30 Cdo 639/2018-498
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Tomáše Mottla v právní věci žalobce K.
F. T.-T., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Radkou Konečnou,
advokátkou v advokátní kanceláři Konečná & Zacha, s. r. o., se sídlem v Praze
1, Lazarská 1718/3, proti žalovaným 1) České republice – Státnímu pozemkovému
úřadu, se sídlem Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 013 12
774, 2) B. Š., bytem XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Linhartem, advokátem se
sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, 3) E. H., bytem XY, 4) MOPA BOHEMIA s. r.
o., se sídlem v Jirkově, Březenec 257, identifikační číslo osoby 250 10 361,
zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem v advokátní kanceláři PPS
advokáti s. r. o., se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, 5) V. Š.,
bytem XY, zastoupeného Mgr. Bc. Martinem Kůsem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Kaprova 42/14, a 6) M. K., bytem XY, zastoupenému Mgr. Simonou Šulcovou,
advokátkou se sídlem v Praze 3, nám. Jiřího z Poděbrad 1554/6, o určení
vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 16 C
171/2012, o dovolání žalobce a žalovaného 6) proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 13. září 2017, č. j. 10 Co 663/2016-400, t a k t o:
I. Řízení o dovolání žalovaného 6) proti rozsudku Okresního soudu v
Chomutově ze dne 20. dubna 2016, č. j. 16 C 171/2012-296, ve znění usnesení
téhož okresního soudu ze dne 16. května 2016, č. j. 16 C 171/2012-309, se
zastavuje; jinak se dovolání žalovaného 6) proti nákladovému výroku III.
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. září 2017, č. j. 10 Co
663/2016-400, odmítá.
II. Řízení o dovolání žalobce směřujícího do části výroku II. rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. září 2017, č. j. 10 Co
663/2016-400, pokud jím byl potvrzen žalobu zamítající rozsudek Okresního soudu
v Chomutově ze dne 20. dubna 2016, č. j. 16 C 171/2012-296, ve znění usnesení
téhož okresního soudu ze dne 16. května 2016, č. j. 16 C 171/2012-309, a to
ohledně pozemků ve vlastnictví žalovaných 3), 4) a 6), tj. pozemků p. č. XY, p.
č. XY v k. ú. XY, obec XY, a pozemku p. č. XY v k. ú. XY, obec XY, a dále do
části nákladového výroku V. téhož rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a
žalovanými 3) a 4), se zastavuje; jinak se dovolání žalobce odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
IV. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám JUDr. Vladimíra Linharta, advokáta se sídlem v Lounech, Mírové nám. 48.
V. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 5) na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám Mgr. Bc. Martina Kůse, advokáta se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14.
VI. Ve vztahu mezi žalobcem a ostatními žalovanými nemá žádných z nich
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Chomutově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. dubna 2016, č. j. 16 C 171/2012-296, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 16. května 2016, č. j. 16 C 171/2012-309, zastavil řízení ve vztahu k nemovitostem
uvedeným ve výroku I., zamítl žalobu ve vztahu k nemovitostem označeným ve
výroku II. (dále též „nemovitosti“ nebo „pozemky“), a dále ve výrocích III. až
VII. rozhodl o nákladech řízení. V předmětné věci se žalobce domáhal určení, že žalovaný 1) je vlastníkem
pozemků (vymezených ve výrocích I. a II. rozsudku soudu prvního stupně). Uvedeného určení se domáhal s tím, že právní předchůdce žalovaného 1), tj. Pozemkový fond České republiky (dále též „Pozemkový fond“), v rámci své
působnosti disponoval s nemovitostmi ve vlastnictví České republiky a mimo to
byl oprávněn zemědělské pozemky prodat ve veřejné nabídce za podmínek
stanovených v zákoně č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a
lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991
Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona
č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve
znění pozdějších předpisů (dále již „zákon č. 95/1999 Sb.“). Dne 12. září 2011
zveřejnil Pozemkový fond veřejnou nabídku pozemků určených k prodeji, načež
žalobce podal několik žádostí z titulu samostatně hospodařícího rolníka o
úplatný převod zemědělského pozemku. Z této veřejné nabídky byl však žalobce
vyloučen s odůvodněním, že nesplnil podmínku stanovenou v § 4 zákona č. 95/1999
Sb., ve znění účinném ke dni veřejné nabídky, tj. ve znění zákona 118/2008 Sb.,
tedy podmínku, že nabyvatelem zemědělských pozemků podle § 7 zákona č. 95/1999
Sb. může být občan jiného členského státu Evropské unie (dále již „EU“) s
průkazem o povolení k pobytu, pokud je (byl) evidován v evidenci zemědělských
podnikatelů a jeho trvalý pobyt dosáhl alespoň délky tří let. Žalobce tvrdil,
že toto vyloučení bylo v rozporu s právem EU, které zakazuje veškerá omezení
pohybu kapitálu mezi členskými státy. Z důvodu tohoto vyloučení nebyl žalobce
vyzván, aby nabídl kupní cenu, z čehož dovozuje, že právní úkony Pozemkového
fondu, kterými došlo k výběru vítězného uchazeče, jsou absolutně neplatné a
nikdy nedošlo k platnému výběru vítězných uchazečů, tj. žalovaných 2) až 6). Za
absolutně neplatné tak žalobce považuje kupní smlouvy, prostřednictvím kterých
tito vítězní uchazeči nabyli nemovitosti z veřejné nabídky (dále již „kupní
smlouvy“). Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil (ve stručnosti
shrnuto), že žalobce podal několik žádostí z titulu samostatně hospodařícího
rolníka o úplatný převod zemědělského pozemku, načež mu bylo dopisem ze dne 26. října 2011 Pozemkovým fondem sděleno, že nesplňuje podmínku tříletého trvalého
pobytu a jeho žádosti jsou neplatné. Dne 15. listopadu 2011 pak proběhlo
výběrové řízení, kdy jednotlivý účastníci nabídli kupní ceny za jednotlivé
pozemky, přičemž s těmi, kteří nabídli nejvyšší cenu, byla uzavřena kupní
smlouva.
Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že u žalobce je dán
naléhavý právní zájem k požadovanému určení. Dále uvedl, že úprava obsažená v
§ 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb., ve znění účinném do 31. března
2012, byla v době po 1. květnu 2011 v rozporu se Smlouvou o fungování EU (dále
již „SFEU“), konkrétně se zákazem omezení pohybu kapitálu mezi členskými státy. Česká republika si sice v příloze č. 5 k Aktu o podmínkách přistoupení, které
je součástí Smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii, vyjednala
výjimku, kdy mohla nechat svá omezení týkající se nabývání zemědělské půdy a
lesů (jako např. v zákoně č. 95/1999 Sb.) pro přechodné období v délce sedmi
let, tj. do 1. května 2011, ale v době konání veřejné nabídky se již sjednaná
výjimka neuplatňovala. Soud prvního stupně dále konstatoval, že právo EU má
aplikační přednost a tak „PF nebyl oprávněn vyřadit žalobce z veřejné nabídky
pozemků s odkazem na to, že nesplňuje podmínku uvedenou v § 4 odst. 1 písm. a)
zákona č. 95/1999 Sb., a to tříletý trvalý pobyt na území ČR...“
Dále se soud prvního stupně zabýval otázkou absolutní neplatnosti právního
úkonu, konkrétně otázkou (ne)platnosti kupních smluv. Podle soudu prvního
stupně je třeba vždy hodnotit účel zákona. Postup Pozemkového fondu při prodeji
pozemků je upraven v § 7 zákona č. 95/1999 Sb., přičemž Nejvyšší soud České
republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) v rámci své judikatury
dovodil, že nedodržení postupu při převodu pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb. má za následek absolutní neplatnost smlouvy podle § 39 obč. zák. Podle soudu
prvního stupně však Pozemkový fond neporušil § 7 zákona č. 95/1999 Sb., a tak
nedošlo k porušení postupu při převodu pozemků. Uvedené pochybení nelze vnímat
ani jako jednoznačný projev svévole, jelikož Pozemkový fond postupoval podle
platného právního předpisu, který nebyl změněn v souladu s uplynutím přechodné
lhůty (viz výše). Podle soudu prvního stupně tak porušení zákona č. 95/1999
Sb., „nedosahuje takové intenzity, aby mělo za následek absolutní neplatnost
všech dalších kroků PF a neplatnost kupních smluv...“
Dále soud prvního stupně konstatoval, že žalobce ani řádně neuplatnil své
přednostní právo vyplývající z § 7 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb. Závěrem soud
prvního stupně uvedl, že nelze přehlížet ani otázku dobré víry žalovaných 2) až
6), když je podle soudu prvního stupně nepochybné, že žalovaní 2) až 6)
předmětné pozemky nabyli v dobré víře, jelikož jim nebyly známy žádné
okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že nebyl dodržen řádný postup ze strany
Pozemkového fondu, a že žalobce byl nezákonně vyloučen. S ohledem na uvedené
skutkové a právní závěry soud prvního stupně nevyhověl žalobnímu návrhu. K odvolání žalobce a žalovaných 5) a 6) [žalovaní 5) a 6) se odvolali toliko do
nákladových výroků] Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 13. září 2017, č. j. 10 Co 663/2016-400, výrokem I. odvolací
řízení, pokud jde o odvolání žalobce do výroku I. rozsudku soudu prvního
stupně, zastavil, výrokem II. potvrdil výrok II.
rozsudku soudu prvního stupně
(a mimo to opravil označení jedné z nemovitostí), výrokem III. změnil nákladový
výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení žalovaného
6) před soudem prvního stupně, a konečně výroky IV. a V. rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. V otázce naléhavého právního zájmu se odvolací soud přiklonil k závěru soudu
prvního stupně, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Odvolací soud rovněž dovodil, že žalobce neměl být vyloučen z veřejné nabídky
pro nesplnění podmínky trvalého pobytu na území České republiky po dobu nejméně
tří let. Podle odvolacího soudu však toto údajné nesplnění podmínky bylo
jediným důvodem vyloučení žalobce z výběrového řízení; jiný důvod nebyl dán. Podle odvolacího soudu právní předchůdce žalovaného 1) postupoval v souladu se
zákonem č. 95/1999 Sb. a podle souvisejícího metodického pokynu; kdyby tak
nepostupoval, porušil by uvedený zákon. Odvolací soud konstatoval, že:
„žalovaný 1) nemohl postupovat jinak, než postupoval, nemohl zajistit, aby
zákonodárné orgány uvedly do souladu vnitrostátní normu s normou komunitárního
práva, nemohl zastavit svou činnost dle uvedeného zákona, nemohla zastavit již
zahájené výběrové řízení a nemohl toto řízení zrušit, nemohl ovlivnit výsledky
tohoto řízení....“ Jelikož v době, kdy došlo k uzavření kupních smluv, nebyl
vysloven soudem zákaz, aby žalovaný 1) disponoval s předmětnými nemovitostmi,
uvedené kupní smlouvy nejsou absolutně neplatné podle § 39 obč. zák. K otázce dobré víry žalovaných 2) až 6) odvolací soud konstatoval, že sdílí
závěr soudu prvního stupně. Odvolací soud v tomto směru vyšel ze skutkových
zjištění, že: „žalovaní dva až šest byli při účasti na výběrovém řízení a (při)
uzavírání kupních smluv v dobré víře, že prvý žalovaný postupuje v souladu se
zákonem a při uzavírání kupních smluv jsou uvedení žalovaní nabyvateli
předmětných pozemků. Uvedení žalovaní nevěděli o tom, že žalobce byl vyloučen z
výběrové řízení v době, kdy se ho zúčastnili, žalobce neprokázal, že by byl
pátý žalovaný informován svědkem P. o tom, že žalobce byl vyloučen z výběrového
řízení a bude zpochybňovat postup prvého žalovaného, žalovaní tři až šest
uzavřeli kupní smlouvy ještě předtím, než žalobce dopisem informoval prvého
žalovaného o tom, že jeho vyloučení je neoprávněné, ani druhá žalovaná, která
uzavřela s prvým žalovaným kupní smlouvu ohledně nemovitostí poté, co bylo
přerušeno řízení o prodej zemědělské půdy a byla zaměstnancem prvého žalovaného
informována o důvodech této prodlevy a tohoto postupu, o tom, že žalobce
uplatňuje nároky z vyloučení výběrového řízení, neměla důvod pochybovat o tom,
že prvý žalovaný jako státní úřad postupuje v souladu se zákonem, byla si
vědoma toho, že učinila nejvyšší nabídku, že má z tohoto důvodu nárok na
uzavření kupní smlouvy, neměla důvod pochybovat o tom, že výběrové řízení
proběhlo náležitě v souladu se zákonem.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobce a žalovaný 6) dovolání. Žalovaný 6) podal prostřednictvím své advokátky včasné dovolání (vycházeje z
obsahu jeho podání) do nákladového výroku III. rozsudku odvolacího soudu a
současně též napadl i nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně ze dne 20. dubna 2016, č. j. 16 C 171/2012-296.
Ve svém dovolání toliko v obecné rovině
konstatoval, že přípustnost dovolání shledává „dle příslušných ustanovení
občanského soudního řádu“, aniž by (pokud jde o dovolání směřující proti
rozsudku odvolacího soudu) vymezil důvod dovolání a předpoklady přípustnosti
dovolání. Nejvyšší soud předně předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro
dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony. Při rozhodování dále postupoval podle
dosavadní hmotněprávní úpravy (srov. § 3028 odst. 2 o. z.). Ve vztahu k dovolání žalovaného 6) proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne
20. dubna 2016, č. j. 16 C 171/2012-296, ve znění jeho usnesení ze dne 16. května 2016, č. j. 16 C 171/2012-309, dovolací soud uvádí, že podle § 104 odst. 1 o. s. ř. dovolací řízení zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu
prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání
takového dovolání; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září
2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Dovolání žalovaného 6) proti nákladovému výroku III. rozsudku odvolacího soudu
nesplňuje zákonem stanovené předpoklady (vymezení dovolacího důvodu a
předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že předpokladem
projednání dovolání je vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. Z dovolání musí být zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené
rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní
otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je
rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se
dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013,
sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3381/2014, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla rovněž odmítnuta usnesením Ústavního soudu
ze dne 9. června 2015, sp. zn. IV. ÚS 940/2015; všechna zde označená rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách
Nejvyššího soudu http://nsoud.cz; zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou
veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu
http:nalus.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat
správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti
dovolatele, jehož povinností je, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na
§ 237 o. s. ř.
vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska řešení
právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, nebo
usnesení Ústavního soudu ze dne 29. ledna 2019, sp. zn. IV. ÚS 3485/18). Jelikož dovolání žalovaného 6) proti nákladovému výroku III. rozsudku
odvolacího soudu neobsahuje zákonem stanovené náležitosti (absence vymezení
dovolacího důvodu a předpokladů přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř.),
Nejvyšší soud proto uzavírá, že podané dovolání trpí vadou, pro niž nelze v
dovolacím řízení pokračovat a která nebyla žalovaným 6) odstraněna v zákonné
lhůtě (§ 241b odst. 3, § 243b a § 243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání žalovaného
6) proti rozsudku odvolacího soudu bylo proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Žalobce (dále též „dovolatel“) podal prostřednictvím své advokátky včasné
dovolání, a to v rozsahu výroků II., III., IV. a V. napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu. V průběhu dovolacího řízení žalobce učinil částečné zpětvzetí dovolání (podáním
ze dne 16. ledna 2018) s tím, že:
„1....bere částečně zpět své dovolání ze dne 18. 12. 2017, a to v rozsahu, ve
kterém se napadený rozsudek ve výroku č. II. týká dotčených pozemků ve
vlastnictví žalovaného č. 3, žalovaného č. 4 a žalovaného č. 6. Konkrétně tedy
pozemků p. č. XY, p. č. XY oba v k. ú. XY, obec XY, a pozemku p. č. XY v k. ú. XY, obec XY. 2....bere své dovolání zpět v rozsahu výroku č. V. napadeného rozsudku. Pro vyloučení pochybností tedy žalobce shrnuje, že dovoláním nadále napadá
napadený rozsudek v rozsahu výroku č. II, pokud jde o dotčené pozemky ve
vlastnictví žalovaného č. 2 a žalovaného č. 5, a dále v rozsahu výroků č. III. a IV. napadeného rozsudku.“
S přihlédnutím k učiněnému dispozitivnímu úkonu žalobce (částečnému zpětvzetí
dovolání) proto Nejvyšší soud zčásti dovolací řízení - jak se podává z výroku
II. tohoto usnesení - podle § 243c odst. 3 věty druhé o. s. ř. zastavil. Ve zbývajícím rozsahu není dovolání žalobce - jak bude dále rozvedeno - ve
smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. S ohledem na žalobcem učiněné částečné zpětvzetí dovolání a tomu odpovídající
částečné zastavení dovolacího řízení v rozsahu, jak se podává z výroku II. tohoto usnesení, nutno předeslat, že žalobce podaným dovoláním brojí - jde-li o
meritum věci – proti rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k žalovaným 1), 2) a
5). Při formulaci hledisek přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. žalobce
uvedl, že „v řízení byly řešeny otázky, které jsou jednak v judikatuře
Nejvyššího soudu řešeny nejednotně a jednak v ní nejsou řešeny vůbec a odvolací
soud v napadeném rozsudku navíc některé právní otázky posoudil v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu...“ Za dovolací důvod ve smyslu §
241a o. s. ř. žalobce považuje nutnost posouzení dále uvedených otázek, přičemž
nutnost jejich (vy)řešení obecně navázal na výše vymezená hlediska přípustnosti
dovolání. Otázky, které žalobce ve svém dovolání vymezil, jsou citovány v
následujícím textu, kde k nim dovolací soud v předmětné posloupnosti připojuje
vlastní hodnocení z pohledu posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Rovněž i související argumentace dovolatele je z důvodu přehlednosti, s
ohledem na její obsáhlost, stručně shrnuta dále přímo v části, v níž se
dovolací soud detailněji jednotlivými otázkami zabývá. Závěrem dovolatel
navrhl, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek a přiznal
dovolateli náklady dovolacího řízení. K dovolání žalobce se vyjádřili žalovaný 1), žalovaná 2) a žalovaný 5). Žalovaný 1) stručně uvedl, že má za to, že odvolací soud zjistil všechny
skutečnosti potřebné pro rozhodnutí a věc posoudil přiléhavě i po stránce
právní, načež navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Žalovaná 2) se přiklání k závěrům odvolacího soudu a částečně shrnuje
argumentaci obsaženou v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, když má za
to, že Pozemkový úřad postupoval v souladu se zákonnými ustanoveními a ani
nemohl postupovat jinak. Zdůrazňuje dále, že nelze zpochybňovat její dobrou
víru, která vyplývá i z provedeného dokazování. Závěrem navrhla, aby dovolací
soud dovolání žalobce zamítl, případně je odmítl. Žalovaný 5) se ve svém vyjádření zabýval několika oblastmi argumentace. Předně
se zabýval otázkou přímé aplikovatelnosti SFEU, kdy s odkazem na závěr Soudního
dvoru EU (dále již „SDEU“) ze dne 11. ledna 2001 ve věci Monte Arcosu,
C-403/98, Recueil s. I-103 body 26-29, platí, že některé otázky spjaté s
aplikací nařízení, které jím nejsou upraveny, je třeba upravit ve vnitrostátním
právu. Stejné pravidlo se podle žalovaného 5) uplatní i ve vztahu k SFEU,
jelikož „přímé užití SFEU či jiných obdobně obecných komunitárních předpisů ... by přinášelo značné aplikační komplikace.“ Podmínky pro přímou aplikovatelnost
zákazů omezení pohybu kapitálu podle SFEU nebyly naplněny, jelikož jako takové
nejsou dostatečně konkrétní v tom smyslu, že by bylo lze je použít na všechny
případy bez dalšího. V této souvislosti žalovaný 5) argumentuje i judikaturou
Ústavního soudu, z níž v obecné rovině plyne požadavek předvídatelnosti
soudních rozhodnutí a ochrana jednání učiněného v důvěře v text relevantního
právního předpisu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. června 2009, sp. zn. IV. ÚS 610/06). Co se týče odchýlení odvolacího soudu od obdobné věci
rozhodnuté Obvodním soudem pro Prahu 3 a Městským soudem v Praze, žalovaný 5) k
tomu uvádí, že uvedená věc nebyla předmětem přezkumu dovolacím soudem a sama
taková odchylka, je-li vysvětlena, je v souladu s právem. Co se týče absolutní
neplatnosti právního úkonu (jednání) žalovaný 5) poukazuje na to, že sankce
absolutní neplatnosti je dlouhodobě vnímána jak ultima ratio, přičemž ústavní
princip právní jistoty vychází z principu důvěry v akty státu a ochrany
nabytých práv. Rozdíl mezi případy uvedenými v dovolatelem zmiňovaných
rozhodnutích a posuzovaném případě má spočívat právě v otázce existence dobré
víry. Závěrem žalovaný 5) navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl a
přiznal žalovanému 5) náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolání žalobce není přípustné z následujících důvodů. K ad „ A. Byl Pozemkový Fond České republiky subjektem, na který dopadala při
jeho jednání (zejména nakládání s majetkem státu) zásada přímého účinku a
aplikační přednosti primárního práva Evropské unie, v případě jeho rozporu s
národní právní úpravou?“
Ve vztahu k právní otázce A) dovolatel zejména poukázal na to, že Česká
republika neupravila § 4 zákona č. 95/1999 Sb., tak, aby odpovídalo znění
primárního práva EU a přitom jediným důvodem, proč byl dovolatel vyloučen z
účasti ve veřejné nabídce, byla skutečnost, že nesplňoval podmínku trvalého
pobytu, která byla v rozporu s primárním právem EU. V této souvislosti
dovolatel odkázal na rozsudek SDEU ve věci van Gend & Loos (rozsudek ze dne 5. února 1963.
NV Algemene Transport- en Expeditie Onderneming van Gend & Loos
proti Nederlandse administratie der belastingen, C-26/62), z nějž vyplývá, že
ustanovení zakládacích smluv ES, res. EU, pokud jsou k tomu způsobilá, mají
přímý účinek a zakládají práva jednotlivců, a dále na rozsudek ve věci
Simmenthal (rozsudek ze dne 9. března 1978, Amministrazione delle Finanze dello
Stato proti Simmenthal SpA, C-106/77), obsahující právní názor, že se
nepřihlíží k těm ustanovením vnitrostátního práva, které jsou s právem EU v
rozporu. Aplikační přednost mezinárodní smlouvy lze dovodit i z čl. 10 Ústavy
ČR. V této souvislosti odkázal dovolatel i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. března 2012, sp. zn. 33 Cdo 2905/2011, z nějž rovněž vyplývá závěr o přímém
účinku a aplikační přednosti práva EU. SDEU dále ve svém rozsudku Costanzo
(rozsudek ze dne 22. června 1989, Fratelli Costanzo SpA proti Comune di Milano,
C-103/88) konstatoval, že povinnost přímé aplikace se vztahuje nejen na soudy,
ale i na další subjekty státní moci. Ve vztahu k nastolené otázce uvádí dovolací soud následující. Z ustálené rozhodovací praxe SDEU i odborné literatury se podává, že přímá
použitelnost práva EU je dána v případě, kdy normy práva EU splňují požadavek
jasnosti, preciznosti a nepodmíněnosti (srov. rozsudek ve věci van Gend & Loos,
C-26/62; všechna rozhodnutí SDEU, na které zde odkazuje dovolací soud, jsou
veřejnosti přístupná na webových stránkách SDEU, https://curia.europa.eu/). Vedle nařízení, jejichž přímá aplikovatelnost vyplývá ze zakládacích smluv, je
dána přímá použitelnost za podmínek vyplývajících z rozhodovací praxe SDEU i u
ostatních právních předpisů sekundárního i primárního práva EU. Právní věda v
této souvislosti hovoří o vytvoření nové pravomoci a povinnosti soudů členských
států používat právo EU jako své vlastní, přičemž „přímá použitelnost norem
práva Evropské unie je projevem závazné povahy těchto norem. Bez možnosti
aplikovat unijní normy na vnitrostátní úrovni by závaznost evropského práva
byla oslabena, a tím pádem by byla oslabena celková logika supranacionality
evropské integrace.“ (Stehlík, V., Hamuľák, O., Petr, M.: Právo Evropské unie:
Ústavní základy a vnitřní trh. Praha: Leges, 2017, s. 98-99, 356 s.). SDEU
stanovil v rámci své rozhodovací praxe podmínky, za jejichž splnění jsou i
normy primárního práva EU přímo použitelné a aplikovatelné, přičemž SDEU v této
souvislosti nečiní rozdíl mezi právem EU a vnitrostátním právem a tvrdí, že
ustanovení práva EU jsou neoddělitelnou součástí právních systémů členských
států EU. Ve výše zmíněné věci Simmenthal, C-106/77, SDEU konstatoval, že každý
vnitrostátní soud je v mezích své pravomoci povinen v úplnosti používat právo
ES a chránit práva, jež v tomto právním systému vznikají jednotlivcům, přičemž
tento svůj závěr rozvinul i ve svém výše zmíněném rozhodnutí Costanzo,
C-103/88, kde konstatoval, že povinnost aplikovat právo EU nedopadá pouze na
soudy, ale i na orgány státní správy (odst.
31 uvedeného rozhodnutí: „...za
splnění podmínek, podle kterých soud [SDEU] konstatoval, že jednotlivci mohou
spoléhat na ustanovení směrnice před národními soudy, všechny orgány státní
správy, včetně decentralizovaných orgánů, jako územně samosprávných celků, jsou
zavázány aplikovat tato ustanovení.“) Na tomto místě sice SDEU cílil na
směrnice, jakožto součást sekundárního práva EU, ovšem není důvod, proč by tyto
podmínky nebyly aplikovatelné i na primární právo EU. Podmínkami přímé aplikace
práva EU je to, aby ustanovení aspirující na přímou aplikaci byla jasná,
precizní a nepodmíněná (srov. van Gend & Loos, C-26/62, a dále rozsudek SDEU ze
dne 8. dubna 1976, ve věci Gabrielle Defrenne proti Société anonyme belge de
navigation aérienne Sabena, 43/75 či rozsudek ze dne 15. ledna 2014, ve věci
Association de médiation sociale v. Union locale des syndicats CGT a další,
C-176/12). Stanovuje-li SFEU přímý zákaz omezení pohybu kapitálu (srov. čl. 63 SFEU), pak
tento zákaz je svou samotnou povahou způsobilý k vykonání přímých účinků v
právních vztazích mezi členskými státy a jejich procesními subjekty, jelikož
uvedený zákaz je jasně definován, jeho formulace je precizní a sám o sobě,
jakožto vyjádření jedné ze základních svobod, na nichž je EU vystavěna, je
nepodmíněný. Na tomto místě se jedná o tzv. přímý účinek vertikální vzestupný
(klasický) (srov. Stehlík, V., Hamuľák, O., Petr, M., op. cit., 2017, s. 102),
kdy jednotlivec uplatňuje svůj nárok vyplývající z práva EU vůči státu, resp. státnímu orgánu. V posuzované otázce tak dovolací soud dospěl k závěru, že postup Pozemkového
fondu, jenž neaplikoval přímo použitelnou normu práva EU zakazující omezení
pohybu kapitálu (tj. v tomto případě vnitrostátní normu omezující subjekty
jiného členského státu požadavkem určité délky trvalého pobytu na území ČR),
nebyl souladný s právem EU. K uvedenému závěru dospěl i odvolací soud, ovšem s
tím rozdílem, že konstatoval, že Pozemkovému fondu nezbylo, než jednat jinak. Toto konstatování odvolacího soudu však nemůže obstát ve vztahu k výše uvedené
judikatuře SDEU. Pozemkový fond měl vycházet z principu přímého účinku a
aplikace práva EU, tak, jak je vymezen např. v rozsudku SDEU ve věci Costanzo. Nicméně řešení uvedené právní otázky nemohlo - jak bude dále vyloženo – v
konečném výsledku podle přesvědčení Nejvyššího soudu nijak ovlivnit platnost
uzavřených převodních smluv z pohledu nabyvatelů - žalovaných 2) až 6), což je
klíčový závěr pro posouzení daného případu. K ad „ B. Je možno považovat za důvod vylučující protiprávnost jednání právního
předchůdce žalovaného 1) s poukazem na skutečnost, že tento postupoval v
souladu s platnou a účinnou vnitrostátní legislativou, byť rozpornou s
primárním právem Evropské unie?“
Tato právní otázka úzce souvisí s právní otázkou A) a bylo na ni již dovolacím
soudem do určité míry odpovězeno. Na řešení této právní otázky ovšem napadené
rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dovolací soud se nicméně i argumentací
předloženou k této právní otázce zabýval níže ve vztahu k právní otázce E). Ad „C.
Byl žalovaný 1) oprávněn vyloučit žalobce jako občana Evropské unie z
účasti ve veřejné nabídce pozemků dle zákona č. 95/1999 Sb. z důvodu, že ke dni
12. 10. 2011 nesplňoval podmínku tříletého trvalého pobytu na území České
republiky ve smyslu § 4 odst. 1, písm. a) zákona č. 95/1999 Sb.“
Tato právní otázka opět úzce souvisí s právní otázkou A) a B) a dovolací soud
na tomto místě odkazuje na své odůvodnění uvedené výše, respektive dále na níže
uvedené závěry k právní otázce E). Ad „D. Je možné, aby obecné soudy rozhodly odlišně od jiného rozhodnutí
obecných soudů ve skutkově i právně shodné věci, a to aniž by tento odklon
jakkoli odůvodnily?“
Tato otázka byla v rozhodovací praxi dovolacího i Ústavního soudu již opakovaně
vyřešena. Např. ve svém nálezu ze dne 24. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS
2588/16, Ústavní soud konstatoval, že v obecné rovině je rozdílná rozhodovací
praxe soudů o „totožných“, respektive obdobných věcech nežádoucí. Materiální
právní stát je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo a právní řád. Shodné
principy sdílí i obecné soudy. Například Nejvyšší správní soud v rozsudku ze
dne 12. srpna 2004 č. j. 2 Afs 47/2004-83, rovněž řešil námitku stěžovatele, že
v jeho věci bylo rozhodnuto jinak než ve shodných věcech tím stejným krajským
soudem. Podle Ústavního soudu v případě neexistence ustálené judikatury k
určité otázce nic nebrání soudu vstoupit do formování judikatury a danou věc
rozhodnout jinak než v předchozích případech, nicméně pokud dojde k opačnému
závěru a přesvědčivě vysvětlí, že jeho názor je ten správný. Tímto diskurzem
mezi soudy se právě ustálená judikatura rodí. Takový postup nezbytně vyžaduje,
aby předchozí rozhodnutí nebyla ignorována, ale naopak aby se s nimi soud
argumentačně vypořádal (viz nález sp. zn. I. ÚS 3324/15). V citovaném nálezu
dospěl Ústavní soud k závěru, že „z pohledu účastníka řízení je poukaz na
předchozí relevantní rozhodnutí soudu v obdobné věci zásadní argument, který má
potenci daný spor rozhodnout. V takovém případě, jak vyplývá z ustálené
judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, musí soudy
tento argument vzít v potaz a vypořádat se s ním v odůvodnění svého rozhodnutí. Tato povinnost je odrazem práva účastníka být slyšen v řízení a zájmem
veřejnosti v demokratické společnosti na poznání důvodů soudního rozhodnutí
(rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tatishvili proti Rusku ze
dne 22. 2. 2007 č. 1509/02, § 58; blíže viz Harris, D. - O'Boyle, M. -
Warbrick, C. Law of the European Convention on Human Rights. 3. vyd. Oxford:
Oxford University Press, 2014, s. 430).“ Podle Ústavního soudu obecný soud
nemůže ignorovat argument účastníka řízení, kterým odkazuje na předchozí
pravomocné soudní rozhodnutí ohledně shodné právní otázky, ale musí se s tímto
zásadním argumentem ve svém odůvodnění náležitě vypořádat. Obecně tedy platí,
že se soud mohl odchýlit od svého předchozího rozhodnutí, zejména pokud nejde o
ustálenou judikaturu, bylo však jeho povinností toto své odchýlení náležitě
vysvětlit.
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku neplyne, proč odvolací soud rozhodl
odlišně od skutkově obdobné otázky řešené v řízení před Obvodním soudem pro
Prahu 3, sp. zn. 4 C 22/2012, a před Městským soudem v Praze, sp. zn. 64 Co
158/2013, za situace, kdy na tato rozhodnutí dovolatel odkazoval, nicméně i
přes tuto okolnost, rozhodnutí odvolacího soudu je z pohledu konečného výsledku
- jak bude níže uvedeno - věcně správné, a uvedená dovolací argumentace (sama o
sobě) přípustnost dovolání založit nemohla. Ad „E. Způsobuje porušení postupu při veřejné nabídce pozemků dle zákona č. 95/1999 Sb. ze strany právního předchůdce žalovaného 1) (Pozemkový fond ČR)
absolutní neplatnost kupních smluv uzavřených na základě takto učiněné veřejné
nabídky?“
Dovolatel ve vztahu k této právní otázce zejména tvrdí, že posoudil-li odvolací
soud kupní smlouvy jako platné, postupoval v rozporu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu, z níž má plynout, že jakékoli porušení podmínek převodu
pozemků podle zákona 95/1999 Sb. způsobuje absolutní neplatnost uzavřených
smluv podle § 39 obč. zák. Dovolatel konkrétně odkázal na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. září 2004, sp. zn. 30 Cdo 1405/2003, v němž byl vyložen právní
názor, že smlouva o převodu vlastnického práva k nemovitostem podléhající
režimu zákona č. 95/1999 Sb. s osobou uvedenou v § 7 tohoto zákona, je
neplatná. Rovněž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 2373/2012, v němž mělo být konstatováno, že předpokladem pro
uzavření kupní smlouvy podle zákona č. 95/1999 Sb. je publikace oznámení o
zahájení prodeje a pokud nedošlo k řádnému zveřejnění, je případný převod
právním úkonem contra legem. Podle dovolatele lze analogicky použít závěry
ustálené judikatury Ústavního soudu týkající se procesů souvisejících s
nakládáním s obecním majetkem. Mimo to se odvolací soud zapomněl vypořádat s
tzv. doktrínou nadřazenosti práva EU, z níž má plynout závěr o absolutní
neplatnosti uzavřených kupních smluv. Na tomto místě dovolací soud odkazuje na své odůvodnění uvedené výše ve vztahu
k otázkám ad A) až C), kde konstatoval, že Pozemkový fond nejednal v souladu s
normami primárního práva EU, které vylučují omezení pohybu kapitálu mezi
členskými státy; sama tato okolnost ovšem „automaticky“ nezakládá absolutní
neplatnost kupních smluv (k tomu viz poznámky ještě níže), které Pozemkový fond
uzavřel s žalovanými 2) až 6). Absolutní neplatnost kupních smluv nelze dovodit ani z judikatury dovolacího
soudu a Ústavního soudu, na niž dovolatel výše odkazoval (dovolací soud ve výše
zmíněném rozsudku ve věci vedené pod sp. zn. 30 Cdo 1405/2003 se vyjádřil k
postupu, jakým má být prováděn prodej - např. požadavek, jak dlouho musí být
prodej zveřejněn na úřední desce, nikoli k situaci, kdy byl účastník
neoprávněně vyloučen; rozsudek dovolacího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 30
Cdo 2373/2012 se rovněž týkal postupu, který musí prodávající orgán dodržet,
např. požadavek zveřejnění prodeje způsobem umožňujícím dálkový přístup, nikoli
opět k situaci, kdy byl účastník neoprávněně vyloučen).
Absolutní neplatnost kupních smluv v posuzované situaci nelze dovodit ani z
obdobné judikatury SDEU. Např. ve výše zmíněném Association de médiation
sociale, C-176/12 SDEU konstatoval, že „účastník řízení poškozený
neslučitelností vnitrostátního práva s unijním právem by se však mohl dovolávat
rozsudku ze dne 19. listopadu 1991, Francovich a další (C-6/90 a C-9/90 Reueil,
s. I.-5357), aby případně dosáhl náhrady utrpěné škody…“
Na tomto místě je tak třeba - na straně jedné - odlišovat mezi porušením
požadavku přímého účinku práva EU státním orgánem a platností smluvních vztahů,
do kterých takový státní orgán jednající ať již jménem svým či jménem státu
vstoupil. To, že bez dalšího nelze dovodit absolutní neplatnost smluvních
vztahů, do kterých státní orgán vstoupil, ještě nevylučuje případnou
odpovědnost státu za takové jednání svého orgánu (srov. Association de
médiation sociale, C-176/12). Ačkoli nelze souhlasit s odůvodněním odvolacího
soudu, pokud jde o jeho závěr, že žalovaný 1) nemohl postupovat jinak, než
postupoval, odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že kupní smlouvy nejsou
absolutně neplatné. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010,
zdůraznil, že přístup ovlivněný minulou doktrínou silné veřejnoprávní ingerence
do soukromoprávních poměrů chápe v zásadě jakýkoli nesoulad právního úkonu se
zákonem jako způsobující neplatnost onoho právního úkonu. Kvalifikace právního
úkonu jako absolutně neplatného prodělává v podmínkách upevňování atributů
demokratického právního státu, zahrnujících i respekt k dispozičním oprávněním
subjektů právních vztahů, pozvolný vývoj. Namísto strnulého lpění na formálním
pojetí neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 39 obč. zák. „za každou cenu“ se
objevují v literatuře i v judikatuře úvahy, akcentující zájem na zachování
právní jistoty účastníků právního vztahu. Závěr, že určitý právní úkon je
neplatný pro rozpor se zákonem nebo proto, že zákon obchází, se musí opírat o
rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Nelze vystačit pouze s
gramatickým výkladem. Významnou roli zde hraje především výklad teleologický. Je proto nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu. V
soukromoprávní sféře ne každý rozpor se zákonem má za následek absolutní
neplatnost právního úkonu. Smyslem ochrany legality v soukromoprávní sféře není
jen ochrana zájmů státu, ale především ochrana soukromoprávních vztahů, tedy
především ochrana smluvních vztahů podle zásady „pacta sunt servanda“ (smlouvy
se musí dodržovat). V soukromoprávní sféře platí zásada, že co není zakázáno, je dovoleno. Proto
každý zákonný zásah do této sféry je třeba vnímat jako omezení lidské svobody,
a proto je nutno vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se
zákonem restriktivně a nikoli extenzivně. Opačný výklad by byl v rozporu s čl. 4 odst.
4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého při používání
ustanovení o mezích základních práv a svobod (v tomto případě smluvní volnosti
stran) musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být
zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. [srov. nálezy
Ústavního soudu ze dne 6. dubna 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, a dále ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
23. prosince 2004, příp. z odborné literatury – Salač, J.: K problematice
rozporu právního úkonu se zákonem ve světle § 39 občanského zákoníku, Právní
rozhledy 10/1997, str. 510 a Komentář k občanskému zákoníku publikovaný v
ASPI]. Je možno poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, podle kterého základním principem výkladu smluv je priorita výkladu,
který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost
smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován
princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená
společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být tedy
výjimkou, nikoliv zásadou. Tento výkladový argument přesahuje český právní řád,
prolíná se právními řády západní právní kultury a má charakter obecného
principu právního. Není tedy ústavně konformní a je v rozporu s principy
právního státu vyvěrajícími z čl. 1 Ústavy taková praxe, kdy obecné soudy
preferují zcela opačnou tezi upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti
smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím. V poměrech této posuzované věci, s přihlédnutím k jedinečným skutkovým
okolnostem daného případu, které v dovolacím řízení nelze nijak revidovat,
odvolací soud, respektive oba soudy správně při posuzování otázky platnosti
předmětných převodních smluv přihlédly i k nezpochybněné dobré víře žalovaných
2) až 6) při nabývání předmětného nemovitého majetku. Byť tato okolnost - neboť
u každého žalovaného se jednalo o převod první, nikoliv převod navazující (od
příp. nevlastníka) - nezapadá do reglementačního rámce právní ochrany
dobrověrného nabyvatele ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu v
podmínkách dosavadní civilní úpravy [k tomu srov. především nález Ústavního
soudu ze dne ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, jenž byl posléze
též reflektován i v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. března 2016, pod sp. zn. 31 Cdo 353/2016)], přesto právě otázka dobré víry
těchto žalovaných sehrává relevantní roli z pohledu posuzování otázky platnosti
předmětných převodních smluv, respektive uvedených (dvoustranných) právních
úkonů, které pouze vlivem již shora zmíněného postupu Pozemkového fondu nejsou
postiženy takovou vadou, jež by v konečném důsledku vedla (měla vést) k jejich
absolutní neplatnosti. Ad „F.
Je možno považovat za dobrověrného nabyvatele osobu, které byla před
uzavřením kupní smlouvy k pozemkům sdělena informace o skutečnosti, že postup
právního předchůdce žalovaného 1) je zpochybňován a z tohoto důvodu došlo k
pozastavení možnosti uzavřít předmětnou kupní smlouvu?“
Dovolatel v této souvislosti uvedl, že v řízení bylo ve vztahu k žalované 2)
prokazatelně zjištěno, že žalovaná 2) byla zaměstnancem žalovaného 1)
informována o zamýšleném sporu, a tak nemohla být v dobré víře. Na tomto místě
dovolací soud konstatuje, že odvolací soud se zabýval existencí dobré víry u
žalovaných 2) až 6) a svůj závěr o tom, že dobrá víra byla dána, řádně
odůvodnil. Přitom - odhlédnuvše od závěru dovolacího soudu v předchozím
odstavci - nutno konstatovat, že dovolatel v tomto směru brojí do skutkového
zjištění, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, vychází z
jiného skutkového zjištění a na jeho základě pak přichází s jiným právně
kvalifikačním závěrem, s nímž oponuje právnímu posouzení věci odvolacím soudem
v dovoláním napadeném rozsudku. Jde tedy o prostou skutkovou a právní polemiku,
jež sama o sobě přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Kromě toho, pokud dovolatel v obecné rovině tvrdí, že právní otázka existence
dobré víry nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, nelze se k
jeho tvrzení přiklonit. Dovolatel řádně v této souvislosti nevymezil, jakou
konkrétní právní otázku má v souvislosti s dobrou vírou na mysli. V obecné
rovině se dovolací soud právní otázce dobré víry ve svých rozhodnutích věnoval
nespočetněkrát. Dovolací soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně
konstatoval, že řádné vymezení přípustnosti dovolání (a s tím související
požadavek na vymezení právní otázky hmotného či procesního práva a k ní
uvedeného hlediska přípustnosti dovolání), je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v
dovolání vymezit, nejen, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné
(srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013), ale z obsahu dovolání musí být i patrno, o kterou otázku
hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tato právní otázka tak
nezakládá přípustnost dovolání. Ad „G. Je možno přiznat náhradu nákladů řízení v plné výši všem žalovaným k
úhradě žalobcem, pokud je v řízení prokázáno, že předmětný spor je výlučně
důsledkem protiprávního jednání právního předchůdce žalovaného 1) (byť by
žalobce z jiných, na jeho straně nestojících, důvodů ve věci samé nebyl v
řízení úspěšný)?“
Podle dovolatele se jedná o právní otázku, která dosud nebyla v rozhodovací
praxi dovolacího soudu vyřešena. Pokud se žalovaný 1) dopustil protiprávního
jednání, které způsobilo probíhající spor, pak podle žalobce mělo dojít k
aplikaci § 147 o. s. ř.
a uložit náhradu nákladů řízení všech účastníků řízení
právě žalovanému 1), jelikož na základ jeho právního jednání došlo ke vzniku
všech nákladů. Bylo již shora na základě rozvedení relevantní judikatury vyloženo, že k
neplatnosti právního úkonu podle dosavadní úpravy nedocházelo „automaticky“ při
každém porušení či obcházení zákona, nýbrž že pro takový zásadní právně
kvalifikační závěr bylo nezbytné dovodit (zkráceně vyjádřeno) předmětný
materiální základ nedávající rozhodujícímu soudu žádné pochybnosti o takové
(nastanuvší) vadě právního úkonu, jež nemůže vést k jinému závěru, než k
dovození absolutní neplatnosti daného právního úkonu (smlouvy). Řešení těchto
hmotněprávních otázek v soudním sporu se pak přirozeně odráží v procesním
výsledku, neboť jde-li žalobce do sporu s cílem, aby bylo vydáno deklaratorní
rozhodnutí, jež má podle jeho právního názoru reflektovat určitý věcně právní
vztah k nemovitému majetku (a má se jím také - po povolení příslušného vkladu
práva - dosáhnout souladu mezi právní realitou a stavem zápisů v katastru
nemovitostí), přičemž rozhodující soud jeho žalobní argumentaci z pohledu
konečného výsledku nepřisvědčí (žalobu zamítne), nastupuje esenciální procesní
pravidlo rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 142 o. s. ř., jež
stanoví, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu
nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku,
který ve věci úspěch neměl. V navazujících ustanoveních jsou pak upravena další
procesní pravidla reglementující rozhodování o náhradě nákladů řízení, přičemž
dovolatelem (podle jeho názoru v daných poměrech uplatnitelné) pravidlo podle §
147 o. s. ř. (stanovící, že: „Účastníku nebo jeho zástupci může soud uložit,
aby hradili náklady řízení, které by jinak nebyly vznikly, jestliže je
způsobili svým zaviněním nebo jestliže tyto náklady vznikly náhodou, která se
přihodila) se vztahuje k případným situacím nastanuvším v průběhu soudního
procesu, nikoliv k řešení případných hmotněprávních důsledků, k nimž mělo dojít
ještě před aktivací daného soudního řízení. V tomto směru je tudíž dovolací
argumentace dovolatele zcela irelevantní. Ze všech vyložených důvodů bylo proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto. Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.