ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
ve věci žalobce Ing. F. K., zastoupeného JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, advokátem se
sídlem v Brně, Kobližná 19, proti žalovaným: 1) MUDr. E. U., zastoupené JUDr.
Jáchymem Kanarkem, advokátem se sídlem v Brně, Smetanova 17, a 2) L. K., o
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v
Blansku pod sp. zn. 10 C 1239/2004, o dovolání žalované 1) proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 16. června 2009, č. j. 37 Co 96/2008-129, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Blansku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 23. října 2007, č. j. 10 C 1239/2004-105, pod bodem I. výroku zrušil
podílové spoluvlastnictví účastníků „k nemovitostem zapsaným v katastru
nemovitostí u Katastrálního pracoviště v Blansku na LV č. 1810 pro obec a k. ú. J., a to k pozemkům parc. č. 2166 vodní plocha, močál – mokřad, parc. č. 2198
ostatní plocha, ostatní komunikace a parc. č. 2199 vodní plocha, vodní nádrž
umělá“. Pod bodem II. výroku uvedené nemovitosti přikázal do výlučného
vlastnictví žalované 1) MUDr. E. U. Pod bodem III. výroku uložil žalované 1)
zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 25.500,- Kč do 3 dnů od právní
moci rozsudku. Pod bodem IV. výroku uložil žalované 1) zaplatit žalované 2) na
vyrovnání jejího podílu částku 8.500,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Pod
body V. a VI. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že účastníci jsou podílovými
spoluvlastníky předmětných nemovitostí, žalobce vlastní podíl na nemovitostech
ve výši 30%, žalovaná 1) podíl ve výši 60% a žalovaná 2) podíl ve výši 10%. Ani
jeden z účastníků nemá zájem nadále setrvávat v podílovém spoluvlastnictví,
reálné rozdělení věci není možné, neboť se jedná převážně o vodní plochy; proto
účastníci shodně navrhli zrušení podílového spoluvlastnictví, lišili se však v
tom, komu mají být nemovitosti přikázány do vlastnictví. Žalobce navrhoval
přikázání do svého výlučného vlastnictví, žalovaná 1) a 2) navrhovaly shodně
přikázání věcí do výlučného vlastnictví žalované 1). Žalobce argumentoval
především svým zájmem a schopností účelného využití nemovitostí, žalovaná 1)
uváděla, že i ona má zájem a je schopna nemovitosti řádně obhospodařovat a
užívat a je navíc spoluvlastnicí většinového podílu. Soud prvního stupně se k
tomuto stanovisku žalované 1) přiklonil, když konstatoval, že neshledává rozdíl
mezi žalobcem a žalovanou 1) ohledně účelného využití nemovitosti, a proto věc
přikázal do vlastnictví většinovému spoluvlastníku. Ohledně částky, která byla
určena jako přiměřená náhrada za spoluvlastnické podíly žalobce a žalované 2),
soud prvního stupně bezezbytku vyšel z ocenění předmětných nemovitostí
znaleckým posudkem, proti kterému neměl žádný z účastníků námitky. Způsob
určení ceny administrativní metodou považoval soud prvního stupně za správný,
neboť v daném místě neexistuje srovnatelná nemovitost, cenu nelze stanovit
porovnáním s cenami obvyklých nemovitostí na trhu a nemovitost je
nepronajímatelná. Cenu administrativní je tak nutno považovat za cenu obvyklou. Pokud pak žalovaná 1) odkoupila spoluvlastnické podíly ve výši ideální ? k
daným nemovitostem za cenu 300.000,- Kč, toto nelze využít k určení ceny
porovnáním, neboť nejde o porovnání ceny v „daném místě a čase“, jedná se o
jedinou porovnávací položku a navíc, daná kupní cena zjevně byla, jak vyplynulo
z průběhu sporu samotného, ovlivněna mimořádnými okolnostmi trhu, k nimž ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, není
možno přihlížet. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 16. června 2009, č. j.
37 Co 96/2008-129, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I., výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích II., III., IV. a VI. změnil tak, že „nemovitosti zapsané v katastru
nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, pracoviště Blansko na
LV č. 1810 pro obec a Katastrální území J., a to pozemky parc. č. 2166, vodní
plocha, zamokřená plocha, parc. č. 2198, ostatní plocha, ostatní komunikace a
parc. č. 2199 – vodní plocha, vodní nádrž umělá, se přikazují do výlučného
vlastnictví žalobce Ing. F. K., r. č. X. Žalobce je povinen zaplatit prvé
žalované na vyrovnání podílu částku 51.000,- Kč do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku. Žalobce je povinen zaplatit druhé žalované na vyrovnání podílu
částku 8.500,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalované jsou povinny
společně a nerozdílně nahradit České republice na účet Okresního soudu v
Blansku náklady státu v tomto řízení ve výši 8.581,- Kč do tří dnů od právní
moci tohoto rozsudku.“ Výrokem III. rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního
stupně, a doplnil dokazování ohledně dřívější aktivity žalobce a dalších
spoluvlastníků vedoucí k revitalizaci rybníka, který je předmětem řízení. V
roce 1997 požádali tehdejší spoluvlastníci rybníka včetně žalobce o vydání
vodoprávního povolení na stavbu revitalizačního opatření na Jedovnickém potoce,
konkrétně obnovu nádrže Floriánek. Žalobce se poté obracel písemně na
spoluvlastníky dopisem z listopadu 1999 a žádal je o souhlas s dopracováním
dokumentace na tuto stavbu. Od tehdejší spoluvlastnice I. S. dostal negativní
odpověď, ostatní spoluvlastníci, včetně žalované 1) na jeho výzvu nereagovali. Žalobce předložil odvolacímu soudu též svůj odhad nákladů na revitalizaci
rybníka, které by včetně projektu, opravy hráze, zhotovení stavidla a odbahnění
rybníka měly dosáhnout částku 490.000,- Kč a uvedl, že dotací Ministerstva
životního prostředí může být pokryto až 60% těchto nákladů. Zbývající část je
žalobce schopen uhradit z vlastních prostředků. Toto tvrzení žalobce nebylo
žalovanými zpochybněno a nezpochybněna zůstala mezi účastníky také hodnota
nemovitostí, tak jak byla stanovena ve znaleckém posudku znalce Ing. L. L.
V otázce přikázání nemovitostí některému ze spoluvlastníků zaujal odvolací soud
oproti soudu prvního stupně opačné stanovisko. Odvolací soud se kromě velikosti
spoluvlastnických podílů zabýval otázkou účelného využití věcí. Vzal za
prokázané, že žalobce měl již dříve a dlouhodobě zájem na revitalizaci sporného
rybníka. K tomu také učinil konkrétní kroky a předložil v řízení před soudy
reálný postup využití věci včetně finančních nákladů a způsobu financování.
Druhá strana řízení přes deklarovaný zájem o využití věci, konkrétní návrh
postupu nepředložila a nebylo ho možno dovodit ani z jejího dřívějšího postoje
při vodoprávním řízení v letech 1997 až 1999. Lepší využitelnost nemovitostí na
straně žalobce dokresluje také jeho vlastnictví pozemků, jimiž protéká potok,
který rybník napájí a pozemků na levém břehu rybníka tak, jak to vyplývá z
nákresu pozemkové mapy. Svoji roli zde také sehrála i úvaha odvolacího soudu o
případném předcházení sousedským sporům. Na základě všech těchto okolností
odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že předmětné
nemovitosti přikázal do vlastnictví žalobce za finanční náhradu oběma žalovaným
podle míry jejich spoluvlastnického podílu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaná 1) dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
(„o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a), b)
o. s. ř. Namítá, že odvolací soud vydal rozsudek v rozporu s ustanovením § 142
odst. 1 obč. zák., neboť jednak nezjistil řádně a úplně skutkový stav věci,
jednak rozhodl v rozporu s provedenými listinnými důkazy a dále interpretoval
ustanovení § 142 odst. 1 obč. zák. natolik extrémně, že napadeným rozhodnutím
porušil ústavně garantovaná práva žalované 1) a stejně tak žalované 2). Dovolatelka namítá, že hledisko účelného využití pozemků je na obou stranách
účastníků stejné. Ani kvalifikace strojního inženýra, ani kvalifikace lékařky,
nesouvisí s využitím pozemků, to navíc za stavu, kdy zcela nesporně bude nutno
nechat odborným subjektem zpracovat projekt revitalizace rybníka. Jednání
žalované 1), spočívající v zajištění spoluvlastnického podílu o potřebné
velikosti, je jistě realističtějším a rychlejším postupem směřujícím k řádnému
využití pozemků a k jejich revitalizaci, než jednání žalobce, tedy menšinového
spoluvlastníka, který neměl k žádnému jednání potřebný souhlas ostatních
spoluvlastníků, tím méně souhlas k tomu, aby zavázal ostatní spoluvlastníky k
placení statisícových nákladů. Za tohoto stavu je jediným a rozhodujícím
kritériem velikost spoluvlastnických podílů k pozemkům, jak judikoval Nejvyšší
soud v rozsudku ze dne 15. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2503/2004. Rozhodnutí
odvolacího soudu tedy spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka dále namítá, že náhrada stanovená soudem na vyrovnání
spoluvlastnických podílů žalovaných byla stanovena pouze na základě znaleckého
posudku, což je opět v rozporu s judikátem Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince
2003, sp. zn. 22 Cdo 2281/2003, z něhož vyplývá, že náhrada musí být stanovena
jako hodnotový ekvivalent, vyjádřený v penězích, umožňující podle místních
podmínek obstarání obdobné věci, jakou představoval podíl spoluvlastníka
přisouzený ostatním spoluvlastníkům. Přiměřená náhrada musí vyjadřovat cenu
závislou i na poptávce a nabídce v místě a čase. Za takovou nelze považovat
náhradu, vycházející jen z ceny zjištěné podle předpisu o oceňování
nemovitostí. Rozhodnutím odvolacího soudu nebyla vzata v úvahu cena, za kterou
žalovaná 1) koupila spoluvlastnické podíly v předchozí době. Na této
skutečnosti nemění nic ani to, že žalované v řízení před soudy nevznesly
námitky proti ceně zjištěné znaleckým posudkem. Rozhodnutí odvolacího soudu
tedy spočívá na nesprávném právním posouzení věci i z tohoto hlediska. Odvolací soud dále nevzal řádným způsobem v úvahu velikost spoluvlastnického
podílu žalované 1) a stanovisko žalované 2) k vypořádání spoluvlastnictví,
nesprávně posoudil a vůbec nezjišťoval možnost vyplacení stanovené náhrady na
vyrovnání spoluvlastnických podílů žalobcem. Stejně tak řádně neposoudil
žalobcovu možnost financovat jím deklarovanou revitalizaci pozemků. Tímto
postupem soud interpretoval ustanovení § 142 odst. 1 obč. zák.
natolik
extrémně, že napadeným rozhodnutím porušil ústavně garantované právo žalované
1) (stejně tak i žalované 2) stanovené článkem 4 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod, která ukládá právo aplikujícím orgánům šetřit podstatu a smysl
základních práv. I proto rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce ani žalovaná 2) se k dovolání nevyjádřili. Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno. Dovolací soud jako soud dovolací proto při projednání dovolání
postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené
zákonem č. 7/2009 Sb. (dále „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm.
a) a b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky
dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), napadené
rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
„Nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh
některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému
využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za
přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu,
aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí
soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů“ (§ 142 odst. 1 obč. zák.).
V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány
skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci
každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která
však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (k tomu srovnej
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo
64/2008, publikované v časopise Právní rozhledy, 2009, č. 16, str. 595 a násl.).
V usnesení ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1914/2004, uveřejněném v
časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 12, Nejvyšší soud uvedl: "Judikatura vychází
z toho, že hlediska uvedená v § 142 odst. 1 obč. zák. je třeba vždy vzít do
úvahy, nejde však o hlediska rozhodující (viz např. R 16/1967 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), a otázka, komu bude věc přikázána, záleží vždy na
úvaze soudu. To ostatně vyplývá i z textu zákona, podle kterého soud k uvedeným
kritériím pouze ,přihlédne'. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a
účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností;
dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl
zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené." Nejvyšší soud též
konstatoval: "Soud může přikázat nemovitost do výlučného vlastnictví i tomu
spoluvlastníkovi, kterému nesvědčí kritéria výslovně v zákoně uvedená; pokud §
142 odst. 1 obč. zák. stanoví, že soud přihlédne k účelnému využití věci, jde o
právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza
není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle
svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností (viz usnesení ze dne 28.
července 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C
2058)." "Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí
ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další,
případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě
nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou
součástí hypotézy právní normy vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud
při právním posouzení věci vychází." V rámci posuzování účelného využití věci
tak lze vedle velikosti podílů zohlednit celou řadu skutečností důležitých pro
rozhodnutí o tom, kterému z účastníků bude věc přikázána do vlastnictví. Úvahy
soudů vyslovené v nalézacím řízení by dovolací soud se zřetelem k tomu, že
dovolací řízení je řízením o mimořádném opravném prostředku, mohl přezkoumat,
jen pokud by byly zjevně nepřiměřené, zejména pokud by zohledňovaly skutečnost,
která se ke společné věci nijak nevztahuje. Pro rozhodnutí soudu, komu
nemovitost přikázat, není absolutně rozhodující ani výše podílů, ani účelné
využití věci, ale jde o souhrn skutečností, které jsou v dané věci relevantní.
Nelze též řešit jako zásadní právní otázku, co se míní "účelným využitím věci";
kdyby bylo možno pro tento případ stanovit podrobnější pravidla, učinil by tak
zákon. Ten však při vědomí složitostí možných situací přenechává řešení na
úvaze soudu. Soud ovšem musí řádně zdůvodnit, proč kritéria výše podílů a
účelného využití věci nejsou v konkrétním případě rozhodující (k tomu srovnej
rozsudek NS ze dne 5. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005, uveřejněný v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým
č. C 3695).
Soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci (§ 153 odst. 1 o. s.
ř.).
„Zásada materiální pravdy je vyjádřena zejména v § 153 odst. 1 tak, že základem
rozhodnutí soudu je zjištěný skutkový stav věci. Zatímco podle úpravy platné do
přijetí novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 171/1993 Sb. byla
materiální pravda naplňována zejména povinností soudu zjišťovat „skutečný stav
věci“, v současné úpravě je zjištěný „skutkový stav věci“ především výsledkem
důkazní aktivity účastníků; tím, do jaké míry účastník splní svou povinnost
označit důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, zásadně předurčuje skutkový
závěr soudu jako základ pro právní posouzení uplatněného nároku“ (Drápal, L.,
Bureš, J.: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009,
díl I., s. 86). „Základem pro rozhodnutí soudu ve věci samé je zásadně na
základě dokazování zjištěný skutkový stav věci (srov. též komentář k § 120).
Skutkový stav věci je třeba odlišit od tzv. skutečného stavu věci, který byl
označován za základ pro rozhodnutí soudu podle § 153 odst. 1 ve znění účinném
do 31. 8. 1993; požadavek na skutečný stav věci vyjadřoval ve své podstatě
nesplnitelný postulát, že soud je povinen i bez součinnosti účastníků „dokonale
zjistit skutečný stav věci“ a že „povinnost soudu zjistit skutečný stav věci“
je jediným „spolehlivým základem pro spravedlivé rozhodnutí soudu“, v čemž bylo
spatřováno naplnění principu materiální pravdy. Požadavek na zjištění
skutkového stavu věci oproti tomu vyjadřuje, že základem pro rozhodnutí soudu
jsou (mohou být) takové skutečnosti, které byly za řízení procesně regulérním
způsobem zjištěny z dokazování a z toho, co vyšlo za řízení jinak
najevo“ (tamtéž, s, 1033).
V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, podle které jsou
účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti
(povinnost tvrzení); jsou též povinni plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1 o.
s. ř., tedy označit důkazy k prokázání svých tvrzení [viz § 101 odst. 1 písm.
a) a b) o. s. ř.) Důsledkem nesplnění těchto povinností je vynesení
nepříznivého rozsudku pro účastníka, který je nesplnil; soud sám není povinen
po významných skutečnostech pátrat ( srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí
a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým číslem C 4465;dále např. nález
Ústavního soudu ze dne 28. března 2007, sp. zn. II. ÚS 397/06).
Ze shora uvedeného je zřejmé, že soud nepochybil, pokud nezjišťoval
skutečnosti, které mohly být v řízení o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví významné, účastníci je však netvrdili, resp. relevantně
nezpochybnili pravdivost tvrzení, resp. důkazů ohledně nich provedených. To
platí o schopnosti žalobce vyplatit žalovaným vypořádací podíl, financovat
revitalizaci i o správnosti znaleckého posudku, oceňujícího vypořádávané
pozemky. Znalec v řízení před soudem prvního stupně řádně vysvětlil, proč
ocenil pozemek tzv. administrativní cenou, účastníci jeho postup nezpochybnili
a ostatně ani v dovolání není obsažena konkrétní polemika se závěrem znalce, že
nebylo možno pozemek ocenit obecnou („tržní“ cenou); měla-li dovolatelka
pochyby o správnosti posudku, měla je uplatnit v nalézacím řízení. Žalobce
vysvětlil, z jakých zdrojů hodlá revitalizaci uhradit, a jeho tvrzení žalovaná
strana nepopřela. Odvolací soud tak ve shodě s § 153 odst. 1 o. s. ř. vyšel ze
zjištěného skutkového stavu věci.
Úvahy, které vedly odvolací soud k přikázání pozemků žalobci, nejsou zjevně
nepřiměřené. Odvolací soud nepřehlédl, že žalobce není většinovým
spoluvlastníkem, s touto okolností se však v odůvodnění rozsudku vypořádal tak,
že možnost účelného využití věci svědčí žalobci. Přitom vyšel z jeho dřívějších
aktivit ohledně revitalizace a porovnal je s přístupem žalovaných; vzal do
úvahy též skutečnost, že žalobce je vlastníkem nemovitostí v sousedství včetně
těch, kterými protéká potok napájející rybník ležící na sporných pozemcích.
Tyto úvahy nemůže dovolací soud zpochybnit. I když nelze upřít logiku postupu
tvrzenému dovolatelkou, že nejprve chtěla nabýt výlučné vlastnictví a teprve
poté přistoupit k revitalizaci, není zjevně nesprávný ani postup odvolacího
soudu, který vyšel z konkrétních, již uskutečněných kroků směřujících k
revitalizaci.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Vady
řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.
s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny
ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b
odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že
dovolatelka nebyla úspěšná a žalobci ani žalované 2) nevznikly takové náklady
dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měli právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 142 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu