33 Cdo 2905/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně
LINVESTA, a. s., se sídlem v Rožmberku nad Vltavou 7, zastoupené Mgr. Janem
Valihrachem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Farní 4, proti žalovaným 1) H. W.
B. a 2) B. B.-R., zastoupeným Mgr. Petrem Wölflem, advokátem se sídlem v
Českých Budějovicích, Radniční 133/1, o zaplacení 1.082,74 EUR s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C
244/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 29. dubna 2011, č. j. 5 Co 670/2011-49, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a
nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 18.120,- Kč do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Wölfla, advokáta se sídlem v
Českých Budějovicích, Radniční 133/1.
Okresní soud v Českém Krumlově (dále „soud prvního stupně“) usnesením
ze dne 14. února 2011, č. j. 5 C 244/2010-41, prohlásil, že není ve věci
příslušný a řízení o zaplacení 1.082,74 EUR zastavil; současně rozhodl o
vrácení soudního poplatku z návrhu na zahájení řízení a o nákladech řízení. Se
zřetelem k tomu, že předmětem řízení bylo zaplacení doplatku kupní ceny za
spoluvlastnický podíl k nemovitostem, který žalovaní získali, a úplaty za
zřízení věcného břemene k blíže specifikovaným pozemkům, dále k tomu, že
žalovaní mají bydliště na území jiného členského státu Evropské unie (k
přechodnému pobytu na území ČR byli přihlášeni do 5. 9. 2006, přičemž žaloba
byla podána 12. 11. 2010) a že bez vyjádření k meritu namítli nedostatek
příslušnosti soudů České republiky, soud prvního stupně s odkazem na čl. 3
odst. 1, čl. 22 odst. 1 a čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení Rady (ES) č. 44/2001
ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznání a výkonu soudních rozhodnutí
v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel I.“ nebo
„Nařízení“) dovodil, že není dána příslušnost soudů České republiky; v souladu
s čl. 26 odst. 1 Nařízení Brusel I. prohlásil, že není k projednání věci
příslušný a řízení podle § 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. Soud prvního
stupně uzavřel, že na danou věc nařízení dopadá, že ve věci nejde o otázku
věcných práv k nemovitostem, ale o zaplacení peněžité částky. Zdůraznil, že si
účastníci ve smlouvě nedohodli místo plnění závazku kupujících, a v takovém
případe nutno užít § 567 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku („obč. zák.“).
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 29. dubna 2011, č. j. 5 Co 670/2011-49, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Zopakoval, že
účastníky řízení jsou česká právnická osoba a občané Nizozemského království s
místem bydliště tamtéž. Je nepochybné, že v jejich případě jde o občanskoprávní
vztah podléhající režimu Nařízení Brusel I. S přihlédnutím k čl. 249 Smlouvy o
založení Evropského společenství je vyloučeno aplikovat § 37 zákona č. 97/1963
Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve spojení s § 86 odst. 2 o. s. ř. Výkladem odvolací soud vyloučil aplikaci ustanovení čl. 22, čl. 24, čl. 6
odst. 4 citovaného nařízení, naopak uzavřel, že mají-li žalovaní (dlužníci), a
i v době uzavírání smlouvy měli, bydliště v Nizozemském království, je zjevné,
že v tomto státě je místo plnění ve smyslu § 567 odst. 1 obč. zák. a čl. 5
odst. 1 písm. a) Nařízení Brusel I., neboť jiné místo plnění si účastníci
smlouvy nedohodli a rozhodným právem je podle jejich dohody (viz čl. XI. odst. 3 smlouvy ze dne 7. 10. 2006) právo České republiky [srovnej čl. 3 bod 1
nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 zde dne 17. 6. 2008, o
právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I)]. Za tohoto stavu se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku mezinárodní příslušnosti
českých soudů a důvodech pro zastavení řízení. V dovolání, jehož příslušnost žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovozuje ze
znění § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., uplatňujíc dovolací důvody uvedené v §
241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť
neprovedl jí navržené důkazy k prokázání existence neformální dohody o místu
plnění podle smlouvy ze dne 7. 10. 2006. Prostřednictvím dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že jeho rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, odvolacímu soudu vytýkají
nesprávný závěr o nedostatku příslušnosti soudů České republiky. Žalovaní totiž
mají na území České republiky povolen pobyt, jsou zde členy společenství
vlastníků bytových jednotek a mají zde jiný nemovitý majetek. Bez zřetele ke
shora uvedenému považuje za určující, že závazek žalovaných měl být podle
dohody účastníků splněn na území České republiky, kteroužto skutečnost soudy
obou stupňů pominuly. Citujíc čl. 5 odst. 1 písm. a) a b) Nařízení Brusel I. dovozuje, že nacházejí-li se nemovitosti, k nimž se váže úhrada plnění, na
území České republiky, mělo být o této sporné platbě rozhodnuto zdejším soudem;
v té souvislosti nemovitosti, k nimž se váže úhrada za poskytnuté plnění,
považuje za zboží ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. b) Nařízení Brusel I. Soudy
zcela pominuly, že v daném případě jde o synallagmatický závazek podle § 560
obč. zák. a že tudíž by se mělo shodovat místo plnění s místem, kde došlo k
právním účinkům vzniku věcných práv, za něž je kupní cena hrazena. S tímto
odůvodněním žalobkyně navrhla zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátit
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaní navrhli dovolání odmítnout, příp.
je jako nedůvodné zamítnout. Dovolání, přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), není
důvodné. Za tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, je třeba považovat takový postup soudu, kdy nebyl proveden účastníkem
navržený důkaz k prokázání skutečnosti, jež byla pro řešení daného sporu
podstatná (srov. k tomu rozsudek odvolacího soudu z 30. ledna 2001, sp. zn. 33
Cdo 748/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck, Svazek 1, pod C 76). Ze spisu se podává, že dovolatelka navrhla důkaz výslechem svědka S. proto, aby
prokázala existenci neformální, tj. nikoli písemné, dohody o tom, že místo
plnění žalovaných se mělo nacházet na území České republiky. Odvolací soud
shodně se soudem prvního stupně navrhovaný důkaz výslechem svědka neprovedl,
neboť dospěl k závěru, že účastníci smlouvy se nedohodli na místě plnění
žalovaných, přičemž byl-li vlastní závazkový vztah založen (obligatorně)
písemnou smlouvou, nelze jej změnit jen ústně, nýbrž musí mít nutně podle § 40
odst. 2 obč. zák. písemnou formu; takové tvrzení žalobkyně v průběhu řízení
nikdy nepřednesla. Nejvyšší soud je proto přesvědčen, že nevyslechl-li odvolací
soud navrženého svědka, stalo se tak za situace, kdy jeho výslech byl
nadbytečný. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy nebylo vydáno v řízení, které bylo
postiženo jinou vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
a je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 a odst. 2 písm. a) o. s. ř. správné. Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou
aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis,
než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné
právní závěry. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů v návaznosti na obsah spisu vyplývá,
že žalobkyně uzavřela s žalovanými dne 7. 10. 2006 kupní smlouvu, podle které
na ně převedla spoluvlastnický podíl v rozsahu 10454/132149 k pozemkům parc. č. 55/18, 55/55 a 55/59 v k. ú. L. n. V. za kupní cenu 3.554,40 EUR. Současně
téhož dne jako výlučný vlastník pozemků parc. č. 55/47, 55/49, 55/50 a 55/60
zapsaných v k. ú. L. n. V., zřídila za částku 900,- EUR věcné břemeno práva
cesty a jízdy, vedení, oprav a údržby vodovodu, kanalizace, rozvodu elektrické
energie, plynu, telekomunikací, pozemních komunikací a chodníků „k tíži těchto
pozemků“. Kupní cenu a úplatu za zřízení věcného břemene co do částky 4.545,40
EUR vyúčtovala žalobkyně žalovaným fakturou č. 2008002. Podle záhlaví kupní
smlouvy uzavřené dne 7. 10. 2006 ji uzavřeli společnost Riviera Lipno, s. r. o., jako výlučný vlastník bytové jednotky č 503/12 v domě č. 503 na parcele č. 55/18 v obci a k. ú. L. n. V.
a odpovídajícímu spoluvlastnickému podílu na
společných částech téhož domu, dále žalobkyně jako podílový spoluvlastník
pozemků parc. č. 55/18, 55/55 a 55/59 v k. ú. L. n. V. Žalobkyně kupní smlouvou
převedla svůj spoluvlastnický podíl k uvedeným pozemkům žalovaným za částku
3.554,40 EUR, s tím, že byla dohodnuta platba ve dvou splátkách (čl. II odst. 5
smlouvy). Podle čl. XI. odst. 3 smlouvy se smluvní strany dohodly na tom, že
právní vztahy mezi účastníky výslovně neupravené v této smlouvě se řídí zákonem
č. 72/1994 Sb. a občanským zákoníkem. Podle § 103 o. s. ř. přihlíží soud kdykoli za řízení k tomu, zda jsou splněny
podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Podle § 104 odst. 1 věty prvé o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky
řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Podle čl. 2 bodu 1. Nařízení Brusel I, nestanoví-li toto nařízení
jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu,
bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.
Podle čl. 3 bodu 1. Nařízení Brusel I, osoby, které mají bydliště na území
některého členského státu, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány
pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly.
Podle čl. 5 Nařízení Brusel I, osoba, která má bydliště na území některého
členského státu, může být v jiném členském státě žalována,
1. a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa,
kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn;
b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je
místem plnění zmíněného závazku:
— v případě prodeje zboží místo na území členského
státu, kam podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být
dodáno,
— v případě poskytování služeb místo na území členského
státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly
být poskytovány,
c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a);
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalobkyně zpochybňuje závěr odvolacího soudu o nedostatku příslušnosti soudů
České republiky (a tedy nedostatku podmínky řízení), neboť má zato, že na věc
dopadá čl. 5 odst. 1 písm. b) odrážka prvá Nařízení Brusel I; je přesvědčena,
že „nemovitosti, k nimž se váže úhrada plnění, jehož se v tomto případě domáhá,
jsou právě tím zbožím, které bylo a je prokazatelně na území České republiky“. V prvé řadě nelze souhlasit s námitkou dovolatelky, že pravomoc soudů
České republiky je v projednávané věci dána, neboť žalovaní jsou na území České
republiky členy společenství vlastníků bytových jednotek a mají zde nemovitý
majetek. Základními principy aplikace komunitárního práva jsou přímý účinek a
aplikační přednost. Dopadají-li norma vnitrostátní a komunitární na tentýž
vztah a jejich úprava je různá, pak se aplikuje norma komunitární. Ve vztahu k
českému právu se jedná o vztah Nařízení Brusel I a zákona č. 97/1963 Sb. (srov. např. Rozehnalová, N.: Evropský justiční prostor ve věcech civilních, část I.,
Právní fórum, č. 2, 2005, str. 44). Článek 3 odst. 1 Nařízení Brusel I
potvrzuje univerzální použití pravidel soudní příslušnosti obsažených v tomto
nařízení pro žaloby proti osobám s bydlištěm (sídlem) v některém členském
státě. Ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., podle nichž lze proti tomu, kdo nemá jiný příslušný soud v České
republice uplatnit majetková práva u soudu, v jehož obvodu má majetek, je v
rámci působnosti Nařízení Brusel I nahrazováno v něm obsaženou sjednocující
úpravou pravidel příslušnosti. Článek 3 odst. 1 Nařízení Brusel I vylučuje
použití nejen pravidel příslušnosti uvedených v § 86 o. s. ř., ale všech
pravidel příslušnosti podle národního práva, jež by byla v rozporu s pravidly
příslušnosti podle Nařízení Brusel I., tedy i použití pravidel příslušnosti
místní podle § 84 až 89a o. s. ř. ve spojení s § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963
Sb. Vnitrostátní úprava obsažená v zákoně č. 97/1963 Sb., v § 37, tak zůstává
pouze pro mezinárodně či unijně neupravené otázky, tudíž na danou situaci
aplikovatelná není (srov. shodně Simon, P. in : Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 2889 nebo Šuk, P. in : David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M.,
Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha : Wolters
Kluwer ČR, a.s., 2009, s. 1780). Cílem nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a
uznání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, je
sjednotit pravidla pro určení příslušnosti v občanských a obchodních věcech v
mezinárodním ohledu a zjednodušit formality s ohledem na rychlé a jednoduché
uznávání a výkon rozhodnutí členskými státy, pro které je toto nařízení závazné
(viz druhý bod odůvodnění).
Pravidla pro určení příslušnosti musí být vysoce
předvídatelná a založená na zásadě, podle které je příslušnost obecně založena
na místě bydliště žalovaného, a musí být na tomto základě vždy určitelná, kromě
několika přesně určených případů, kdy předmět sporu nebo smluvní volnost stran
opravňuje k použití odlišného určujícího hlediska (bod jedenáctý věta prvá
odůvodnění). Kromě místa bydliště žalovaného by měla existovat i jiná kritéria
pro určení příslušnosti, založená na úzké vazbě mezi soudem a právním sporem
nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti (bod dvanáctý odůvodnění). Článek 5 odstavec 1 Nařízení upravuje tzv. alternativní příslušnost pro nároky
ze smlouvy. V případě určování této příslušnosti se primárně postupuje podle
článku 5 odst. 1 písm. b) a teprve není-li možno příslušnost podle tohoto
ustanovení určit (zejména protože nejde ani o prodej zboží ve smyslu první
odrážky, ani o poskytování služeb ve smyslu druhé odrážky), postupuje se podle
písmene a) [srovnej čl. 5 odst. 1 písm. c)]. Při určení příslušnosti podle
tohoto ustanovení je nejprve nutno identifikovat závazek ze smluvního vztahu
(ve smyslu shora uvedeném), který je předmětem sporu. Pokud závazek splněn
nebyl, je nutno podle kolizních norem státu fóra (tj. v případě České republiky
zejména podle příslušných ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém a
procesním, Římské úmluvy nebo nařízení Řím I) určit rozhodné právo, jímž se
daný vztah řídí, a podle příslušných pravidel tohoto rozhodného práva pak určit
místo, kde měl být předmětný závazek splněn. Příslušným je soud, v jehož obvodu
se tak mělo stát. V souzené věci jde o nárok ze smlouvy, který nebyl splněn, přičemž smluvní
strany se dohodly na tom, že jejich právní vztah se bude řídit právními
předpisy České republiky, konkrétně zákonem č. 72/1994 Sb. a občanským
zákoníkem (tj. zákonem č. 40/1964 Sb.). Se zřetelem k tomu, jak je pojem zboží
chápán v rámci práva Evropských společenství (srovnej čl. 26 bod 2, čl. 28 čl. 37 bod 1., čl. 59 bod 2., čl. 95, čl. 200 bod 1. a čl. 207 bod 4. 1 Smlouvy o
fungování Evropské unie), s přihlédnutím k tomu, že i nařízení Evropského
parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro
smluvní závazkové vztahy (Řím I) rozlišuje (při neexistenci volby práva) mezi
smlouvami, jejichž předmětem je věcné právo k nemovitosti (rozuměj mimo jiné
převod vlastnictví k nemovitosti) a smlouvami o koupi zboží [viz čl. 4 bod 1. písm. a) a c)], neprosadí se argument dovolatelky, že pro určení příslušnosti
podle čl. 5 Nařízení Brusel I předmětem smlouvy ze dne 7. 10. 2006 byl prodej
zboží. Obstojí pak závěr odvolacího soudu, že v důsledku volby práva mělo dojít
ke splnění závazku žalovanými v souladu s § 567 odst. 1 větou druhou obč. zák. v místě jejich bydliště a že soudy České republiky nejsou příslušné podle čl. 5. bodu 1. písm. a) Nařízení Brusel I. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. tak nebyl dovolatelkou uplatněn důvodně. Podle § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy ve věci samé.
V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí
odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani
úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či
důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem
odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995,
sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996). Až v
dovolacím řízení přišla žalobkyně s (novým) tvrzením, že žalovaní mají na území
České republiky povolen pobyt. Dovolací soud k tomuto tvrzení nemohl
přihlédnout, neboť - jak již bylo výše vyloženo - nemůže při rozhodování o
dovolání přihlížet k tvrzením či námitkám, jež mohla žalobkyně uplatnit v
průběhu celého řízení před soudy obou stupňů, a přesto tak neučinila. Protože se žalobkyni nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a
jejich obsahové konkretizace zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí,
dovolací soud její dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni, která nebyla v dovolacím
řízení úspěšná, byla uložena povinnost zaplatit žalovaným náklady vynaložené v
souvislosti s vyjádřením jejich advokáta k dovolání. Tyto náklady sestávají z
odměny advokáta ve výši 17.520,- Kč 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 4., § 3 odst. 6
ve spojení s § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve
znění platném do 29. 2. 2012 – viz čl. II. vyhlášky č. 64/2012], z paušální
částky náhrad hotových výdajů ve výši 2x300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a
3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění. Platební místo a lhůta ke splnění
uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).