32 Odo 564/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně Městské části P. 8, proti žalovaným 1. C. I., spol. s r. o., a 2. J.
Š., o zaplacení částky 737 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 22/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2002 č. j. 35 Co 200/2002-101,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 14. ledna 2002 č. j. 13 C 22/99-79
zamítl návrh žalobkyně na rozšíření žaloby na částku 1 233 381,20 Kč s
příslušenstvím a zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobkyni
společně a nerozdílně částku 737 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % z
částky 368 500 Kč od 1. února 1998 do zaplacení a 15 % z částky 368 500 Kč od
1. února 1999 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se
domáhala vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku neoprávněného
užívání nebytových prostor č. 9 až 11 v přízemí o celkové výměře 73, 70 m2 v
domě čp. 340 v Praze 8, katastrální území L., a to proto, že je oprávněna
vykonávat práva a povinnosti vlastníka uvedeného domu na základě zákona č.
172/1991 Sb. a Statutu hl. m. Prahy, i když je v katastru nemovitostí zapsána
jako vlastnice žalovaná. Tyto prostory podle žalobkyně užívá druhý žalovaný
jako prodejnu elektro, zřejmě se svolením první žalované, či na základě nájemní
smlouvy mezi žalovanými. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že předmětné
nemovitosti byly dohodou o vydání věci uzavřenou Obvodním úřadem v Praze 8
podle zákona č. 403/1990 Sb. vydány A. H., která je následně prodala kupní
smlouvou první žalované. Dodatečně však byla soudním rozhodnutím zrušena
registrace dohody o vydání věci provedená státním notářstvím, z čehož žalobkyně
dovozuje, že první žalovaná nabyla vlastnictví od nevlastníka a kupní smlouva
je proto neplatná. Soud prvního stupně nejprve řešil otázku aktivní věcné
legitimace žalobkyně a vycházel přitom z již vydaných a pravomocných rozhodnutí
soudů. Neúspěch žalobkyně v řízení o určení neplatnosti dohody o vydání věci a
kupní smlouvy měl procesní původ, neboť žalobkyně nebyla účastníkem uvedených
smluv, navíc nebyla zjištěna existence naléhavého právního zájmu na určení
neplatnosti. V řízení o určení vlastnictví Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem
ze dne 11. května 2000 sp. zn. 5 C 1/99 žalobu žalobkyně, že předmětná
nemovitost je ve vlastnictví Městské části Praha 8 zamítl. Městský soud v Praze
jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. května 2000 č. j. 23 Co 348/2000-104
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Zamítavý výrok nabyl právní moci dne 5.
ledna 2001. Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 28. června 2001 č.
j. 28 Cdo 1027/2001-137 dovolání žalobkyně odmítl. Soud v řízení o určení
vlastnického práva dovodil, že nenastala účinnost dohody o vydání nemovitostí v
důsledku zrušení rozhodnutí o registraci Vrchním soudem v Praze a proto, že
vklad vlastnického práva A. H. do katastru nemovitostí nebyl povolen. Sama
okolnost, že dohoda o vydání věci byla případně uzavřena v rozporu se zákonem,
však nemohla způsobit neplatnost převodu vlastnictví na A. H.; tento účinek
nastal dle závěru soudu až v důsledku zrušení registrace uvedených dohod v
řízení o stížnosti pro porušení zákona. V řízení o tomto mimořádném opravném
prostředku ale právní postavení první žalované jako vlastnice nemovitostí,
zapsané v katastru nemovitostí, nemohlo být podle § 243 odst. 3 občanského
soudního řádu, ve znění tehdy platném, novým rozhodnutím dotčeno, ledaže jí
porušení zákona muselo být známo. Tento předpoklad však v řízení nebyl
prokázán, ani účastníky tvrzen, tudíž vlastnické právo první žalované k
předmětným nemovitostem nemůže být zpochybněno a žalobkyni tak nesvědčí
aktivní věcná legitimace ve sporu. Soud prvního stupně proto nepřipustil ani
rozšíření žaloby.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. listopadu 2002,
č. j. 35 Co 200/2002-101 odmítl odvolání žalobkyně proti výroku rozsudku soudu
prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh na rozšíření žaloby; v zamítavém
výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přejal
skutková zjištění soudu prvního stupně a vypořádal se s odvolacími námitkami,
které se týkaly výlučně právního posouzení věci. Odvolací soud nepřijal námitku
žalobkyně, že rozhodnutím soudu prvního stupně byla porušena zásada, že nikdo
nemůže na jiného převést více práv než má sám má, neboť ustanovení § 243 odst.
3 o. s. ř. ve znění před 1. 1. 1992 nekonstituovalo vlastnické právo první
žalované k domu, ale poskytlo jí pouze procesní ochranu tak, jako by věc nabyla
od vlastníka. A. H. se totiž podle § 47 odst. 1 občanského zákoníku ve znění
účinném v době registrace smluv a § 61 odst. 1 a § 64 odst. 3 zákona č. 95/1963
Sb. stala na základě dohody o vydání věci okamžikem její registrace vlastnicí
předmětných nemovitostí a na základě kupní smlouvy se okamžikem její registrace
stala vlastnicí prvá žalovaná. Teprve pak bylo rozhodnutí o registraci dohody o
vydání věci zrušeno v řízení o stížnosti pro porušení zákona a následně
zamítnut vklad vlastnického práva A. H. rozhodnutím Katastrálního úřadu P.-m.
Žalobkyně se mýlí, namítá-li, že prvé žalované se nemůže podařit prokázat své
vlastnictví k nemovitosti, protože je na žalobkyni, aby prokázala, že je
vlastnicí věci, o níž tvrdí, že ji žalovaní neoprávněně užívají a že jim v
důsledku toho vzniká bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně. Za této situace je
nadbytečné zabývat se platností dohody o vydání věci na základě námitky, že ji
s A. H. uzavřel jako vydávající subjekt bez právní subjektivity – Obvodní úřad
pro Prahu 8. Odvolací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 10. dubna 1997 sp. zn. 2 Cdon 386/96, ve kterém Nejvyšší soud
vyslovil názor, že vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy,
nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu
právního úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 ObčZ), popřípadě objasněním
skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl
účastníkem smlouvy. Uzavřel-li smlouvu o vydání věci Obvodní úřad pro Prahu 8,
nelze přehlédnout, že je orgánem obce a jako takový plní úkoly související s
majetkovou a jinou činností obce. Odvolání směřující proti výroku o zamítnutí
návrhu na „rozšíření žaloby“ odvolací soud odmítl, neboť podle § 202 odst. 1
písm. f) o. s. ř. proti usnesení, jímž byla nebo nebyla připuštěna změna
žaloby, není odvolání přípustné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a má proto
zásadní právní význam podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tuto nesprávnost
spatřuje dovolatelka v chybném posouzení otázky aktivní legitimace v tomto
řízení. Podle názoru dovolatelky zaměňuje odvolací soud ve své argumentaci
procesní ochranu vlastníka a hmotněprávní nabytí vlastnického práva. Žalobkyně
má za to, že svoje vlastnické právo k předmětným nemovitostem prokázala jednak
rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 1994 č. j. 4 Cz 145/92-14,
kterým bylo zrušeno rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 8 ze dne 23. 9.
1991 č. j. RE 290/91 o registraci dohody o vydání věci z 18. 9. 1991, a jednak
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 1997 sp. zn. 33 Ca 79/96, jímž
bylo potvrzeno rozhodnutí katastrálního úřadu o zamítnutí návrhu na registraci
(vklad) uvedené dohody o vydání věci. Ustanovení § 243 odst. 3 o. s. ř. ve
znění před 1. 1. 1992 je procesním ustanovením, které nemůže být hmotněprávním
titulem k nabytí vlastnictví nemovité věci ani chránit vlastnické právo, které
prvé žalované nesvědčí. Dovolatelka opětovně poukázala na zásadu, že nikdo
nemůže na jiného převést více práv než sám má, která byla již opakovaně
judikována. Nesprávný je i postup odvolacího soudu, kterým odmítl odvolání
proti výroku o zamítnutí návrhu na rozšíření žaloby. „Rozšíření žaloby“ je de
facto uplatněním nového nároku u soudu a zahájení řízení o něm učiněné v řízení
projednávající shodný skutkový základ mezi shodnými účastníky. Zamítnutí tohoto
návrhu je tedy rozhodnutím soudu o věci samé, které lze napadnout opravným
prostředkem – odvoláním. Nejde o změnu žaloby. Soud prvního stupně měl tudíž
návrh na „rozšíření žaloby“ projednat samostatně jako žalobu novou a ve věci
rozhodnout. Dovolatelka navrhla, by dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl
k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku,
jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se
v posuzované věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání,
jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud
dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací
soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V dané věci jde o posouzení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení
za situace, kdy o předběžných otázkách v této věci již pravomocně rozhodly
příslušné soudy. Podle § 159 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném ke dni
rozhodování odvolacího soudu, je výrok pravomocného rozsudku závazný pro
účastníky a pro všechny orgány; je-li jím rozhodnuto o osobním stavu, je
závazný pro každého. Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že pro soudy a jiné
státní orgány je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech
závazný potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky právní
vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Taková situace
přitom nastala i v daném řízení. Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro
Prahu 8 ze dne 11. května 2000 č. j. 5 C 1/99-85 byla zamítnuta žaloba hlavního
města Prahy a Městské části Praha 8 proti žalovaným M. A. a C. I., spol. s r. o. na určení, že dům čp. 1687 s pozemkem parc. číslo 2901 a dům čp. 340 s
pozemkem parc. číslo 2900 v kat. území L., P. 8 jsou ve vlastnictví hlavního
města Prahy a svěřeny Městské části Praha 8. Po vydání potvrzujícího rozsudku
odvolacího soudu – Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2000 č. j. 23 Co
348/2000-104 bylo Nejvyšším soudem usnesením ze dne 28. června 2001 č. j. 28
Cdo 1027/2001-137 odmítnuto také dovolání v této věci. Žaloba přitom nebyla
zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určení, nýbrž z věcných
důvodů. Soud totiž dospěl k závěru, že vlastnicí předmětných nemovitostí je
prvá žalovaná V nyní posuzované věci, v níž se žalobkyně domáhala vydání
bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout žalovaným užíváním nebytových
prostor v předmětném domě bez hrazení nájemného žalobkyni, musel soud jako
předběžnou otázku posoudit, zda je žalobkyně oprávněna vykonávat práva
vlastníka k předmětné nemovitosti. Odvolací soud sice v odůvodnění napadeného
rozsudku výslovně neuvedl s odkazem na § 159 odst. 2 o. s. ř., že je vázán
citovaným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 8, z jeho odůvodnění nicméně
plyne, že se řídil právním názorem vysloveným v tomto rozsudku a v otázce
vlastnictví předmětných nemovitostí odkázal na pravomocný rozsudek, kterým bylo
o rozhodováno o určení, že předmětná nemovitost je ve vlastnictví hlavního
města Prahy a svěřena žalobkyni. Soud prvního stupně, jehož rozsudek odvolací
soud potvrdil, pak výslovně odkázal na pravomocné rozhodnutí Obvodního soudu
pro Prahu 8, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že dům čp. 1687 s pozemkem
parc. číslo 2901 a dům čp. 340 s pozemkem parc. číslo 2900 v kat. území L., P. 8 jsou ve vlastnictví hlavního města Prahy a svěřeny Městské části Praha 8. V
této souvislosti je nutno doplnit, že podle § 159 odst. 2 o. s. ř., ve znění
účinném ke dni rozhodování odvolacího soudu, je závazný výrok rozsudku, nikoli
jeho odůvodnění. V případě zamítavého výroku je však nutno výrok posoudit v
souvislosti s odůvodněním rozhodnutí. To má význam jednak z hlediska posouzení
překážky věci pravomocně rozhodnuté, jednak z hlediska závěru, zda předběžná
otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně pravomocně rozhodnuta.
Je tedy
třeba dovodit, že i pravomocný rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se
žalobce domáhal určení vlastnictví k věci, protože soud dospěl k závěru, že
žalobce vlastníkem není, je pro účastníky řízení a pro soud závazný, neboť
deklaruje neexistenci vlastnického práva žalobce k této věcí (v této
souvislosti srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999 sp. zn. 33
Cdo 1074/98, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, ročník
2000, pod č. 69/2000). Tento závěr je třeba vztáhnout i na shora označený
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8. Konečně zmíněná vázanost předchozími
rozhodnutími soudu samozřejmě platí i pro Nejvyšší soud. Účastníkem řízení o
určení vlastnictví ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 C
1/99 nebyl druhý žalovaný. Jeho právní postavení v dané věci je však odvislé od
postavení prvé žalované.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že Ústavní soud ČR usnesením ze dne 22.
října 2002 sp. zn. II. ÚS 109/91 odmítl ústavní stížnost Městské části Praha 8
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2000 č. j. 23 Co
348/2000-104 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. května
2000 č. j. 5 C 1/99-85.
Z uvedeného plyne, že odvolací soud v právním posouzení věci z důvodu vázanosti
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. května 2000 č. j. 5 C 1/99-85
a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2000 č. j. 23 Co
348/2000-104 při posouzení předběžné otázky vlastnictví domu čp. 340 v P. 8,
katastrální území L. nepochybil a nelze tudíž konstatovat, že by jeho
rozhodnutí bylo v rozporu s hmotným právem. Protože napadený rozsudek ani
neřeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nemá tento rozsudek z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po
právní stránce zásadní význam; dovolání proto není přípustné ani podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
odmítnuto odvolání žalobkyně proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým
byl zamítnut návrh na „rozšíření žaloby“, nevyplývá z žádného ustanovení
občanského soudního řádu. Nejde totiž o žádný z případů uvedených v § 237 až
239 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí
dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.
s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v
dovolacím řízení úspěšná a žalovaným žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. února 2006
JUDr. Zdeněk D e s, v. r.
předseda senátu