabytí sporných
nemovitostí bez významu.
3/ Použití korektivu „dobrých mravů“ (obsaženého v § 39 obč. zák.) při výkonu
práva za účelem dosahování ideje spravedlnosti nesmí vést k oslabování ochrany
subjektivních občanských práv stanovených zákonem a tím k nežádoucímu
narušování jistoty občanskoprávních vztahů. Záměr prosazovat spravedlnost bez
ohledu na stanovená pravidla a postupy může vést k nebezpečným společenským
důsledkům a tím k oslabování demokracie.
Úvaha žalovaného, že smyslem a cílem uzavření první kupní smlouvy bylo vyvést z
pozdější úpadkyně majetek tak, aby se jeho vlastníky stali žalobci, byla měla
místo všude tam, kde by k takovýmto úkonům docházelo v souvislosti s úpadkovou
situací společnosti, jež má množství věřitelů, kteří mají zájem uspokojit se na
úkor jiných věřitelů z majetku úpadkyně mimo očekávaný konkurs. Tak tomu ovšem
v projednávané věci nebylo, když druhá kupní smlouva byla uzavřena až po více
než čtyřech letech od první kupní smlouvy a konkurs na majetek úpadkyně byl na
základě návrhu podaného v roce 2003 prohlášen v roce 2005. V uvedených časových
souvislostech proto neobstojí závěr žalovaného, že k prodeji sporných
nemovitostí došlo ze spekulativních „úmyslů“.
Vzhledem k dohodnuté kupní ceně, jejíž výše nebyla zpochybňována, je první
kupní smlouva platná a žalobci sporné nemovitosti platně nabyli od jejich
vlastníka. Svědčí jim proto právo vylučující zápis nemovitostí do soupisu
majetku konkursní podstaty. Zaplacení kupní ceny není pro posouzení platnosti
kupní smlouvy rozhodující.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že jsou dány
dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že vědomě pominul závaznost
pravomocného rozhodnutí o předběžné otázce, na níž záviselo rozhodnutí v této
věci (o /ne/platnosti první kupní smlouvy), konkrétně rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 46 Cm 191/2005, který nabyl právní moci
6. října 2006 a na jehož existenci upozornil dovolatel odvolací soud podáním ze
dne 9. října 2006. Potud poukazuje dovolatel na obsah usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 22. února 2006, sp. zn. 32 Odo 564/2003, předloženého odvolacímu soudu;
z něj usuzuje, že odvolací soud byl při předběžném posouzení otázky
(ne)platnosti první kupní smlouvy vázán pravomocným rozsudkem Městského soudu v
Praze z 28. srpna 2006.
Napadené rozhodnutí vynesené na základě opačného právního názoru (než k jakému
dospěl soud prvního stupně) představuje dle dovolatele tzv. překvapivé
rozhodnutí ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Podle dovolatele odvolací soud porušil i obecně přijímanou judikaturu a
zastávanou praxi, dle které v případě opačného právního názoru odvolací soudy
rozhodnutí soudů prvního stupně ruší a věci vracejí k dalšímu řízení.
Tím, že se od této praxe odchýlil, aniž navenek prezentoval svůj právní názor,
vzal odvolací soud dovolateli možnost podrobit jej srovnání s jinými důkazy či
rozhodnutími. I proto je podle dovolatele předmětné rozhodnutí vadné a „řádným
opravným prostředkem nepřezkoumatelné“. Pominutím pravomocného rozhodnutí o
předběžné otázce vytvořil odvolací soud stav, týkající se v podstatě týchž (i
když „institucionalizovaných“) účastníků, kdy podle jednoho pravomocného
rozhodnutí je dovolatel povinen jako správce konkursní podstaty vrátit kupní
cenu nemovitostí proto, že první kupní smlouva je neplatná a současně musí na
základě napadeného rozhodnutí vydat z konkursní podstaty nemovitosti, které
tvořily předmět první kupní smlouvy, proto, že tato smlouva platná je.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Nejvyšší soud úvodem předznamenává, že jakkoli dovolatel ohlašuje vedle
dovolacího důvodu obsaženého v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. i dovolací
důvod uvedený v § 241a odst. b/ o. s. ř., z obsahového hlediska (a bez
konkrétní vazby na ohlášené dovolací důvody) kritizuje jen správnost procesního
postupu odvolacího soudu, jenž dle jeho přesvědčení pominul princip
závaznosti jiného soudního rozhodnutí o téže předběžné otázce. Vedle tohoto
procesního aspektu dovolání rezignuje na polemiku s věcnou správností závěrů
obsažených v napadeném rozhodnutí, ať již se týkají výkladu zákona č. 92/1991
Sb., výkladu § 191 obch. zák. nebo úvah spojených s ustanovením § 39 obč. zák.
K tomu Nejvyšší soud dodává, že kromě vad řízení, k nimž u přípustného dovolání
přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), je uplatněným
dovolacím důvodem (jeho obsahovým vymezením v dovolání) vázán (§ 242 odst. 3
věta první o. s. ř.), takže zabývat se výkladem těchto otázek v mezích
dovolacího přezkumu nepřísluší ani jemu (dovolatel tím, že tyto otázky
dovoláním neotevřel, znemožnil Nejvyššímu soudu, aby se k nim vyjádřil).
Vzhledem k tomu, že jiné (než dovoláním namítané) vady řízení se ze spisu
nepodávají, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda je dána vada řízení tvrzená
dovolatelem.
Nejvyšší soud především podotýká, že řízení v této věci podléhalo zákonné
koncentraci ve smyslu § 118b o. s. ř., o čemž se účastníkům (jejich zástupcům s
procesní plnou mocí) dostalo podle obsahu spisu řádného poučení již v
předvolání k prvnímu jednání, které se ve věci konalo (srov. č. l. 58 p. v.) a
následně i v průběhu prvního jednání (srov. č. l. 59). Tím je (v dané věci
byla) výrazně limitována i možnost soudu přihlédnout po skončení prvního
jednání, které se v této věci konalo 31. října 2005, k novým skutečnostem a
důkazům (srov. § 118b odst. 1 poslední větu o. s. ř.).
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2006 je nepochybně důkazem,
jenž mohl být v odvolacím řízení i tak uplatněn, jelikož vznikl (byl vydán) až
v průběhu odvolacího řízení (srov. § 205a odst. 1 písm. f/ o. s. ř. a § 211a o.
s. ř.).
Z obsahu spisu se nicméně rovněž podává, že ačkoli dovolatel v podání, jež
došlo odvolacímu soudu 12. října 2006, na existenci označeného rozsudku
upozornil (srov. č. l. 138-140) a odvolacímu soudu jej v kopii předložil,
provedení důkazu touto listinou nenavrhl ani v označeném podání, ani v průběhu
odvolacího jednání konaného 19. října 2006 (srov. č. l. 141-143).
Vzhledem k tomu, že dovolatel i jeho zástupce s procesní plnou mocí se
odvolacího jednání osobně zúčastnili, neměl být dovolatel překvapen tím, že
odvolací soud v napadeném rozhodnutí nehodnotí listinu, která nebyla navržena k
důkazu a kterou dokazování neprováděl. Bylo především věcí dovolatelovy
procesní opatrnosti aby - měl-li za to, že jde o listinu významnou pro výsledek
odvolacího řízení - provedení důkazu touto listinou odvolacímu soudu navrhl.
Zbývá vypořádat se s tím, zda odvolací soud měl povinnost se uvedenou (jemu
předloženou, leč k důkazu nenavrženou) listinou zabývat z úřední povinnosti a
přečíst ji k důkazu proto, že mohla mít vliv na správnost rozhodnutí v této
věci.
Takový požadavek se však ze spisu ani z označené listiny (rozsudku) nepodává.
Podle ustanovení § 159a o. s. ř., nestanoví-li zákon jinak, je výrok
pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). V rozsahu,
v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě
jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odstavec 4).
Rozsudkem ze dne 28. srpna 2006 Městský soud v Praze určil ve sporu vedeném
proti dovolateli jako správci konkursní podstaty úpadkyně S. a. s., že
pohledávka žalobce (správce konkursní podstaty společnosti A.) ve výši
7.199.500,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, vůči úpadkyni S. a. s. je po
právu, když se ztotožnil s názorem dovolatele (žalovaného) že první kupní
smlouva je neplatná.
Takové rozhodnutí nicméně nezavazuje (a dovolatel se mýlí, usuzuje-li jinak)
žalobce v této věci. V tomto ohledu není dána ani totožnost účastníků (vyjma
dovolatele) ani předmětu sporu. O závaznosti rozsudku ve smyslu § 159a odst. 1
a 4 o. s. ř. pro žalobce tedy nemůže být řeči.
Podle ustanovení § 135 o. s. ř., soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o
tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný právní delikt postižitelný
podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním
stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odstavec 1). Jinak
otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám.
Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho
vychází (odstavec 2).
Ustanovením, jež upravuje postup soudu v případech, kdy již bylo k tomu
povolaným orgánem rozhodnuto o otázce, kterou sám řeší jako předběžnou, je
právě § 135 o. s. ř. O případ podle odstavce 1 nejde. K odstavci 2 pak Nejvyšší
soud uvádí, že tam, kde různé soudy v různých věcech s různými účastníky řeší
jako předběžnou stejnou otázku (zde otázku platnosti první kupní smlouvy) by
sice měly postupovat tak, aby při posuzování stejné skutečnosti nedospívaly k
rozdílným právním závěrům, s přihlédnutím k tomu, že skutkový stav věci může
být v různých řízeních zjištěn odlišně, však nelze vyloučit ani možnost, že si
různé soudy vyřeší tutéž předběžnou otázku rozdílně.
Z tohoto pohledu je rozhodnutím, jež v podstatě rezignovalo na zjišťování
skutkového stavu věci dokazováním, právě rozsudek z 28. srpna 2006, jenž
vychází toliko ze shodných tvrzení účastníků (§ 120 odst. 4 o. s. ř.). V této
souvislosti nelze nevidět, že dovolatel se v postavení osoby, pro kterou jsou
závazná obě rozhodnutí, ocitl především tím, že jako účastník obou sporů
neučinil nic proto, aby odvrátil riziko vzešlé z možného odchylného řešení
předběžné otázky v těchto řízeních (v době vydání rozsudku z 28. června 2006
věděl, že probíhá odvolací řízení v této věci).
Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže v situaci, kdy si hodlal o platnosti
první kupní smlouvy učinit vlastní předběžný úsudek na základě výsledků
vzešlých z dokazování v této věci, neprováděl bez odpovídající iniciativy
(důkazního návrhu) některého z účastníků sporu sám důkaz rozsudkem z 28. srpna
2006. Skutečnost, že Městský soud v Praze jako soud prvního stupně dospěl bez
dokazování k jinému závěru o platnosti téže kupní smlouvy, ve sporu vedeném s
jiným žalobcem, totiž odvolacímu soudu nebránila v tom, aby si o věci učinil
vlastní právní názor. Vzhledem k jinému okruhu účastníků na straně žalobce byl
k nezávislému posouzení této otázky ostatně i povinen (obdobně Nejvyšší soud
uzavřel např. již v rozsudku ze dne 3. června 1999, sp. zn. 21 Cdo 1086/99).
Argument, kterým dovolatel z hlediska totožnosti účastníků sporu klade rovnítko
mezi žalobci jako fyzickými osobami na straně jedné a kapitálovou společností
A., jejímiž jsou žalobci společníky, na straně druhé, přiléhavý není.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
neopodstatněného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst.
1 věta první o. s. ř.) ve zbývajícím rozsahu zamítl (§ 243b odst. 2 část věty
před středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, §
224 a § 142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolatel se svým dovoláním
úspěšný nebyl a tím, že u žalobců žádné prokazatelné náklady tohoto řízení
nebyly zjištěny.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. září 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu