33 Cdo 1074/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce
Ing. Š. M., zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem
Praha 2, Jugoslávská 12, proti žalovaným 1) Mgr. M. K. a 2) K. K., zastoupeným
JUDr. Filipem Behenským, advokátem se sídlem Praha 4, Kropáčkova 563/14, o
zaplacení částky 280.334,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp.
zn. 11 C 73/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 4. listopadu 2010, č. j. 27 Co 394/2010-120, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2010, č. j. 27 Co
394/2010-120, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. listopadu 2010, č.j. 27 Co
394/2010-120, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobce jako kupující uzavřel dne 13. 12. 2007
se žalovanými jako prodávajícími kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod
vlastnického práva k rodinnému domu na pozemku parc. a k pozemkům parc.,
zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště
Praha-východ na LV pro k. ú. a obec S. (dále jen „dům“). Vlastnické právo
žalobce bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 14. 12. 2007. Součástí domu je vnitřní bazén s polypropylénovou fólií, který byl
založen pod hladinou spodní vody, jež je v dané oblasti vysoká. Soudem
ustanovený znalec z oboru stavebnictví, odvětví vodní stavby, J. Š. ve
vypracovaném znaleckém posudku možnost užití dané konstrukce bazénu pod hladinu
spodní vody nevyloučil, avšak splnění požadovaných parametrů a kritérií při
realizaci musí být promítnuto do provozu bazénu - např. musí být zřejmá
skutečnost, že bazén je založen pod hladinou spodní vody a nesmí být tedy nikdy
vyčerpán, resp. může být vyčerpán při splnění daných podmínek (dočasné snížení
hladiny spodní vody, ověření, že hladina spodní vody je pod niveletou dna
bazénu a teprve poté vyčerpání, popř. částečné vyčerpání vody z bazénu). Žalovaní při uzavření kupní smlouvy neupozornili žalobce na omezení při údržbě
bazénu dané specifičností jeho realizace. Poté, co žalobce vypustil bazén,
spodní voda pronikla otvorem v základové desce do prostoru mezi základovou
deskou a skořápkou polypropylenové fólie dna bazénu, následkem čehož se dno
bazénu vzedmulo a zdeformovalo. Dopisy ze dne 20. 5. 2008 a 25. 6. 2008 žalobce
vytkl žalovaným vadu bazénu a požadoval po nich slevu z kupní ceny a náhradu
nákladů vzniklých v souvislosti s uplatněním práv z odpovědnosti za vadu. Žalovaní jeho požadavku nevyhověli. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobce podle ustanovení o odpovědnosti za
vady; dovodil, že žalobce uplatnil včas u žalovaných nárok na slevu z kupní
ceny vyplývající z odpovědnosti za vady koupené věci ve smyslu § 597 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“). Jeho
nárok však neshledal opodstatněným, neboť k poškození bazénu došlo jednáním
žalobce - jeho nesprávnou manipulací při obsluze bazénu. Vyslovil přitom názor,
že žalovaným nesvědčila povinnost upozornit žalobce na to, že bazén nesmí být
vypuštěn, a pokud si žalobce „nebyl jistý obsluhou bazénu při jeho čištění“,
měl se žalovaných na správný postup dotázat. Odvolací soud se s právním posouzením věci soudem prvního stupně neztotožnil. Zdůraznil, že ve smyslu § 499 obč. zák. prodávající odpovídá kupujícímu
především za to, že věc má v době plnění vlastnosti vymíněné nebo obvyklé, že
je možno ji použít podle povahy a účelu smlouvy nebo podle toho, co účastníci
ujednali. Vadnost plnění spočívá zejména v tom, že plnění nemá vlastnosti,
které by podle smlouvy mělo mít, a nebyly-li ujednány, pak vlastnosti obvyklé,
tj.
takové, které se standardně u předmětu plnění s ohledem na jeho povahu
obecně předpokládají. Dospěl k závěru, že omezení při údržbě, dané
specifičností realizace bazénu, lze považovat za vadu bazénu. „Pokud však v
důsledku této vady došlo až následně k dalšímu poškození věci, prodávající za
tuto vadu neodpovídá z titulu odpovědnosti za vady, ale v úvahu by přicházela
odpovědnost za škodu“. Protože však žalobce netvrdil a ani neprokazoval splnění
zákonem stanovených předpokladů odpovědnosti za škodu, odvolací soud rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost podle
§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spatřuje v nesprávném právním posouzení věci. S
odkazem na judikát uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/1990 souhlasí s odvolacím soudem, že omezení, které je nutno dodržet při
údržbě bazénu, vyplývající ze skutečnosti, že konstrukce bazénu zasahuje pod
hladinu spodní vody, je vadou věci. Žalovaní za tuto vadu odpovídají, neboť jej
na ni neupozornili. Oproti odvolacímu soudu má za to, že mu vznikl nárok na
přiměřenou slevu z kupní ceny. Pro případ, že by jeho názor nebyl správný,
poukazuje na to, že i když byl nárok v žalobě označen jako sleva z kupní ceny,
je ze žaloby zřejmé, že se domáhá zaplacení částky odpovídající nákladům na
uvedení věci do původního stavu, a zdůrazňuje, že posouzení skutku po právní
stránce je vždy úkolem soudu, který není vázán případnou právní kvalifikací
žalobce. V tomto ohledu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo
3875/2007. Je přesvědčen, že v žalobě vylíčil všechny rozhodné skutečnosti,
které umožňovaly soudu posoudit uplatněný nárok jako náhradu škody podle § 420
obč. zák. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaní se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnili a poukázali na to, že
rozsudek je založen na závěru, že žalobce netvrdil ani neprokázal splnění
zákonem stanovených podmínek odpovědnosti za škodu. Navrhují proto, aby
Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, případně zamítl. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem při splnění podmínky jeho
advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.). Dovolací
soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen ve věci samé v pořadí prvý
rozsudek soudu prvního stupně, se řídí § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle
tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Z citovaných ustanovení vyplývá, že dovolací přezkum se v posuzovaném případě
otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu
(ve výše vyloženém smyslu).
(nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí - a tedy
i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím
soudem dovolatel zpochybnil - je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími
důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.);
přitom je pro něho závazný zjištěný skutkový stav, z něhož odvolací soud při
právním posouzení věci vyšel. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobce
zpochybnil správnost posouzení otázek, zda nárok uplatněný žalobou je nárokem z
odpovědnosti za vady či nárokem z odpovědnosti za škodu, a zda unesl břemeno
tvrzení ohledně rozhodných skutečností z hlediska práva z odpovědnosti za
škodu. Zatímco prvou z nastolených otázek odvolací soud posoudil v souladu s
hmotným právem i ustálenou judikaturou, pro řešení druhé z nich shledal
dovolací soud dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. V posuzovaném případě žalobce uplatnil žalobou v konečném znění nárok na
náhradu nákladů, které vynaložil na výměnu původního bazénu v domě, nabytého
kupní smlouvou uzavřenou se žalovanými, za nový. Původní bazén byl poškozen
následkem vady, spočívající v omezení při jeho údržbě daném tím, že byl založen
pod hladinou spodní vody a nesmí být tedy nikdy vyčerpán, resp. může být
vyčerpán při splnění specifických podmínek. Žalobce bazén při jeho údržbě
vypustil a následně došlo k vzedmutí jeho dna. Žalovaní žalobce na nutné
omezení při údržbě bazénu neupozornili. Žalobce právně kvalifikoval svůj nárok
jako slevu z kupní ceny a náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s
uplatněním práv z odpovědnosti za vady (§ 597 odst. 1 a § 598 obč. zák.). Sporné řízení (tak jako v posuzované věci) je ovládáno dispoziční zásadou,
která znamená, že soud je vázán žalobou (tj. tím, jak žalobce vymezil předmět
řízení). Nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením rozhodujících skutkových
okolností a žalobním návrhem (petitem). Soud je při rozhodování vázán nikoliv
tím, jak žalobce vylíčený skutkový stav právně posuzuje, nýbrž pouze tzv. skutkem, jak byl žalobcem vymezen v žalobě (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2004). Odvolací soud posoudil žalobou uplatněný nárok ve shodě s hmotným právem i
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu jako nárok z odpovědnosti za škodu
(právní kvalifikaci žalobcem vylíčeného skutku nepovažoval za závaznou). Odpovědnost za vady a odpovědnost za škodu jsou totiž odlišnými závazkovými
právními instituty, jež mají jiný účel a jsou založeny na rozdílných zásadách a
předpokladech vzniku odpovědnosti. Odpovědnost za vady stíhá nedostatky
vlastního plnění prodávajícího a sleduje, aby koupená věc měla sjednané
vlastnosti a netrpěla vadami. Smyslem odpovědnosti za škodu oproti tomu je, aby
byla nahrazena majetková újma vzniklá následkem porušení právní povinnosti
prodávajícího poskytnout řádně kupujícímu sjednaný předmět koupě.
V souvislosti
s poskytnutím vadného plnění, které bylo příčinou vzniku škody, přichází v
úvahu vznik odpovědnosti za škodu podle § 420 a násl. obč. zák. Škodou je
přitom újma, jež vznikla jako následek vadného plnění, tj. majetková újma,
spočívající nikoliv ve vadnosti samotného předmětu koupě a prodeje, nýbrž ve
znehodnocení této či jiné věci v důsledku vadného plnění (srovnej rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1849/2001, a ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 34/2004 a č. 17/2007). Oba uvedené nároky obstojí samostatně,
nárok na náhradu škody lze uplatňovat nezávisle na nárocích z odpovědnosti za
vady a naopak (§ 501 a § 600 obč. zák.). Požaduje-li žalobce náhradu nákladů,
jež vynaložil za dodávku a montáž nového bazénu za bazén, k jehož poškození
došlo následkem vady, spočívající v nezbytném omezení při jeho údržbě daném
specifičností jeho realizace, uplatňuje právo z odpovědnosti za škodu (§ 420 a
násl. obč. zák.). Žalobce nepožaduje nahradit újmu, spočívající ve vadnosti
samotného bazénu - součásti domu (§ 597 odst. 1 obč. zák.), nýbrž újmu, která
vznikla následkem porušení povinnosti žalovaných poskytnout mu předmět koupě
bez vad (údržbu bazénu nebylo možno provádět bez omezení). Odvolací soud potvrdil žalobu zamítající rozhodnutí soudu prvního stupně se
závěrem, že „žalobce netvrdil a ani neprokazoval splnění zákonem stanovených
předpokladů odpovědnosti za škodu“. Ve sporném řízení musí každá ze sporných stran v závislosti na hypotéze právní
normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud
rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Rozsah důkazní
povinnosti je zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby
mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto
smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost
účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti
významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé
v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci
samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného
práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků (v důsledku nesplnění
povinnosti uložené účastníkům § 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nemohla být
prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení
dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř.,
podle něhož ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny
rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby
svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly
následky nesplnění této výzvy. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné
poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci
významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že účastník neunesl břemeno
tvrzení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo
2725/2007).
Odvolací soud se při vyslovení svého právního závěru uvedenými zásadami
neřídil. Obecná odpovědnost za škodu podle § 420 obč. zák. je založena na
současném splnění čtyř podmínek, a to porušení právní povinnosti, existence
škody, vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a
zavinění. První tři jsou tzv. podmínkami objektivními, musí být splněny
kumulativně a je povinností žalobce jejich existenci prokázat, tj. tvrdit tomu
odpovídající skutečnosti a navrhovat k jejich prokázání důkazy. Nesplnění této
povinnosti stíhá žalobce (poškozeného) nepříznivým následkem v podobě neúspěchu
ve sporu. Podmínka zavinění je oproti tomu považována za podmínku tzv. subjektivní (jde o psychický vztah jednajícího ke svému protiprávnímu jednání a
ke škodě jako následku takového jednání) a právní konstrukce obecné
odpovědnosti podle občanského zákoníku je založena na její presumpci; prokáže-
li tedy žalobce splnění objektivních podmínek odpovědnosti, zavinění žalovaného
(škůdce) se předpokládá. Z obsahu spisu se podává, že žalobce se žalobou v konečném znění domáhal po
žalovaných zaplacení 273.700,- Kč (a 6.634,- Kč za znalecký posudek), které
vynaložil na výměnu původního bazénu v domě, nabytého kupní smlouvou uzavřenou
se žalovanými, za nový. Uváděl, že původní bazén byl poškozen následkem jeho
vady, na niž jej žalovaní při uzavření kupní smlouvy neupozornili. Pokud
odvolací soud nepovažoval žalobcova skutková tvrzení o vzniklé škodě za
dostatečná z hlediska hypotézy § 420 obč. zák., bylo na něm, aby žalobce vyzval
k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání; to se však
nestalo (odvolací soud ani neupřesnil, ve vztahu ke kterým zákonným
předpokladům odpovědnosti za škodu žalobce nesplnil povinnost tvrzení). Nemůže
proto obstát jeho právní závěr, že žalobce neunesl břemeno tvrzení (a břemeno
důkazní) z hlediska nároku na náhradu škody. Jelikož se žalobci podařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku, dovolací
soud jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.). K dalšímu postupu odvolacího soudu je třeba uvést, že není významný důvod, proč
soud prvního stupně nesplnil poučovací povinnost soudu podle § 118a o. s. ř.,
neboť je založena na objektivním principu. Porušení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. soudem prvního stupně je ovšem vadou řízení jen tehdy, jestliže potřeba
uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího
soudu (§ 213b odst. 2 o. s. ř.). Jiný postup, než kasace rozhodnutí soudu
prvního stupně přichází v úvahu jen v případě, že účastník řízení na řádné
poučení, poskytnuté mu podle § 118a odst. 3 o. s. ř. odvolacím soudem,
nereagoval (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3964/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29
Odo 149/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2004 pod
číslem 49). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d
odst.