28 Cdo 1071/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci
žalobkyně PhDr. V. B., zastoupené JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se
sídlem ve Zbečně, Na Riviéře 123, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČ
00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem
Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o 242.832,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 24/2013,
o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.
listopadu 2014, č. j. 18 Co 400/2014-119, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 18 Co 400/2014
-119, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
(výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. – správně výrok
III.). Obvodní soud přisvědčil žalobkyni, že žalovaný se na její úkor
bezdůvodně obohatil ve smyslu § 451 obč. zák., měl-li v posuzovaném období na
jejím pozemku parc. č. 2342/453, v k. ú. S., obec P., umístěnu jím vlastněnou
stavbu místní komunikace IV. třídy, aniž by ho k tomu opravňoval odpovídající
právní titul. Opodstatněným naopak soud neshledal tvrzení, že se žalovaný na
úkor žalobkyně obohatil i užíváním jejích pozemků parc. č. 2342/401, 2342/402
a 2342/403 v téže obci i katastrálním území. Zeleň nacházející se na uvedených
pozemcích není silniční vegetací, jež by tvořila příslušenství místní
komunikace, nýbrž veřejnou zelení, o niž pečuje městská část Praha 13, v jejímž
obvodu se pozemky nacházejí. Rovněž povaha dalších objektů, které se zde
vyskytují, nepoukazuje na to, že by byly obhospodařovány žalovaným. Hlavnímu
městu Praze tudíž v souladu s ustálenými judikatorními závěry nesvědčí pasivní
věcná legitimace ve sporu o vydání obohacení za užívání dotčených pozemků. Výši
obohacení v rozsahu, v jakém byl nárok žalobkyně shledán důvodným, pak soud
stanovil s přihlédnutím ke znaleckým posudkům a výměru Ministerstva financí
určujícímu maximální nájemné u pozemků v hlavním městě Praze.
K odvolání žalobkyně i žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v
Praze, jenž je usnesením ze dne 26. 11. 2014, č. j. 18 Co 400/2014-119, zrušil
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud měl za to, že
na daný spor je třeba pohlížet pod zorným úhlem § 13 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“). Uvedené ustanovení zde velí, aby o
stejné otázce mezi týmiž účastníky týkající se shodných pozemků nebylo
rozhodováno odlišně oproti sporům, v nichž se již tato otázka stala předmětem
řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím. V předchozích
rozhodnutích odvolacího soudu v obdobných sporech totožných stran přitom byl
zaujat názor, že nárok žalobkyně je co do základu důvodný ve vztahu ke všem
pozemkům, přičemž, jak bylo rovněž vysloveno v jednom z rozhodnutí odvolacího
soudu, nelze dovodit pasivní věcnou legitimaci městské části v případě pozemků,
které jí nebyly svěřeny do správy statutem hlavního města Prahy. Z odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně se současně nepodávají přesvědčivé argumenty pro
odlišný postup. Nepřezkoumatelným je pak způsob, jímž obvodní soud určil výši
plnění, které se má žalující straně dostat za užívání jednoho z pozemků, neboť
soud převzal bez náležitého odůvodnění posudek z jiného řízení a nepřihlédl ani
ke správnému regulačnímu předpisu. S ohledem na předestřené tedy odvolací soud
zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání žalovaný, jenž se domnívá, že
odvolacím soudem řešené otázky vykazují charakteristiky požadované § 237 o. s.
ř. a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení dle
§ 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že se nezabýval
námitkou poukazující na to, že předmětné pozemky jsou užívány na základě v
zásadě bezplatného institutu obecného užívání, což brání vzniku bezdůvodného
obohacení na jeho straně. Řešená plocha sloužila jako veřejné prostranství již
v době nabytí pozemků právními předchůdci žalobkyně, kteří se mohli v souladu s
úpravou obsaženou v zákoně č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku, namísto jejich vydání domáhat pozemků náhradních
či peněžní kompenzace, trvali-li ovšem na vydání dotčených pozemků, je zřejmé,
že s jejich obecným užíváním souhlasili. Proti závěru o vzniku bezdůvodného
obohacení na straně žalovaného hovoří rovněž úvahy vyjádřené v tomto směru v
nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14.
Dovolatel dále vyzdvihl, že se na pozemcích parc. č. 2342/401 až 403 nachází
parková úprava udržovaná městskou částí P., pročež by bylo v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu třeba mít za pasivně legitimovaný k vydání
bezdůvodného obohacení právě tento subjekt. Poukázal-li odvolací soud na závěry
vyslovené v rozhodnutích téhož soudu v obdobných sporech, nezohlednil, že
odkazovaná rozhodnutí byla vydána v řízeních, v nichž byly tvrzeny jiné
skutečnosti a prováděny odlišné důkazy, přičemž ohledně zastavěnosti dotčených
pozemků nebylo prováděno dokazování žádné. V souladu s § 153 a § 120 o. s. ř.
je základem pro rozhodování věci zjištěný skutkový stav nehledě na to, zda bylo
soudy již rozhodováno o obdobném nároku. Opomenout rovněž nelze ani posun
judikatury ve vztahu k řešené problematice. Přejal-li odvolací soud názory
učiněné v jiných rozhodnutích a, aniž by respektoval postup stanovený § 213
odst. 2 a odst. 3 o. s. ř., uzavřel-li, že nárok je důvodný ve vztahu ke všem
pozemkům, nemůže jeho rozhodnutí obstát jako správné. S ohledem na uvedené
dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí modifikoval tak, že ve
výroku I. rozsudek soudu prvního stupně změní a žalobu zamítne, ve výroku II.
jej potvrdí a rozhodne o náhradě nákladů řízení, eventuálně aby rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření zpochybnila argumentaci dovolatele a navrhla, aby
bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl.
II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující
pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V posuzované věci lze dovolateli přitakat, že se odvolací soud ve svých úvahách
odklonil od výkladu relevantní procesní úpravy podávaného v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu, aniž by předestřel pádné argumenty hovořící pro tento krok.
Judikatura (v návaznosti na závěry odborné literatury) zdůrazňuje význam pokynu
uděleného civilním soudům § 153 o. s. ř. - rozhodovat na základě zjištěného
skutkového stavu věci, tedy dbát zásady materiální pravdy. Skutkový stav věci
je přitom především výsledkem důkazní aktivity účastníků; tím, do jaké míry
účastník splní svou povinnost označit důkazy potřebné k prokázání svých
tvrzení, zásadně předurčuje skutkový závěr soudu jako základ pro právní
posouzení uplatněného nároku (Drápal, L., Bureš, J.: Občanský soudní řád.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, díl I., s. 861 a násl.).
Požadavek na zjištění skutkového stavu věci současně vyjadřuje, že základem pro
rozhodnutí soudu jsou (mohou být) takové skutečnosti, které byly za řízení
procesně regulérním způsobem zjištěny z dokazování a z toho, co vyšlo za řízení
jinak najevo (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011,
sp. zn. 22 Cdo 5265/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2009, sp.
zn. 33 Odo 1161/2006). Ve sporném řízení pak musí v souladu s § 120 o. s. ř.
každá ze sporných stran v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit
skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v
její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Rozsah důkazní povinnosti je
zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník
nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1074/2011). Soud následně
provedené důkazy hodnotí v souladu s § 132 o. s. ř. podle své úvahy, a to každý
důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1066/2002). Toliko dostatečně skutkově podložený rozsudek pak může obstát i z
hlediska práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 24. 7.
2012, sp. zn. IV. ÚS 3782/11). Předestřené, zákonem jasně dané, principy
soudního rozhodování nelze negovat prostřednictvím § 13 o. z. (aplikovatelného
v řešené věci s ohledem na přechodné ustanovení v § 3030 o. z.), jenž je
nepochybně třeba pojímat tak, aby účastníkům řízení nehatil řádné uplatňování
hmotných i procesních práv a povinností v soudním řízení. Důvodné očekávání
obdobného rozhodnutí ve smyslu odkazovaného ustanovení může tedy jen stěží
vzniknout, bude-li se průběh řízení odvíjejícího se od obdobného faktického
stavu vyvíjet odlišně, bude-li povinnost účastníků nést břemeno tvrzení a
břemeno důkazní naplňována ve vztahu k rozhodným skutečnostem rozdílným
způsobem či bude-li mít soud na základě volného hodnocení důkazů za prokázaný
jiný skutkový stav. Za popsaných okolností by soud mohl jen obtížně na
projednávanou věc pohlížet jako na případ, jenž se s jiným shoduje v
podstatných právních znacích. Opačný náhled by pak ve svém důsledku popíral
podstatu zákonné úpravy civilního řízení a dostával by se do přímé kontradikce
s pokynem vyjádřeným v § 153 o. s. ř. Rezignoval-li tedy odvolací soud na snahu
dostát zmiňovaným instrukcím uloženým příslušnou procesní úpravou (jak je
zjevné z odůvodnění jeho rozhodnutí) a přikročil-li toliko s odkazem na obdobná
rozhodnutí ve smyslu § 13 o. z. ke zrušení prvostupňového rozhodnutí, aniž by
se blíže zaobíral srovnáním řešených sporů nejen podle jejich faktického
základu, ale i z pohledu shody procesně korektním způsobem zjištěného
skutkového stavu a způsobu realizace procesních práv a povinností účastníků
řízení, nemůže jeho rozhodnutí obstát jako správné.
Za dané procesní situace se přitom jeví nadbytečné blíže se zaobírat dalšími
námitkami dovolatele, neboť i s nimi se bude muset odvolací soud v dalším
řízení vypořádat pod zorným úhlem výše předestřeného s přihlédnutím k v řízení
náležitě zjištěným skutečnostem. Přesto je záhodno podotknout, že Nejvyšší soud
se k dovolatelem nastíněným právním otázkám již dříve v obecné rovině
vyslovoval – srov. například rozsudek ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo
3684/2013, či rozsudek ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015 - a na závěry
vyslovené ve zmiňovaných rozhodnutích je možno v bližším odkázat.
S ohledem na předestřené je zjevné, že dovolání bylo podáno důvodně, pročež
Nejvyšší soud přistoupil podle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř.
ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243g odst. 1, věty první, o. s. ř. ve spojení
s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto
rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. ledna 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu